Přinášíme překlad textu, který byl v srpnu tohoto roku zveřejněn na serveru mbk.ru (od října je tento server státními úřady blokován). Text rezonuje s novou eskalací konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou, vyvolanou nedělními událostmi v Kerčském průlivu.
Anton Orech: Proč je třeba se přestat přít o naši minulost
Dívat se do minulosti, hrabat se v minulosti, být pyšný na minulost, bojovat s minulostí, hledat v minulosti odpovědi na současnost a cestu do budoucnosti a nakonec prostě v minulosti žít – to je naše národní … ani nevím, jaké slovo vybrat. Tradice? Sport? Neštěstí? Zábava?
A v těchto dnech nám minulost nabídla ideální záminku k nekonečným sporům. Další výročí GKČP (Státní výbor pro výjimečný stav) a 50. výročí vstupu sovětských vojsk do Československa. A tak si lámeme své chytré hlavičky a přemýšlíme: o co šlo, a proč je dnes naší zemi rok 1968 bližší než rok 1991?
SSSR poslal vojska nejen na Prahu, naše země se vůbec vtírala a vměšovala všude. Ale 68. se stal symbolem a předělem, který udělal tečku za diskusí o socialismu s lidskou tváří. Ať už Gorbačov říkal cokoli, ať už živil jakékoliv iluze – socialismus nemá lidskou tvář. V knihách ho možná i má, ale v životě se to nestává. A pro Sovětský svaz to znamenalo stejný konec naivním snům o Oteplení.
Uplyne 23 let a v roce 1991 se sny jakoby obrodí. Ale ty fantazie nepřežijí o mnoho déle než ty chruščovovské. Po roce 1991 uplyne dalších 23 let a přijde rok 2014. Rusko už k tomu momentu stihlo válčit v Gruzii, ale Krym se stane stejným předělem a symbolem jako potlačení Pražského jara.
Jací ve skutečnosti jsme a co je pro nás přirozenější – 68. nebo 91., pro mě není otázkou. My s vámi žijeme v zemi tisíciletého otroctví. Dokonce i formálně bylo zrušeno před pouhými 150 lety. Ale i pak všechny, kdo žili na území Ruska, utlačovali carové a bolševici. Nemáme tradici svobody. Nemáme potřebu svobody. Ani pradědové, ani dědové, ani naši rodiče, ale dokonce ani my sami jsme pořádně “za svobody”nežili, nevíme, jaká je, co s ní dělat, jestli se najednou objeví. Nepříliš chápeme, jestli ji vůbec potřebujeme. A pokud potřebujeme, tak k čemu vlastně?
Minulé století bylo k naší zemi zvlášť nemilosrdné. Posuďte sami. První světová válka přešla do občanské a rudého teroru. Milióny lidí zahynuly zabiti nepřátelskými armádami i sami sebou navzájem. Stovky tisíc utekly ze země – a rozhodně ne ty nejhorší. A po krátké přestávce NEPu přišlo rozkulačování, hlad, represe a znovu stovky tisíc, milióny obětí.
A pak přišla Velká vlastenecká válka, ztráty v níž nedokážeme spočítat s přesností lepší než na miliony. A znovu neumírali ti nejhorší. Nejodvážnější jako první vyráželi ze zákopů do útoku a bojovali s fašisty na smrt.
A po válce znovu hlad, opět represe a to až do smrti Stalina. Dohromady 50 let nepřetržitého ničení a teroru. Desítky milionů padlých a mrtvých. Jaká země je vůbec schopna něco takového přežít? A o jaké svobodě je možné v takových děsivých podmínkách vůbec hovořit?
Sovětský svaz měl šanci na všeobecnou lásku a nekonečné uznání. Kdyby po osvobození Evropy od fašismu vrátil své vojáky domů a umožnil osvobozeným národům, aby si samy řešily, jak žít dál. Ale Stalin budoval své impérium a namísto jedné okupace přišla de facto druhá. Tak co se vzrušovat, když v zemích bývalého východního bloku zničí památníky sovětským vojínům? Okamžik osvobození od Hitlera byl krátký, ale sovětskými vazaly byli půl století. V roce 1968 nejenom Češi – ale i všichni ostatní – pochopili, že pokojnou cestou se z této závislosti nevymaní. Pokojná cesta neexistuje a SSSR dal jasně najevo, kdo je tu skutečný pán.
Od roku 1991 země, ve které jsem se narodil, neexistuje. Ale dokonce i teď, kdy už vyrostla celá generace, která si Sovětský svaz vůbec nepamatuje, je nostalgie po jeho impériu neuvěřitelně silná. A čím dál silnější. A není to jen nostalgie po těch časech, kdy spolu s Ruskem bylo ještě 14 republik ve společném státě, ale kdy i sousední země byly fakticky také našimi republikami. Kdy všemožným diktátorům a tyranům stačilo pověsit si do pracovny portrét Lenina a označit svou tyranii za socialismus a my jsme si na krk pověsili všechny ty banánové republiky. A teď, po letech, jim odpouštíme všechny staré dluhy a stále se pokoušíme vrátit se do minulosti. Do Sýrie jsme se zapletli právě proto, že nás tak soužila imperiální nostalgie.
Sovětský svaz se rozpadl a GKČP (Státní výbor pro výjimečný stav viz. srpnový puč v roce 1991 – pozn. překl.) prohrál ne proto, že lid si žádal svobodu, ale proto, že stará verze režimu shnila od kořenů až po vrchol. Ale zrnka svobody neměla kam padat a kde růst. Jakoby bychom sešli ze staré cesty, ale novou jsme nenašli – jednoduše nevědouce, kde je a kam vede. A pak se znovu objevily spory. Otrocká psychologie si jen trochu zdřímla a opět probudila.
Říkal jsem stokrát, že problém není v tom, že nám vládne Putin a že máme takovou státní moc. Problém je v tom, že to my jsme takoví. Že naše vláda je jen zrcadlem našeho lidu. Který netouží po svobodách, nesměřuje ke změnám, nechce samostatně přemýšlet a přijímat řešení.
Ať je tedy car, ať už by si říkal jakkoliv. Ať nám tento car vládne, jak se mu zachce. Právě proto jdeme cestou 68., nikoli 91. A právě proto od roku 1991 uplynulo 23 let a přišel rok 2014.
Ale po roce 2014 uplyne dalších 23 let a co je tam v kalendáři dál, 2037?
Zdroj: mbk.media.ru 27. 8. 2018
