Přinášíme překlad textu, který zveřejnil novinář Arkadij Babčenko jako reakci na text novináře a bývalého sovětského disidenta Alexandra Podrabinka.
Arkadij Babčenko: Disident může být jen antiruský
Alexandr Podrabinek napsal text, ve kterém říká, že všichni, kdo považují Rusko za stmelené kolem Putina a podporují tento mýtus, jsou užiteční idioti a pro Putina pracují. Rusové totiž takoví ve skutečnosti nejsou. Všichni nepodporují Putina. Není žádných 86 procent. Podpora tohoto mýtu je hra proti svobodnému Rusku. Alexandr nedávno provedl průzkum a z dvaceti jednoho respondenta jich jedenáct podpořilo Ukrajinskou pravoslavnou církev. Tedy více než polovina. A to znamená, že Rusové takoví nejsou.
Alexandr Pinchosovič je dostatečně velká osobnost a má za sebou kus života, aby měl právo vidět svět tak, jak to považuje za vhodné. Jenže mě něco raflo a napsal jsem tenhle komentář:
Proboha, jaké “mínění ruských občanů”? Koho dneska zajímá? Putina? Nebo koho? Koho na Ukrajině po třinácti tisících mrtvých zajímá, že ne všichni ruští občané podporují Ruskou pravoslavnou církev a Putina? No jasně, statistická chyba ho nepodporuje. A co z toho? Co je mi po tom, jestli někdo nepodporuje Putina s Prigožinem? Jaký je v tom, krucinál, rozdíl? Kašlu na názory občanů. Jsou mi ukradený. Takový, makový, podporujou, nepodporujou – kašlu na ně. Ti, co nepodporujou, jen sedí a drží kušnu – v čem jsou lepší? Ty, co ještě něco dělají, můžete spočítat na prstech jedný ruky. A zbytek? Jak řeči proti Hitlerovi v drážďanských kuchyních v roce 1944. Fakt na to už kašlu. Výsledek bude stejný. Nebojovalo se proti Hitlerovu režimu, bojovalo se proti Německu. Neexistují žádné putinské mýty o Rusku. Existovaly v roce 2014. Tak. Viděl jsem, jak se země zbláznila. Není potřeba vidět víc. Příkop, do něho krokodýly a kolem posypat DDT – to je jediný způsob, jak s námi jednat. Zjišťujte si to sami, kdo tam koho podporuje a drží a kolik je tam procent pro nebo proti. Jedenáct lidí uznalo právo na nezávislost UOC? No, paráda, skvělá zpráva. A dál? Vojska z Donbasu jsou už pryč? Svého kágébáckého popa svrhli? Na kolena před tisíci zmařenými životy padli? Vlaky s obrněnci začali blokovat? Tak co? Co víc než tlachání po kuchyních jste udělali?
Na to mi Alexandr Pinchosovič odpověděl komentářem, jehož screenshot přikládám.
Dobře. Na výhrady od lidí, jako je on, je vhodné odpovědět. A vezmu to slovo od slova.
“Vaše patetické argumenty by bylo možné považovat za bernou minci” – všechny moje myšlenky jsou berné mince. Vždycky píšu to, co si myslím. Definici “patetického” nechám stranou.
“Dvakrát jste se účastnil válek proti Čečensku” – vyčítat osmnáctiletému vojákovi armády otrockých branců účast ve válce je stejné, jako obviňovat politického vězně Podrabinka, že si vyrazil do permských lágrů kácet chráněnou tajgu. “Vaše patetické argumenty by bylo možné brát za bernou minci, pokud bychom nevěděli, že jste dvakrát ničil ekologii Ruska v GULAGu.” To přibližně podobná kvalita argumentu, Alexandře. Že jste mi předal takový stát, ve kterým mě chytli za krk, šoupli do tanku a bez mýho souhlasu poslali někam bojovat za slávu Říše. Paráda.
“Sloužil jste jako najatý žoldák” – sloužil jsem jako najatý žoldák právě proto, že jste mi nechal takovou zemi, ve který na veterány všichni kašlou. To vy jste vytvořili zemi, ve které vytáhnete děti z pod máminých sukní, hodíte je do pořádný kaše a pak se na ně prostě vykašlete. Opíjejte se, fetujte, buďte ve cvokárně. Rehabilitace? Posttraumatická stresová porucha? Psychologická pomoc? Na co. Ale o tom už bylo natočeno hodně filmů a napsáno hodně knih. Nebudu se v tom dál patlat. Byl jsem klinický případ. Ve dvaceti letech jsem se vrátil z války, kterou jsem nenáviděl, nenašel jsem svoje místo v civilním životě, který jsem taky nenáviděl, dva roky jsem se v tom plácal, a pak se tam vrátil. Dík za pomoc! Samozřejmě je mnohem snadnější stavět se do pozice spravedlivých a obviňovat ty, které jste tam poslali proti jejich vůli.
“Velel minometné jednotce” – nikdy jsem nevelel.
“Pro slávu Putina zabíjel nevinné lidi” – nemám na rukou žádnou krev. Jsem si jistý na devadesát devět procent, že jsem nikoho nezabil. Díkybohu. Nikoho jsem nezabil. Naopak jsem několik životů zachránil. Nedovolil jsem zastřelit člověka u Šatoje, musel jsem dokonce pohrozit zbraní. Ale jaký rozdíl. Hodit všechny do jednoho pytle. Mimochodem, obvinění z vraždy je vhodné taky dokázat, že.
“Pro slávu Putina” – pro slávu Jelcina, když už, Alexandře Pinchosoviči. Obou válek jsem se účastnil, když byl prezidentem Boris Nikolajevič Jelcin. Proti Putinovi, na rozdíl od mnoha ruských liberálů, jsem byl od prvního dne. Nenáviděl jsem ho. Jako chráněnce Borise Jelcina. Kterého jsem nenáviděl až za hrob.
“Který při prvním náznaku nebezpečí ze strany čekistů utekl ze země” – ne při prvním. Ani po desátém. Ani ne po stém. Pět let jsem totiž, zbabělec, čekal, než jsem šel. Pět let jsem vás vyzýval, abyste přestali mávat barevnými balónky a konečně vyšli na ulici. Celý rok jsem čekal na zatčení nebo ránu železem po kebuli. Dokonce jsem byl připravený jít si sednout do vězení, já idiot. I na tu ránu jsem byl připravený (prostě magor). A byla i trestní řízení, pořízci od tajných čekající na schodišti, sledovačky, odposlechy, noční přepadovky, obtěžování, antony, Okopnyj (důstojník FSB, pozn.) a všechny další atributy zákopové války. A všechno online. A všichni to dobře víte, Alexandře Pinchosoviči. Bezvadně se vybarvujete.
“V bezpečné vzdálenosti” – v bezpečné vzdálenosti … v bezpečné, tak určitě.
“Chcete se stát esem šovinistické propagandy” – aha, to znamená, že když jeden píše o tom, že s agresorem je třeba zatočit, je součástí šovinistické propagandy. Ne ten agresor. Ale on. Takže to znamená, že vaši milovaní nádherní Rusové, kteří už pátým rokem po lžících dlabou propagandu o ukrajinských fašistech a pochodu na Kyjev za dva dny, jsou šovinisti jako já. No tak jo.
“Vytvořit co největší odstup mezi svou minulostí a současností, aby si nikdo nevzpomněl, že jste byl vědomý Putinův pěšák. Proto tady vaše názory málokoho zajímají. Hodnota vašich slov je dávno a beznadějně devalvována. Za všemi vašimi útoky na Rusko jako zemi a Rusy jako národ stojí vaše vlastní selhání a hanebná minulost. Svoje patetická obvinění si nejdříve vyzkoušejte sám na sobě, teprve pak můžete kopat hroby ostatním.” A teď se dostáváme k tomu hlavnímu. K tomu, co se vám pátým rokem snažím předžvýkat a dát do úst. A vy všichni přitom tisknete zuby jak partyzáni a přes ně cedíte – za to může Putin… my s ním nemáme nic společného… já byl vždycky proti… my jsme dobří… já za to nemůžu.
Takže, milý Alexandře. NIKDY jsem se nepokoušel vytvořit odstup mezi svou minulostí a přítomností. VŽDYCKY jsem říkal – ano, jsem vinen. Ano, byl jsem vojákem imperiální uchvatitelské války. Ne dobrovolně, ale byl. Téměř jistě jsem nikoho nezabil, ale byl jsem se zbraní na cizím území. Celých dvacet let se snažím tyto své dluhy splatit. Ano, jako občan země agresora jsem vinen i touto válkou. Snažil jsem se vzdorovat. Ale bylo to marné. A teď vidím jako svůj hlavní úkol to, aby tanky kdysi mé země odjely z té cizí. Znovu. Ostatní řešme pak.
Takhle to je. Všechno, co vám teď píšu, píšu proto, že sám se sebou jsem si to už vyjasnil. Nemám a nechci mít s Ruskem už nic společného a udělám všechno proto, aby “Kartágo bylo zničeno”, ale svůj podíl viny nezapírám. Absolutně nechápu, co je na tom složitého k pochopení. Každý chápe toho druhého tak, jak chápe sebe. Jestliže píšete, že jsem neofyt a snažím se distancovat, nepíšete o mně, ale o sobě.
Já právě chci, abyste se nedistancovali. Vy všichni. Abyste nepopírali svůj podíl viny. Tak jako ji nepopírám já. Abychom se vyvarovali pozdějších školáckých výmluv: “Já o tom nevěděl”, “Nám o tom neřekli”, “V podstatě jsem vždycky byl proti”. Nejsem to já, kdo se distancuje. Naopak, chci, abyste se ke mně připojil. A nakonec aby to všichni pochopili. Nikdo od vás nevyžaduje výkony, těžkou práci, smrt. Není třeba vyhazovat do vzduchu sklady a utíkat k partyzánům. Jediné, co je třeba, je pouze konstatování: ano, jsme spoluviníci.
To je všechno. Všechno! Ne kvůli ostatním. Těm je to pátý rok války už dávno šumafuk. Kvůli sobě. Aby se vám v hlavě rozsvítilo. Abyste si uvědomili, ne, problém není v Putinovi. Problém je v nás. Ve mně. Pak bude možné začít vůbec o něčem mluvit. Můžete, Alexandře, třeba milionkrát říkat, že ne všichni Rusové jsou takoví, ale opakováním téhle mantry to jenom potvrzujete – tohle všechno. Neschopnost přiznat vinu znamená neschopnost řešit problém. Neschopnost se změnit. A když vy na své straně hranice říkáte: “Rusové s tím nemají nic společného, to všechno Putin”, a tady, na téhle straně, je jasné, že k pochopení nedošlo. Nedošlo ke katarzi. V hlavách se nerozsvítilo. Žádná denacifikace, dekomunizace, dešovinizace, deimperializace – nic. Nic nepochopili. Což znamená, že ať budou mít Putina, nebo Navalného, nebo kohokoliv jiného, budou znovu válčit. Zase.
Pokud vy, Alexandře, jako jeden z mála zbývajících, které je už možné počítat na prstech, říkáte “vy antiruští šovinisti”, na téhle straně hranice je slyšet: “Moje země není v právu, ale je to moje země”. Což znamená, že je třeba zbrojit. Protože jste pevní v neochotě přiznat si vinu, znovu někam vlezete. A jestli se u vás nepovažujete za viníky, budete je opět hledat jinde. Což znamená, že znovu vyjedete ztrestat banderovský fašismus. Prostě, když vy, Alexandře, píšete o šovinismu vůči ruskému národu, já nevidím váš post, ale prapory milicí ruské inteligence, vyslané do další války na ochranu – ne, už ne báťušky cara, proti báťuškovi jste dokonce i tak nějak bojovali – ale své země, která sice není v právu, ale je to vaše země. A proto ti antiruští šovinisté. Prostě v těch slovech čtu, že až to začne, vy se chopíte zbraně na tamté straně barikády, ne na té mé.
Tak to bude.
Pak už přede mnou, šovinistou, nebudete bránit jen “ruský národ”, že? Jaký je to pro mě rozdíl, jestli vás vaše země za deset let znovu požene v mundúrech chránit ruský národ bůhvíkde v banderovské Besarábii – ať už s vaším souhlasem s linií Strany, nebo bez něj.
A že vás požene, na to vemte jed. Protože v hlavách se vám nerozsvítilo. Stejně jako se v hlavách nerozsvítilo Němcům po první světové válce. Po porážce, při níž se ukázalo, že taky byli proti. Taky nebyli všichni Němci stejní. Ovšem za dvacet let opět vyjeli “na obranu”. Na všechny strany.
Já nemám potřebu hájit ruské občany. Zaprvé jsem to sám viděl. Ne osmdesát šest procent, ale devadesát šest procent bylo pro Krymnaš. Celá země se zbláznila. Dobře si pamatuji ty jejich šílenstvím rozšířené zorničky. Zadruhé – fakt na ně kašlu. I v Německu za druhé světové bylo plno dobrých Němců. Akorát, že v čtyřicátém čtvrtém už to bylo každému jedno.
Vzdali jste se své suverenity. Občané Ruska odmítli rozhodovat o své vlastní budoucnosti. Takže za ně rozhodne někdo jiný. Výsledek pro ně bude stejný jako pro Němce ve čtyřicátém čtvrtém. A vůbec to není závislé na osobnostních vlastnostech šovinisty Babčenka. Válčil, neválčil, utekl, neutekl, je to sráč, není to sráč – prostě, Babčenkův charakter s tím nemá co dělat. Taková je objektivní realita. A čím dřív to Rusové pochopí, tím větší mají šanci, že budou žít déle.
Disident nemůže být ruský. Disident může být pouze antiruský. To je všechno.
Zdroj: aboutru.com 31. 1. 2019
