Přinášíme překlad textu ruské publicistky Marie Vatutinové o zatčení a výslechu jejího nezletilého syna v souvislosti se srpnovými protesty v Moskvě.
Vyšetřovatel chápal, že žádná účast na demonstraci neproběhla, ale měl zadání – z ústředí, dopředu připravené, s určitým cílem – odůvodnit zatýkání.
Na začátku srpna, během období zoufalého počítání kopějek a očekávání vytoužených a přitom směšných příjmů, abych si udělala obrázek, kolik kurzů můžu synovi na vysoké škole zaplatit, se stal tento neskutečný příběh.
Třetího srpna jsme znovu jeli na přijímačky, vzali si originál potvrzení výsledků zkoušek, odevzdali ho na další vysokou školu, vzali si potvrzení o platbě a tak dále. Potom si syn pospíšil na setkání s kamarádem Gríšou, spolužákem, už tedy bývalým, protože již střední školu ukončili.
Dovezla jsem ho na naše náměstí a vysadila. Od jara si zvykl hodně chodit, aby zhubnul, v čemž byl velice úspěšný.
Přijela jsem domů a hned jsem usnula, protože jsem celou noc sjížděla webové stránky vysokých škol (viz první odstavec).
To, že mi syn třikrát volal, jsem přeslechla. Zvonění jsem měla ztišené. Vzbudilo mě až volání Gríšovy mámy – zřejmě kvůli tomu velkému znepokojení. Ira se mě rozčileně zeptala: “Mášo, už to víš? Naše kluky zatkli. Mohli si zavolat – vezou je na místní oddělení Severní Medvědkovo.”
Uklidnila jsem se, když jsem se dovolala synovi, a napsala jsem na Facebook Jevgeniji Bunimovičovi (dětskému ombudsmanovi Moskvy – pozn. překl.), ale neuvědomila jsem si, že patrně v tu chvíli nemá na čtení Facebooku ani pomyšlení…
Naložila jsem Iru a přijela do ulice Široká, nedaleko od moskevského dálničního okruhu, kde už na mě čekali. Po cestě jsem našla poslední číslo, ze kterého mi Žeňa (Jevgenij Bunimovič – pozn.) volal, a dovolala se mu – můj syn je zatím nezletilý a to, čím se v poslední době moskevský dětský ombudsman zabývá, je právě osvobozování zadržených nezletilých.
Iru k synovi nepustili, Gríšovi bylo v květnu 18 let, tak strávila celých pět hodin venku. Vova už seděl u inspektorky zabývající se případy nezletilých. Celý výslech a zaprotokolování jeho odpovědí proběhlo v tichosti. Vova vysvětlil, že se s kamarádem rozhodli se projít po hlavních ulicích, že to dělají často a já jsem svědek.
Vyšli z metra na stanici Čistyje prudy, pršelo, šli do McDonald’s, tam bylo neskutečně lidí, tak šli do obchodního centra, kde si chtěli koupit deštník. Ale tam to bylo drahé, potom se kdesi na Sretěnce najedli v KFC, potom šli na Sadovoje, zahnuli na Karetnyj rjad, na chvíli zašli do parku Ermitáž, potom se přidali k jakési pěší exkurzi – chvíli postáli a poslouchali, potom se pokochali jakousi velmi hezkou budovou, která, jak později zjistili, je Petrovka č. 38 (Hlavní správa Ministerstva vnitra Ruské federace – pozn). Potom se rozhodli zahnout směrem na Čistyje prudy a dojít na ně po hlavní třídě. Ale na druhé straně třídy byli zastaveni pracovníky OMON (oddíly milice zvláštního určení – pozn. překl.) a nacpáni do autobusu.
K tomu jsem inspektorce řekla: “Já tohle vyprávění také slyším poprvé. Nezdá se vám, že se to moc nepodobá účasti na demonstraci? Přitom píšete protokol o obvinění místo toho, abyste napsala stížnost na pracovníka OMON, který bezdůvodně zatknul dva mladíky. A mimo to jste pracovnice zabývající se případy nezletilých a jste povinna je obhajovat.”
Jak asi chápete, bylo to k ničemu. Sestavila jeho identikit, vyslechla ho. Kupa lejster. Napsali jsme, že s protokolem nesouhlasíme. Vovy se ještě zeptali, jestli se mu někdo nesnažil nabídnout tři tisíce za účast na demonstraci, že to nabízejí mnohým lidem… Zažertovala jsem, že “děkuji, že jste mě poučila, teď už to určitě vyjde…”. Inspektorce řekli, aby nás přivedla na výslech k vyšetřovateli Vyšetřovacího výboru. Zdálo se mi to zvláštní, tak jsem napsala Bunimovičovi. Ten zavolal, řekl, že by to tak být nemělo, že předtím to tak určitě nebylo, ale pravděpodobně si také budou chtít promluvit.
Vyšetřovatel hned posadil Vovu před sebe, mě od nich dále, ani se nám nepodíval do obličeje. Požádal, abychom dali telefon na stůl a uvedl ho do režimu letadlo. Potom se připravil k výslechu. Požádala jsem o vysvětlení, jakého úkonu se teď účastníme. Řekl, že výslechu svědka. A dodal: ještě vám vezmeme vzorek sliznice (sliny) na test přítomnosti narkotik, psychotropních látek a pro určení, jestli nefigurujete v evidenci protidrogového, psychiatrie atd. Řekla jsem, že to neudělá.
Řekli mi, že to tak prostě chodí. Zavolala jsem Bunimovičovi. Žeňa byl rozhořčený a řekl, ať někomu předám sluchátko. Sluchátko si vzal jeden z mužů v drahém obleku, který se procházel po místnosti. Trochu poodešel a řekl Jevgeniji Bunimovičovi , že žádný test dělat nenavrhovali a že všechno bude v pořádku, bez přestupků.
Bunimovič udělal menší nátlak, slíbil, že to zveřejní v tisku a že přijede osobně. V tu chvíli se vyšetřovatel tiše vztekal a přitom pokládal otázky protokolu:
“Kolik lidí je ve vaší skupině demonstrantů?”
“Dva a nejsme demonstranti.”
“Kde se vaše skupina domluvila na setkání a jakou trasu jste vymysleli?”
Vova opakoval to, co už řekl inspektorce. V tu chvíli jsem dostala hypoglykemický záchvat, jak jsem od rána nejedla a velice se rozrušila kvůli slibovanému testu. Tedy já se samozřejmě u syna nebojím žádných takových analýz, zakazuje mi i kouřit, ale i kterýkoliv diabetik by se dostal do kómatu kvůli pocitu ponížení člověka, který nejenže je nevinný, ale také ani není obviněný a uplatňuje se u něj presumpce neviny. Ale zpátky k tématu – vyšetřovateli po telefonu něco řekli, podal mi list papíru, abych napsala odmítnutí takového vyšetření.
Mimochodem, dali mi sušenky a udělalo se mi lépe. Otázkami nás zasypávali ještě půl hodiny: jaká hesla jste vykřikovali, k jaké politické straně patříte, jaké sociální sítě používáte, jaké máte přihlašovací údaje do sítě Vkontaktě atd.
Vyšetřovatel začal očividně chápat, že žádná účast na demonstraci neproběhla, ale měl zadání – z ústředí, dopředu připravené, s určitým cílem – odůvodnit zatýkání.
Neprohledal Vovovi telefon, jak to udělal u dospělých, které vyslýchali poté a které jsme chtě nechtě potkali, protože jsme čekali na Gríšu.
Potom nás požádali ještě jednou zajít za inspektorkou pro případy nezletilých a ona nám podala nový protokol – prý promiňte, musela jsem ho přepsat, nařídili nám všechno napsat na počítači podrobně a ne dopisovat propiskou. Teď byl v protokolu místo dvou řádků „účast na nepovolené demonstraci“ nový text o tom, že můj syn je obviněn v účasti na demonstraci 10 000 osob, že vykřikoval hesla „Vláda jsme my“ atd. Samozřejmě jsme napsali, že s protokolem nesouhlasíme. Ale vtom přišel ještě jeden veselý chlapík a řekl, abychom dorazili do čtvrtého patra – tam Vovovi vezmou otisky prstů a vyfotí ho. Razantně jsem to odmítla a napsala jsem o tom i další prohlášení.
Nebyli jsme vlastně povinni nechat se otestovat, ale podali nám to takovým způsobem, že nejistý a práva neznalý člověk by všechny tyto procedury absolvoval.
Na místním oddělení byl Vova od 15:30 do 22 hodin. Jeho kamarád ještě o půl hodiny déle. Jiní ještě déle.
Všichni mají zadání – rozpoutat občanskou válku, poštvat nás proti sobě, protože tak je lehčí vládnout, protože když šéf nařídí, že ten zelený čtverec je rudý puntík, tak to holt bude rudý puntík.
Milí spoluobčané, vy, kteří vyzýváte státní moc k větší tvrdosti, resp. horlivosti vůči demonstantům, vyzýváte je být tvrdšími k mému synovi. A pokud mě napadne jít se projít na místa, kde se zrovně shromožďují OMON, vyzýváte je být tvrdší i ke mě.“
V tomto případě „nechoďte tam, kam nemáte“ nefunguje. Protože buď říkáte, že se zákonem neřídíte, nebo podle zákona určete právním aktem území Moskvy, kterým bude zakázáno procházet. A teprve pak v ulicích Moskvy zatýkejte její obyvatele, kteří se dokonce ani nepřiblížili k místu demonstrace.
Vyzýváte k tomu být tvrdší ve vztahu k mladíkovi, kterého opustil otec, když mu byly čtyři roky. Mimochodem, otec byl generálmajor Ministerstva vnitra, pomocník krajského státního zástupce v případech zvláště důležitých, náměstka ministra vnitra atd., člověk, který syna neviděl 10 let před vlastní smrtí. A nikdo, ani vy, nepřišel k takovému chlapci a nevysvětlil, proč je třeba vlast milovat a bát se vlády. Oni se nebojí.
Drsnější ve vztahu ke klukovi, kterému se ve škole střídali třídní učitelé a další učitelé jako ponožky, a když do třídy, kterou tvoří dvě třetiny děti matek samoživitelek, přišel nějaký skvělý pedagog a k tomu ještě muž, tak ho vedení za půl roku vyštípalo. A potom se ten zatracený ředitel stal náměstkem ministra oblastního vzdělávání…K nám, ke mně – matce samoživitelce, která se ještě starala o dva invalidy, za celých 18 let nepřišel žádný zástupce státu a nezeptal se, jestli máme co jíst…
Na základní škole dokonce zrušili jídlo zdarma pro takové, jako je můj syn, a státní příspěvek činil neznámo proč jen do 14 let 300 rublů a pak i míň. A teď budu muset platit 350 tisíc za rok na vysoké škole, protože s takovým vzděláním, jaké měl na střední škole, bylo nemožné zvládnout tu pitomou státní maturitu se skvělými známkami. Takže proti takovým klukům vyzýváte vládu, aby byla tvrdší? To je nazýváte zaprodanci západu? A jestlipak víte, že zejména vy a zejména těmito slovy mě měníte z člověka loajálního vůči státní moc v člověka, který si celou svou bytostí přeje její změnu?
A ještě je tu ten hnusný Solovjov (jedna z hlavních tváří ruské propagandy – moderátor pořadů na ruských televizních kanálech Rossija 1 a Rossija 24) : ne kvůli tomu, že překypuje lidovým hněvem, ale kvůli tomu, že si státní moc vybírá právě takový informační nástroj a ne dialog. Kvůli tomu, že OMON zatýká, podle shora nařízeného plánu, a vyšetřovatel stejně nenapíše protokol „výslechu svědka“, jak slíbil, ale protokol o přestupku, a můžeš mu vyprávět, jak chceš, že oběd v KFC na Sretěnce (potvrzený platbou kartou) a účast na demonstraci jsou dvě různé věci. Má zadání. Všichni mají zadání – rozpoutat občanskou válku, poštvat nás proti sobě, protože tak je lehčí vládnout, protože když šéf nařídí, že ten zelený čtverec je rudý puntík, tak to holt bude rudý puntík.
Není možné být horliví, to vám řeknu. A vždy je třeba posoudit, jestli se vaše horlivost náhle neobrátí i proti vašim blízkým.
Zdroj: Echo Moskvy 5. 8. 2019
