Dnes přinášíme překlad testu ruského opozičníka Olega Kašina, který považujeme za velmi užitečný i pro čtenáře žijícího zatím v odlišných poměrech a s nadějí, že to u nás takhle nikdy nedopadne.
Oleg Kašin: Jak zůstat na straně dobra, když je vláda na straně zla.
Základní otázky, které si kladou lidé nepodporující Putina.
Moc/vláda.
Pravděpodobně nejzajímavější (“zásadní”) otázkou moderního zřízení Ruska je vzájemný vztah mezi státem a mocí. Jestli si jsou rovny, nebo jestli je ve státě něco, co přesahuje hranici rovnosti “Putin rovná se Rusko” a co přežije dokonce i v tom případě, když se zítra zhroutí celá struktura.
Pochopitelně, že loajální občan na tuto otázku odpoví s neměnným, vážným výrazem v obličeji: máme parlament, máme Ústavu, máme soudní systém, máme ještě něco; výčet se bude v každém případě týkat institucí, o jejichž stálé rozhodovací praxi panují samé vážné pochyby.
Místo parlamentu, soudu, zákona, místo všeho máme Kancelář prezidenta, osobní aparát Vladimira Putina, fakticky nahrazující vše státní.
Když ve zprávách píšou “Duma přijala zákon”, pak Kancelář prezidenta přijala zákon.
Když píšou “soud umístil Serebrennikova do domácího vězení”, pak Kancelář prezidenta umístila Serebrennikova do domácího vězení.
Když píšou “aktivisté polili Navalného dezinfekcí”, pak Kancelář prezidenta polila Navalného dezinfekcí.
V Rusku neexistuje jiná vláda kromě Kanceláře prezidenta. Ani jedna státní instituce nemůže nepozorovaně podniknout žádný krok, pokud je to krok proti Kremlu.
Maximální koncentrace moci ve stejné míře zahrnuje i odpovědnost.
V rozporu s vůlí Kanceláře prezidenta nedostane žádný film licenci k promítání, žádný kandidát nebude připuštěn k volbám, žádný federální televizní kanál nepozve do přímého vysílání politika. To samozřejmě neznamená, že v Kremlu každé ráno prozkoumávají všechny filmy, chystající se do kina, zkoumají seznamy kandidátů do voleb na všech úrovních a pročítají scénáře televizních talkshow. Ale pokud v Kremlu nechtějí, aby byl film promítnut, uchazeč kandidoval ve volbách, host šel do talkshow, je to jednoznačné – nebude film, kandidát, ani přímý přenos.
A pokud bude, bude to dobrá vůle mlčící moci. Dobrá vůle a vědomé rozhodnutí těch samých lidí, kteří nesou osobní odpovědnost i za podvody ve volbách, za válku na Ukrajině a za mnohé další až po policejní útvar “Dálný”. Při jakémkoliv kontaktu s nimi přechází na strůjce kontaktu jakási část této zodpovědnosti, i když jen mikroskopická.
Opozice.
Nejméně jasný termín v ruském politickém slovníku; loajální občan řekne, že opozice je KPRF (pozn. překl. Komunistická strana Ruské federace), LDPR (pozn. překl. Liberárně-demokratická strana Ruska), “Spravedlivé Rusko” a ještě několik stran jako “Vlast”, nezastoupených v Dumě. Ale dokonce v nejradikálnějším prokremelském tisku se slovo “opozice” skoro nikdy v tomto významu nepoužívá.
Mnohem častěji nazývají opozicí tu menší aktivní část společnosti (krásných 14 procent, pokud 86 procent považujeme právě za ty vždy loajální), která není spojena žádnými společnými poznávacími znameními, takže je možné je poznat jen citem. Pravděpodobně jsou to ti lidé, kteří tehdy chodili na Bolotné, nebo s demonstracemi alespoň sympatizovali; pravděpodobně to jsou ti, koho nerozděluje duchovně-vlastenecké šílenství (v polovině desátých let se v Rusku stalo mainstreamem); jistě mluvíme o publiku, které má vrozenou nedůvěru k federálním televizním programům a upřednostňuje nezávislé sdělovací prostředky, ale jakákoliv jeho identifikace bude nepřesná. Jeden z důvodů nepřesnosti spočívá v tom, že tam, kde by měla být opozice, jsou v Rusku veteráni z fejkových stran, pod kontrolou Kanceláře prezidenta, a když je místo, které by za normálních okolností mělo připadnout opozici, takto obsazeno, je snadné se zmýlit a nepoznat, komu vlastně patří.
Ve skutečnosti se může jednat i o ty, kteří jsou “proti Putinovi”. A zde je doplňková otázka související s tím, že samotná existence vlády zůstává mimo mocenskou strukturu pochybnou a vypadá to, že k přiznání (byť jen samému sobě) “jsem proti Putinovi a tedy i proti ruské vládě” se nikdo nerozhodl. Hlavní člověk v opozici, Alexej Navalnyj, naopak celou svoji rétoriku staví na otevřeném etatismu – bojem s korupcí rozumí zlepšení existujícího systému, účastí ve volbách nestaví do pochybnosti volby samotné a zákony, podle kterých se konají atd. Žádná seriózní “protivládní” opozice (ne anarchistů, ale přívrženců rozložení existujícího a výstavba státu nového) v Rusku není.
Peníze.
Bylo by divné, kdyby v zemi s monopolizovanou politickou mocí nebyla monopolizovaná ekonomika.
Když každá akcie může být odebrána prostřednictvím jednoho telefonátu, když vládnoucí moc je zároveň plnohodnotný subjekt ekonomiky, nezávislé peníze nemohou existovat už z principu.
Jakýkoliv, dokonce zcela soukromý milionář je v Rusku člověk, který zůstal milionářem především proto, že mu jeho miliony nevzali, sželelo se jim ho, nemysleli, měli na práci něco jiného, nebyl důležitý.
Přitom stát jako takový zcela otevřeně a veřejně vystupuje jako největší hráč na trhu a největší zaměstnavatel. V takové situaci jsou všechny vzorce typu “jsme plátci daní, jsou to naše peníze” (po vzoru západu) vědomě pokrytecké – ne, to nejsou vaše peníze, to jsou peníze státu. Dokonce i když vám je nedali a jen vám je nevzali, dokonce i v tomto případě váš majetek bude vaším jen proto, že je taková vůle státu. V jakémkoliv sporném případě, jak rád žertuje Vladimir Putin, se obraťte na soud.
Dobro/zlo.
Zde je vše plně zřejmé a jednoznačné: strana zla v současné ruské skutečnosti je stranou moci, stranou státu.
O seznamu zločinů je možné diskutovat a upřesňovat ho, ale ať by byl jakýkoliv, jeho základem bude každopádně neodstranitelnost moci a nemožnost její kontroly společností.
Nelze usurpovat moc, když si nepřisvojíte odpovědnost, a tato odpovědnost je za všechno až po láhev od šampaňského v “Dálném”.
Logika napovídá, že na straně dobra tu budou oponenti moci, ale není nic, co by dovolilo učinit takový závěr. Dobro není ta kategorie, ve které funguje princip “strany protivníka”. Koho přivádí do rozpaků Godwinův zákon (pozn. překl. pravděpodobnost, že se v online diskusi objeví porovnání s Hitlerem či nacisty, se s růstem délky diskuse blíží jedné.), vzpomeňte si na to, že Hitlerovi oponoval Stalin – tady máte to dobro (pozn. překl. autor patrně tím myslel to, že neexistuje automaticky dobro a zlo a to, že Stalin oponoval Hitlerovi, z něj nedělá stranu Dobra).
Dvojsmyslné postavení jakékoliv opozice v dnešním Rusku ji nedovoluje považovat za výchozí sílu dobra. Možná, že síly dobra u nás vůbec neexistují.
Konformismus/nonkonformismus.
Ve veřejném (ani ne tak politickém, jako společenském, kulturním a mediálním) prostoru se už dávno – a nyní od začátku Putinova funkčního období již naprosto extrémně – zformovaly dvě hlavní frakce.
Jedna se staví k moci zcela nekompromisně, vzývá, jako Ivan Vyrypajev, k tomu nemít s mocí nic společného, proklíná ji, hrozí jí rychlým koncem.
Druhá navrhuje být spokojení s tím, co máme, konat malé činy (zvláště markantně se to projevilo první roky práce Sergeje Sobjanina v Moskvě) a dokonce být připravena agitovat za Vladimira Putina, pokud je ochotný malými činy nekonat zlo či dokonce dělat dobro.
Jestli ne přímo lídrem, tak symbolem této frakce je možné označit herečku Čullan Chamatovou, která reprezentuje fond „Daruj život“ a hrála v agitačním videu Vladimira Putina v roce 2012. Chamatovou za to kritizují nekompromisní lidé a pravděpodobně mají pravdu, ale pokud kromě správné morálky nemají nic, k čemu pak taková pravda je?
Čas.
Zcela nedoceněný faktor. Putin je u moci osmnáct let. Někomu (nemnohým) se nelíbil hned od začátku, někomu (ostatním jeho kritikům, kterých je mnohem více) se přestal líbit později. Tak nebo onak, „špatný Putin“ je objevem, který jednou učinil každý z nynějších kritiků moci – někdo před osmnácti lety, někdo před deseti, někdo před pěti. Ale objev, to je jeden okamžik. Archimedes řekl „heuréka“ a pokračoval dál. Představte si Archiméda, opakujícího neustále „heuréka“ v průběhu dlouhých let – to už není „heuréka“, ale spíše „abyrvalg“ (pozn. překl.: první slovo pronesené hlavním hrdinou povídky Psí srdce M. Bulgakova po jeho transformaci do lidské podoby).
Jedním objevem není možné žít nekonečně dlouho. Statistická protiváha vede k rozpadu a šílenství.
Jestli postavíme vedle sebe lidi, postupně proklínající Putina, a lidi, pro které je Putin kompromisem, ale kteří v tu dobu sledovali nová představení, filmy nebo zachraňovali nemocné děti, kdo z toho vyjde lépe?
Čas pracuje pro mocné. Čas pracuje proti kritikům moci. Co se dá dělat.
Handicap klasické ruské otázky je v předpokladu, že jsou všichni povinni něco dělat nad rámec svých osobních zaměstnání, jako by někdo stanovil milník, ke kterému je třeba se vymezit, kam chceš – do vězení nebo mezi Putinovy nohsledy. Jenže v našich podmínkách se tyto dvě extremity slévají v jednu – vzpomeňte si na zkušenost Eduarda Limonova, který se v jednu chvíli označil aktivním přívržencem putinského systému (přitom předtím šel cestou nepřijetí tohoto systému). Co se dá dělat? Prostě se na to vykašlat. Jeden starý nacionalista – eser, když na začátku třicátých let diskutoval se soudruhy o přijatelném modelu chování v podmínkách stalinismu, to zformuloval takto: „Nebudeme věrnými slouhy, běžícími u nohou pána, ani Dony Kichoty, bojujícími s větrnými mlýny. Politický boj s komunismem nemá smysl a škodí, ale provolávat mu slávu je hanebné a ostudné.“ V této formulaci není nic hrdinného.Je však namířena i k tomu, kdo není připraven být hrdinou, a je stále aktuální.
Zdroj: republic.ru 1. 9. 2017
