V autoritářském režimu nejsou talentovaní lidé vítáni. V Ruské federaci se toho od dob Sovětského svazu ani v tomto ohledu mnoho nezměnilo. Přinášíme vám překlad textu Jevgenije Kiseljova a jeho zamyšlení nad osudy a budoucností vynikajících umělců, vědců a dalších nadaných lidí v Rusku.
Jevgenij Kiseljov: Dvě smrti
Dvě úmrtí z nedávné doby vyvolala velký ohlas a každé z nich znamená konec celé epochy. A obě se odehrála v USA, což je podle mne samo o sobě příznačná událost.
Starší lidé si možná vzpomenou na číslo časopisu “Ogoňok” – vlajkonoše perestrojky – z února roku 1987, který měl na titulní straně fotografii čtyř básníků v huňatých čepicích, tehdy módních, na pozadí zimní scenérie v Peredělkinu. Jejich jména začala hlasitěji zaznívat v letech Chruščovova “oteplení”. Byli to zprava doleva: Robert Rožděstvenskij, Bulat Okudžava, Andrej Vozněsenskij a Jevgenij Jevtušenko.
Ve stejném pořadí se odmlčeli a odešli. Jako první Rožděstvenskij, pak Okudžava, Vozněsenskij a teď 1. dubna zemřel jako poslední Jevtušenko – v daleké Tulse ve státu Oklahoma, kde přednášel na místní univerzitě – mimochodem, jedné z nejlepších v Americe nehledě na klamné zdání provinciálnosti.
Jevtušenkova smrt připomněla, že tato vynikající generace prakticky vymizela. Na živu už nejsou ani ti další, kteří na oné fotografii nebyli, ale kteří spolu s čtveřicí mušketýrů poezie, na jejichž vystoupení se scházely plné stadiony, vytvářeli elitu ruské kultury konce 20. století.
Především mám na mysli laureáta Nobelovy ceny za literaturu Josifa Brodského, který je dle mého soudu v moderní ruské poezii rovnocenný s Puškinem v ruské klasice 19. století.
A Vasilije Aksjonova, Bellu Achmadulinovou, Alexandra Galiče a Petra Vajla. A pokud to rozšíříme, tak i Něizvěstného, Tarkovského, Ljubimova a mnohé další.
Kdo je nahradí? Zachar Prilepin? Sergej Minajev? Vladimir Solovjov? Nebo možná Vladislav Surkov, který publikuje svá literární cvičení pod pseudonymem Natan Dubovickij? Nebo Revenko se Skabejevovou, Popovem a Sjominem?
Ty takřka nejvýznamnější spisovatele a umělce sovětská socialistická vlast kdysi vykázala za svůj práh. Je to naše národní tradice, takový “duchovní svorník”. Ty nejlepší, nejtalentovanější je zvykem utlačovat. K myslícím, nezávislým, z řady se vymykajícím synům se vlast chová ne jako milující matka, ale jako zlá macecha.
Jevtušenko byl v tomto ohledu určitá výjimka, jemu státní moc odpouštěla mnohé, ale i on nakonec dal přednost životu v americkém univerzitním městečku, kde prožil poslední čtvrtinu svého života – možná tu nejklidnější a nejšťastnější.
Dva dny před Jevtušenkem v kalifornském Palo Alto zemřel geniální teoretický fyzik, laureát Nobelovy ceny, žák velkého Landaua, akademik Alexej Abrikosov. I on se už téměř před čtvrtstoletím odstěhoval z Ruska do USA a žil v Palo Altu, městě, kde se nachází Stanfordská univerzita a kanceláře snad téměř všech světových hi-tech společností jako je Apple, Facebook, Hewlett-Packard či Tesla Motors. Nobelovu cenu za fyziku získal Abrikosov v roce 2003 už jako americký vědec.
V rozhovoru pro rozhlasovou stanici Svoboda u příležitosti získání Nobelovy ceny prohlásil Abrikosov hořce: “Když jsem byl svého času v Rusku, natrpěl jsem se dost. A proto jsem teď hrdý na to, že cena je připočtena Americe.” Po chvilce zamyšlení zopakoval: “Jsem na to hrdý.”
A co byste chtěli? Nevlastní děti oplácejí zlé maceše vrchovatě.
Smrt 88letého akademika Abrikosova v USA je znamením, že odchází i generace významných vědců, následníků takových velikánů jako byli Joffe, Semjonov, Kapica, Landau, Tamm, Zeldovič, Sacharov a Chariton. Kdo přijde po nich? I tady zeje prázdno. Ti nejlepší jsou už dávno na Západě. Ruská akademie je zničena ambicemi lidí z putinského okruhu. Fundamentální věda umírá.
Další ruští laureáti Nobelovy ceny za fyziku z roku 2010 se také narodili, vyrostli, získali vzdělání a udělali první kroky ve vědě v SSSR a Rusku. Sir Andre Geim a sir Konstantin Novoselov, kteří byli za vědecké zásluhy povýšeni do rytířského stavu britskou královnou Alžbětou II., už ale dávno žijí v Manchesteru a pracují na tamější univerzitě.
Jak kdysi napsal dnes bohužel polozapomenutý básník German Pliseckij:
Svou slávu rozdáváme bez náhrady:
Jakoby se nehodila pro naše sklady,
Jakoby jí byla plná pole
A talenty kypěly naše školy!
Kolik lidí, kteří už proslavili nebo by ještě mohli proslavit naši zemi, nyní žije za jejími hranicemi? Vědci, spisovatelé, hudebníci, podnikatelé, právníci, lékaři, umělci, režiséři, novináři i sportovci. Představitelé vzdělané a činorodé střední třídy. Jejich počty jdou do milionů.
Tomu se říká “útěk mozků”. Jeho důsledkem v kterékoli zemi je degradace vědy, kultury, vzdělání, stále se zvyšující zaostávání země, archaizace intelektuálního a politického života společnosti. Příčinou “útěku mozků” není jen nedostatek odpovídajícího financování vědy, kultury a vzdělávání. Je to i chybějící svoboda. Ani věda, ani kultura, ani vzdělávání nemohou dlouho existovat v nesvobodných podmínkách. To chápali dokonce i Stalin a Berija, kteří byli připraveni odpustit sovětským vědcům pracujícím na atomové zbrani jakékoliv volnomyšlenkářství – jen když přinášeli výsledky. Není náhodou, že se autor vodíkové bomby akademik Andrej Dmitrijevič Sacharov následně stal téměř nejznámějším bojovníkem za svobodu a demokracii v SSSR.
A další veliký ruský člověk, který opustil Rusko, aby zůstal svobodným, spisovatel Vladimir Nabokov jednou napsal:
“Takovou svobodu, jakou známe my, nepoznal asi ani jeden národ. V tom soukromém Rusku, které nás neviditelně obklopuje, živí a drží nás, naplňuje duši a zkrášluje sny, není ani jeden zákon, kromě zákona lásky k němu, a není moci, kromě našeho vlastního svědomí. Můžeme o něm říct všechno, všechno napsat, nemáme co skrývat a žádná cenzura nám nestaví překážky, jsme svobodní občané našeho snu. Náš rozptýlený stát, naše kočovná říše je touto svobodou silná a jednou budeme blahořečit slepé Kleió za to, že nám dala možnost zakusit této svobody a ve vyhnanství pronikavě pochopit a procítit naši rodnou zemi. Nebudeme si stěžovat na vyhnanství. Zopakujeme v tyto dny slova dávného vojáka, o němž píše Plútarchos: Za noci, v pustině, daleko od Říma, postavil jsem stan. A stan můj byl mi Římem.”
A ač uběhlo 90 let, zní tato slova stále aktuálně.
Zdroj: echo.msk.ru 3. 4. 2017
