Vladimir Putin vděčí za svou politickou kariéru prvnímu petrohradskému starostovi Anatoliji Sobčakovi. Z podplukovníka KGB se v roce 1990 za nevyjasněných okolností členem týmu tehdejšího předsedy leningradského Sovětu a pozdějšího starosty Petrohradu Sobčaka. Vedl městskou komisi pro vnější vztahy a v roce 1997 svému patronovi pomohl utéct za hranice, když mu hrozilo zatčení kvůli podezření z korupce.
Dvanáctého června se začne promítat film Případ Sobčak natočený Sobčakovou dcerou Xenijí a režisérkou Věrou Kričevskou. Lidé, kteří Sobčaka dobře znali, jako Vladimir Putin, osobní strážce Viktor Zolotov a další, vypráví jeho dceři o tom, co se dělo v Petrohradě v devadesátých letech. Ale mnohé nebezpečné otázky – o vazbách budoucího ruského prezidenta na slavné postavy petrohradského podsvětí, o machinacích kolem prodeje nerostných surovin do zahraničí, o privatizaci přístavu nebo o kvetoucím obchodu s drogami – zůstanou nepoloženy.
„Co Sobčak věděl? Do jaké míry byl zasvěcen do detailů toho, čím se zabýval jeho podřízený? Takový rozhovor je ale sotva možný ve filmu, ve kterém Putin vystupuje,“ píše v recenzi Natalija Gevorkjanová. Redaktor webu „Putinismus“ Arťom Kruglov studuje vývoj symbiózy mezi představiteli města a zločinci v době Sobčakovy vlády. Zná tak odpovědi na otázky, které se Xenija Sobčaková ve svém filmu neodvážila položit.
Sobčak je dnes zajímavý proto, že díky němu se do té doby zcela neznámý Putin dostal k moci, a dostal se k ní v době, kdy se naskýtaly obrovské příležitosti k osobnímu obohacení. Jak spojenectví Sobčaka a Putina vzniklo?
Putinova propaganda vypráví tento příběh pořád stejně už dvacet let. V dubnu 1990 Sobčaka zvolili zástupcem leningradského Sovětu. Začal nabírat tým spolupracovníků a zničehonic se mu opravdu hodně zachtělo, aby se jeho spolupracovníkem stal Putin. Prostě se mu zachtělo a to je všechno. Všimněte si ale:
1) Putina sotva znal, seznámili se prý přes nějaké společné známé, jejichž jména ale nebyla zveřejněna.
2) Sobčak nevěděl, že Putin je důstojníkem KGB, a když to zjistil, řekl: „No, k čertu s tím!“ (jak vzpomíná sám Putin ve své biografii Putin – z první ruky z roku 2000).
3) Sobčak byl v té době veřejně známou osobností, opozičním politikem, pracujícím v městských správních institucích. Putin přitom neměl žádné vazby na politiku, na opozici ani na městské hospodářství. Prostě přijel z Drážďan a v rámci svého krytí od KGB potichu seděl na rektorátu leningradské univerzity.
A ejhle! Najednou právě k němu Sobčak vzplanul láskou a zatoužil tohoto člověka učinit svým spolupracovníkem a později zástupcem na radnici. Trochu divné, ne? Tato skutečnost má jediné racionální vysvětlení – ti „společní známí“, kteří je dali dohromady, byli soudruzi z KGB.
A ještě jedna drobnost: Sobčak si Putina za svého spolupracovníka nevybral hned, jak ho zvolili zástupcem leningradského Sovětu, ale o dva měsíce později – v květnu 1990 – když se díky složitým intrikám mezi mocenskými frakcemi stal jeho předsedou.
Neboli dokud byl Sobčak obyčejným členem Sovětu, tak na Putina nepomyslel. Zato jakmile získal první vysoký politický post, tak najednou ano. To znovu naznačuje, že to nebyl Sobčak, kdo si na jaře 1990 „vzpomněl“ na Putina, kterého sotva znal, ale že to byla KGB, která si vzpomněla, když viděla Sobčaka v jeho nové funkci.
Co spojovalo Sobčaka s KGB?
– Co spojovalo Sobčaka s KGB? Tehdy v devadesátých letech se objevovaly články o tom, že Sobčak byl informátorem tajných služeb. Mluvil o tom i Putinův spolužák, bývalý důstojník KGB Jurij Švec. Dá se takovým svědectvím důvěřovat?
Bývalý major KGB Švec, nyní žijící v USA, o tom opravdu nedávno vyprávěl v rozhovoru s ukrajinským novinářem Dmitrijem Gordonem. Švec tvrdí, že v čele opozičního leningradského Sovětu stanul v roce 1990 informátor KGB Sobčak, kterému za spolupracovníka přiřadili profesionálního čekistu – Putina. A že se tedy k moci ve městě dostala KGB (ačkoliv si všichni mysleli, že opozice).
V devadesátých letech o tom psal i petrohradský tisk. Třeba noviny „Nový Petrohrad“ v prosinci 1998. Byla to senzace, co se psalo v tom článku – že profesor Sobčak pracující na Leningradské univerzitě byl informátorem. A že Putin, když na začátku roku 1990 přišel na univerzitu, získal údajně přístup k osobním složkám spolupracovníků KGB mezi studenty a vyučujícími. Proto že také Sobčak z něho udělal svého kolegu – udavač si k sobě do práce přibral svého řídícího důstojníka.
Ověřit spolehlivost takových informací o Sobčakovi je dost složité. Důkazem o spolupráci s KGB jsou osobní složky agentů, které byly vedeny na všechny informátory, ideálně spolu s takzvanou přílohou číslo 7 – což je soupis spolupracovníků, kteří s agentem pracovali nebo se s ním znali od chvíle jeho zverbování. Podle těchto dokumentů se v zemích východní Evropy v jednu dobu vydávala lustrační osvědčení, aby bylo jasné, kdo před vámi stojí, s jakými kágébáky v životě pracoval, komu donášel. To by možná u nás na vrcholu bylo méně Sobčaků, Putinů a Gunďajevů.
Navíc zde vyvstávají i otázky, pokud jde o majora KGB Švece, který tvrdí, že Sobčak byl agentem. V sovětských dobách Jurij Švec pracoval ve Washingtonu jako agent rozvědky – tedy na první hlavní správě KGB (PGU). K petrohradským záležitostem neměl žádný vztah. Navíc, pokud byl Sobčak informátorem na univerzitě, spadal pod pátou hlavní správu KGB (boj proti ideologickému disentu), a tedy pod úplně jiné oddělení. S Putinem se Švec také osobně zvlášť neznal, i když spolu v polovině osmdesátých let studovali na téže škole zpravodajských služeb.
Mám podezření, že zdrojem Švecových informací je generál Oleg Kalugin – přeběhlík, nyní rovněž žijící v Americe, který v osmdesátých letech býval prvním zástupcem vedoucího oblastního oddělení KGB v Leningradě. Ten by samozřejmě mohl mít přístup k informacím o místních agentech včetně takových osob jako Sobčak. Ale to jsou moje domněnky.
Celkově je to, co říká Jurij Švec, docela logické. Dle mého názoru je to jediné rozumné vysvětlení překvapivého zvratu v osudu podplukovníka Putina na jaře roku 1990. Otázkou zůstává jen, kdy se s kolegou Sobčakem seznámili – na jaře 1990 na pokyn starších soudruhů nebo ještě předtím?
Rád bych připomněl, že v roce 2002 byl Kremlem vydán Putinův životopis s názvem Vladimir Putin – historie života, jehož autorem byl novinář Oleg Blockij. Jednalo se o soubor rozhovorů s lidmi, kteří Putina znali v jeho začátcích do roku 1975. Jakmile kniha vyšla, v Kremlu si rychle uvědomili svou chybu a stahovali ji odevšad – z knihoven, z Internetu – vyčistili vše, co mohli. V těch rozhovorech bylo řečeno příliš mnoho zajímavých věcí.
Zejména tam byl rozhovor s Dmitrijem Gancerovem – náborářem KGB na leningradské univerzitě. Gancerov pracoval na páté hlavní správě v oddělení, které se staralo o univerzity, a byl to právě on, kdo na čtvrtém kurzu zverboval Putina ke KGB:
„Opravdu důležitá je první schůzka. Po ní jsou mnozí vyřazeni. Ale s těmi, kteří prošli, se začalo více pracovat. S Putinem jsem se začal setkávat někdy v lednu 1974 a opravdu se mi zalíbil. Uměl rychle navázat potřebné kontakty s lidmi.“
Už vzpomínaný major Švec tvrdí, že Putin na počátku své kariéry u KGB pracoval právě na oddělení zodpovědném za univerzity. Tedy Gancerov ho nejprve zverboval jako udavače mezi studenty („uměl rychle navázat potřebné kontakty“), a potom ho vzal k sobě na oddělení jako operativce.
Jak tvrdí Švec, Putin se tam zabýval anonymy, které na sebe navzájem podávali studenti a přednášející. Jestli byl Sobčak informátorem tohoto oddělení, jak se domnívá Švec, tak mladý operativec Putin klidně mohl získat přístup k jeho osobní složce ne až v roce 1990 ale o patnáct let dříve.
A co bylo za tím článkem před dvaceti lety v petrohradských novinách o spolupráci Sobčaka s KGB?
Noviny Nový Petrohrad z 24. prosince 1998. To byly noviny Jurije Šutova, což byl gangster zvaný Tityč. Šutov na začátku devadesátých let také spolupracoval se Sobčakem, ale potom se s ním a s Putinem pohádal. Stali se úhlavními nepřáteli. Tityč roky sbíral kompromitující materiály na Sobčaka a vydával je v podobě knih nebo článků (například v slavné knize Sobčakovo srdce z roku 1993).
Kromě kariéry spisovatele ovšem dal v Petrohradu dohromady zločineckou skupinu, dostatečně chladnokrevnou, která poskytovala radikální řešení v případech sporů mezi ekonomickými subjekty. Po takové službě byla v té době velká poptávka. Když Putin přišel k moci, uklidil Tityče na doživotí do vězení, kde – ve věznici Bílá labuť – v roce 2014 zemřel.
Tityč byl v kontaktu se Sobčakem v letech 1990-1991 do té doby, než se pohádali. Byl první, kdo začal vykládat, že Sobčak byl udavačem KGB. To bylo už minimálně v roce 1993.
Tityč vykreslil Sobčaka jako křiváka a demagoga a jako takový celkově nemorální typ. V knize Sobčakovo srdce Šutov například tvrdil, že se dostal k archivním soudním záznamům z rozvodového řízení Sobčaka a jeho první ženy. Prý se s ní Sobčak rozvedl kvůli rakovině prsu. Během jednoho ze soudních zasedání Sobčak údajně prohlásil (což je prý zaneseno v protokolu), že k ní cítí odpor kvůli jejím odstraněným prsům. Že invalida ho už moc nevzrušuje a jejich společné dítě (starší sestra Xenie Sobčakové) ho nezajímá také.
Těžko říct, odkud Šutov tyhle informace čerpal. I kdyby se Sobčak rozvedl se svou první ženou kvůli „znechucení“ z její nemoci, pochybuji, že by o tom mluvil u soudu a do protokolu. To samé se týká možné Sobčakovy spolupráce s KGB. Jen těžko měl Tityč přístup k archivům této instituce. Nicméně Sobčak měl v Moskvě mnoho nepřátel, zejména v jednu dobu všemocného šéfa Jelcinovy ochranky Koržakova. Není vyloučeno, že Tityče mohli zásobovat informacemi z Moskvy a on si je pak dál „umělecky rozvinul“ podle vlastní fantazie.
Celkově ale s ohledem na Šutovův osobní profil, je třeba k jeho obviněním vůči Sobčakovi přistupovat opatrně. Přesto opakuji, že v případě toho, jak si Sobčak vzal k sobě Putina na jaře 1990, je těžké najít jiné rozumné vysvětlení, než intervenci KGB.
S prací Putina na radnici je spojen skandál se ztracenou humanitární pomocí. Případ vyšetřovala komise Mariny Saljeové, ale nebyla přijata žádná opatření. Jaká byla role Sobčaka v tomto příběhu?
Tam nešlo o odcizení humanitární pomoci ale o něco mnohem horšího. Na konci roku 1991 se ekonomika SSSR konečně zhroutila a v Petrohradě se všude stály fronty na chleba. Jako za blokády. A tehdy Moskva (ministr vnějšího obchodu Aven a premiér Gajdar) schválili plán prodat nerostné suroviny ze státních zásob do zahraničí a za utržené peníze nakoupit potraviny.
Obecně měla licence na vývoz nerostných surovin vydávat vláda v Moskvě, ale z nějakého důvodu toto právo předali petrohradské radnici, komisi pro vnější vztahy, které předsedal Putin. Pak se psalo, že Putin uděloval tyto licence nelegálně, ale to není pravda – město získalo zplnomocnění od Moskvy, jinak by celníci jednoduše nic za hranice nepustili.
Tak Sobčakova radnice v osobě Putina získala právo vydávat licence na vývoz nerostných surovin ze státních zásob. A vydala jich celou sérii a to ve velmi krátkém časovém období – doslova během tří týdnů na konci prosince 1991 a začátku ledna 1992. Pánové spěchali.
To, co následovalo, je v podstatě dobře známé a nejednou to bylo popsáno v tisku. Nerostné suroviny (šlo o ropné produkty, barevné a vzácné kovy, dřevo, atd.) vyvezli a peníze ukradli. Komise zástupců leningradského Sovětu v čele s Marinou Saljeovou, která tuto aféru vyšetřovala, sečetla škody pro město a stát na sto milionů dolarů. To znamená, že oni neukradli humanitární pomoc, ale státní peníze na jídlo, a tak okradli obyvatele hladovějícího města, své spoluobčany.
Vyšetřování, jak víte, bylo zameteno pod koberec. Mocní v Kremlu a také starosta Sobčak odmítli zakročit nehledě na naléhání Sovětu. A to i přes to, že to byly hotové bakchanálie. Například existovala licence na vývoz 150 tisíc tun ropných produktů (což tehdy znamenalo více než třicet milionů dolarů). Jednalo se o motorovou naftu a mazut, které se nacházely ve skladech Kirišské rafinerie v leningradské oblasti a patřily státu. Vyvezli je někam do Anglie.
Licenci na jejich vývoz udělil Putin nejprve Mirošnikovi – to byl spolupracovník ruského viceprezidenta Ruckého. Ten člověk byl kombinací mezinárodního podvodníka a společníka Mogilevičovy mafiánské skupiny „Bratrstvo ze Solnceva“. Potom, v souvislosti s nějakými problémy Mirošnika v Moskvě, Putin vše změnil a licenci předal místní petrohradské firmě „Něvskij dom“. Ti vše vyvezli, dokonce nejen motorovou naftu, ale peníze nikdo neviděl.
Kdo stál za „Něvským domom“, po tom novináři dlouho pátrali. Například italské noviny Republika, když Putin přišel k moci, poslaly do Petrohradu své investigativní novináře. Ti došli k závěru, že za „Něvským domem“ stál Vladimír Smirnov. To je Putinův kamarád z devadesátých let, předseda družstva Ozero a pokladník petrohradské tambovské mafie – byl nejbližším spolupracovníkem jejich slavného kmotra Kumarina zvaného Kuma.
Podle jiné verze (která je více pravděpodobná) nebyl za „Něvským domem“ nikdo jiný než Timčenko, protože to byl právě on, kdo v té době stál v čele prodeje všech naftových produktů v Kiriši. Bez něho by zboží nikdy neopustilo závod. Timčenko je člověk s dlouhodobými vazbami na tambovskou mafii, o čemž na Rádiu Svoboda nejednou mluvil podnikatel Maxim Frejdzon, který byl v devadesátých letech v centru obchodu s palivy a gangsterské privatizace v Petrohradě.
No a konečně, když se podíváme, kdo byl v čele té nastrčené společnosti Něvskyj dom, která vyvážela ropné produkty na základě licence od Putina, byl to jistý Vladimir Vitenberg. To je bývalý vyšetřovatel petrohradského oddělení vnitřní inspekce, který byl v devadesátých letech pod ochranou mafiána Ruslana Koljaka (zvaného Vypoulený). A Koljak byl také z tambovské skupiny.
Takže jak vidíte, Putin je patriotem v rodném městě. Právo okrást petrohradské občany stojící ve frontách na chleba, předal místní tambovské skupině a ne nějakým přespolním hostujícím hráčům.
No a teď k Sobčakovi. Věděl o těchto machinacích, nebo ne? Jestli nevěděl, tak vyšetřující komise ho se svými závěry seznámila. Sobčak ale neudělal nic. Naopak, bránil Putina před leningradským Sovětem a odmítnul požadavky na jeho odstranění z pozice předsedy komise pro vnější vztahy z důvodu krádeže a korupce.
Sobčak, to byl můj učitel, vykládal Putin později. Ti, kdo požadují zatčení současných politiků podezřelých z korupce Serďukova a Vasiljeva, by to měli mít na paměti.
Jmenoval jste kmotra Ruslana Koljaka. Byl zabit v roce 2003 v důsledku sporů s Romanem Cepovem, dalším slavným představitelem petrohradské mafie. Blízkým přítelem Cepova byl Viktor Zolotov, Sobčakův osobní strážce z devadesátých let, později velitel osobní ochranky Putina, nyní velitel ruské Národní gardy a jeden z hlavních hrdinů filmu „Případ Sobčak“, pro který poskytl rozhovor jako první. Zolotov doprovázel Sobčaka celé roky. Věděl Sobčak o jeho vztazích s Cepovem? Vždyť Roman Cepov v těch letech pravidelně figuroval v policejních zprávách, seděl za loupež ve věznici Kresty, a tak dále?
Pro začátek bychom si měli říct, že Cepova neznal jen Zolotov, ale i Putin. Putin tehdy neměl z titulu své pozice nárok na státní ochranku, a tak ho hlídala Cepovova soukromá bezpečnostní agentura, což bylo legální krytí jeho zločinecké skupiny. Tedy Cepovovi muži zabezpečovali osobní ochranu Putina. Kromě toho Putin a Cepov si byli natolik blízcí, že „Roma“ vystupoval jako prostředník v různých zákulisních machinacích na radnici.
Připomeňme, že od roku 1992 vydávala Sobčakova radnice licence na hazard. Zodpovídali za to Putin a Kudrin. Všechny licence získali mafiáni. Licence byly vydávány za úplatek, a pak ještě bylo třeba hradit „předplatné“, aby si udržely platnost. V těchto záležitostech byl prostředníkem Roma. V devadesátých letech bylo možné se v novinách například dočíst, že herní impérium Konti dalšího mafiána Míši Kutajského platilo za fungování svých kasin Putinovi prostřednictvím Cepova dvacet tisíc dolarů měsíčně.
Licence za hazard vytvořily slušný tok černých peněz směrem k radnici. Skončily všechny u Putina? Nedělil se se Sobčakem?
Bývalý vedoucí bezpečnosti petrohradské pobočky společnosti Credit Lyonnais Franz Sedelmayer vzpomínal, jak na začátku devadesátých let do jejich banky každý týden Sobčak osobně (!) vozil kufr s hotovostí, který pak převáželi na francouzské ústředí a vložili je na jeho účet. Sedelmayer vypráví, jak se opravdu báli, že je na letišti s těmi kufry chytí, a že kvůli tomu bezpečnostní služba banky naléhala, aby Sobčak přišel na nějaký jiný, méně neohrabaný způsob, jak dostávat své peníze za hranice. Aby se dostaly přímo do Francie.
Franz Sedelmayer je západní Němec, bezpečnostní specialista, který pracoval v Petrohradě v první polovině devadesátých let. Jestli skutečně existovaly tyto kufry s hotovostí, musel ty peníze Sobčak někde brát. Myslím, že to bylo pokračování těch toků, které proudily na radnici skrze Cepova.
Nebo si vezměme slavného petrohradského novináře té doby Dmitrije Zapolského, který se s Romou Cepovem dobře znal. Zapolskij jednou vzpomínal, jak Putin a Cepov odmazávali od trestu mafiána Malyševa (Malyše). Malyšovi hrozil trest za organizované loupeže, když ale seděl ve vazbě v Krestách (v roce 1994), krátce se tam objevil i sám Cepov. Ten byl obviněn z ozbrojeného přepadení. Roma se obvinění rychle zbavil a vězení opustil, během pobytu ve věznici se ale stihl s Malyšem seznámit. Po propuštění šel Roma k Putinovi a dohodli se, že dobrému člověku je potřeba pomoci uniknout uvěznění.
Jak se sám Cepov chlubil Zapolskému, úspěšně donesli dvě stě tisíc dolarů soudci v Malyšově případu a tento slavný petrohradský zločinec a vyděrač byl propuštěn na svobodu. A to nebyla první Putinova operace takového druhu. Se soudci ve městě se Putin, diplomovaný právník, vždy domlouval osobně. Umíte si představit jak velké částky a finanční toky se přesouvaly v takovémhle byznyse s podplácením soudců? A že by se Putin nedělil s profesorem práva Sobčakem a celé to dělal jemu pod nosem? Proč by jinak asi Sobčak získal profesuru na právnické fakultě?
– Mnoho bylo napsáno o vazbách Vladimira Putina na postavy petrohradského podsvětí v devadesátých letech. Zejména podnikatel Maxim Frejdzon vyprávěl v rozhovoru pro rádio Svoboda o tom, jak se privatizoval přístav, jak se do Petrohradu dostával kokain, o zakládání slavné firmy SPAG, o podvodech s nemovitostmi a tak dále. Jaká byla role Sobčaka v tom všem? Je možné si představit, že to vše se dělo bez jeho vědomí?
Já také pochybuju, že Sobčak o těchto věcech nic nevěděl. Začněme s firmou SPAG. Tu společnost založili v roce 1992 ve Frankfurtu Putin (jménem radnice), Smirnov (z družstva Ozero) a drogově závislý lichtenštejnský advokát Rudolf Ritter. Oficiálně byl SPAG rusko-německým podnikem určeným k získávání investic do petrohradských nemovitostí.
Sobčak nefiguroval přímo v založení firmy SPAG ale minimálně dvakrát v letech 1992 a 1994 podepsal rozhodnutí o převedení nemovitostí v centru Petrohradu na dceřinné firmy společnosti SPAG – šlo o nemovitosti na adresách Tambovská 12 a Něvský prospekt 114-116 (nyní je tam nákupní dům Něvský centr u Moskevského nádraží).
Navenek vše vypadalo jako rekonstrukce zchátralého fondu nemovitostí prostřednictvím přilákání zahraničních investorů. Čím se ve skutečnosti SPAG zabývá, odhalila německá rozvědka BND a policie až v roce 1999. Jak se ukázalo, SPAG prala peníze pro narkokartely z Latinské Ameriky a také pro tambovskou mafii z Petrohradu. Fakticky tedy šlo o společný podnik mezinárodní narkomafie a tambovského bratstva. A radnice města. Realita daleko předčila televizní seriál „Banditskij Petěrburg” (Zločinný Petrohrad – pozn. překl.).
Zájmy tambovské skupiny ve SPAGu zastupoval Smirnov a od roku 1997 také Kumarin, který byl víceprezidentem největší dceřiné společnosti SPAGu v Petrohradu (Znamenskaja a.s.), jež získala budovy na Něvském prospektu. Odchod Sobčaka z radnice v roce 1996 zájmy SPAGu nijak neovlivnil. Pokračovali v práci i za nového starosty Jakovleva. Putin ve společnosti fungoval jako „konzultant“ ještě na začátku roku 2000, když začínaly prezidentské volby a SPAG už byl detailně vyšetřován německou tajnou službou.
Zda Sobčak věděl o skutečných cílech firmy SPAG? Praní špinavých peněz je velmi konspirační byznys. Sobčaka nemuseli zasvětit do všech detailů. Ale budovy jim starosta Sobčak předával, tak co.
Pokud mám mluvit i o dalším skandálním příběhu, který jste zmínil – převzetí mořského přístavu organizovaným zločinem, tak tam byli Sobčak a jeho dva zástupci (Putin a Malevič) v centru dění. Během Sobčakova funkčního období starosty přešel tento zásadní městský objekt pod kontrolu tambovské mafie. Radnice podepsala všechny potřebné papíry. Mafián Ilja Traber (Starožitník), který řídil všechny přístavní operace, dostal neoficiální přezdívku Noční velitel petrohradského přístavu. Všichni nepohodlní manažeři a akcionáři byli zastřeleni. Nevidět to mohl jedině slepý.
Nejznámější epizodou z procesu převzetí přístavu se stalo vytvoření Petrohradského ropného terminálu v roce 1995. V červnu 1995 Sobčakova radnice pronajala za pár drobných k dlouhodobému užívání existující petrohradský terminál uzavřené akciové společnosti Petrohradský ropný terminál (PRT). Potom, 11. září 1995, Sobčak osobně podepsal nařízení číslo 977-p, kterým bylo firmě PRT bezplatně převedeno 25 hektarů pozemků, za účelem výstavby terminálu pro export ropných produktů. Tento terminál byl brzy dokončen a z bývalého přístavního zařízení se stal největší exportní kanál pro ropné produkty na severozápadě Ruska.
Na první pohled na tom není nic špatného – starosta města pomohl investorům vybudovat infrastrukturu pro vývoz nerostných surovin v přístavu v jemu svěřeném regionu. Bravo, starosto? Ano, jen firmu PRT kontrolovala čtveřice lidí: Traber, Kumarin, Geňa Petrov a Sergej Vasiljev. Všichni čtyři jsou postavy z petrohradského podsvětí. Všichni jsou z tambovské mafie nebo od jejích spojenců. Tak takové investory měl Sobčak.
Navíc město z toho nic nemělo, protože – jak pro rádio Svoboda řekl účastník těchto událostí Maxim Frejdzon – kolem terminálu se okamžitě vytvořila schémata finančních machinací, která umožňovala vyhnout se daním a vyvádět zisky za hranice. Peníze byly vyváděny do offshorových společností v Lichtenštejnsku a Monaku, kde byla společná zločinecká kasa. Všechno se to dělalo natolik přímočaře a otevřeně, že v letech 1999 a 2000 účastníky dokonce vyšetřovala monacká policie kvůli praní špinavých peněz.
Robert Eringer, bývalý šéf monacké rozvědky, později odhalil část dokumentů z vyšetřování a poskytl rozhovor rádiu Svoboda. Vyšetřování ukázalo, že ropný terminál v přístavu je pod kontrolou tambovské skupiny. Přes Monako prala peníze, které v PRT vydělala. Za celým procesem stáli Traber a finančník Dmitrij Skigin, kterým byl nakonec navždy zakázán vstup do Monaka.
Samozřejmě můžeme podobně jako Frejdzon tvrdit, že v podstatě všechno kolem PRT i jeho nezákonných machinací řešil se zločinci Putin. Sobčak jen podškrábnul papíry. To i tady byl Sobčak slepý a neviděl, co mu jeho zástupce dělá pod nosem?
Měli bychom také připomenout, že Sobčak se s Traberem, jehož bratrstvo provozovalo přístav, osobně znal. A Narusovová, jeho žena, ta se s Traberem znala skvěle. Mafián Traber byl dokonce hostem na Sobčakově inauguraci do úřadu starosty 12. června 1991. Tedy Sobčakova vláda v Petrohradu začala tím, že se před kamerami objevil ve společnosti Trabera, který mu dal bustu Kateřiny Veliké. O tom v té době zcela otevřeně psal celostátní deník Kommersant.
Navíc se také zjišťovalo, jak se Starožitník vůbec na radnici ve Smolném paláci dostal. Ukázalo se, že ho přivedl Putin, právě on seznámil Sobčaka s Traberem. O tom se také psalo v petrohradských novinách v devadesátých letech.
Později o tom také psal ve svých memoárech Sergej Kosyrev, Traberův osobní strážce a blízký spolupracovník v počátcích devadesátých let. Traber si Putina hleděl, protože, jak vzpomíná Kosyrev „šéf potřeboval cestu k Sobčakovi“.
No a tu cestu našel přes Putina. Vedla přes tajné zločinecké účty v Lichtenštejnsku, k hrobům desítek zastřelených v bojích o přístav. Že o tom Sobčak nevěděl, tomu já osobně nevěřím.
Vámi vzpomínaný Jurij Šutov, bývalý Sobčakův spolupracovník a autor odhalující knihy Sobčakovo srdce byl obviněn z vraždy Michaila Maněviče a dalších zločinů a zemřel v trestanecké kolonii. On sám vinu nikdy nepřiznal a měl mnoho zastánců. Komu věřit?
Pokud je mi známo od lidí, kteří se s Tityčem osobně znali, byl to typický mafiánský boss, krutý a mstivý, pro kterého lidský život nic neznamenal. Nicméně neseděl ani tolik za své zločiny, jako za zločiny jiných. Putin, jeho starý nepřítel, hodil na Tityče to, v čem byl namočený on sám, nebo jeho kamarádi z tambovské mafie.
Tak se na Šutova v srpnu 1997 pokusil hodit vraždu vícegubernátora Petrohradu Michaila Maněviče. Nedalo se to dokázat, a není divu – motiv k vraždě byl viditelný na první pohled a Šutova se nijak netýkal. Město drželo 29% akcií přístavu, ale kvůli „technické chybě“, která vznikla (možná schválně) na začátku devadesátých let, se k těmto akciím nevztahovala hlasovací práva.
V létě 1997 se Maněvič rozhodl tuto chybu napravit. To by automaticky znamenalo, že kontrolní balík hlasovacích práv (který držel Traber a tambovské bratrstvo) by přestal být kontrolním. Mnohaleté úsilí organizovaného zločinu převzít kontrolu nad přístavem by přišlo vniveč. 18. srpna 1998 znemožnil Maněvičovi realizaci jeho plánu odstřelovač. Nový vícegubernátor zodpovědný za privatizaci městského majetku, kterým se stal German Gref, se proti vůli bratrstva nepostavil. Poučil se.
Je tu ještě jedna vražda, kterou se Putin pokusil přišít Šutovovi – smrt podnikatele Dmitrije Filippova v říjnu 1998. V tomto případě se jim podařilo dosáhnout obvinění, i když kolem něj zůstala řada otázek.
Byla to jedna z nejsledovanějších vražd v celé historii petrohradského zločinu. Filippov byl jeden z nejbohatších lidí ve městě, vlastník Tobolského petrochemického kombinátu. Měl vlastní mocnou bezpečnostní službu s názvem ANB (Akademie národní bezpečnosti). Tvořili ji povětšinou bývalí vysoce postavení členové leningradské KGB. Kromě toho byl Filippov aktivní v politice – byl starým kamarádem Seleznjova, předsedy Státní dumy, podporoval Komunistickou stranu Ruské federace a protijelcinovskou opozici.
Hlavně v té době měli Jelcinovi odpůrci svého člověka – Jurije Skuratova – na pozici generálního prokurátora a ten aktivně vyšetřoval celou jelcinovskou kliku, v tomto případě aktivity Sobčaka v době, kdy byl starostou Petrohradu. Sobčak se ukryl za hranicemi ve Francii. Putin byl od července 1998 ředitelem FSB, ale Skuratovova aktivita ho ohrožovala taky.
V té době podnikatel Filippov zahájil v Petrohradu horečnou aktivitu – sbíral a předával státnímu zastupitelství kompromitující materiály na Sobčaka, sbíral peníze na podporu Komunistické strany a není vyloučeno, že sám měl zájem získat pro sebe vysoký vládní post.
10. října 1998 Filippova zabili. On nějaký pokus očekával, chodil s ochrankou, nocoval na různých místech. Bombu s hexogenem vložili do stropu ve vstupu do domu. Odpálili to radiosignálem Filippovovi nad hlavou, když tudy procházel. Za šest dní dostal dvě kulky do hlavy Michail Ošepov, první viceprezident ANB, spolupracovník Filippova a Selezněva, který bezpečnostní službu de facto vedl. Problém Filippov tak byl vyřešen.
Vyšetřování bylo dlouhé a složité. Za zadavatele vraždy byl označen jakýsi Vladimir Judin, Filippovův obchodní partner z Tobolského kombinátu. Údajně chtěl zabrat pro sebe celý kombinát a najal Šutovovy lidi, aby bývalého majitele odstranili. Tedy žádná politika, jen byznys.
Judin měl původně za vraždu Filippova sedět spolu s Tityčem, nicméně byl z případu rychle odstraněn. Vyšetřování vše změnilo a Šutov byl označen za samotného zadavatele. Tomu nemohla uvěřit ani rodina zavražděného a u soudu vyjádřili k takové verzi pochybnosti (Šutov byl mnohem menší ryba než Filippov).
Mimochodem během vyšetřování případu byl hexogen v záznamech nahrazen TNT. Poté, co hexogen způsobil výbuchy domů v Moskvě na začátku Putinovy vlády, mohla tato běžným smrtelníkům obtížně dostupná výbušnina vést k nevhodným myšlenkám (co když ten údajný „cukr“ nalezený v Rjazani ve stejných pytlích, jaké prý před výbuchy nanosili na místa útoků, přijel do dalších ruských měst ze zločinem prolezlého Petrohradu spolu s Putinem?).
Ale bylo hotovo, problém s Šutovem byl vyřešen a on strávil zbytek života ve vězení.
– Sám Sobčak zázračně unikl zatčení a utekl do Paříže. S útěkem mu pomohl Vladimir Putin, o čemž vypráví i v novém filmu. Byla obvinění, která proti Sobčakovi vznesli, reálná nebo se jednalo o politické pronásledování?
Tak i tak. Sobčaka obvinili z korupce, které se dopouštěl, ale obvinění bylo vzneseno na politickou objednávku. Arogantní profesor s nabroušeným jazykem měl v Moskvě mnoho nepřátel.
Chtěl bych ale zmínit, že uniknout trestní odpovědnosti mu pomohl nejen Putin, ale i Němcov. Chodil se k Jelcinovi za Sobčaka přimlouvat a oddaloval tak jeho zatčení. Putin až hasil požár, když už nebylo jiné možnosti a Skuratov se dostal k Sobčakovi příliš blízko.
Sobčakova náhlá smrt je opředena sítí konspiračních teorií. Existují různé verze od následků požití Viagry až po politickou vraždu. Slavný novinář Arkadij Vaksberg, který byl se Sobčakem v kontaktu v Paříži, byl přesvědčen, že ho otrávili. Mám dojem, že Xenija Sobčaková a Ljudmila Narusovová mají nějaké podobné podezření. Jsou důvody domnívat se, že šlo o násilnou smrt, a komu by prospěla?
Byl kolem toho skandál, to je pravda. Prováděly se dvě pitvy, vdova a dcera dělaly potíže, tvrdily, že prý nemusel zemřít přirozenou smrtí. Kromě toho poslední, kdo ho navštívil v jeho hotelovém pokoji v Kaliningradu, byli Šabtaj Kalmanovič a Andrej Burlakov, dva mafiáni, které potom také zavraždili v přestřelce. To posílilo spekulace o případu.
Upřímně řečeno máte pravdu, že v tomto případu je mnoho konspiračních teorií. Já mohu říct jen to, že pokud připustím, že ho zabili, tak k tomu byl jenom jeden motiv. Sobčak věděl příliš mnoho a zároveň byl velmi ambiciózní. A tak si někdo myslel, že to je neovladatelný a nežádoucí svědek.
Kdo by to mohl být? Prvním podezřelým je Putin. Tedy pokud dcera a vdova říkají „A“ měly by říct taky „B“, že podezírají Putina. Proč pak ale od něj přijímají vysoké funkce v Radě federace (Narusovová) a vedou s ním rozhovory ve filmu, jako by se nic nestalo? Soudě podle chování vdovy a mladší dcery vypadá verze s vraždou poněkud nepřesvědčivě. Možná to opravdu bylo jen nešťastné smíchání Viagry s alkoholem?
zdroj: svoboda.org
