Na začátku října proběhla našimi médii zpráva, že ruský prezident Putin pozastavil dohodu o likvidaci plutonia, uzavřenou mezi Ruskou federací a USA. Tento krok, dle zprávy ČTK odůvodnil „neschopností USA dostát splnění přijatých závazků z mezinárodních smluv ohledně likvidace přebytečného plutonia“ a „nezbytností přijmout bezodkladné kroky na obranu bezpečnosti Ruska“. Podstatou pozastavené dohody byla likvidace 34 tun „přebytečného“ plutonia, ke které se zavázala každá se zemí. Pro představu, toto množství plutonia dle expertů stačí k výrobě 17 000 jaderných bomb. Opoziční politik Leonid Gozman se tomuto tématu věnoval ve svém blogu na serveru Echo Moskvy – překlad jeho textu vám nyní přinášíme.
Kapsy plné plutonia
Putinův návrh o odstoupení od dohody s USA o plutoniu, předložený Státní dumě, je nejnebezpečnějším a nejdestruktivnějším činem naší vlády za poslední roky.
Možná ještě nebezpečnějším a destruktivnějším než anexe Krymu.
Nemám tušení, kdo koho hodil nebo se chystal hodit přes palubu. Klidně to mohli být Američani, ale klidně jsme to mohli být my. Nebo obě strany vzájemně, to se taky stává. Ale to není důležité.
Co je důležité – a strašlivé! – je seznam podmínek, za kterých jsme ochotni se k dohodě vrátit.
Za prvé: tento soupis podmínek snižuje naši zemi na úroveň Severní Koreje.
To je ta země, která, když není co jíst, začne provádět nové testy bůhvíčeho, hrozit zničením USA hned zítra svou obrovskou ozbrojenou silou a pak přijme další várku humanitární pomoci.
Podmínky, předložené Spojeným státům jsou nesplnitelné a tak odtržené od reality, že to nevyhnutelně diskredituje všechna naše veřejná prohlášení.
Naši severokorejští přátelé nemají co ztratit, takže když ve své televizi tvrdí, že jejich fotbalový tým, který se neúčastnil Světového poháru, tento šampionát vyhrál, nic se pro lidstvo ve vztahu k nim nemění. Ale k nám se ještě předevčírem svět choval přece jen jinak.
Za druhé, dokument demonstruje opravdové priority ruské vlády.
Říká se, že když ještě v devadesátých letech chodil Žirinovskij do Kremlu vyměňovat loajalitu své frakce za různé pěkné věcičky na svém nákupním seznamu, tak kromě věcí zcela vážných, jako je zvýhodňování různých firem , tu byl vždy jeden nemateriální požadavek – a to, aby Vladimír Volfovič dostal hodnost generála. A jak moc o to stál! Je příznačné, že tu hodnost stejně nedostal. Požadavek na zrušení zákona Magnitského je stejného druhu.
Tento zákon byl zaveden nikoliv proti zemi – ruské ekonomice nijak neubližuje – ale proti skupině úředníků střední úrovně, kteří jsou, dle mínění Američanů, vinní Magnitského smrtí. Jenže pro naše mocné jsou to lidé stejné krevní skupiny, jsou to jejich lidé, a proto byl na jejich ochranu přijat zákon Dimy Jakovleva – ano, umřela řada nemocných dětí, což je skutečně vážná věc, jenže nyní ho zahrnují do kontextu problematiky jaderných zbraní.
Za třetí je to samozřejmě hysterie, kterou vidí celý svět.
Jak dlouho jsme přesvědčovali sami sebe, že sankce a protisankce jsou pro nás vlastně přínosem? A nyní za to ve skutečnosti požadujeme reparace – tedy, nějak jsem si nevšiml, že jsme válku s USA nejen začali, natož vyhráli – a to je obzvláště dojemné, za vlastní hloupost, když jsme se rozhodli protivníky trestat místo toho, abychom si od nich potřebné věci koupili.
Ovšem jestli se vedení země, která disponuje možná největším nebo druhým největším jaderným arzenálem na světě, chová hystericky, je přímo povinností ostatních zemí začít se připravovat na válku.
Za čtvrté, ukázali jsme všem, kteří to snad nepochopili již dávno a doufali, že se všechno vyřeší nějak samo, že seriózní debatu s námi není možné vést.
Vždyť příštím požadavkem bude snad i to, aby okamžitě na adresu naší Zacharovové (mluvčí ruského zamini – pozn.) zaslali kouzelný prsten princezny Arabely. (v originále autor mluví ve stejném duchu o Puškinově Zlaté rybce – pozn. překl.)
Požadujeme nesplnitelné. Nejen na tomto seznamu požadavků, ale obecně. Nevyhovuje nám panující světový pořádek, ale špatný je pro nás nikoliv proto, že není dostatečně bezpečný nebo výhodný, nýbrž proto, že nám nedává pocit nadřazenosti nad všemi ostatními, že nám ostatní neprojevují lásku a obdiv, pro něž jsme ochotni i válčit.
Naše podpora různých radikálů – od Marine Le Penové po Tsiprase, od Trumpa po různé typy separatistů – je zcela záměrný pokus smést figurky z hrací plochy a začít novou hru. Jenže tohle není hrací deska, to je planeta.
Dokud bude u nás vládnout stávající moc, nikdy nebudeme pro okolní svět partnerem, vždy budeme hrozbou či nepřítelem.
A včera se velká, globální válka opět přiblížila.
Leonid Gozman
Zdroj: Echo Moskvy 5. 10. 2016
