Přinášíme další text ruského politologa Pavla Luzina, opět zaměřený na realitu vojenské síly a připravenosti Ruské federace.
Fantazie a realita ve „zbrojním“ poselství ruského prezidenta.
Pavel Luzin: Zázračné zbraně Vladimira Putina
1.března 2018 vystoupil ruský prezident Vladimir Putin s dalším poselstvím k parlamentu, i když v sále tradičně seděli i představitelé vládnoucí třídy Ruska. A téměř polovina tohoto dvouhodinového projevu byla věnována nikoli politickým a sociálně-ekonomickým tezím, ale výhradně pohádkám o nových zbraních, které má údajně Moskva k dispozici.
Militaristická rétorika byla před společností i elitou znovu využita k rozehrání karty velké říše. Ale politické pozadí poselství bylo pokaženo. Tři týdny před tím byl blíže neurčený, ale zjevně značný počet ruských žoldáků zabit a raněn při útoku amerického letectva. A týden před tím se vynořil mezinárodní kokainový skandál, do něhož byli zapleteni ruští diplomaté a pravděpodobně i tajné služby.
“Zbrojní” část poselství byla adresována přímo USA. Kreml se od roku 2014 snaží vnutit Americe dialog a už mu nezbylo žádné jiné téma než jaderné zbraně. Nicméně pokračovat v rutinním snižování arzenálu v rámci další dohody už ruská moc nechce. Zdá se, že se chystá “přehodnotit” celý režim snižování strategických zbraní formulovaný v 70. letech minulého století a propojit otázky raket a jaderných hlavic s vesmírem a protiraketovou obranou. A prostřednictvím rozhovorů s Američany o agendě, která by byla pro Kreml komfortní, doufá, že se dostane mimo jiné z ukrajinské pasti. Je ironií dějin, že dokonce i sama ta past se ukázala být těsně spojená s jaderným odzbrojením.
Kreml a science-fiction
S velkou dávkou opojení představoval Putin ve svém projevu téměř hodinu ruské vojenské novinky – sedm různých systémů. Ale určit hranici mezi fantaziemi ruského prezidenta a realitou zde bylo velmi těžké.
Rakety s jaderným pohonem
K naprosté sci-fi patří připomínaná střela s plochou dráhou letu s jaderným pohonem, stejně jako plány na výrobu strategických raket s jaderným pohonem. Údajně už byly na jaderném polygonu na Novoj zemle (Centrální polygon) provedeny testy takové rakety. Jaderné motory pro letecký průmysl se snažili vyrobit už v letech 1950 až 1970 v Sovětském svazu a USA. Nejdále byl sovětský projekt takového motoru – RD-0410. Zdroj dokázal pracovat nejvýše hodinu, pohonnou látkou byl tekutý vodík a byl určen výlučně pro kosmická zařízení pracující za hranicemi oběžné dráhy Země. Podstatou je, že pohonné médium (vodík) protéká reaktorem, zahřívá se na několik tisíc stupňů a vysokou rychlostí pak proudí z trysky a tím vytváří tah. Vycházející proud je samozřejmě značně radioaktivní, což takové motory činí nevhodnými pro využití na Zemi.
K myšlence jaderného zdroje energie vhodného pro využití v zemské atmosféře se zkusili vrátit v USA na konci 20. století. Tehdy se prováděly výzkumy zaměřené na to, aby se jako zdroj energie (například pro vojenské bezpilotní stroje) využilo hafnium ozařované rentgenovým zářením. Teoreticky by v takovém případě mohlo hafnium poskytovat energii bez vysoké radioaktivity, tu by měl jen zdroj rentgenového záření. Tento výzkum však k žádnému výsledku nevedl – hafnium se zdrojem energie nestalo. Mohlo to ale Rusko přivést na myšlenku pokusit se o něco podobného, nebo alespoň předstírat v tomto směru nějaké úsilí. Ale s jistotou je možné říct, že výsledky to mít nemohlo.
Reálný výzkum a vývoj je nyní soustředěn na vytvoření jaderně-elektrických motorů, jehož základem je radioizotopový termoelektrický generátor a elektricky poháněný raketový motor.
Laserové zbraně
S laserovými komplexy, o kterých Putin mluvil, je situace poněkud složitější. Technologie takových laserů existují. Nicméně při vysoké ceně vývoje a výroby není efektivita bojových laserů jednoznačná – lasery špatně pracují v zakouřené a prašné atmosféře. Funkční prototypy s výkonem 30 – 60 kW vyrábí americká společnost Lockheed Martin. Existují data, že Rusko mělo podobné prototypy vyrobené společnosti “Almaz Antej”. Takový laser umístěný na velkém nákladním voze nebo lodi je schopen sestřelit nízko letící bezpilotní letoun nebo dokonce vrtulník (na vzdálenost do 2 kilometrů), avšak zůstává nejasné, čím je laser lepší než tradiční protivzdušná obrana.
Jediný možný praktický smysl současných laserů může být oslepení naváděcího zařízení střel s plochou dráhou letu. Problém je v tom, že pro boj se salvou několika současně vypuštěných střel s plochou dráhou letu bude potřeba několik laserových zařízení rozmístěných spolu s dalšími protiraketovými systémy. Stačí si vzpomenout jen na 59 střel s plochou dráhou letu vypuštěných v roce 2017 na syrskou leteckou základnu. Vyplývá z toho, že současné lasery jsou v lepším případě drahá hračka. A nazývat je “bojovými” v duchu Hvězdných válek je nesmysl. Maximálně jsou to pomocné prostředky obrany. Druhá otázka je, jsou-li ruské společnosti schopné úspěšně vyrábět laserová zařízení s výkonem alespoň 30 kW.
Kreml a oblíbená zbraň
V otázkách dotýkajících se jaderné zbraně byl Putin ve svém poselství poněkud blíže realitě. Ale i zde jsou nezbytná některá upřesnění.
Systém “Kinžal”
Podle vnějšího vzhledu jde o nadzvukovou střelu s plochou dráhou letu X-32 určenou převážně pro akce proti velkým lodím a jejich uskupením, která bude podle plánu zavěšena pod stíhačku MiG-31. Ale X-32 je vyrobena pro bombardér Tu-22M3, který je schopen nést takové střely tři. Tyto bombardéry nutně potřebují modernizaci – výměnu motorů a avioniky – a jejich počet klesne na 30. Přitom prioritou pro Moskvu teď ale je modernizace strategických bombardérů Tu-160, které mají stejné motory jako Tu-22M3. Zároveň z přibližně 120 MiG-31 prošlo modernizací už minimálně 75 letounů. Část těchto letadel patří námořnímu letectvu se základnou na Kamčatce. Navíc právě na Kamčatce má být brzo na základě současných jednotek zformováno nové letectvo Tichomořské flotily. Nachází se zde i základna strategických ponorek krytá letectvem. To znamená, že se Kreml snaží pokračovat ve svém kurzu přeměnit Ochotské moře v nepřístupné vody. Další problém je, že pokud MiG-31 odstartuje s takovou raketou, nedokáže s ní přistát. Ale to je zjevně považováno za nepodstatnou drobnost.
Mezikontinentální balistické rakety “Sarmat”
Rusko má v současnosti 286 mezikontinentálních balistických raket (MBR), z nichž bude nezbytné vyměnit do roku 2027 přibližně 190. Dnes Rusko sériově vyrábí MBR “Jars” v počtu 12 až 16 ročně a vyvíjí její modifikaci “Jars-M” s novými bojovými hlavicemi. To znamená, že staré rakety degradují rychlejším tempem, než jaké je tempo výroby nových. Z toho pro Moskvu, která tento stav vnímá jako ponížení, vystává nutnost vývoje nové rakety. A nová raketa je potřeba také k nahrazení vyřazovaných těžkých MBR R-36M “Vojevoda” ukrajinské výroby – jednoho z hlavních politických trumfů ruského jaderného arzenálu. Tak vznikl projekt Sarmat. Výrobní kapacity pro novou raketu se kolem roku 2020 uvolní v Makajevových závodech GRC. V té době tam ukončí výrobu raket “Lajner” pro přezbrojení šesti ponorek 667BDRM “Delfin”. Tato společnost se zabývá i MBR “Sarmat”, která je podle všeho plně lokalizovanou a vylepšenou verzí R-36M. Ve prospěch toho hovoří i fakt, že od roku 2015, po konečném přetržení vojensko-technických vztahů s Ukrajinou, právě Makajevovy závody GRC zajišťují i technický doprovod těchto raket. To potvrzují i charakteristiky vyslovené Putinem: hmotnost více než 200 tun a možnost zasadit úder přes Jižní pól, t.j. částečně po orbitální trajektorii.
Sovětský svaz se od roku 1979 v rámci smlouvy SALT-II (i když nebyla ratifikována) zřekl střel s částečně orbitální dráhou letu R-36orb. Tento závazek byl potvrzen smlouvou START-1. Skeptikové sice mohou tvrdit, že Rusko nemá žádné závazky ohledně střel s částečně orbitální dráhou letu – lhůta platnosti dohody START-1 skončila v roce 2009 -, ale řeč je o mezinárodním režimu omezení jaderných zbraní. A v základu tohoto režimu stojí dodržování závazků, které na sebe státy vzaly v rámci dohod SALT-I i SALT-II. Vypadá to tedy, že projekt “Sarmat” má za úkol nejen zajistit pro Rusko rakety, které původně vyráběly ukrajinské podniky. Kromě toho ještě klade otázku o přehodnocení celého ruského přístupu k jadernému odzbrojení, který mu byl vlastní v předchozích desetiletích.
Hypersonická kluzáková bojová hlavice
To není žádná senzace – jakákoliv bojová hlavice po oddělení od MBR letí hypersonickou rychlostí. A pokud bude mít tvar kluzáku, tak bude plachtit a zvětší tak dolet svého samostatného letu. Tímtéž se nyní zabývá Čína. Taková hlavice má však velmi omezenou možnost manévrování, protože při jakémkoliv manévru dochází ke ztrátě rychlosti. Jakýkoli motor, kterým by byla vybavena, by zabral část hmotnosti hlavice.
Americký systém protiraketové obrany stejně nepočítá s žádnou odvetou ruskému jadernému arzenálu. Utrácení síly na vytvoření nových bojových hlavic (nebo utrácení osobních sil Putina na vytvoření iluze o takových bojových hlavicích) nemá žádný vojenský význam, zato však má význam politický. Kreml se znovu snaží zvýšit svou cenu a posílit svůj status v očích USA.
Bezpilotní ponorka s torpédy
Vývoj nevelké bezpilotní jaderné ponorky s jadernou nebo konvenční municí probíhá v Rusku už dlouho. Rusko má v současnosti dvě atomové ponorky speciálního určení v Severní flotile (nosiče atomových hlubinných stanic). Ve stádiu výstavby jsou ještě dvě atomové ponorky, který mohou být využity pro vypuštění takových bezpilotních zařízení. Nicméně jejich ohlášený dosah několika tisíc kilometrů a hloubka ponoru více než 1000 metrů znamená, že s nimi jednoduše po většinu trasy nebude možné navázat žádné spojení. Například: když se obyčejná ponorka nachází v hloubce (do 600 metrů) daleko od svých břehů, může přijímat signály jen na velmi dlouhých vlnách ze speciálních pozemních stanic. To znamená, že po vypuštění se taková bezpilotní ponorka brzo stane neřiditelná a může pracovat jen podle předem zadaného programu. To jí dělá nevhodnou pro použití bez ponorky s posádkou, která by se nacházela v její poměrné blízkosti.
Také je tu problém s navigací. Pro podobnou ponorku jsou nedostatečné vlastní inerciální navigační systémy (gyroskopy a akcelerometry) a rádiové systémy dálkové navigace (tři vysílače v různých částech Ruska), které poskytují přesnost na několik kilometrů za podmínek průniku signálu hluboko pod vodu. Pro taková zařízení je nezbytné provést a udržovat trasy radiomajáků umístěných na dně. To není triviální úkol. Byť samozřejmě takové projekty umožňují nakrmit podstatně více státních zbrojařských podniků než jen stavba ponorky. A absenci reálného výsledku bude vždy možné svést na objektivní, nečekané okolnosti.
Jediné racionální vysvětlení tohoto zcela šíleného snu o “stroji soudného dne”, který nám Putin vyjevil, je obehnat Kreml dalším závojem nejistoty, upevnit pozice a začít kupčit s požadovaným “obnoveným perspektivním systémem mezinárodní bezpečnosti”. Za touto tezí, vzhledem ke kontextu projevu, je vidět cíl první: “přetvořit” režim omezení strategických zbraní. Konečný cíl byl také stanoven – v té větě, kde Putin označil hranice SSSR za národní hranice Ruska. Fantasmagorickým cílům odpovídají fantasmagorie Putinova poselství.
Pavel Luzin
Zdroj: intersectionproject.eu 6. 3. 2018
