Už o tomto víkendu proběhnou v Ruské federaci prezidentské volby. O vítězi nikdo nepochybuje. Přinášíme překlad zamyšlení ruského novináře Jurije Saprykina, jak budou vypadat další roky Putinovy vlády.
Jurij Saprykin: Únava
Jak žít s vědomím, že v příštích šesti letech bude vše stále stejné a nic se nezmění.
Putin odkryl karty a hned se stalo zřetelným i to, co se dosud jen nenápadně vznášelo ve vzduchu. Nejen průběh prezidentské kampaně a celých budoucích šest let (pojďme se tvářit, že jich bude jen šest), jejich nálada, podstata, atmosféra. Vlak zlehka přibrzdil a škubnul sebou, pak se opět pevně vzepřel v kolejích a dál pokračuje v jízdě, v pravidelném klepání kol se ozývá jedno slovo:
“Únava”
Ruské myšlení je katastrofální. V událostech posledních šesti let, od Bolotného náměstí, až po zákaz startu na olympiádě, jsme mohli lehce vidět vyplnění dávných předtuch: konec, režim definitivně praská ve švech, nebo obráceně, odhazuje masku a ukazuje svou skutečnou podstatu. Vezměme si třeba Kreml, naše Migy budou v Rize, koukejte, Putine, jak se nás bojí, můžeme zopakovat – v různých segmentech politického spektra se objevoval pocit, že už už se stane něco nezvratné a konečné, naplněné nadšením, nebo hrůzou. Bod zlomu byl překonán, život už nikdy nebude jako dřív.
Celkově se událo mnoho nezvratného. Tisíce padlých, stovky tisíc musely opustit své domovy na jihovýchodě Ukrajiny. Naprosto nevratně jsou poničeny vztahy se zemí nám nejbližší na celém světě. Rozsáhlé omezující zákony a rozsudky — za tanec v chrámu, za osamocený protest, za sdílení příspěvků v sociálních sítí, za SMS. Obránci „pravoslaví, samoděržaví a národa“ utržení ze řetězu a ze všech stran týrané nezávislé redakce a kulturní instituce. Čím více se vršilo hrozného, odporného, tragického, ale přesto zemi nezvrátivšího do celkově jiného stavu, tím více se strašné stalo obvyklým. Následujících šest let proběhne právě v tomto duchu – houstnoucího, ale nikdy a nic nedovolujícího napětí. V duchu hrůzy, na kterou jsme si zvykli.
Na začátku volební kampaně promlouvaly informované zdroje jako jeden hlas, Kreml byl znepokojen vytvořením přijatelného obrazu budoucnosti, který ale sám plně zformuloval: Na Donbase se bude i nadále ostřelovat. Silové složky a vládní struktury se budou navzájem požírat. Vztahy se Západem budou balancovat na hraně. Představitelé kultury budou pod neustálým tlakem, Navalného nezavřou, ale také mu nedají prostor. Stejné tváře v politice, stejné vtipy v televizi. Život nebude bohatší, ale také neklesne až na dno. V podstatě to je jediný slib, který v současnosti může dát favorit prezidentské volby, žij ještě alespoň čtvrt století, vše bude při stejném.
Putinovo vládnutí začali přirovnávat ke stagnaci, ještě než se prezident pořádně v kabinetu zabydlel. Z rétorického se toto srovnání převrací v přesnou lékařskou diagnózu. Stejně jako v pozdním období Brežněva, nebo Nikolaje I: apatie, nepřítomnost nových idejí, opotřebení základních zdrojů a obyčejná lidská únava – když se nechce nejen měnit mír, ale dokonce vstát z postele. Na vlastní kůži lze právě teď pocítit všechny tyto účinky: koukněte na Facebook a pokuste se tam najít sebejistého člověka, který se prosadil v nedávné době. V náhlých mediálních vlnách se na vrchol dostávají noví hrdinové: Jurij Dud, nebo účastnící rapových soubojů. Říká se, že už není o čem psát. Ve skutečnosti ale lidé prostě instinktivně cítí, v kom ještě zůstala tato energie, síla a zlost, což je v současnosti vzácné.
Sociologové a ekonomové mohou vliv takové stagnace změřit v procentech HDP, nebo v ratingu důvěry, v množství vyvedeného kapitálu, nebo počtu osob trvale žijících v zahraničí. Není ale jasné, jak určit koeficient únavy, nepřítomnosti rozumu, nadšení, energie. Pravděpodobně není ztráta odhodlání pro každou profesi a věk katastrofa, jsou ale takové, kde bez toho vše usychá a slábne: umění, podnikání, částečně i politika. Vědci někdy v budoucnosti určitě zjistí, jak se tato společenská apatie transformuje v nemoci, nervové poruchy, alkoholismus a sebevraždy. Vem ho čert, alkohol, prostě v odcizení, odloučení, izolaci. V nezrozené myšlenky a nepočatá díla. Nezrozené prostě proto, že není zájem.
Ruská historie nevstupuje do tohoto kruhu poprvé a ze zkušenosti z prvních stagnací je známé, že nejsložitější je umění prostě přežít. Najít vlastní rezervy energie. Nebít hlavou o stěnu. Naučit se myslet na pozítří. Jasně vnímat, že nás v nejbližší době čeká prožívání všech těch zahnívajících konfliktů, po sté opakující se hádky o jednom a tom samém, vychovávat děti s jakžtakž vzděláním a neexistujícím zdravotnictvím, vlastními silami řešit to, co vláda neřeší, přitom je v těchto podmínkách nejsložitější domluvit se na jakékoliv spolupráci. Nenapadat bezdůvodně své okolí, pomáhat potřebným, podporovat ty, kteří alespoň něco dělají. Život je jen jeden a máme-li ho prožít v Rusku, musíme pochopit, že zimy jsou tady dlouhé. Ale ani ony nejsou věčné.
Zdroj: newtimes.ru 11. 12. 2017
