Zajímavý pohled na rusko-čínské vztahy a odlišný způsob získávání vlivu ve světě přináší následující text serveru Newsonline24, jehož překlad vám přinášíme.
Vítězoslavné Putinovo světové tažení je podle všeho definitivně u konce. A tuto bitvu nevyhrál Západ, ale tichošlápek Čína, která po celou tu dobu jen klidně sledovala hysterii Evropy. Čína a USA podepsaly dohodu o vojenské spolupráci.
Spojené státy dostaly první z osmi obřích tankerů pro transport zkapalněného plynu objednaných u Číny.
A vlivný státní činitel požaduje rozsáhlé přestěhování Číňanů na pronajaté území v Zabajkalí – spolu se zanesením odpovídajících změn do ruských zákonů (nový zákon o ztrátě práva našich občanů na nemovitosti na územích pronajaté cizími státy se jim zdá málo) – kvůli usnadnění tohoto procesu.
Návrh je to přirozeně výhodný – vždyť v Rusku chybí pro rozvoj čínských projektů kvalifikovaní odborníci a na území pronajatém Číně je nedostatek obyvatel (pracovní síly).
Skládačka do sebe nakonec zapadla. V ruských vztazích s Čínou je už vše naprosto jasné. Je to “mírová” expanze – a tuto válku jsme podpisem mnoha značně zvláštních smluv už prohráli: pro Rusko už neexistuje cesta zpět – naše ekonomika by takové smluvní pokuty neustála, kromě toho jsou tu ještě dodávky čínských zařízení velmi důležitých pro ruský ropný průmysl.
Na rozdíl od Asiatů nám chybí zkušenosti s vedením skrytých ekonomických válek. Nemáme ani ponětí o tom, jak vlastně vypadají. Naše doména je tupé, otevřené nebo jen minimálně zamaskované násilí a vydírání – jako například s plynem v Evropě – vždyť bez nás tam zmrznou a umřou.
Jiných (elegantnějších) forem expanze svého vlivu Rusko není schopné. Plus to, že se kapitán lodě rozhodl, že hrátky s Čínou aspoň na čas zalátají naše ekonomické díry (a kašle na následky v podobě ”spálené země” po uplynutí 49 let), které se objevily vinou jeho – a jeho napodobitelů – neprofesionality, nenasytnosti a ambicí (Krym, Donbas, JUKOS, stabilizační fond a d.), aniž by chápal, že Čína není náš přítel, ale sleduje jen svůj vlastní prospěch, pro který chce z politické a ekonomické situace v Rusku vytěžit v maximum. A pokud by Kreml strategii Číny přece jen chápal, stejně to na důsledcích kroků vlády nic nezmění – změní se jen důvody těchto kroků: z neprofesionality a neprozíravosti by byl cynismus a podlost. Nic víc.
Naše doména je tupé, otevřené nebo jen minimálně zamaskované násilí a vydírání – jako například s plynem v Evropě – vždyť bez nás tam zmrznou a umřou.
S tankery na plyn si ještě něco vysvětlíme, protože ne všechno a ne všem je to jasné. Norské Gasco už více než půl roku prodává v Evropě o 30 % více plynu než Gazprom. A teď nás společnost Ineos Olefins & Polymers Europe (jeden z největších evropských producentů v oblasti petrochemie) a její partner společnost Evergas dodávkami etanu ze Spojených států maximálně do dvou, tří let vytlačí z evropského trhu s plynem. A nejvíce se rozvíjející trh s plynem (Indie – Pákistán – Írán) je už obsazen (pro nás uzavřen) Čínou – například regionální plynovod už není rusko-čínský, jak jsme plánovali, ale pákistánsko-čínský. A Čína nemá v úmyslu nás tam pustit, k čemuž má k dispozici minimálně dvě silné páky ekonomického vlivu. To je neskrývané přerozdělení světového trhu s plynem, které bude pokračovat nejdéle do roku 2020, a po jeho ukončení získá trh stabilní podobu pro následujících 20 až 30 let. Pro Rusko to může představovat katastrofou – naše těžba a prodej plynu činí 32 % světového trhu, u ropy jen 13,5 % (což je mimochodem 34 % našeho exportu), a proto jsme jen řadový hráč, k tomu ještě kvůli výměně starých těžebních souprav závislý, a to opět na Číně, které jsme přenechali vedoucí roli v našem ropném servisním sektoru (o čemž křičely všechny regionální noviny, ale mlčely centrální sdělovací prostředky). Nebudeme mít kam prodávat svůj plyn – nebo ho budeme nuceni poskytovat Číně vlastně zadarmo a ona ho využije pro hry na vnějších trzích (pro vnitřní trh má vlastní a závislost Číny na našem plynu nepřipadá v úvahu).
A teď to nejzajímavější. Na Ukrajině, a to zrovna ve značné části Donbasu, je ohromné množství břidlicového plynu – smlouvu na jeho těžbu podepsaly v roce 2013 na 50 let Royal Dutch Shell a Chevron. Kyjev doufal, že se tímto způsobem osvobodí od energetické závislosti na Rusku a otevře své plynové okno do Evropy. V současnosti koncern přemýšlí, že společný projekt s ukrajinskou státní společností opustí kvůli válce na Donbasu, a Chevron už odmítl začít s přípravou kvůli nepředvídatelným válečným rizikům. Takže na Ukrajině ”hybridně” bojujeme ne pro prchavý politický vliv, ale kvůli plynu – to jest za plynovou závislost Ukrajiny a Evropy na Rusku. Jednoduché a cynické. “Lidé hynou kvůli kovu.”
Ale teď dávejte pozor – i kdyby Rusko válku s Ukrajinou vyhrálo, stejně již bylo poraženo ve válce o Evropu, Indii a východní Asii. Prohrálo i ekonomickou válku o půdu a průmyslový rozvoj s Čínou, diplomatickou – o vztahy – prakticky s celým světem i finanční – za možnost globálního mezinárodního poskytování úvěrů, které měly ruské státní společnosti stabilně k dispozici od perestrojky.
A přitom si Rusko tyto podmínky pro vlastní ekonomický kolaps způsobilo samo jedním mávnutím kouzelného proutku – heslem “Krym je náš!” (zvlášť s ohledem na směnitelnost rublu) – a hrozba NATO, o které nám vyprávějí jako o důvodu “krymnašismu”, Kreml ještě půl roku před Majdanem a dalšími událostmi kolem anexe a válkou nijak zvlášť netrápila (soudě podle krachu dohody s NATO o tranzitu přes Uljanovsk, která padla v roce 2013 výlučně kvůli nenasytnosti ruských dopravců).
A nejodpornější na tom je, že Rusko je zainteresováno na pokračování války na Donbasu, protože její protahování přinutí Royal Dutch Shell zrušit dohodu – a v tom případě se Rusku podaří zachránit pro sebe aspoň ukrajinský trh. (A jaký zájem na této válce mohly mít USA, když Chevron je velká americká společnost patřící Rockefellerům a ještě před poslední inaugurací V. V. Putina v roce 2011 v jeho přítomnosti představitelé americké společnosti Exxon-Mobil podepsali se společností Rosněfť dohodu o těžbě ropy ze šelfu Černého a Karského moře, čímž vznikla strategická aliance Rosněfti s americkou Exxon-Mobil?)
Cena za to je očividná: tisíce lidských životů – a desítky tisíc nešťastných příbuzných padlých na obou stranách – přičemž vlády obou zemí je posílají do boje naslepo. Ale v tomto příběhu je i něco dalšího, neméně odporného. Lví podíl na mezinárodních spekulacích s ruským plynem má i pan Timčenko – teď už finský občan, v nedávných dobách člen slavného družstva “Ozero”. Chápete, kdo a proč – kvůli vlastním finančním zájmům – poslal ruské kluky umírat a zabíjet na Donbas?
Zdroj: linksis.com 11. 9. 2015
