Jak se žije lidem v zemi, v níž veškerou moc koncentroval jeden člověk a úzká skupina lidí kolem něj? Plastický obraz takové společnosti popsala moskevská spisovatelka Jelizaveta Zorinová v textu, jehož překlad vám nyní přinášíme a který vyšel na serveru svoboda.org v květnu 2018, krátce po znovuzvolení Vladimira Putina prezidentem Ruské federace.
Nemluv a nemysli
Rusové vždy rádi mluvili o politice. Mluví o politice, jako Angličané mluví o počasí, možná proto, že ji nemohou nijak ovlivnit, stejně jako Angličané nemohou ovlivnit déšť a mraky. Ale dnes je možné stále častěji slyšet: “Jen ne o politice!” Jako by to bylo něco trapného a nevhodného. Nebo jako by snad hovory o politice začaly být nebezpečné.
Přitom vláda doslova testuje, co občan vydrží, jako ve starém sovětském vtipu: “A zkusili jste DDT?” V podmínkách všeobecného zchudnutí se zavádějí stále nové daně pro nemajetné (a peníze z rozpočtu jdou na záchranu putinských oligarchů), zavírají se nemocnice, ruší se už i tak nevelké sociální programy, zakazují se léky z dovozu (nehledě na nicneříkající formulaci právě přijatého zákona chápeme, že zákazy budou), rostou ceny, padají platy, snižuje se beztak nízká životní úroveň.
Lidé jsou naštvaní, zoufalí, ale mlčí. Občas je možné někde ve frontě zaslechnout mrmlání: “Ceny rostou, jak máme žít?” Někdo se chytne: “Nežijeme, přežíváme.” Ale stačí se přidat slovy “Ano, máme takovou gangsterskou vládu” nebo “Ale zato Putin je znovu prezidentem” – a všichni hned vylekaně zmlknou. Začalo být těžké rozlišit ty, kdo skutečně vládu podporují, od těch, co se bojí přiznat opak.
Mnozí mí známí, kteří s politikou nemají nic společného a nikdy se neúčastnili protestních akcí, přestali v telefonu vůbec označovat Putina příjmením. Říkají jen “on”, přičemž potichu, staženým hlasem, jako by i tak bylo jasné, kdože je ten “on”. Nebo zničehonic ukončují hovor: “Víš co, nebudeme se bavit po telefonu, radši se sejdeme.” V kavárně pak při posuzování vlády snižují hlas (pokud ji vůbec kritizují), na ulici se ohlížejí, jako by se za každou popelnicí schovával čekista, v práci se snaží nevyjadřovat své názory, pokud se náhodou neshodují s oficiální televizní propagandou. Jednou jsem se na “Radio Rossija” rozhovořila s pracovnicí, která použila tolik eufemismů, jako kdyby nás mohli odposlouchávat: “on” (významně, s pohledem vzhůru, jakoby řeč byla o bohu) – Putin; “člověk, který už není mezi námi” – Němcov; “divoši” – Čečenci; “ti, co všechno řeší” – FSB; “člověk v šedém” – pracovník FSB; “člověk s boulí pod sakem” (doprovázeno malou pantomimou) – pracovník ochranky. Bylo by to bylo směšné, kdyby to nebylo tak smutné.
Kreml si už podrobil informační prostor, rozložil opoziční hnutí, občanské organizace začlenil do mocenské hierarchie, vymýtil svobodomyslnost v kulturní sféře. Zdá se, že dál už není kam. Ale stroj se dal do pohybu a zastavit se nemůže. Takže přišla řada na aktivní občany i obyčejné lidi, kteří si jen rádi promluvili o politice. Exemplární procesy s uživateli, kteří na sociálních sítích umístili výzvy k mítinkům a protestům nebo poznámky o anexi Krymu a bohatství činitelů, mohou vylekat kohokoliv. O to více, že desítky lidí už byly odsouzeny za sdílení postu na sítích na základě “extremistického” paragrafu.
Ve zpravodajství je každý den něco nového: poslanci navrhují zavírat novináře za “obzvláště zlotřilé nedementování informací”, podnikatele za “plnění západních sankcí”, pokutovat opozičníky za “zneužívání práva na shromáždění” a “zapojování neplnoletých”, trestat obránce lidských práv napomáhající rozšiřování seznamů činitelů režimu, proti nimž by měly být použity západní sankce, bez soudu blokovat skupiny na sociálních sítích… Některé návrhy budou přijaty, některé ne, protože jejich hlavní úloha není stát se zákonem, ale pouze stát se předmětem posuzování. To vše jen proto, aby v Rusku, kde strachem houstne vzduch, nebylo možné dýchat už vůbec.
V zemích, kde je institut střídání moci funkční, obsazují nejvyšší osoby státu své posty proto, že byly zvoleny nebo byly jmenovány zvoleným prezidentem. Nemusí nic dokazovat, dokonce ani když jejich popularita katastroficky padá, nebo když jsou, jako Donald Trump, novinářům k smíchu a tvůrčí a intelektuální elita je přehlíží. Diktatura dokazuje svou legitimitu všeobecným uctíváním národního lídra. To dělá otázky o jakékoliv zákonnosti jako by zbytečnými, dokonce i kdyby byla ústava přepsána tomuto lídrovi na tělo (což se brzy stane v Rusku, jsem o tom přesvědčena).
Proto se uznání a uctívání Putina stává každým rokem stále více nezbytnou podmínkou kariéry a proti jeho kritice bojuje státní moc dokonce i na sociálních sítích. “Ať se nám líbí nebo ne, v Rusku ho mají rádi a podporují ho,” říkají ti cizinci, kteří slyší jen hlasy “prověřených kádrů” a mlčení lidu. Vždyť přece mlčení znamená souhlas.
Znamením naší doby jsou zátarasy u billboardů s portréty Putina instalované před volbami . Nejde o to, že se státní moc bojí, že nemá podporu, na to kašle, ale jde o to, že nepřipustí ani takový nevinný projev vlastního názoru, jako je sněhová koule vržená na portrét národního vůdce. V informačním prostoru plní takovou roli zastrašující zákony.
Mnozí si říkají – čím hůře, tím lépe. Čím více státní moc utahuje šrouby, tím naštvanější bude mládež, která je vždy aktivnější než dospělí, kteří se už nějak životu přizpůsobili, a vším unavení staří. Ale jen těžko se velké protesty dají očekávat v nejbližších letech. Nad vodou zůstane jen pár známých aktivistů, na které by se Kremlu sahat nevyplatilo, zato je možné si nechat „na ukázku”. Řadoví opozičníci se rozprchnou a každým rokem se bude zmenšovat počet těch, kdo se vůbec osmělí pozvednout hlas proti moci. Snažím se sledovat osud těch, se kterými jsem se seznámila při zatčení na mítinku. Většina z nich jsou obyčejní lidé, aktivní občané. Postupně odjíždějí ze země – někdo se bojí, někdo je znechucen, někdo ztratil naději, že něco změní. Když odjíždějí ti nejaktivnější, nejodvážnější a nejméně lhostejní, svobodomyslnost se vyplavuje jako vápník z organismu. Zůstává jen mlčení a slabost. “Když odjeli oni, co nám zbývá?” myslí si ostatní. A mlčí.
Všichni účastníci protestních akcí se dostanou na preventivní seznam policie. Ke mně přišel okrskář třikrát: podávala jsem vysvětlení, vyplňovala dotazníky (kde bydlí nejbližší příbuzní, odkud mám příjmy, kdy skončí platnost mezinárodního pasu, jak často bývám v zahraničí), doplňovala osobní spis fotografiemi a dokumenty. Takové spisy jsou založeny na všechny účastníky protestních akcí. Zatím jsou to ti, kteří se účastnili mítinků v posledních letech a na koho byl sestaven protokol, tj. jejichž osobní údaje se dostaly k policii. Vzhledem k novým technologiím rozpoznávání obličejů a malému počtu protestních akcí se bude možné dříve či později dostat na policejní seznamy, aniž projdete policejním oddělením, bude stačit účast na mítinku.
Už teď vyhrožují žákům škol problémy při přijetí na vyšší stupeň, studentům odvodem do armády, zaměstnancům jak rozpočtových, tak i nestátních společností výpovědí a rodičům odebráním rodičovských práv. Už jen výhrůžky zchladily zápal mnohých účastníků mítinků a těžko je za to odsuzovat. Na mítinku jsme všichni společně, ale pak zůstane každý sám, jeden na jednoho s okrskářem, vyšetřovatelem, náčelníkem. Pokud jste aktivista, novinář nebo jen trochu veřejná osobnost, je pro vás ”dobrodružství” na policejním okrsku a u soudu životní zkušenost a materiál pro budoucí článek nebo knihu, navíc na váš osud budou dohlížet kolegové a novináři. Mnozí “řadoví” účastníci protestů se ale po střetnutí s policejně soudním systémem neodhodlají říct nahlas svůj názor. A jejich spolužáci, spolupracovníci a sousedi si znovu potvrdí, že mlčení je, pokud ne zlato, tak aspoň garance klidného života bez nečekaných návštěv policie, vyšetřovacích prověrek a výhrůžek.
Navíc se domnívám, že už velmi brzy nezůstane jen u výhrůžek, vždyť trestní aparát se s každým rokem zdokonaluje a Moloch si žádá nové oběti. Máte dluh na kreditu nebo v kvartální splátce? Navštíví vás exekutor. Chcete si vzít hypotéku? Odmítnou vás. Máte děti? Odeberou vám je. Budete mít problémy s přijetím na vysokou školu nebo do zaměstnání, s cestami do zahraničí i získáním úvěru, státní nebo polostátní projekty pro vás budou nepřístupné. Kterýkoli stát může v principu snadno změnit váš život v peklo, zašlápnout vás jako brouka nebo zabít jako Josefa K. (postava z románu F.Kafky Proces – pozn. překladatele) a náš stát s tím má obrovskou, mnohasetletou zkušenost.
Lidé, kteří se toho bojí, nejsou vůbec paranoidní. Teď existuje mnoho nejrůznějších seznamů, od databáze odboru “E” až po internetové spisky “nepřátel lidu”. Vše směřuje k tomu, že bude vytvořen jeden velký seznam a ti, co se na něm ocitnou, budou připraveni o svá práva. Všechny nesouhlasící a nespokojené přepočítají, zváží a budou shledáni lehkými. Pokud se dříve na osobní spisy na policích prášilo, tak počítačové technologie umožní vzít společnost pod takovou kontrolu, jak ji popisovali autoři antiutopií 20. století. V Číně už byl vyzkoušen systém sociálního kreditu, který každému občanovi přiřazuje rating: body naskakují za “správné chování” (například za včasné splácení úvěru) a odečítají se za “špatné”, nízký rating vede k zákazu práce ve státních institucích, odejmutí sociálního zabezpečení, nemožnosti studia na vysoké škole, přísnému dohledu na celnici a dalším následkům. Ruský stát postupně přebírá čínské zkušenosti. A proč by ne? Koneckonců informační technologie a boj s nevhodnými názory je to jediné, v čem uspěl.
Tak se utahuje smyčka mlčení, které začíná ve veřejném prostoru, ale rychle se chápe vlády všude. Kritizovat státní moc nejprve přestávají politici, pak novináři, následují veřejní činitelé a pak všichni ostatní. Nejdřív si lidé rozmyslí stokrát, než něco napíšou na Facebook, pak začnou přemýšlet, než otevřou pusu, a nakonec už o tom nechtějí ani přemýšlet a “nebezpečné” myšlenky zaženou co nejdál. A tak žijí se zašitými ústy a srdcem rozdupaným holínkou. Bojí se cokoliv udělat, bojí se mluvit, bojí se myslet. Ale copak je možné je za to odsuzovat?
Jelizaveta Alexandrovna Zorinová – moskevská spisovatelka a publicistka
Zdroj: svoboda.org 29. 5. 2018
