Přinášíme překlad textu Dmitrije Gubina, který byl publikován na serveru rosbalt.ru.
Dmitrij Gubin: Šťastné Rusko
Abyste se v Rusku cítili spokojeně, je třeba být lhostejným, pověrčivým a nikdy necestovat do zahraničí.
Nedávno jsem viděl naprosto šťastné Rusko. A důležitější je, že jsem pochopil, proč je šťastné. Existují tam tři prosté složky. Natolik jednoduché, že už dokonce není třeba nic dělat (a možná, že to je i důvod, proč se dnes v Rusku nic nedělá).
Štěstí se ke mně dostavilo na trase Moskva – Petrohrad. Jezdím po ní už dvacet let a vidím, jak se rok od roku vylepšuje, nabobtnává dalšími jízdními pruhy: není pochyb, že ještě krapet, ještě pár volebních období Putina a bude skoro jako německá silnice někde mezi Ulmem a Augsburgem. Nedávno byl například otevřen zpoplatněný dálniční objezd Vyšného Voločka, kde byly dvacet let pekelné zácpy. A zrovna, když jsem objel ve velké rychlosti za další peníze Vyšnij Voločok, srazil jsem se se štěstím. Měl jsem vlastně štěstí v neštěstí.
Věc se měla tak, že mi docházel benzín. Jel jsem, v nádrži poslední litr benzínu, protože indikátor dávno zlověstně svítil, na čerpací stanici před obchvatem Voločka byla technická přestávka a na obchvatu samotném benzínky ještě nepostavili. Zkrátka, při první možnosti jsem nasměroval auto k nejbližší benzínce – nějaká místní, neznačková, venkovská, s paní za kasou o několik desítek metrů dál. Zaběhl jsem tam skrz liják, co se zrovna spustil.
Otázka: “Kolik chcete benzínu?” mě překvapila. Jako kdybych věděl kolik. Plnou nádrž. Ale “plná nádrž” nešla. A nebylo možné ani nejdříve natankovat nádrž a pak zaplatit. Bylo třeba přesně říct objem. A během tankování jsem si nemohl ani odskočit na záchod, i když jsem potřeboval.
Poprosil jsem o čtyřicet litrů a podal jsem kartu. Platba se ověřovala minutu. Potom druhou. Potom třetí. Za mnou stálo už pár lidí, poslední musel moknout na dešti.
Čtvrtá minuta. Na záchod se mi, upřímně řečeno, chtělo strašně.
“Víte, proč platba neprobíhá?” absolutně šťastným hlasem se najednou zeptala za zrcadlovým okénkem neviditelná tetka. V ruském zapadákově je třeba doplnit upřesňující “zlověstně šťastným hlasem”, protože jsem prožil dětství v takové díře a vím, že tam normální člověk šťastný není. A vydechla s jakousi pionýrskou radostí:
– Protože tu máme vojenské letiště!
– Aha. A?
– Radary! Rozumíte, chrání nás! A proto se platba ne vždy uskuteční, spojení s bankou je kvůli radarům špatné!
– Panebože, před kým mě vaši vojáci ochrání? Před mojí bankou?!
– Nemluvte tak. Nás chtějí vždycky všichni napadnout!
– Kdo?!
– Třeba Němci útočili! Vy jste zapomněl? 22. června je začátek války!
– Naja, meine liebe Frau. Das ist der deutsche Traum! (“O ano, moje drahá! To je ten německý sen!” kdysi jsem se němčinu učil v Goethe – Institutu a rád jsem používal německá slova, ať k tomu byl důvod, či ne).
Pral se ve mně vztek a touha se konečně dostat na záchod. I když vybít si zlost na této prostoduché ženě bylo špatné, nicméně platba se neuskutečnila ani pátou minutu, já jsem poskakoval na místě výše a výše, soupeříce s Brumeľem (Valerij Nikolajevič Brumeľ – sovětský výškař, pozn. překl.). A tak, nakonec, ve mně bouchly saze:
– Kdybyste věděla, v jaké díře žijete! Vaši benzínku by měl co nejrychleji koupit Shell. Nebo BP. Nebo Lukoil. Ať vaše vojenská letiště táhnou do hajzlu! Protože je to tady peklo!
– Zbytečně se vztekáte! – ještě šťastnějším hlasem zaznělo z pokladny. – Mám zrcadlové okno a vidím vás: máte špatnou karmu! Ale přes zrcadlo se vám vrátí! Musíte si vyčistit karmu, běžte do kostela, za báťuškou! A zemi máme krásnou! I můj život je krásný, jiný nechci! A cizince jsem viděla, ty vaše Němce, jsou tupí, neumějí ani natankovat!..
Podle mě si myslela, že Němci strkali do nádrží aut čerpací pistole a čekali, že přijde štěstí. Minutu, dvě, pět. Nedovtípili se, že nejdřív je třeba rusky, lidským jazykem vysvětlit, kolik přesně litrů potřebují, a potom zaplatit v hotovosti – a teprve pak benzín!
Můj nešlechetný vztek pěnil, jako vlna, a navíc jsem v tu chvíli chtěl té tetce provést nějakou podlost. Nebrzdil mě tolik strach z trestu, jako stud: ani jeden Němec by se takhle nezachoval. A ani jeden antropolog, který si váží sám sebe a který zkoumá zvyky domorodců, také ne. V takových situacích, když tě ponižují, někdy záměrně, ale častěji proto, že “my tady nejsme Evropa”, a když chtějí roznést tu celou “my-tady-nejsme-Evropu” na kopytech, aby na troskách postavili Evropu, – tak v takových chvílích mě brzdí pouze snaha vypadat jako antropolog. “Stop, jenom zkoumáš místní zvyky a nepředěláš je. Mají to prostě tak. Zapiš si, popiš rituály a obřady. Ty se nezlobíš na holuby, když ti kadí na hlavu?”
A ještě mě před výbuchem vzteku zastavila myšlenka, že jestli teď bouchnu pěstí do skla nebo se vrhnu na budku s kasou, tak budu muset respektovat právo ostatních na to, dát mi po hubě a říkat na moji adresu nejrůznější sračky.
Víte co, zrušte tu platbu kartou.
Zaplatíte v hotovosti?! – tetčin hlas zazvonil, protože se všechno vracelo do zaběhlých kolejí. Bylo jí putna, že platit kartou pro mě bylo třikrát pohodlnější.
Potom jsem se klusem hnal směrem k nadpisům “Hotel”a “Kavárna”. Byl tam záchod, ale na dveřích bylo napsáno, že zdarma je pouze pro návštěvníky kavárny, jinak za pětku. A přesně pětka mi zůstala po zaplacení benzínu, ale to už bylo jedno.
Šťastné Rusko má tři ingredience.
První – hluchota k problémům druhých, pokud je třeba kvůli ulehčení cizího utrpení něco změnit na sobě.
Druhá – úplné přesvědčení, že jistota je jen v místní ekumeně a za její hranicí jsou jen hloupost, temno, absence duchovna a nepřátelé.
A třetí – regionální parodie náboženství, jakési křesťanství bez Krista, ale zato s karmou a feng shui, čili s cenově dostupnou magií, když se díky rituálům (vysvěcení, líbání potřebné ikony, čištění čaker) dá všechno rozbité spravit.
Je to prosté, jako bramborový salát, sice to není dobré pro zdraví, ale moc dobré.
A ti, komu se to nelíbí, ať si táhnou do Německa.
Dmitrij Gubin
Zdroj: rosbalt.ru 14. 9. 2017
