Přinášíme překlad textu novináře Ivana Davydova, ve kterém autor reflektuje stav ruské společnosti v souvislosti s probíhajícími demonstracemi za svobodné volby a proti zvůli státních orgánů. Ačkoliv Davydov píše o současném Rusku, nelze v textu nenarazit na paralely, vyplývající z naší společné minulosti.
Ivan Davydov: Lidé, které už stát jen tak nezmlátí
Rusko. Velké město, ve kterém jsem nebyl, nelžu, nejmíň osm let. Každý, koho potkám – staří přátelé nebo noví známí – začíná rozhovor otázkou na Moskvu. Ale už bez toho výsměšného tónu, ve kterém zní trocha závisti i naivity a který je tak charakteristický pro obyvatele z regionů. Díky Sergeji Semjonoviči Sobjaninovi, volební komisi hlavního města, OMONu (speciální policejní útvary, pozn.) i policii, že se jim podařilo prolomit ledy – každý má teď zájem, je empatický, každý se snaží domyslet, jak to vše může skončit.
A když se vysloví slovo “Sobol”, není tím míněn kožich (Ljubov Sobolová je opoziční politička, která se stala tváří současných protestů). Úžasný životopis vytvářejí našim odvážným všichni výše uvedení představitelé impozantní represivní síly.
V mnoha směrech rozměrný úředník (a vůbec to nemusí být špatný člověk, to se stává i u úředníků), začíná hovor otevřeně:
Pamatuješ si mou dceru?
Vypadá to, že si ji pamatuju, naposled jsem ji viděl, když byla ve třetí třídě.
“Studuje v Moskvě”, vzdychne si. “Chodí na protesty. A co já udělám, co jí řeknu? Dívá se na to a ptá se: “Jak je to možné? Copak to jde, jen tak bít lidi?” A co já jí mám říct? Samozřejmě, že je to možné. Jenže ty víš, jak jsme ty a já vyrůstali. Ale oni nic takového nezažili.”
Vyrostli jsme na různých místech a dokonce i v různých časech, ale chápu, co mi chce říct. Mně se také zdá, že je to možné. Tohle asi budu muset vysvětlit.
Lidé, kteří ve více či méně odpovědném věku zažili rozpad Sovětského svazu a začátek Ruské federace, stěží zapomněli na ten všudypřítomný pocit nebezpečí, toho věrného společníka pozdního chodce spěchajícího prázdným prostranstvím. Je to smutná zkušenost: můžou tě zmrzačit nebo dokonce zabít, kvůli peněžence s hubeným obsahem nebo prostě jen tak. Můžou, když se nezadaří. Můžou, protože jsou silnější. Je to příšerné, špatné, ale přirozené. Je to právo silných. Tak je svět bohužel uspořádán.
Uspořádání světa se měnilo před očima, stát se nakonec ukázal být silný, moje smutná zkušenost ale neodešla. Vždycky budu vědět, že stát může zničit můj život, zmrzačit mě, dokonce i zabít, kvůli hubené peněžence nebo prostě jen tak.
Samozřejmě mě to pobouřilo, vím co jsou lidská práva i jaké povinnosti vůči svým občanům má stát, dokonce se snažím něco dělat pro změnu situace (i když pravděpodobně ne tolik, kolik bych mohl). Ale někdo hluboko uvnitř mě je pořád ten pozdní chodec na temném nádvoří, který ví, jak to prostě je. Mohou ignorovat vlastní zákony, proměnit volby ve hrůzostrašný cirkus, mohou nechat policii vzít ztečí vzpurná města. A samozřejmě, mohou jen tak bít lidi. Protože mají obušky, protože jsou silnější. Je to strašné, špatné, ale je to prostě tak.
Vypadá to, že éra ropného blahobytu sehrála se systémem krutou frašku. Kdyby nebylo těchto peněz, tento systém by vůbec neexistoval; a tyto peníze se zdály nevyčerpatelné, což stačilo na nekontrolovatelné krádeže i skromné rozdávání vděčné populaci. Teď vypadá téměř nezranitelně, ale uvnitř něj vyrostli noví lidé, kteří nemají mé smutné zkušenosti.
Ovšem, je jich pořád málo, těch nových. Najdou se především v hlavním městě a v dalších velkých městech (ale už nejen tam, což je pro systém velmi smutné). Stejně jako ti staří vidí vše, co s touto zemí dělá silný režim. Také vidí, jak na ulicí bijí lidi. A ve skutečnosti jsou to právě oni, kdo je nejčastěji zbit. Jistě to považují za hrozné. Zcela jistě to považují za nestvůrné a špatné. Ale absolutně to nepovažují za přirozené.
A tady je skutečný generační zlom a naděje pro budoucnost. Když Jurij Duď natočil svůj slavný film o Kolymě, bylo módní přistupovat k jeho úspěchu u mládeže s lehkou ironií. My jsme jinde. Nás nešokuješ. My jsme na konci osmdesátých let přečetli všechno, co se dalo přečíst. My se na četbu vrhali jako na jídlo po týdnech hladovění. Tohle všechno my už dávno známe.
Což je ve skutečnosti pravda, jenže je tu jeden důležitý rozdíl a vůbec nejde o měřítko erudice. I tehdy jsme chápali a teď víme, že na státním lidožroutství není nic překvapivého. Konec konců, stát je prostě silnější než jedinec, a proto může jedince sežrat. Ale pro většinu těch, kteří studovali historii stalinského člověka podle Dudě, to vůbec není samozřejmé. Vypadá to, že oni věří, že stát lidi požírat nemůže. A že to není jen příšerné, ale že je to také nepřirozené.
Ti, kdo státnímu lidožroutství slouží – a nezáleží na tom, jestli s ním jen sympatizují nebo to mají v popisu práce – vyčítají lídrům současných protestů, že chtějí Rusko vrhnout zpět do hrozných devadesátých let, aby si mohli ještě jednou “zařádit”. To působí jako střelba do vlastních řad, vždyť současní vládci země přece v 90. letech neběhali po lesích jako partyzáni a nebojovali za štěstí národa. Někdo si našel teplé místečko na úřadu, někdo dělal podržtašku mafiánům, někdo seděl v parlamentu (a mimochodem, stále ještě sedí).
A teď jsou to právě oni, kteří z marasmu devadesátých let obviňují ty, kteří tehdy přinejlepším chodili na základku. Ty, kteří se jen snaží zbavit toho stejného strachu pozdního chodce po temném nádvoří. A komu se proces bití neozbrojených lidí na ulicích nezdá přirozený.
Minulost obviňuje budoucnost z toho, že jsme měli minulost pod psa.
Nejzajímavější otázkou nyní je, zda stát dokáže těmto novým lidem vtlouct do hlav náš obvyklý strach. Jestli je také naučí myslet si, že špatné a nestvůrné může být přirozené. Jestli je přesvědčí, že lze bít lidi prostě jen tak, když se chce, když jsi silnější. Pokud se mu to podaří, bude země opět bez budoucnosti. Ale pokud v tom selže, máme ještě šanci.
Nemáme moc důvodů pro optimismus. Stát má pochopitelně jediný argument – obušky. Nicméně, moc tohoto argumentu bych nepodceňoval. Je totiž docela srozumitelný.
Zdroj: mbk-news.com 28. 8. 2019
