Přinášíme překlad textu novináře Ivana Davydova, který vyšel na serveru newtimes.ru.
Na co spoléhá Putin, co od něj čekat – komentátor NT Ivan Davydov pokračuje v diskusi.
Otázka “na co spoléhá Putin”, nebo dokonce v silnějším vyznění “v co Putin doufá”, se zdá být plně legitimní (první článek ze série Andreje Kolesnikova zde). Nicméně samotné položení této otázky předpokládá, že v mysli tazatele existuje zcela zformovaný obraz světa, který takový dotaz dělá vůbec možným.
Náš prezident je průměrný televizní divák, dokonce ideální televizní divák, možná jediný obyvatel té kouzelné země, o jejíchž úspěších Rusům každodenně lžou ruské televizní kanály.
Tazatel je už přesvědčen, že země má problémy a že Putin má problémy také. Popularita klesá, sociologové zaznamenávají nárůst nespokojenosti, státní moc hledající finance je nucena přistoupit k nepopulárním opatřením, která protestní nálady jen posilují, lídři hlavních světových států se dívají na lídra Ruska s obavami, a to ještě v tom lepším případě, sankce ničí ekonomiku a tak dále. To nejsou bezobsažné výroky, kterýkoliv z nich je možné opíraje se o fakta dokázat.. Nicméně – a pro naši diskusi je to zajímavější – obraz světa umožňující otázku “na co spoléhá Putin” předpokládá přítomnost ještě jedné podmínky, méně zjevné než výše uvedené. Tazatel předpokládá, že i Putin si myslí, že má vážné problémy. Že Putin má jakési tajné a nezkreslené, a nejspíš dokonce i mnohem hlubší než jeho kritici, znalosti o situaci v zemi a že je nucen neustále přemýšlet, jak se má z těch běd, do kterých sám sebe zahnal, vykroutit.
Ale máme pro takovou hypotézu vůbec nějaké podklady?
Televizní divák číslo jedna
Státní propaganda – a to říkám zodpovědně, protože z pracovních důvodů už mnoho let pravidelně sleduji informačně-analytické pořady a politická talkshow ruských televizí – má svůj obraz světa, taktéž ucelený a konzistentní. Je vybudován v podstatě na lži, přehánění a ignorování faktů, ale méně uceleným se tím nestává. Jeho hlavní teze jsou všeobecně známé: vlast obklíčili nepřátelé, v žoldu vnějších nepřátel pracují nepřátelé vnitřní – “tak zvaná opozice”; cílem nepřátel je zlo pro zlo, zničení Ruska, protože Rusko je pro ně jako kost v krku, či tříska v oku. Rusko brání skutečné hodnoty, které Západ dávno ztratil, a proto k Rusku tíhnou zdravé síly ze Západu (t.j. zpravidla nejrůznější ultrapravičáci) a státy, které se nechtějí podřizovat diktátu jednopolárního světa (typu Íránu a Severní Koreje). Kolem Ruska je peklo a chaos: v Evropě řádí migranti, gayové a další liberálové, o Ukrajině ani nemluvě, centrální televizní kanály o útrapách Ukrajiny už mnoho let v řadě mluví téměř bez ustání. Zato Rusko pod moudrým vedením Putina kvete, je připraveno bránit se před nepřáteli, kvůli čemuž neustále zdokonaluje ty ve světě nejlepší zbraně, a pro občany je tu ráj, nebo téměř ráj, a s každým dnem je život zde stále radostnější.
Budu se opakovat: bůhví proč se lidé domnívají, že car má v hlavě obraz reality jaksi odlišný od toho neustále přemílaného žvance pro masovou spotřebu a na jeho základě buduje svou politiku. Ale žádná objektivní fakta, která by tuto tezi potvrdila, nenacházíme.
Uvedu pár jasných příkladů – mezi nimi tři roky, které byly v dějinách Ruska nejméně snadné. V lednu roku 2015, kdy válka na Donbasu byla samozřejmě tématem číslo jedna, se na všech státních televizních kanálech mluvilo o tom, že v Charkově jakýsi ozbrojenec v maskáčích vykřikoval rozkazy v angličtině. Z čehož se udělal očekávaný závěr – za Ukrajinu bojují zahraniční žoldáci. Pár dnů po odvysílání monotónních příspěvků o charkovském žoldákovi se prezident v Petrohradě setkal se studenty Národní báňské univerzity “Gornyj” a podělil se s nimi o své obavy ohledně války na Donbasu: “Často říkáme: ukrajinská armáda, ukrajinská armáda. Ale kdo tam ve skutečnosti bojuje? (…) To už v podstatě není armáda, to je zahraniční legie, která samozřejmě nesleduje národní zájmy Ukrajiny.”
Prezident se tenkrát choval jako svědomitý spotřebitel propagandistické kaše. Vlastně to bylo ještě smutnější: vypadal jako stařenka na lavičce, která zaslechla z povzdálí kousek novinky, upravila ji na dlouhý příběh o hrozícím a nevyhnutelném konci světa. Od člověka v maskáčích k legiím NATO je přeci jen hodně daleko.
Druhý příklad je čerstvější. Poté, co britský tisk informoval o “Petrovovi a Boširovovi”, ruské televize propadly hysterickému veselí. Štamgasti talkshow se bavili neobratným lhaním rusofobních Britů a jedna zvlášť bdělá divačka, jejíž telefonát pustili do vysílání v pořadu “Vrjemja pokažet” (Čas ukáže) na Prvním kanále, dokonce řekla, že příjmení Boširov nebylo vybráno náhodně, ale mělo v myslích obyvatel Západu zafixovat spojení mezi chemickou zbraní údajně použitou proti Sergeji a Julii Skripalovým v Salisbury a Bašárem Asadem, věrným spojencem Ruska, který také údajně používá chemické zbraně proti vlastnímu lidu.
S člověkem jakkoliv cynickým a prolhaným, který jedná racionálně, je ještě možné se pokusit dohodnout. Ale s nejvyšším knězem svého vlastního sektářského kultu – ne.
O trochu později, na Vladivostockém ekonomickém fóru, Putin v podstatě zopakoval hlavní linii televizních propagandistů, když řekl, že “Petrov a Boširov” jsou “samozřejmě civilisti” a ohlásil jejich interview. Co se stalo po interview Margarity Simonjanové, si všichni nejspíš pamatují – “informační speciální operace” byla připravena natolik toporně, “obchodníci s potravinovými doplňky” lhali natolik neobratně, že dokonce i těm k režimu nejloajálnějším občanům nezůstaly žádné pochybnosti – ano, jsou to agenti tajných služeb, zjevně dělali v Anglii něco pochybného, a samotné tajné služby jsou v hluboké krizi, když jsou jejich zaměstnanci natolik nekompetentní.
Z toho vyplývá jasný závěr – buď Putin, stejně jako ta bdělá televizní divačka, upřímně věřil, že si agenty GRU s novičokem neuměle vymysleli Britové, aby očernili Rusko, nebo ho podřízení jednoduše nezasvětili do detailů nadcházející dezinformační akce. Co z toho je pro zemi smutnější, zatím nevíme.
Takových příkladů je mnoho. Můžeme vzpomenout prezidentův projev na Valdajském fóru na podzim 2015, kdy Putin v úvahách o Ukrajině a Sýrii jednoduše opakoval před auditoriem složeným ze zahraničních expertů špičky ruské propagandy. Je možné porovnat teze projevů před Federálnímu shromáždění s pořady Kiseljova. Závěr je jeden: Náš prezident je průměrný televizní divák, dokonce ideální televizní divák, možná jediný obyvatel té kouzelné země, o jejíchž úspěších Rusům každodenně lžou ruské televizní kanály.
Svatý stát a jeho kněz
Ale přece jen mezi stařenkou na lavičce, která převypráví přítelkyním televizní hrůzy, a prezidentem Ruské federace je určitý rozdíl. Stařenka je divák, pouhý divák. Ale prezident není pouhým účastníkem, je tvůrcem té reality, o které jim se stařenkou televize vypráví. To pod jeho vedením se země zvedla z kolen, to on vrátil do rodného přístavu ukradený Krym, on překonal všechny problémy, které zdědil po těžkých devadesátých letech. Je těžké neuvěřit vlastní misi, tomu, že jste vyvolený (nikoli v tom nudném smyslu, který toto slovo spojuje s procedurou voleb, ale v tom, jaké má ve skvělém filmu “Matrix”), když o vaší velikosti vypráví ve dne v noci doslova všichni kolem. A tak nakonec, podle všeho, tomu sám uvěřil.
Vladislav Inozemcev ve své nové knize “Nesoučasná země” staví do centra úvah specifické představy Rusů o státě. Stát je tady nejvyšší hodnota, která naplňuje smyslem bytí jednotlivce. Stát je krajní abstrakce, nemá ani jasné vlastnosti, tím spíš nemá ani povinnosti vůči obyvatelstvu, ale kterýkoliv představitel obyvatelstva je povinen ve jménu tohoto státu při první příležitosti obětovat vše – od majetku až po vlastní život.
Je-li možné tento koncept použít pro vysvětlení kterýchkoliv minulých i budoucích běd země, je otázka sporná, ale když sledujeme rétoriku současných členů Jednotného Ruska, je možné souhlasit: současná elita právě takový stát uctívá, sebe považuje za jeho součást a lid za cosi na úrovni paliva pro činnost státního stroje. Vzpomeňte si – “lidé jsou druhá ropa”. Putin je v tomto schématu nejvyšší kněz kultu abstraktního státu.
A zase, stačí si vzpomenout na vše, co v posledních letech řekl o suverenitě – to je přece hlavní fetiš státního představitele, – abychom pochopili, že i on sám také tak nějak vidí vlastní roli. Má misi – bránit před jakýmikoliv hrozbami tento abstraktní stát, stát v sobě, a tady nemůže být žádná cena příliš vysoká.
Slova o ráji pro věrné po jaderné válce, která mnohé znepokojila, zní ještě strašněji, když si uvědomíme, že je pronáší nejenom lídr jaderné mocnosti, ale vyvolený vykonavatel osobní mise. A z tohoto úhlu pohledu se stávají i mnohé drobnosti pochopitelnější.
Proč se Putin snaží pravidelně a prostoduše klamat “západní partnery”, i když ho partneři, i kritici režimu snadno při těchto lžích přistihnou? No protože je na misi, k jejíž realizaci jsou všechny prostředky dobré. Odkud pramení všechna ta zpoždění na schůzky všech úrovní, která působí čím dál více směšněji? Pro něj na nich nic směšného není – je to prostě způsob, jak ukázat obyčejným lidem, byť vysoce postaveným, že se s nimi setkává člověk úplně jiného druhu a poslání.
Kde se bere ta přehnaná tolerance ke zlodějům z nejbližšího okruhu, kteří se nestydí obrat o peníze dokonce i své podřízené? Vojákům světla, kteří v jednom šiku s velkým vůdcem vedou bitvu proti světovému zlu, je třeba drobná uličnictví promíjet. Jejich oběť je mnohem děsivější a vyšší než směšný komfort pocházející z ukradených prebend.
Na začátku tohoto textu, který se poněkud protáhl, jsme se ptali, na co se Putin spoléhá. Odpověď zní – Putin spoléhá na boha. Na boha, který si ho vybral pro obranu abstraktního státu. Přísně vzato – tento stát vlastně JE jeho bůh.
A to je skutečně strašné. Protože s člověkem jakkoliv cynickým a prolhaným, který jedná racionálně, je ještě možné se pokusit dohodnout. Ale s nejvyšším knězem svého vlastního sektářského kultu – ne. Buď se budete spolu s ním klanět jeho bohu, nebo budete jeho nepřítel. A to má přitom k dispozici OMON, armádu, námořnictvo a jaderné tlačítko.
Zdroj: newtimes.ru 19. 11. 2018
