Ve svém nedávném článku hovoří ruský novinář Igor Jakovenko o fenoménu „věčné servility“. Autor ji definuje, jako upřímnou, věrnou a iracionální lásku k ruským úřadům a ke schvalování většiny trestných projevů jejich politiky v prostředí ruských emigrantů, již dávno formálně nezávislých na Rusku.
„O věčné servilitě jako atributu ruské kultury a jeho šance na přežití svědčí fakt, že značná část emigrantů, kteří opustili SSSR, nebo později Rusko a dnes žijí v zemích Evropy a v USA, jsou fanoušky Putina, podporují jeho pletky včetně připojení Krymu, válku na východě Ukrajiny a zabíjení občanů Sýrie, jež nejsou teroristé. Žijí mimo Rusko a nemohou tak očekávat, že „budou stoupat po schodech vrchnosti“ díky svému “lokajství“. Tím více je nemožné se domnívat o strachu ruských emigrantů z ruské moci: jsou za hranicí jejího dosahu. To co tady máme, je křišťálově čisté, disciplinované lokajství. Servilita bez strachu a výčitek,” řekl Jakovenko. Publicista spojuje tento fenomén s „otrockou pokorou, snahou splynout se systémem,“ a nazývá jej „transepochální fenomén ruského života a ruské domácí a politické kultury.“
„Obecně věčnou servilitu stalinské, brežněvské a putinské epochy spojuje to, že je lokaj uznává, že nemá právo myšlenky a poselství síly. Takže je nemožné servilního člověka přesvědčit, je nemožné otevřít mu oči, dát mu nové informace… Věčný lokaj, jak místní, tak emigrant jde za Putinem ne proto, že je utlumený jeho logikou a ohromen elegancí jeho argumentů. Jde za mocí„, je přesvědčen autor. Nicméně, podle mého názoru, kromě proniknutí do ruské mentality, zvyku iracionální podřízenosti a obdiv kultu síly hraje významnou roli v tomto jevu (alespoň v jeho dnešním projevu) obratná manipulativní taktika Kremlu.
Jednou jsem se zmiňovala, že to nejlepší, co se podařilo kremelské propagandě, a možná tvoří její základ, je tento návrh falešných asociací, stereotypů a šablon, které ruská moc pak používá. Částečně tím lze vysvětlit nápadný počet příznivců Putina i v ruské diaspoře v USA. Mimochodem, podpora ruských úřadů těmto představitelům diaspory je docela často v kombinaci s upřímnou a nezištnou nenávistí k zemi, kde žijí – v tomto případě k Americe.
Navzdory propagandistickému definování ruských ochránců lidských práv jako „pátá kolona“, já jako člověk, který několik let před emigrací prožil mezi občanskými a politickými aktivisty a znám je dokonale, mohu konstatovat: ani jednou v životě jsem nepotkala jednoho jediného člověka, který nenávidí svou zemi. Samozřejmě, že před válkou na Ukrajině a do začátku politické represe se do komunity ochránců lidských práv zapojovali různí lidé, ale vědomých nepřátel, kteří přejí Rusku zlo, nebylo.
Poprvé jsem viděla lidi, kteří upřímně, nezištně a celou duší nenávidí zemi v níž žijí a chtějí její kolaps pouze zde, v ruské diaspoře v USA. Zvláště podivně to vypadá vzhledem k tomu, že mnozí rusové již mají americké občanství. Někteří mají politický azyl (!), žijí na podpoře, nebo za dobrý plat, nechystají se vracet domů a jen toužebně hovoří o tom, jak skvělé bude, když Rusko zničí „zatracené amíky“.
V mnoha ohledech jsou podle mého názoru kořeny tohoto jevu ve slabé tradici rozvoje občanské společnosti a nedostatku „horizontálních“ vazeb. To vedlo k tomu, že se mnozí rusové raději spojí v zahraničí kolem organizace vytvořené Kremlem, ve skutečnosti přidružené k ruským konzulátům a zástupcům. Ostatně sdružování v těchto organizacích probíhá na základě politických, a nikoli kulturních faktorů, v tomto případě podpora Putina v rozpoutání války.
Doplňujícím stimulem pro takový typ souznění je skutečnost, že postoj k emigrantům jako zrádcům vlasti se zakořenil v Rusku v posledním desetiletí se stejnou houževnatostí, jako za sovětských časů. „Emigroval – zradil.“ Tato myšlenka se usadila v podvědomí mnoha lidí tak hluboce, že vytváří zcela nelogický pocit viny. Je zřejmé, že před několika lety, antiamerická propaganda nebyla tak intenzivní, jako je tomu nyní. Výsledkem je, že mnoho lidí má zdravý rozum a osobní motivy zvítězily, zahodili propagandistické důvody a emigrovali, ale vina přesto zůstala v jejich podvědomí.
Již jsem psala o tom, že v Rusku, kde není nedotknutelnost soukromého vlastnictví a nezávislost soudů, kde se lidé necítí chráněni zákonem, se stát stává jedinou podporou pro jejich loajalitu. Pro mnoho Rusů – pochopitelně s výjimkou těch, kteří úmyslně stáli v cestě disentu – je povědomí o jejich konfliktu se státem poměrně traumatizující faktor. Prostě se rozhodli, že si vypůjčí výhody civilizovaného světa, aby si vydělali více peněz, ale rozhodně nechtějí nést označení „zrádce“!
V mnoha ohledech tedy jakoukoliv formu sdružování iniciovanou Kremlem tito lidé přijímají s radostí. Účast v životě těchto organizací je prakticky oficiálním obnovením vazeb s bývalou vlastí a dává jistotu, že je dnes nikdo nemůže označovat za zrádce. Zvláště důležité pro tento typ přistěhovalců je vidět spojení jim ideově blízkých organizací s ruským konzulátem, tedy fakticky se samotným státem.
Kromě toho je důležitým psychologickým faktorem, který přispívá k tomuto dvojímu vnímání, je banální závist. Jako atribut nepřející společnosti je vlastní pro mnoho Rusů, a co je nejhorší, že se nevytrácí se vzrůstající životní úrovní. Dnes již široce rozšířená populární fráze, která se stala vtipem: „Jak se mohla taková čistá, bohatá a udržovaná země jako je Amerika dostat do rukou Američanům?“ Přesně tak přemýšlejí někteří američtí putinisté.
Dokonce vlastnictví domu a vedení amerického způsobu života nemůže zlomit tento pocit deprivace. Ruský emigrant stále cítí, že jeho vlastní dětství a dětství jeho rodičů probíhalo v mnohem horším prostředí; že kombinace přírodních a kulturních krás, tak často viděných v americkém prostředí, není produktem jeho rodné, ale cizí kultury. Možná, že to jsou kořeny, kde leží původ Jakovenkem popisovaných aktivit ruských emigrantů, jež vedou k ničení jejich nové vlasti. „Ať mi je mizerně, hlavně že druhým bude ještě hůř“, typická formule závisti.
Nicméně vytoužený krach Ameriky (Izraele, Evropy atd.) nenastává, náhradou pocitům deprivace se stává kult síly. „Nevíme jak budovat, ale my jsme silnější“, „neměl jsem americké dětství, ale mám dvě země a obě mě uznávají“, to jsou nevědomé motivy „nezúčastněných lokajů“. Ve skutečnosti není možné takovou „servilitu“ považovat za čistě nesobeckou. To dává docela viditelný pocit morální převahy nad objektem závisti.
Zdroj: svoboda.mobi 17. 5. 2016