V posledních dnech pravidelně monitorujeme a informujeme o situaci, týkající se ruského aktivisty Ildara Dadina, odsouzeného ke 2,5 roku za účasti na protestech proti ruskému prezidentovi Putinovi. V dopise, který nadiktoval svému obhájci, obviňuje Ildar vedení i zaměstnance Nápravného zařízení č. 7 v karelské oblasti z mučení vězňů i jeho osobně.
Na nařčení reagovala velmi rychle Federální vězeňská služba, která potvrdila, že proti Ildaru Dadinovi “bylo použito síly”. Vzápětí ovšem tuto informaci dementovala a médiím poskytla fotografie, které podle ní užití násilí vylučují. Ruský novinář Arkadij Babčenko se k tomu na svém facebookovém profilu vyjádřil prostřednictvím úryvku ze své knihy Mozdok 7…
Arkadij Babčenko: Mozdok 7
Bije mě velmi surově. Ostatní mě bili prostě proto, že museli, ale Said mě bije z nenávisti. Má bití rád. Skýtá mu to nemalé potěšení. V běžném životě je to takový nemytý, smradlavý zmetek, ale tady je pánem a vládcem duší. Said nemá moc síly a jeho rány jsou slabší, než jaké dává Boxer nebo Timocha, ale je zarputilý a krutý a bije mě dlouho, několik hodin. Hned po příchodu mě zbije, potom si sedne a odpočívá a mě nechá dělat kliky. Dělám kliky a on mě mlátí shora patou do zátylku nebo jindy zespoda špičkou boty do zubů. Zespoda mě bije málokdy, zjevně mu v tom brání poranění holeně, které se mu nehojí. Shora do týla se mě ale pokaždé snaží bouchnout tak, abych spadl obličejem na podlahu. Nakonec se mu to povede. Spadnu a ležím na špinavých prknech. Z rozbitých rtů mi teče krev.
Said mě zvedne a zase mě začne mlátit. Bije mě dlaní do zkrvavených rtů a snaží se zasáhnout pokaždé stejné místo, protože moc dobře ví, že tak to víc bolí. S každým úderem se otřesu, hekám bolestí. Jsem strašně unavený, dělám kliky, rukama se chráním, zatínám svaly, aby údery nešly moc hluboko do těla, zase letím na prkna na podlaze, dělám kliky, a zase mě mlátí. Už jsem údery přestal počítat. Je to jako kdyby mě Said bil odjakživa a nic jiného jsem v životě nezažil. Jenom špinavá prkna a nakládačka. Přidají se k němu ještě rozvědčíci, pár dalších lidí. Obestoupí mě a bijou mě lokty do zad. Stojím schoulený, rukama si kryju břicho, nenechají mě spadnout, protože pak by mě zespoda nemohli kopat…
Zaženou mě na záchod. Těžký Tatar jménem Ilias vyskočí a udeří mě nohou do hrudi. Odkopne mě pryč a já zády prorazím okno. Velké střepy mi padají na břicho, na hlavu. Stihnu se rukama zachytit za rám okna a nevypadnu ven. Dokonce jsem se ani nepořezal. Další ranou mě znovu srazí k zemi, letím na podlahu a už nevstanu, ležím mezi rozbitým sklem a jen se snažím chránit si ledviny a třísla.
Nakonec si rozvědka bere time out a zapaluje si.
Said odklepává popel přímo na mě. Snaží se mi horkým popelem strefit přímo na tvář.
“Poslyšte, chlapi, co kdybychom ho ošukali,” navrhuje. “Pohrajem si s ním?”
Hned vedle mého obličeje leží velký a ostrý střep. Chytím ho přes rukáv, padne mi akorát do dlaně, docela jako nůž. Dlouhé, silné a na konci zašpičatělé ostří.
Zvednu se z podlahy a svírám sklo. Lituji, že nemám klíče od skladu zbraní…
Krev z rozbité tváře kape na ostří skla. Nespouštím ze Saida, Iliase a ostatních rozvědčíků zrak. Stojím před nimi, v ruce svírám zkrvavený kousek skla a sleduju, jak kouří. Said už na mě popel nesype.
“Tak jo, vykašlem se na to,” prohlásí někdo z rozvědčíků. “Nechte ho. Půjdem. Stejně nemáme hypermangan…”
V noci mě bijí ještě víc. Je to pomsta za ten krátký okamžik odporu na záchodě, přijde na mě celá rota najednou. Nenechají mě ani zvednout z postele. Nebijou mě, ale znásilňují, doslova. Mám pochopit, že jsem jen hovno a to se na odpor nestaví. Hodí přese mě deku a przní mě tyčí z postele. Pak mě vytáhnou na chodbu a mlátí mě tam, pak mě mlátí ve skladu, postaví mě a ruce mi opřou o zeď, abych neupadl. Začínám ztrácet vědomí. Někdo mě silně a tvrdě praští pěstí do pravého boku. Něco mi tam vybuchne a bolest se mi prožene celým tělem až do mozečku, chroptím a padám na kolena.
Na zemi do mě kopou. Omdlím.
Rozvědka odešla. Ležím v rohu skladu na hromadě oblečení, stěny kolem jsou od podlahy ke stropu od krve. Nějakou dobu ležím bez hnutí. Bolest je tak silná, že nemohu dýchat, každý sval bolí zvlášť, hrudník a boky se pokryly jednolitou modřinou. Potom se opřu o lokty a podél stěny se doplazím ke dveřím. Zamknu je klíčem, lehnu si na hromadu bund a zůstanu tak až do rána.
Když začne svítat, vezmu žiletku a začnu odstraňovat krev ze stěn. Těžce dýchám a nemohu se narovnat – v pravém boku mi něco oteklo a pulsuje to. Ale krev musím odstranit a tak žiletkou seškrabuju tapety. Dlouho odstraňuju zahnědlé skvrny. Nedělám to zrovna pečlivě a odstraňuju krev i spolu s tapetami. “Spojaři!” řvou opilí rozvědčíci, ozve se dusot bot. Jestli si vzpomenou, že jsem ve skladišti, vyrazí dveře a dodělaj mě.
To je úryvek z mého vyprávění Mozdok-7. V Mozdoku nás mlátili hlava nehlava, ne jen obyčejně bili, doslova nás mlátili – každý den, desetkrát za den, sedm dní v týdnu. Ale tuto noc jsem si zapamatoval zvlášť. Dokonce i mezi tím ostatním dokázala vyniknout. Ale už následující den jsem vypadal víceméně normálně, tedy pokud jsem si nesundal košili. A za dva měsíce jsem na těle neměl po bití ani stopu.
Ti, co teď tvrdí, že Ildara Dadina nemlátili, protože nemá na těle žádné stopy, jsou buď sami bachaři, nebo potomci bachařů, nebo jsou to zasraný hovada přirostlý ke gauči.
Omlouvám se, ale když se střetnu s něčím takovým, jazyk se mi automaticky přepne do režimu, který nezná slitování.
Arkadij Babčenko
Zdroj: FB profil A. Babčenka 2. 11. 2016
