Přinášíme překlad textu ruské novinářky Olgy Bakušinské, která od roku 2014 žije v Izraeli, o ruských emigrantech v této zemi. O důvodech, proč odcházejí z Ruska a čím se liší „sýrová“ vlna emigrace do Izraele (od roku 2014) od té „salámové“ z počátku 90. let.
Lidé neutíkají za pohodlným životem
Na začátku devadesátých let přijel do Izraele z rusky mluvících zemí asi milion lidí. Vydržet takový příval bylo pro malou zemi těžké. Moji známí se protloukali různě. Uklízeli, pracovali na banánové plantáži. Mimochodem, těžká práce v horku…
Okamžitě se ale objevily četné ruské noviny, rádia, dokonce i televizní kanály. Diaspora, podmínky a služby, které jsou určeny výhradně pro ruskojazyčnou veřejnost. Lidé zažili mnoho utrpení, mnoho podvodů, ale za dvacet pět let si všichni našli své místo. Ostatní se přesunuli hledat si své místo jinde v Evropě, nebo v Americe.
Nelze říci, že pak už lidé nepřijížděli, jednalo se ale spíše o jednotlivce. Zavíraly se ulpany (školy v hebrejštině), situace se stabilizovala: tady jsou Rusové, oni jsou takoví.
Situace se změnila až v roce 2014. Tady na to nebyli naprosto připraveni. Nikdo se příliš neorientoval v severních politických procesech, ale všichni si byli jisti, že v Rusku se žije dobře, a v Moskvě, nebo v Petrohradu dokonce výborně. Kdo by odtamtud odjížděl?
Mnohokrát jsem slyšela v ulicích města, kde teď bydlím:
— “Vy jste z Moskvy? Jak jen jste se mohla z takového města odstěhovat?”
Teď se už neptají. Během dvou let si zvykli, že Moskvané i Petrohradští si náhle vzpomněli na své kořeny a mizí do Izraele.
Na izraelském konzulátu vznikly několikaměsíční fronty na podání dokumentů. Když jsem zde byla, v ulpanách už nebylo dostatek míst, někteří se nevešli za školní lavice, tak seděli jen v koutě na židličce. Ne, další milión nepřijel a už nepřijede. Tolik židů v bývalém SSSR prostě ani nezbylo, a ti co zůstali se postupně přesídlují.
Protože v Izraeli bezpochyby rádi poklábosí, potlachají, někdy dokonce zastaví s autem uprostřed silnice, aby prohodili pár slov, novou aliju (Alija je souhrnný název pro židovskou imigraci do Palestiny a od roku 1948 do Státu Izrael) už stihli probrat. Někdo se raduje, že je tu konečně nová vlna a čerstvé tváře, někdo reptá, poučuje a kritizuje.
Nás již nazvali „sýrovou“ analogicky k „salámové aliji“ konce devadesátých let. Je to proto, že normální sýr (zákaz importu některé zahraniční produkce) je v Moskvě zakázán, proto jeli nakupovat. Ale objevil se i jiný název — „Putinova alija„, který je mnohem přesnější. Ukrajinu opouští mnoho obyvatel z oblastí konfliktu. Z Ruska odjíždějí, protože nevidí budoucnost pro sebe a své děti.
Specifičnost „Putinovy alije“ je v tom, že se skládá z lidí, jejichž profese je novinář, filolog, spisovatel, učitel.
Také tam jsou lidé citliví na ideologickou změnu a hurá-vlastenecké tlaky. Dříve si ani v myšlenkách nepřipustili riziko změny povolání a odchodu z ruskojazyčného prostředí. Ale jednoho dne se ukázalo, že dělat své povolání poctivě je těžké, ne-li zcela nemožné, a mnoho čtenářů je naprosto zaslepených novými trendy izolace od světa a národní hrdosti Velkorusů. Oni nepotřebují novináře „perestrojky“, protože Sovětský svaz — to je to nejlepší, na co si jsou schopni vzpomenout, i když vzhledem k věku jej ani nezažili.
Pro většinu mých „kolegů“ migrantů je to pokolení migrace z rozčarování. Již se jim zprotivila “ruská houpačka”: totalita, uvolnění a znovu totalita.
My už nevěříme, že ten nestoudný a začarovaný kruh bude někdy přetržen. Nechceme vystavovat své děti tomu marasmu. Zdá se, že přišel čas na velký svět, ať vyrostou na svobodě a pak si vyberou, co sami chtějí, a ne že jim bude diktovat další pohlavár.
Ano, je to velký svět. Pokud je možnost, dívky a mladíci se po službě v armádě vydávají na půl roku až rok cestovat po Indii nebo Latinské Americe, jezdí na výměnné kurzy na evropské univerzity. Práce v zahraničí — žádný problém.
Moje přítelkyně, sousedka v Haifě, skvělá novinářka Alina Rebelová napsala, že ve skutečnosti se naše vlna podobá bílé emigraci. Lidé neutíkají za dobrým životem. Vždyť všichni udělali kariéru ve své vlasti, byli velmi úspěšní. Ale lidé nemohou dál existovat v houstnoucím soumraku. Další a další nehledí na vlastní ekonomické ztráty, ztrátu postavení, ztrátu sebeúcty a přesto jedou.
Ať se vám to líbí, nebo ne, zejména naše alija začala masivně a nadšeně psát o Izraeli, aniž by akceptovala tradiční mainstream — brblání.
Zejména to legračně vypadá, když například lékař říká pacientovi:
Hm, proč jste sem přijeli? Tady je všechno mizerné. Vzdělání je špatné, bydlení je problém, vše je drahé…
Moment. A vy sám bydlíte kde?
Mám veliký dům, ale provozní náklady jsou strašně vysoké…
Co dělají vaše děti?
Děti pracují v high-techu v Microsoftu.
A tak dále. Jak se říká, u vás je přece tráva zelenější než u nás…
Z těch, co se vrátili zpět do Ruska, znám osobně pouze dva. Podle mého názoru to má jeden důvod. Přehnaná očekávání. Je prakticky nemožné okamžitě získat zaměstnání odpovídající tomu, na které byli zvyklí doma, a získat více než minimální plat. Začít od nuly, zapomenout na dřívější postavení, to pochopitelně nezvládne každý.
Také pro lidi z humanitních oborů je obtížné získat odpovídající práci. Mnoho z nich se s radostí rekvalifikuje — je to pro ně nový život. Je v tom motivace, dostat druhou šanci, náhlá a nečekaná, jako hra. Je to nejlepší strategie chování. Vrátit se do mládí, začít od nuly. Je to těžké, jako kormidlovat loď v bouři na moři, ale přináší to radost, když se začne dařit a bouře odezní.
Jazyk… Ano, člověka, který výborně mluví rusky, vysiluje status „negramota“. Předtím, než začnete chápat alespoň obecný smysl toho, co bylo řečeno, uděláte plno chyb. Podařilo se mi nechtěně založit kreditní kartu, protože jsem na vše kývala a odpovídala ano. Musela jsem ji potom zrušit. Nyní, pokud nechápu, říkám ne a snažím se nejprve porozumět.
Málo se o tom mluví, ale téměř všechny v určitém okamžiku postihne klinická deprese. Hned po první euforii. To ale přejde.
Mimochodem, tady je normální brát antidepresiva, protože proč trpět, když můžete brát léky?
Co na tom, že „Putinova alija“ neplánovala životní změnu. Dostali jsme novou šanci. Každá vlna sebou do Izraele přinášela něco svého, budovala, studovala, vymýšlela, vychovávala děti. V zemi, kam rodiče a prarodiče každého přišli ve své době, to je jen ku prospěchu. Nechci se hádat, ale myslím si, že teď to bude dávat nový impuls ruskojazyčným médiím, umění a kultuře. Přichází nemálo lékařů, což je také skvělé — izraelská medicína je znamenitá, ale stárne.
Nám emigrantům nové vlny obvykle nadávají, že jsme příliš ambiciózní a že nedodržujeme subordinaci. Oni si ale zvyknou. My asi také někdy v budoucnu budeme nadávat nováčkům. Jindy nám říkají: „Jen se ohřejete a vrátíte se zpět!“ Někteří možná, ale většina ne. Jablko již dozrálo a upadlo.
Nejcennější export Ruska za posledních sto let, to jsou lidé. Je to smutné, ale je to fakt.
Při tom Rusko milujeme a budeme milovat celý život.
Proč odjíždíme? Pokusím se to vysvětlit na jednom soukromém příkladu.
Můj kamarád jede na kole nočním městem. V uších sluchátka, poslouchá hudbu. Najednou jej předjíždí policie se zapnutým majákem: „Do háje, pomyslí si, bude pokuta!“ Z auta vystoupí dva policisté a říkají: „Hele kámo, jestli posloucháš hudbu za jízdy, tak jen v jednom uchu, v obou to je nebezpečný! Hezký večer!“
Nejspíš jdeme za tímto. Pokud mě chápete.
Zdroj: gazeta.ru 6. 9. 2016
