Každý autoritativní režim nevyhnutelně spěje k „hlasování nohama“. Ze země pak utíkají nejen ti, kteří jsou režimu z různých důvodů nepohodlní, ale i lidé nadaní, vzdělaní, schopní a hlavně mladí, protože ve své zemi nemohou rozvíjet své schopnosti či nadání, nebo cítí, že život v autoritářské zemi jim nenabízí žádnou perspektivu…
Poslední volební období prezidenta Putina bylo poznamenáno odchodem desítek (ne-li dokonce stovek) tisíc Rusů ze země. Rozsah a dopady této nové vlny emigrace, zatím nelze hodnotit.
Pátá vlna emigrace: ti rozčarovaní
14. června 2014 napsal šéfredaktor listu Vedomosti Leonid Beršidskij na svůj facebookový profil, že když se mu nepodařilo dostat se do Evropy s celým Ruskem, připojí se k ní tedy samostatně, a za několik dní nato se odstěhoval do Berlína. „Tato nová vlna emigrace – pátá, jak mi to vychází – není vynucená nebo politická jako první tři, ani ekonomická jako ta čtvrtá (která se přes Rusko převalila v devadesátých letech). Jak ji nazvat? Snad emigrace z rozčarování,“ popsal situaci Beršidskij. Ale na podobně „úspěšné“ odjezdy připadalo mnoho takových, kdy byli lidé donuceni z Ruska utéct tajně, doslova jen s batohem na zádech, kvůli obavám, že budou uvězněni za svá politická přesvědčení.
Potíže s počty
6. října 2016 Alexej Kudrin z Výboru občanských iniciativ představil analýzu s názvem „Emigrace z Ruska na konci 20. a začátku 21. století“. Autoři zprávy přiznávají, že ke zhodnocení emigračních toků po roce 2010 nemají dostatek přesných informací (a od té doby se nic nezměnilo). Zároveň podle jejich výpočtů, odjelo po roce 2013 z Ruska a zároveň mimo postsovětský prostor každoročně mezi 120 a 150 tisíci lidí.
Proč je to tak složité spočítat všechny migranty této poslední vlny?
Zaprvé, mnozí z nich dlouhodobě žijí v obou zemích. Typický scénář je, že otec „vyveze rodinu na Západ“, ale sám zůstává v Rusku, aby vydělával.
Za druhé, někteří z těch kdo odešli, sice získali povolení k pobytu v nové zemi, ale přitom nijak nespěchají, aby se odhlásili ve svém ruském bydlišti. Na novém místě se navíc snaží příliš nevyčnívat a stýkají se hlavně s relativně úzkým okruhem svých krajanů.
V takové situaci nemůže ruský statistický úřad Rosstat podle údajů získaných od ministerstva vnitra spočítat všechny migranty. A navíc o to očividně ani nemá zájem: masový „protest nohama“ není sice tak nebezpečný s ohledem na zachování režimu, ale zasazuje ránu jeho reputaci. Podle prohlášení úřadu z třetího týdne května 2017 od roku 2010 roste v zemi jak příliv, tak odliv osob. Počet příchozích – z valné části ze zemí postsovětského prostoru – narostl od roku 2010 do roku 2016 z přibližně 192 na 575 tisíc osob. Počet odchozích v tomto období narostl z 33,5 tisíce na 313 tisíc s prudkým nárůstem na 310 tisíc v roce 2014 a rekordní výší 353 tisíc v roce 2015. Lví podíl z těch, kdo odešli, míří do zemí postsovětského prostoru, emigrace do jiných zemí vzrostla ve sledovaném období z 12,3 tisíce na 56,7 tisíce osob. Pokud tedy porovnáme pouze tato prostá čísla příchozích a odchozích, tak se stát nemá čeho obávat.
Odborníci z Výboru občanských iniciativ (VOI) se domnívají, že reálnější čísla je třeba hledat ne v Rusku ale v těch zemích, kde Rusové žádají o povolení k pobytu. U těch, kdo odešli do USA, Rosstat uvádí čísla, která se od roku 2009 příliš nemění – mezi 1400 a 1600 emigrantů ročně s jasným vrcholem v roce 2014, kdy odešlo 1947 osob. Tyto údaje ale nejsou srovnatelné s daty amerického ministerstva vnitřní bezpečnosti, které v prvním čtvrtletí roku 2017 vydalo statistiku k počtům vydaných zelených karet. Podle tohoto dokumentu obdrželi od roku 2013 „noví zákonní rezidenti“ z Ruska celkem 46 051 zelených karet. To je více než sedmkrát (!) tolik než kolik uvádí za stejné období Rosstat. VOI porovnal údaje Federálního statistického úřadu v Německu a Rosstatu (jehož údaje jsou v průměru čtyřikrát nižší) a došel k závěru, že ruský úřad v posledních letech nezapočítává v průměru 80% migračního toku.
Útěk mozků
Odborníci z VOI tvrdí, že z Ruska odchází „mozky“ – dobře vzdělaní a vysoce kvalifikovaní specialisté, kteří jsou schopni si najít dobře placenou práci v zahraničních firmách a na univerzitách. Na jejich místo přichází miliony imigrantů s nízkou úrovní vzdělanosti. Motivace těch, kdo opouští svou vlast, jsou různé – od narůstajících obav o osobní či podnikatelskou bezpečnost, nedostatek příležitostí k růstu či nespokojenost s nízkými platy, až k obavám z pronásledování kvůli jejich politickým názorům.
Kromě toho současný migrační tok je stále mladší. Studenti a doktorandi odjíždějí studovat na zahraniční univerzity a pak se tam snaží za každou cenu zůstat. Například ministerstvo školství České republiky nedávno oznámilo, že před pěti lety bylo v ČR 3000 ruských studentů a nyní jich je už 4500.
Zemi jsou nuceni opouštět i takoví specialisté, které je s ohledem na jejich mimořádnou kvalifikaci, nemožné nahradit. Příkladem může být nucená emigrace bývalého rektora Ruské ekonomické školy profesora Sergeje Gurijeva, který opustil zemi po prohlídkách, výsleších a sledování osobní korespondence. Dnes je Gurijev vrchním ekonomem Evropské banky pro obnovu a rozvoj a jeho žena, v minulosti také profesorka Ruské ekonomické školy, Jekatěrina Žuravská je profesorkou na pařížské Ekonomické škole a je nejcitovanější ekonomkou Francie. Na univerzitě v Chicagu nyní učí politický ekonom Konstantin Sonin, bývalý prorektor ruské Vysoké školy ekonomické, který svou pozici ztratil poté, co dal rozhovor jednomu německému vydavateli. Tento seznam může pokračovat jen s měnícími se jmény měst a zemí – Londýn, Washington, Berlín, Kypr, Praha…
Kdo kam
Podle pozorování výzkumníka Univerzity Karlovy v Praze Alexandra Morozova, který za poslední tři roky své vlastní emigrace strávil nějaký čas v Německu, Litvě a České republice, ti, kdo jsou bohatší, míří do zemí s vysokou životní úrovní jako Francie, Velká Británie a Spojené státy. Michail Zelman prodal svou úspěšnou firmu v Rusku a usadil se v Londýně, kde se stal super úspěšným restauratérem stejně jako Jevgenij Čičvarkin, který utekl z Ruska kvůli hrozbě uvěznění (soud ho později očistil od všech obvinění). V New Yorku se usadil a otevřel zde restauraci Vladimir Borodin, bývalý šéfredaktor listů Izvestija a Trud. Emigranti se skromnějšími příjmy si vybírají Španělsko, Portugalsko nebo Řecko a také země bývalé Jugoslávje, například Černou Horu – zde se usadil slavný galerista Marat Gelman – nebo jedou do Bulharska. Podle Morozova někdy hraje při výběru roli touha po teplých mořích živená vzpomínkami na doby, kdy výlet do ruské Anapy na březích Černého moře byl považován za vrchol blahobytu.
U emigrace do Pobaltí najdeme řadu rozdílností. Do Estonska odchází relativně málo lidí – ze slavných lidí zde žijí Artěmij Trojckij a Jegenija Čirikovová[1]. Litva aktivně přijímá politické běžence (viz níže) a bez ohledu na negativní vztah tamní společnosti k LGBT (ovlivněný zřejmě katolickou církví), pomáhá těm, kdo se v Rusku i na severním Kavkazu dostali do potíží kvůli homosexualitě nebo aktivní podpoře práv LGBT komunity. Nejoblíbenější města Riga a zejména Jurmala jsou mnohými v Rusku – zejména lidmi z tvůrčích odvětví a showbusinessu – vnímána, tak trochu podle starého sovětského zvyku, skoro jako vzdálená předměstí Moskvy a Petrohradu. Počet skutečných migrantů, kteří žijí v Rize natrvalo, je silně ovlivněn existencí přesídlenců latentních. Tito lidé získali svého času povolení k pobytu, a zakoupili si zde nemovitosti, které jim slouží jako záložní letiště. Většinu času žijí a pracují v Rusku, aktivně podporují současný režim (jako například herec Michail Porečenkov), a v létě změní Jurmalu v pobočku moskevské módní kavárny Puškin nebo moskevského jachetního klubu Strogino.
Ti z Bolotného
Třetí volební období prezidenta Putina může být rozděleno na tři fáze nejaktivnější emigrace. První z nich souvisí s perzekucí po „případu Bolotné náměstí“, tedy po masových nepokojích během takzvaného Pochodu milionů 6. května 2012. O politický azyl v zahraničí požádaly v letech 2012-2013 desítky aktivistů, kteří se protestů v roce 2011 účastnili. Koordinátor strany Levá fronta Alexej Saknin se dostal do Švédska, aktivisté ze Solidarity Vsevolod Černozub, Dmitrij Bučenkov (který tvrdí, že 6. května byl v Nižném Novgorodu), Michail Maglov a nacionalista Danil Konstantinov (který strávil dva roky ve věznici Matrosskaja Tišina) se dostali do Vilniusu. Pokus Alexandra Dolmatova, aktivisty ze strany Jiné Rusko, emigrovat skončil tragicky – spáchal sebevraždu poté, co mu Nizozemí odmítlo vydat azyl.
Mnozí z těchto „bolotníků“ i těch, kteří odjeli později, museli rozhodnutí odjet učinit velmi rychle. Nejprve odjeli do zemí, kam nebylo nutné získávat víza, například do Thajska nebo na Ukrajinu. Do Kyjeva odjeli právě Černozub a Maglov a to doslova jen s batohem na zádech. Ale po třech měsících bezvízového pobytu bylo nutné požádat o azyl. Tehdejší Janukovyčův režim v lepším případě tyto žádosti odmítl (jako Maglovovi, podporovateli Jiného Ruska Alexeji Devjatnikinovi nebo anti-fašistovi Filipu Galcovovi) v horším (jako v případě Leonida Razvožajeva) nezabránil ruským speciálním jednotkám ve vstupu na ukrajinské území, kde běžence mohli chytit a odvézt. I když se objevily i docela šťastné příběhy přesunu z moskevských televizních studií do těch kyjevských – jako tomu bylo u Jevgenije Kiseljova nebo Savika Šustera.
Po Krymu
Další období zvýšené migrace přišlo v roce 2014. Anexe Krymu, vpád ruských „dovolenkářů“ na východ Ukrajiny, Duma pracující v režimu „zběsilé tiskárny“, strach, že země se uzavře – to všechno přimělo mnohé znovu vážně uvažovat o emigraci. Tito „rozčarovaní“, jak je označil bývalý šéfredaktor Vedomostí nyní píšící pro agenturu Bloomberg Leonid Beršidský, mohli odjet a odvézt i své rodiny za příznivějších podmínek než je tomu dnes. Tehdy ekonomická krize v Rusku teprve začínala a navíc imigrační politiky evropských zemí ještě měly nastaveny relativně zvládnutelné podmínky udělení povolení k dočasnému pobytu.
Po Majdanu se Ukrajina stala místem přitažlivým pro emigranty z Ruska. V té době odjeli na Ukrajinu vytvářet nové mediální projekty, nebo prostě pracovat v místních masmédiích zástupce editora Moskevského komsomolce Ajder Mudžabajev nebo vedoucí Ruské veřejné televize Pavel Šeremet (který v Kyjevě v roce 2016 zemřel po explozi vozu) a mnoho dalších méně známých novinářů.
V roce 2014 vznikl v Litvě ruskojazyčný informační portál Meduza. A v březnu 2014 po vyhození šéfredaktorky portálu Lenta.ru Galiny Timčenkové se spolu s ní odstěhovalo do Rigy 20 dalších novinářů. Jeden z bývalých novinářů Lenta.ru Anton Lysenkov založil vlastní internetovou platformu Spektr.Press.
Aktivistům doporučili odchod
Poslední vlna odjezdů probíhá v posledním roce a půl, kdy, podle Olgy Romanovové, novinářky a vedoucí organizace „Rusko sedící“, začal s blížícími se prezidentskými volbami tlak na občanské aktivisty, aby opustili zemi. Ona sama musela zvolit emigraci, když se její organizace stala předmětem kontrol a zabavování dokumentů a obávala se zahájení trestního stíhání. Nyní žije v Německu a připravuje vznik místní ruskojazyčné televize, ostatně během svého působení na televizní stanici REN-TV získala několik vítězných sošek v soutěži TEFI. „Mě, stejně jako Kirila Serebrennikova sleduje tajná služba FSB, která má chránit ústavní pořádek a bojovat s terorismem,“ řekla Romanovová v rozhovoru pro NewTimes. „A jestli vstoupím do Ruska, už se z něj nedostanu,“ dodala.
V roce 2017 emigrovala novinářka Julija Latyninová poté, co neznámí lidé zapálili její auto.
Tlak na vedoucího novosibiřské pobočky strany Parnas Jegora Savina, který nakonec emigroval do USA, začal už v roce 2011. K odjezdu se ale odhodlal až v minulém roce. „Byla to celá série událostí, zmařené obchody, častá poškození mého majetku, množství administrativních potíží, velké riziko, že mě zavřou, neustálé výhrůžky a absence vyhlídky, že se v zemi něco změní,“ vysvětlil důvody svého odjezdu pro NewTimes.
Ještě šest let s Putinem
Dnes se vědomí, že ještě šest let bude nutné žít s Putinem, stává důvodem nové migrační vlny, zejména mezi mladými. „Šest let, to je pro člověka v pětadvaceti letech ohromná doba! Pro ně už je to otázka výměny generací – narodili se za Putina, celý život žili za Putina. A ještě šest let?“ vysvětluje Olga Romanovová jejich stanoviska.
Alexandr Morozov z Karlovy univerzity v Praze navíc jmenuje další dvě skupiny, které dnes, podle jeho pozorování, uvažují o emigraci. Je to humanitně vzdělaná inteligence a podnikatelé třicátníci z velkých měst, kteří v předchozích letech zastávali spíše neutrální politické názory.
„Pokračující militarizace ve společnosti vyvolává vlnu strachu o děti, které by mohly být poslány bojovat do nějaké příští Sýrie, a navíc narůstá vlastenecká hysterie zejména v rámci středního a vysokoškolského vzdělávání. Je patrné, že mnozí uvažují o odjezdu na nějakou delší stáž či cestu, aby získali možnost přečkat rok či dva někde mimo Rusko,“ říká Morozov.
Evropa v té samé době výrazně zpřísňuje imigrační politiku zejména pro podnikatele s menšími podniky. Dle Morozova tak vzniká dramatická situace, nad jejímž řešením by se EU měla zamyslet už nyní: „Je nutné se opravdu vážně zamyslet nad těmi, kdo nechtějí žít pod břemenem současného režimu, ale přitom na něm nemohou sami nic změnit. Diskutujeme o tomto problému s Michailem Chodorkovským i s evropskými politiky“. Podle tohoto odborníka by Evropská unie měla přijmout dvě opatření – vytvářet výzkumné instituce připravené přijmout ruské sociální vědce a nabízet speciální programy pro přijetí a zaměstnání Rusů se středním vzděláním v průmyslu i službách.
Je podstatné, připomíná Morozov, že v Čechách již mají s něčím podobným zkušenost: „Je to dobře známá Ruská akce, velký program na podporu ruských emigrantů vytvořený ve dvacátých letech prezidentem Tomášem Masarykem.“ I Češi uznávají, že ruští inženýři, humanitní pracovníci, vojenští specialisté přišli do země a věrně jí sloužili.
Před novou ruskou emigrací stojí otázka, zda se usazovat narvalo nebo žít v naději, že se vrátí poté, co se v Rusku změní režim? Otázka je ovšem kdy přijde to „poté“.
Natalia Frolova, Vilnius
Zdroj: newtimes.ru 12. 3. 2018
[1] novinář, hudební kritik a odborník na ruskou a sovětskou populární hudbu a environmentální aktivistka a jedna z organizátorů protestů proti režimu po volbách 2011 a 2012.
