Přinášíme překlad nejnovějšího textu ruského publicisty Ivana Davydova k vítězství Vladimira Putina v prezidentských volbách.
Ivan Davydov: Politické menu Vladimíra Putina: chléb a rakety
Týden před volbami jsem ve vchodu do jedné populární rozhlasové stanice potkal starého známého. Důležitého člena volebního štábu kandidátky na prezidenta Xenie Sobčakové. Položil jsem mu stručný dotaz:
Procento?
Minimálně dvě! urazil se známý člen volebního štábu prezidentské kandidátky.
Tuto krátkou historku uvádím jen pro ilustraci jednoduchého zjištění: 18. března se v Rusku nic nestalo. Nikdo kromě hlavního kandidáta se za vítězstvím nehnal. Všichni, nejen kandidáti, ale všichni příčetní občané Ruska věděli, kdo vyhraje volby. Výsledek byl administrativou prezidenta ohlašován dlouho dopředu (a nespletla se, to je tedy zázrak).
Pochopitelně, vítěz už má odladěná soukolí propagandy, represivní zákony, vypasenou policii, “volební sultanáty” a administrativní zdroje, to je známá a tisíckrát opakovaná věc. Pojďme se ale podívat, co krom výše uvedeného může ještě Vladimír Putin nabídnout.
Ano, ještě poslední námitka: je příjemné utěšovat se myšlenkou, že “celonárodní podpora” je součást zadání a vysoká volební účast je zabezpečena bezprecedentním tlakem na voliče. A tlak na voliče byl tentokrát opravdu bezprecedentní. Je tu ale ještě jeden zvláštní paradox: mezi těmi, kdo by s potěšením nešli k volbám, proleželi by volný den na kanapi u televize, ale byli donuceni vstát a jít k volbám, je dostatek příznivců Putina. K volbám šli z donucení, hlasovali ale srdcem. Na shromáždění k oslavě připojení Krymu sváželi státní zaměstnance autobusy, k upřímnému jásotu nad jeho připojením je ale nutit nemuseli.
Tak to prostě chodí.
CHLEBA
Ne, tohle není další písnička o “špatném národu”. Národ je v pořádku. Materiálně se totiž nikdy neměl tak dobře, jako za Putina.
Samozřejmě se tomu “dobře” můžeme dlouho a oprávněně vysmívat. Jistěže nemusíme chodit ani do Evropy (kdo mluví o Evropě), stačí se podívat z Moskvy, a hned je to ruské “dobře” dost ubohé. No a co? Neporovnává se současný stav s Evropou, ale s vlastní zkušeností.
Ekonomové mohou pochopitelně dlouze diskutovat o hloupě vynaložených ropných miliardách, o současné stagnaci, která plynule přechází v pokles. Putinovu většinu ale netvoří ekonomové.
Nesmíme zapomenout, že nejsme, ale vůbec nejsme rozmazlený národ. Není to tak dávno, co nás naše vláda přestala masově vraždit jako na jatkách. A docela nedávno nám dovolila trošku si vydělat, dovolila téměř důstojně žít. Rozmazlený člověk, který si zvykl, že na chleba má, chce ještě koláče (nebo dejme tomu občanské svobody). Nerozmazlený se zuby nehty drží blahobytu. Ať si třeba iluzorního, směšného a ubohého. Ale vytrpěného a zaslouženého.
STRACH
Nemysleme si, že naši spoluobčané jsou mnohem hloupější než my. To, že Putin nemohl za vysokou cenu ropy, je jasné. Ropa ale zdražovala během jeho vlády. Žít se začalo lépe za Putina. No a když cena ropy padala (opět vládl Putin), žádná citelná katastrofa se nestala. Putin není příčina (to mnozí chápou), ale symbol směšného blahobytu. A dokud blahobyt trvá, nikdo nebude riskovat, aby se zřekl známého symbolu.
Navzdory jednomu sloganu jedné informační kampaně se nám Putin neomrzel. Právě proto, že směšný občanský blahobyt se nám neomrzel a nepřejedl. Příliš dlouho jsme ten blahobyt neměli. A stýskalo se nám.
Také si nemysleme, že spoluobčané nevidí šílené rozměry státního rozkrádání, vulgární úřednické zhýralosti a podobných plodů korupce. Na to člověk nemusí být vynikající vyšetřovatel, aby si všiml, stačí žít v Rusku. Vyvolává to podrážděnost a dokonce vztek, ale strach ze ztráty dobrého bydla je silnější než touha po změně. Nikoli strachem z policejních obušků, ale strachem ze ztráty skromného náznaku důstojného života je živ současný režim.
Velkolepým darem se pro něj staly ukrajinské události. Není důležité, co se u sousedů doopravdy děje. Důležité je, že propaganda úspěšně zahrála na strunu obyčejného lidského strachu. Dokázala ukázat, jak malý je krůček od boje za svobodu a proti korupci k upadnutí celého státu do války a bídy.
Nemají čas přemýšlet o tom, nakolik nese Rusko za tu samou válku odpovědnost. Strach ze ztráty jistot je silnější. Obecně, málokterý pocit je silnější než strach.
Jednoduchý postup zafungoval dokonale a funguje i nadále.
RAKETY
Otázka, která je nesmírně složitá a vyžaduje dlouhý rozbor, zní: kde se vzal už dávno vyčichlý sovětský postoj: hra na světovou velmoc, soupeření s Amerikou, naše veliká mise a podobná imperiální lákadla. Jak je ve skutečnosti veliké trauma z pádu sovětského impéria. Jak moc se chce řadový Rus stát hrdinou třetí světové války. Panuje podezření, že o to příliš nestojí.
Je ale naprosto zřejmé, že tohle zboží jde na odbyt pouze v balíčku s tím zmiňovaným ubohým blahobytem. Imperátoři a bojovníci s Amerikou nedokázali na konci devadesátých let víc než prodávat vedle bývalého Leninova muzea noviny tištěné na toaletním papíře. Jejich čas ale přišel. V okamžiku, kdy řadový občan zjistil, že už je možné nejen přežívat, ale dokonce žít.
Bylo napsáno hodně o boji televizoru s ledničkou, ve skutečnosti jsou ale televizor a lednička zatím spojenci. A hra na světovou velmoc se ukazuje jako dokonale funkční mechanismus ospravedlnění moci. Je zajímavé kouknout se na rétoriku. My si bereme, co nám patří (například Krym). Na nás tlačí, snaží se nás připravit o utrpením vykoupený blahobyt (sankce). My se musíme semknout okolo lídra, který je symbol našeho blahobytu.
Tak vznikají sekty. Že je těžké představit si sektu velikosti Ruska? Tak se rozhlédněte.
HRÁBĚ
Jenže hra na světovou velmoc má jedno citelné mínus. Musí se hrát doopravdy. Nelze vystačit s vyčichlým ideologickým harampádím. Nezbývá než znovu šlápnout na sovětské hrábě. Tedy na rakety. A samozřejmě to nemohou být stejné sovětské rakety, ale nějaké mnohem dražší. Průběhem hry režim ohrožuje právě ten nešťastný blahobyt většiny, ač právě na strachu z jeho ztráty ve skutečnosti stojí.
Ivan Davydov
Zdroj: newtimes.ru 19. 3. 2018
