Emil Aslan Souleimanov je docentem na Katedře ruských a východoevropských studií na Univerzitě Karlově v Praze. Ve své publikační činnosti se dlouhodobě zaměřuje na Rusko a Kavkaz, post-sovětské oblasti a také na Turecko a Írán. Přinášíme překlad textu publikovaného na serveru academia.edu 9. 3. 2016.
Čečenský despota Ramzan Kadyrov se nedávno ocitl pod ostrou palbou kritiky za to, že veřejně zesměšňoval své oponenty a mstil se jejich rodinám (zejména v případě, kdy se ke svým odpůrcům nemohl dostat osobně).
Na přelomu let 2015 – 2016 zorganizovali členové čečenské diaspory se sídly v Evropě sérii demonstrací, na kterých stovky Čečenců ve Vídni, Stockholmu a Berlíně protestovaly proti nevybíravým praktikám, jež Kadyrovův režim prosazuje v jejich domovině. Tyto protesty a Kadyrovova následná hrozba, že příbuzné protestujících žijící v Čečensku požene k zodpovědnosti za údajnou protičečenskou pomlouvačnou kampaň, přitáhly pozornost k praxi kolektivních trestů, která ovlivňuje čečenské společenské a politické prostředí od počátku 21. století.
Bratr odpovídá za svého bratra
Po první prosincové demonstraci ve Vídni se rozzuřený Kadyrov veřejně zavázal vypátrat příbuzné protestujících, poukazuje na to, co označil za čečenský obyčej, že „bratr zodpovídá za svého bratra“. V projevu odvysílaném Čečenskou televizí Kadyrov výslovně uvedl, že „dal příkaz zjistit, zda mají bratry a otce, k jakému rodu patří, kde se narodili a kdo jsou.“ Kadyrov se také zařekl, že použije „veškerých dostupných prostředků“ k tomu, aby se ujistil, že příbuzní žijící v Čečensku „vyřešili problémy“ se svými vzdornými příbuznými žijícími v zahraničí: „Pokud neučiní žádná rozhodnutí, budeme požadovat, aby tak učinili.“
V minulosti zvyk vyvozovat společnou zodpovědnost či ukládat společný trest – či ve své nejzazší formě krevní msty – fungoval jako účinný zastrašující prostředek proti krutovládě a válčení mezi občinami ve společnosti bez silné tradice státnosti, ve které feudální rozvrstvení bylo z větší části zaostalé. V prostředí chybějících či slabých orgánů byly jednotlivé rody zodpovědné za ochranu svých vlastních členů, což časem vyvážilo konkurenční rody a jejich ambice. Zároveň však museli jednotliví členové rodu počítat s přímými následky porušení zvykového práva. Výsledek výstižně shrnul na začátku 19. století Semjon Broněvskij, ruský generál a národopisec: „Na Kavkazu je spousta malých despotů, ale žádná zjevná autokracie.“ I během carského a sovětského období si rodově založení Čečenci uchovali svou prastarou tradici krevní msty ve snaze distancovat se od správy, na kterou nahlíželi jako na cizí a nedůvěryhodnou. Čečenci se obvykle snažili obloukem vyhnout tomu, co chápali jako narušení jejich vysoce chráněných obecních záležitostí. V 90. letech 20. století po pádu Sovětského svazu a narůstající anarchii v de facto nezávislém Čečensku byla tradice krevní msty ještě více přiživena. Přesto to bylo až na začátku toho století, kdy krevní msta – či její příbuzná myšlenka kolektivní zodpovědnosti – význačně změnila čečenskou společnost.
Strategie odplaty – kadyrovci
Ruské vojsko využívalo bezohledné násilí především během první čečenské války. Svou strategii si vytříbilo během druhé čečenské války zaměřením na vesnice a sousedství, z nichž byly podnikány útoky na ruské posádky. Krátkodobě se tato strategie ukázala jako efektivní, spousta Čečenců se snažila vyhnout odplatě ve svých domovinách tím, že se koncetrovali na ruskou armádu ve vzdálenějších oblastech. Skutečnost, že ruským velitelům chyběly informace o totožnostech povstalců – protože většina Čečenců se zavázalo nespolupracovat s okupantskou mocí – jim zabránila vykonávat selektivní násilí, což je klíčový nástroj pro jakékoliv tažení proti povstalcům.
Aby se napomohlo zvrácení situace v zemi, byly na začátku nového milénia ustanoveny čečenské polovojenské jednotky známé jako kadyrovci. Kadyrovci opakovaně využívali násilí vůči příbuzným povstalců, zvláště pak předních velitelů vzbouřenců, aby je donutili kapitulovat či přeběhnout na druhou stranu. V některých případech byli dokonce unesení příbuzní popraveni jeden po druhém. Za těchto podmínek se tak mnoho vzbouřenců rozhodlo raději kapitulovat nebo se přidat ke kadyrovcům. Noví rekruti, ať už bývalí povstalci nebo běžní Čečenci, věděli, že neloajálnost nebo zběhnutí do povstaleckého tábora by nevyhnutelně vedlo k popravě jejich příbuzných, což v konečném důsledku zajistilo minimální dezerci z řad kadyrovců. Aby se nadále upevnila jejich loajalita, byli nasazeni do operací proti příbuzným zbývajících povstalců, což nové kadyrovce připoutalo k těm starým – a rodině Kadyrovově – krví. Vedlo to k řadě krevních pomst mezi příbuznými kadyrovců a povstalců, zatímco zbytek čečenského obyvatelstva se snažil zůstat neutrální v zájmu přežití (více ve vydání Central Asia-Caucasus Analyst, internetovém periodiku věnujícím se analýzám aktuálních témat, kterým čelí oblast Střední Asie a Kavkazu, ze 31.5.2006).
Čečenská společnost byla rozdělena do dvou bojujících táborů, příbuzní kadyrovců začali nahlašovat podezřelé aktivity svých spoluobčanů, což vedlo k poklesu místní podpory pro skupiny povstalců a a k útlumu náboru do nich. Desítky tisíc ruských vojáků, kteří byli nasazeni do Čečenska, zajistily kadyrovcům, impozantní skupině o 7000 ozbrojených mužů, nepřiměřenou převahu tváří v tvář zbytku čečenského obyvatelstva, nemluvě o jednotlivých čečenských klanech. Z tohoto důvodu taky mnoho Čečenců upustilo od odplaty nebo ji odložilo na „lepší časy“, zatímco většina čečenského obyvatelstva se od povstalectví držela co nejdál ze strachu z trestu vůči svým rodinám. Od té doby, co se kadyrovci stali pilířem místního boje proti povstalcům, se počet povstalců snížil z dříve význačných několika tisíc na tucty.
Od období mezi lety 2005 až 2010 začal Kadyrovův režim postupně více implementovat tu samou praktiku kolektivního trestu proti těm čečenským kritikům, na které nebylo možno v Čečensku či Rusku dosáhnout. Imámové z čečenských mešit jsou režimem zavázáni nahlásit všechny čečenské muže v odvodovém věku, kteří chyběli na více než třech pátečních modlitbách. Pokud vzroste podezření, že se tito muži přidali k povstalcům nebo, hlavně v nedávné době, odešli do Sýrie, navštíví jejich rodiny kadyrovci. Pokud nejsou schopni uvést dobrý důvod proč jejich synové či bratři chybí, pak jsou hnáni k zodpovědnosti oni. Zabíjení rodinných příslušníků je v posledních letech spíše vzácné, ale kadyrovci v některých případech vypálili domy příbuzných těch osob, u kterých bylo podezření, že jsou členy místních džihádistických skupin.
V období po roce 2010 začal Kadyrov více zaměřovat svou pozornost na evropské Čečence. V některých členských státech EU s velkými čečenskými komunitami ustanovily ruské ambasády čečenské zastoupení, jejichž úkolem bylo monitorovat činnosti místních Čečenců. Pokud je zaznamenáno nějaké nepřátelské chování – ať už na veřejných shromážděních, či sociálních sítích – čečenské orgány vyhledají příbuzné těchto „buřičů“ v Čečensku a ženou je k odpovědnosti. V některých případech byli dokonce dotlačeni k tomu nalákat tyto odpůrce režimu zpět, aby se dala pomsta vykonat přímo na nich. Tím také výrazně ubylo veřejných projevů nespokojenosti s Kadyrovovou politikou; bez ohledu na nespokojenost s režimem, spousta Čečenců raději mlčí, aby ochránili sebe i své příbuzné.
Oslabí-li Putin, zeslábnou i kadyrovci
Z rozhovorů s čečenskými emigranty v EU, z nichž mnozí opustili svou domovinu kvůli Kadyrovově brutální politice, vyplývá, že idea odplaty v povědomí Čečenců žijících mimo svou republiku stále ještě přežívá . Stejně tak stovky – možná dokonce tisíce – Čečenců, kteří žijí v Čečensku a Rusku, neupustily od svého cíle pomstít se Kadyrovovi, jeho příbuzným či jeho mužům. Nicméně odložili odvetu na příznivější období, kdy budou mít jistotu, že následkem jejich činů nebudou jejich rodiny vyhlazeny kadyrovci (více ve vydání CACI Analyst z 10.12.2014). Tradice krevní msty se historicky zaměřuje na princip reciprocity – kdy byl jeden muž zabit na oplátku za hlubokou urážku, smrtelné zranění či vraždu. Od počátku tohoto milénia však Kadyrovci často vybili celé rodiny, včetně žen a dětí. Jejich nadřízenost, která byla opřena o ruské vojsko, tak narušila tradiční rovnováhu mezi klany v Čečensku takovým způsobem, že v současnosti neexistuje jediný rod či skupina rodů, která by byla schopna sesadit (či alespoň ohrozit) kadyrovce z jejich výsadního postavení. Avšak současná situace, kdy si Kadyrov vytvořil spoustu odpůrců a mstitelů, závisí na podpoře z Moskvy. Pokud by moskevská opora – nebo Putinův režim – zeslábla nebo se zhroutila, bude čečenský vůdce a tucty jeho příbuzných pravděpodobně čelit stejnému osudu, ke kterému odsoudili řadu svých spoluobčanů. Kadyrov si je vědom nejen tohoto problému, ale také zhoršující se socioekonomické situace v Rusku a z těchto důvodů se snaží přesvědčit Putina o své nekonečné loajalitě a praktické užitečnosti, například podniká kroky navíc k zastrašení opozice (CACI Analyst z 18.3.2015), nasazuje čečenské „dobrovolníky“ v Donbasu (CACI Analyst z 4.6.2014) či plánuje odvelení Kadyrovců do syrské války (CACI Analyst z 9.11.2015).
Zdroj: academia.edu 9. 3. 2016
