Přinášíme překlad rozhovoru s bývalým ruským politikem Andrejem Korčaginem o petrohradských začátcích Putinovy kariéry a o tom, že Rusko ve skutečnosti ovládá spolek bývalých příslušníků KGB, v němž je klíčovou osobou přítel Miloše Zemana Vladimir Jakunin. Příběh, který Andrej Korčagin v rozhovoru vypráví, by vydal na dlouhý napínavý seriál z mafiánského prostředí.
Andrej Korčagin: Rusko neřídí Putin, ale banda čekistů.
Jeho jméno je ještě možné najít v petrohradských politických příručkách, ale Andrej Korčagin, bývalý oblastní poslanec a člen petrohradské samosprávy, už několik let žije ve Velké Británii. Rusko opustil v roce 2009 poté, co Ředitelství silničního provozu, v jehož čele stál, prohledala policie a jeho zástupce byl zatčen. V roce 2010 byl Korčagin obviněn ze spoluúčasti na zpronevěře osmi miliónů rublů z rozpočtu. V rozhovoru pro server Fontanka v roce 2010 řekl, že se před nikým neskrývá, že jeho případ je vykonstruovaný a řekl jména těch, kdo si jeho obvinění měli objednat.
V roce 2011 v dopisu prezidentovi Dmitriji Medvěděvovi podrobně popsal způsoby, jak jsou na zakázku vytvářena trestní stíhání.
V roce 2012 založila skupina ruských podnikatelů žijících v Londýně Mezinárodní antikorupční komisi. Andrej Korčagin se k ní připojil. Zveřejnili seznam zkorumpovaných vysoce postavených úředníků, jejichž činnost hodlala komise sledovat.
Krátce na to přišli agenti FSB k jeho rodičům, kteří žijí v Rusku, i k jeho bývalé ženě, se kterou se rozvedl před devatenácti lety, a vyptávali se, kde ho mohou najít. Lev Ponomarev, ředitel Fondu pro lidská práva, se kterým Kočargin spolupracoval, se kvůli tomu obrátil na státní zastupitelství s žalobou. Ponomarjov poznamenal, že metody výslechu vypovídaly o tom, že FSB chce prostřednictvím nátlaku na příbuzné vyvíjet tlak i na aktivity fondu.
Rusko přidalo Korčagina do databáze mezinárodně hledaných osob a v dubnu 2017 byl zadržen na letišti v Helsinkách. V ruském tisku se objevily zprávy, že bude brzo vydán do vlasti, ale finská policie nenašla důvody pro jeho zadržování ani pro vydání do Ruska. Byl propuštěn a vrátil se do Velké Británie.
Nyní Andrej Korčagin připravuje vydání knihy svého bývalého kolegy ze Zákonodárného shromáždění Jurije Šutova, který zemřel v roce 2014 ve věznici Bílá labuť ve městě Solikamsk, kde si odpykával doživotní trest. Bývalý spolupracovník Anatolije Sobčaka a později jeho úhlavní nepřítel, autor břitkých publicistických prací Jurij Šutov byl obviněn z organizace zločinecké skupiny, která prováděla vraždy na objednávku a atentáty. Andrej Korčagin je přesvědčen, že tato obvinění byla vykonstruována Vladimírem Putinem a jeho lidmi.
V rozhovoru pro rádio Svoboda Andrej Korčagin vypráví o svém osudu, o známostech s Jurijem Šutovem, Vladimirem Putinem a petrohradskými mafiány.
Absolvoval jsem polytechnický institut v Leningradě, pracoval jako mistr v továrně a později jako hlavní mechanik ve společnosti Pigment. Když začala perestrojka, zapojil jsem se do družstevního hnutí. Do roku 1997 jsem byl docela úspěšným podnikatelem v Petrohradě. Vydělával jsem slušné peníze. V roce 1997 jsem se rozhodl zapojit do politiky, tehdy, už za gubernátora Jakovleva, bylo přijato rozhodnutí zřídit obvodní městské rady. Stal jsem se zástupcem v jednom obvodě a v roce 1998 jsem byl zvolen poslancem v Zákonodárném shromáždění petrohradské oblasti. V roce 2001 mě gubernátor Jakovlev požádal, abych složil funkci poslance a šel pracovat pro něj přímo do oblastní vlády. Tento návrh jsem přijal a od roku 2001 do roku 2003 jsem byl stál v čele Něvského obvodu a byl členem oblastní vlády u Jakovleva. V roce 2003 byl Jakovlev požádán, aby odešel, a Matvijenková mě hned vyhodila, protože jsem Jakovleva nezradil, i když mi to mnohokrát navrhovali. Ale nevyhnali mě úplně a dali mi místo ředitele v jedné městské instituci. V roce 2009 mne křivě obvinili z kriminální činnosti, pokusili se mě zabít, a tak jsem utekl z Ruska. Od té doby žiji za hranicemi a považuji se už za doživotního emigranta.
Podnikal jste v době, kdy městu vládla mafie a spolupracovala s politiky na radnici…
Znal jsem prakticky všechny mafiány osobně – Kumarina, Petrova, Malyševa a mnoho dalších. Skoro všechny z Konstantinovovy knihy Zločinný Petrohrad (Banditskij Peterburg) jsem znal. A stejně tak jsem znal všechny z oblastní vlády. Jednou jsem osobně narazil i na Putina, když byl ještě zástupcem starosty. To bylo v roce 1994 nebo 1995.
Bylo to důležité nebo bezvýznamné setkání?
Pro mne důležité, pro něj, jak vidno, bezvýznamné. Chtěl jsem založit společný podnik s Holanďany, a tak jsem za ním šel. On tehdy osobně podepisoval žádosti o registraci všech tzv. joint ventures. Jeho podpis byl nutný, aby bylo možné se registrovat. Přišel jsem za ním na schůzku do Smolného paláce, tehdy to šlo docela snadno, nebyla tam taková bezpečnostní opatření jako dnes. Pravda, bylo nutné zatahat za určité nitky, aby se schůzka uskutečnila. Putin mne přijal, slíbil, že žádost podepíše a řekl: „Vítáme, když mladí podnikatelé chtějí zakládat společné podniky.“
O peníze nepožádal?
Místo toho následovalo tohle: když jsem vyšel z Putinovy kanceláře, v jeho přijímací místnosti seděl na místě sekretáře Sečin. Řekl jsem mu, že Vladimir Vladimirovič mi podepíše dokumenty. Požádal jsem ho, aby mě objednal na další schůzku, kam bych ty papíry přinesl k podpisu. Sečin řekl: „Velmi dobře, podívám se, kdy je volno.“ Sáhl pro papírek a ukázal mi na něm cifru – deset a tři nuly. Byl jsem tehdy mladý podnikatel, neměl jsem se čeho bát a úředníky jsem upřímně nesnášel, byli pro mě všichni svoloč. Dost nevybíravými slovy jsem se zeptal, co to má znamenat. Sečin odpověděl: „Jistě chápete, že musíme poskytovat různé sociální příspěvky různým fondům.“ Poslal jsem ho někam a odešel a už se tam nevrátil.
Deset tisíc dolarů?
Ano, v té době to byly veliké peníze, za deset tisíc bylo možné koupit v centru Petrohradu luxusní tří nebo čtyř pokojový byt. Nezaplatil jsem. Chtěl jsem založit společný podnik s Holanďany, chtěli jsme nakoupit zařízení na výrobu sýra. Samotná organizace podniku vyžadovala velké investice a ještě platit deset tisíc pro nějakého úředníka – to mě pobouřilo, odmítl jsem.
Maxim Frejdzon říká, že Putinovi zaplatil tu samou částku.
To byla jejich sazba. Slyšel jsem i od jiných lidí, že aby se u Putina něčeho dosáhlo, bylo třeba přinést desítku.
Andreji, říkáte, že jste se znal se všemi mafiány. Proč se s vámi přátelili?
Neřekl jsem, že se se mnou přátelili. Moje známost s nimi začala tím, že chtěli, jako ostatně vždycky, dostat moje podnikání pod svou „ochranu“. Nemohl jsem jejich požadavky přijmout, protože já jsem svůj podnik vybudoval sám, nezprivatizoval jsem žádný státní majetek. Na začátku jsem si otevřel stánek na petrohradské straně Petrohradu. Potom jsem začal podnikat v rekonstrukcích a stavebnictví – rekonstruovali jsme továrny, které tehdy ještě patřily státu – dílny, fasády. Potom jsem se začal zabývat obchodem s uhlím, benzínem a chemikáliemi. Mafie ke mně přišla s nabídkou, že mi poskytnou „ochranu“. Poslali Alexandra Jefimova zvaného Fíma Saunař z Kumarinova tambovského bratrstva. Naléhali na mě, abych s nimi spolupracoval a poskytl jim podíl na zisku.
Vy jste odmítl nabídku tambovské mafie?!
Zcela správně, odmítl. Nejdřív jsem se schovával, pak jsem se přes známé dostal k jiným gangsterům a navrhnul jim, aby si mezi sebou vyřídili, kdo z nich má více důvodů ode mne něco požadovat. Nakonec to skončilo tak, že po nějakém čase byl Fíma Saunař odsouzen na pět let kvůli jinému případu vydírání v přístavu. Já jsem se ocitl v jakémsi vakuu a během té doby se moje podnikání rozrostlo natolik, že jsem se byl schopen chránit se sám, najal jsem si bezpečnostní agenturu, což bylo tehdy úplně běžné, a pak jsem návrhy mafie odmítl.
A jak jste se seznámil s Kumarinem?
Fíma Saunař mi s ním domluvil schůzku na Zaněvském náměstí, kde byla restaurace Švábský domek, jeden z prvních mezinárodních společných podniků v Petrohradě. V tom Švábském domku jsme se sešli, protože to bylo na území kontrolovaném Jefimovem. Kumarin mi také tvrdil, že s ním musím spolupracovat. Potom, když jsem se stal poslancem, zatoužil se se mnou přátelit. Tehdy už se stylizoval do role obchodníka a ne gangstera a velmi se přátelil s poslancem Viktorem Novoselovem, kterého později vyhodili i s autem do vzduchu. Novoselov mi domluvil schůzku s Kumarinem přímo ve své kanceláři v Zákonodárném shromáždění. Kumarin řekl: zapomeňme na všechno, to byly chyby gangsterských let a teď pojďme spolupracovat. Byl jsem velmi aktivní poslanec, mnozí se mnou chtěli spolupracovat.
Lidé, kteří se v devadesátých letech v Petrohradu věnovali podnikání, vypráví o spolupráci úředníků ze Sobčakovy radnice s těmi nejslavnějšími ganstery. Slyšel jste o tom?
Bylo to tak. Ten samý Kumarin mi otevřeně říkal, že má přímé vazby na Putina a že pokud je třeba řešit jakékoliv otázky v Moskvě, že to rád zařídí. To byl rok 1999, Putina zrovna jmenovali ředitelem FSB. Pak tu byl jistý Čerkesov – když byl jmenován zplnomocněncem prezidenta v severozápadním federálním okruhu, viděl jsem ho s Kumarinem v restauraci Tamožňa, kde v poklidu večeřeli a diskutovali, Kumarin to také nijak neskrýval.
Proč se rozhodli s Kumarinem vypořádat a ukrýt ho, zřejmě už navždy, ve vězení?
Myslím si, že důvodem je to, že Kumarin toho opravdu hodně ví, včetně věcí o Putinovi. Byl to dost vychytralý člověk, staral se sám o sebe, rád na všechny sbíral kompromitující materiály. Na mě se také vyptával. Na Putina musel Kumarin mít hodně kompromatu po všech těch událostech – po aktivní spolupráci v petrohradské palivové společnosti, po kauze s hotelem Astoria, který spolu svého času privatizovali, Putin byl skrze nastrčené osoby spoluvlastníkem tohoto hotelu. Jistě, mohlo by se zdát, že by bylo jednodušší Kumarina prostě zlikvidovat, ale myslím, že ho drží ve vězení jako rukojmí – ne na pokyn Putina, ale na pokyn lidí z jeho okolí, kteří chtějí mít na Putina nějaké páky. Tak to funguje v té kágébácké správní radě, která dle mého mínění vládne Rusku.
Domnívám se, že Rusko neřídí jedna osoba, Putin, ale celá organizace, správní rada si říkají, která vládne a přijímá klíčová rozhodnutí. Putina vybrali jako svého oficiálního představitele, kterého dovedli k moci a dosadili na post prezidenta, ale na všechny chtějí mít nějakou páku. Zdá se, že Kumarin je svého druhu rukojmí, kdyby něco, může začít mluvit. To je můj úhel pohledu, odlišný od toho oficiálního, ale myslím, že to tak skutečně je. Protože jinak by bylo pro ně jednodušší Kumarina zlikvidovat.
Kdo jsou podle vás členové té správní rady?
No v první řadě oba Ivanovové, Patrušev, Bortnikov, Čerkesov ale klíčovou osobou je Vladimir Ivanovič Jakunin.
Zdá se, že některé už vyloučili a že někteří dokonce upadli v nemilost.
Nemyslím si, že jsou v nemilosti, myslím si, že to je jen určitý typ strategie, že odešli do zákulisí. Ti dostatečně zasvěcení nyní odchází ze scény – tak to udělali Sergej Ivanov a Jakunin. Zdá se, že se neúčastní dění, ale domnívám se, že dál hrají významnou roli, jen už ze zákulisních pozic. Tento trik byl dost rozšířený ve strukturách KGB. V současné situaci je pro ně lepší vypadat tak trošku opozičně – Čerkesov dokonce zkoušel něco kritizovat. Ale oni jsou jeden s druhým svázáni a nikdy se nerozdělí. Mají jeden společný cíl – vládnout zemi jménem Rusko, vytáhnout z ní, co se dá, a postupně to legalizovat na Západě, jako to udělal Jakunin přes svého syna Andreje, který tady v Londýně založil investiční fond a napumpoval do něj miliardy. Nebo Abramovič, přes kterého podobným způsobem investují všichni. Samozřejmě, Abramovič v žádném případě nemá rozhodující slovo ve správě Ruska, on je prostě pokladník, přes kterého lze vyvést prostředky a investovat je víceméně legálně na Západě.
Byl jste přítelem Jurije Šutova největšího nepřítele Putina a Sobčaka a domníváte se, že to nebyl darebák, jak se o něm říká, ale oběť. Jak jste se seznámili?
V roce 1998, když jsme se oba stali poslanci. Do té doby jsem ho neznal osobně, ale četl jsem jeho knihy a texty. Byly tu noviny Nový Petrohrad, které překvapivě dosud existují, nedávno jim zabili redaktora, Nikolaje Andruščenka. Čím byl Šutov v Petrohradě slavný před tím, než z něj udělali brutálního krvežíznivého vraha? Pohyboval jsem se v obchodních kruzích, musel jsem jednat i s ganstery, abych unikl jejich nátlaku. Nikdo ale neznal nějakou Šutovovu bandu! Byl tu Šutov spisovatel a publicista, který neustále publikoval svoje texty v novinách Nový Petrohrad. Kritizoval Sobčaka a kritizoval mocné. Navíc spolupracoval s Něvzorovem v pořadu 600 vteřin. Něvzorov ve svých rozhovorech sám říká, že pro něj Šutov sháněl výbušný materiál a pomáhal mu organizovat předávky. Ale Něvzorov nakonec Šutova zradil jako jeden z prvních.
S Šutovem jsme se seznámili hned v prvních dnech, zajímalo mne, čím se zabýval zejména v Komisi pro vyšetřování výsledků privatizace v severozápadním regionu. V této komisi nashromáždil mnoho kompromitujících informací na Putina a Sobčaka. Nikdo se nikdy nezabýval otázkou, odkud Marina Saljeová získala všechny ty odhalující materiály a faktury, na základě kterých vyhotovila svou zprávu.
Od Šutova?
Ano od Šutova. Sám Šutov se s Marinou Saljeovou nepřátelil, neměl tyhle ortodoxní demokraty v lásce. Byl dost konzervativní a nedomníval se, že liberálové a demokrati mohou pro Rusko udělat něco dobrého. Na tom jsme se spolu neshodli. Ale jiný poslanec Zákonodárného shromáždění a leningradského Sovětu Jurij Gladkov byl také členem té Saljeové komise a přes něho jí Jurij Šutov předal všechny materiály. Byl to jeho úder konkrétně proti Putinovi. S ním se nepohodli už dřív. Jak víte, Šutov byl Sobčakovým prvním asistentem. S pomocí Šutova se tehdy Sobčak stal předsedou Leningradského sovětu. Šutov obstarával veškerou práci na ulicích a v terénu, aby proslavil Sobčaka mezi lidmi. Pak, když se pohádali, Šutov se vydal cestou sběru kompromitujících materiálů a začal aktivně odhalovat sobčakovsko-putinské aktivity zejména ve vztahu k privatizaci. První začal vykřikovat, že Jakunin prostřednictvím svého syna Andreje zprivatizoval celý velký hotelový komplex Pribaltijskaja v Petrohradě. Putin se zapojil do privatizace Astorie a byl tu ještě Gennadij Bělik, který se věnoval Něvskému paláci. Ten byl opravdu temná figura.
Ze Služby vnější rozvědky?
Ano generál služby vnější rozvědky, který byl v roce 1982 deportován z Francie jako odhalený agent. Požíval velkého respektu v této skupině bývalých členů KGB, byl velký kamarád Jakunina. Předsedal Asociaci veteránů speciálních služeb, jejímž členem je i Putin.
Domníváte se, že Šutov byl uvězněn ve vykonstruovaném případě? Přece jen ho obvinili z přípravy vraždy?
Zabýval jsem se Šutovovým případem opravdu pečlivě, byl jsem první, kdo se postavil proti jeho nezákonnému zatčení. Navíc jsem u Kalininského soudu, kde Šutova nejprve osvobodili, ale hned ho znovu zatkli ozbrojení maskovaní muži, vystupoval jako svědek na jeho straně. Tehdy jsme u soudu prokázali, že je nevinen, že všechna ta obvinění, která na něho sepsali, jsou úplný blábol, nepodepřený žádnými důkazy. V únoru 1999 ho zatkli a v listopadu byl soud, kde ho soudkyně Petrovová osvobodila. Pak tam vrazili lidi v maskách a zatkli ho.
Proti prvním dvěma Šutovovým advokátům zahájili trestní řízení, aby se jich zbavili, a pak to vzal Andrej Pelevin, s tím jsem se hodně bavil, nenechal kvůli tomuhle případu kámen na kameni. Přesto Šutova stejně odsoudili na doživotí. Soud se konal přímo v Krestách, protože už mu zlomili páteř a udělali z něj mrzáka, ačkoliv do té doby to byl úplně zdravý a silný chlap, skákal s Něvzorovem padákem, zvedal činky. Proto si myslím, že to je úplně nevinný člověk. Stal se první obětí Putinova režimu, zrovna na něm Putin ukázal, když se dostal k moci, jak se vypořádá s opozicí, vyslal tím signál všem ostatním. Šutov už v roce 1998 ve svých publikacích a vystoupeních v petrohradském parlamentu varoval, že v zemi se k moci derou čekisté. A ukázalo se, že měl naprostou pravdu: čekisté přišli a s nimi nebezpečí pro celý svět. Bohužel tehdy se za něj žádní liberálové, žádní demokrati nechtěli přimluvit. Dokonce, když Šutova zavřeli, Javlinskij ho žaloval za urážku na cti a samozřejmě vyhrál, protože Šutov se nemohl hájit. Jsem přesvědčen, že je to nevinný člověk. Ve vězení napsal knihu, rukopis mám já.
Myslíte si, že ho ve vězení zabili?
U Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ho zastupovala slavná advokátka Karinna Moskalenková. Ta mi řekla, že mu neposkytli včas lékařskou pomoc. Udělali to schválně, protože se báli rozsudku ESLP, zabili ho pro každý případ, aby nevznikl precedens. Protože pro Putina a celé jeho okolí bylo nutné vždycky podporovat tu verzi, ve které Šutov vytvořil jakousi bandu, o které nikdo nikdy neslyšel, a která z nějakého důvodu nevydělávala. Všechny organizované zločinecké skupiny – Kumarinova, Malyševova, kazaňská – jednaly za účelem obohacení. Šutov by tak byl jediným vůdcem nějaké organizované skupiny, který neměl ze své kriminální činnosti žádné zisky. Byl chudý jak kostelní myš, nebylo co mu sebrat, měl byt ze sovětských časů na kraji Petrohradu a jinak nic, vůbec žádný kapitál.
O čem píše v té knize z vězení?
Popisuje celý ten příběh, jak ho zavřeli. Nejprve na něj napsal udání Vjačeslav Ševčenko z okolí Kumarina. Kumarin Šutova nenáviděl, protože se mu pletl do cesty. Ševčenko napsal udání na prokuraturu, že prý ho Šutov chtěl vyhodit do povětří a nastražil nášlapnou minu na cestu k němu na daču. Na základě tohohle nesmyslného obvinění Šutova zatkli, poté co dostali prohlášení od Cepova, Koljaka a Něvzorova, kteří potvrdili, že Šutov je gangster. Cepova pak otrávili. Koljaka zabili také nějací gansteři. A Něvzorov je živ a zdráv. Šutov v knize popisuje podmínky ve vězení – je to svého druhu Souoostroví Gulag naší doby. Převáželi ho speciálně z věznice v Krestách v Petrohradě tu do novgorodské, tu do pskovské věznice, aby jeho právníci nevěděli, kde je a nemohli s ním komunikovat. Vyšetřování trvalo sedm let, což je samo o sobě bezprecedentní. O Putinovi poskytuje v knize nějaké doplňující informace. Plánuji ji vydat v nejbližší době. Bohužel takové téma se těžko prosazuje, protože Putin, když se dostal k moci, vytvořil v masových médiích zdání, že se zločinem bojuje. Ve skutečnosti zničil svého nejnebezpečnějšího politického oponenta té doby, který měl na něj nejvíc kompromitujících materiálů ze všech. Mimochodem, nikdo zatím nezjistil, kde je Šutovův kompromat ukryt a někde je, to je na sto procent jisté. Ale lidé, kteří ho mají, se moc obávají o život a tak se někde ukrývají. Myslím si, že přijde čas, kdy z úkrytu vystoupí.
V roce 2010 jste utekl do Londýna. Bylo o tom hodně napsáno – zatkli vašeho zástupce, vás obvinili z krádeže miliónů. Vy jste v reakci na to obvinil Sergeje Matvijenka, syna gubernátorky.
To je pravda. Když se Valentina Matvijenková stala gubernátorkou, Sergej projevil snahu se se mnou seznámit. Byl jsem ve městě dost známý, dost aktivní. Sergej se tváří jako úspěšný podnikatel a ještě s ním byl druhý slavný podnikatel Dmitrij Michalčenko, který v současné době sedí ve vězení. Tihle dva mi navrhli provést takovou machinaci přes rozpočet vládní instituce, kterou jsem vedl, a nakoupit v zahraničí semafory za několik set miliónů rublů. Pod hlavičkou semaforů mělo přijít bůhví co. Ale kdyby to celé mělo formu městského programu, tak bylo možné tak prostě vyprat peníze. Nesouhlasil jsem s tím, měl jsem docela dost zkušeností jak z vlády tak jako poslanec a chápal jsem, jaká jsou v tom pro mě rizika. Oni z toho vyjdou čistí jako lilie a já, jako ředitel instituce, budu za všechno odpovědný, kdyby něco nevyšlo, a proto jsem kategoricky odmítl. Potom, jak jsem později zjistil, to schválil Jakunin. Mimochodem, když bylo v roce 2000 potřeba zbavit Šutova poslanecké imunity, Jakunin přijel osobně do Petrohradu a tlačil na poslance, aby hlasovali za odebrání imunity. I se mnou osobně vedl drsný rozhovor, který místy přecházel v hrozby a zastrašování. Od té doby jsem se stal osobním nepřítelem Vladimira Ivanoviče Jakunina, protože jsem mu v tomto případě vzdoroval a dál podporoval Šutova: psal i různé dopisy, prokurátorovi i Jelcinovi dokud byl ještě prezidentem.
Odmítl jsem Vladimira Ivanoviče, řekl jsem mu, že ho nepodpořím, protože se domnívám, že se děje naprosté bezpráví. Vladimir Ivanovič mne od té doby neměl rád. Poté, co jsem odmítl Michalčenka a Sergeje Matvijenka, domnívám se, že získali souhlas od Vladimira Ivanoviče a obrátili se na generála Vitalije Bykova, který byl tehdy ještě plukovníkem na ministerstvu vnitra severozápadního federálního okruhu, aby proti mně vyrobil kriminální případ. Ale nemohli na mě nic najít, protože já jsem koneckonců nic neukradl, nebyl jsem bohatý, neměl jsem v Petrohradě ani daču, ačkoliv jsem pracoval takovou dobu ve státních strukturách. Nikdy jsem si nekoupil ani nové auto, vždycky jsem jezdil ojetinou. Prostě jsem neměl velké příjmy. Neměli čeho se chytit, co na mě vytáhnout. Proto se upnuli na takovou se mnou nesouvisející věc, že prý někdo zfalšoval nějakou plnou moc. V rámci tohoto případu zatkli dva lidi – mého kolegu a jednoho obchodníka. Obchodníka drželi tři měsíce ve vězení a po třech měsících byl ochoten svědčit sám proti sobě a proti mě taky, že prý jsem o tom věděl. Můj spolupracovník se tam zdržel skoro rok, ale po roce ve vězení i jeho zlomili, samozřejmě, bylo mu skoro šedesát, přiznal se k čemu chtěli a dosvědčil, že i já jsem byl v případu nějakým způsobem zapojen. Potom ty dva pustili z vězení – jednomu dali sedm a půl roku podmíněně. Přemýšlejte o tom čísle – sedm a půl roku podmíněně. Druhému dali šest a půl roku podmíněně. Na základě jejich svědectví postavili případ proti mně, který má dodnes místo u vyšetřovacího výboru pod přímou kontrolou šéfa výboru Klause. Stále mě pronásledují. Minulý rok mne přes Interpol chytili ve Finsku, chvilku jsem tam seděl ve vězení, pak si to finské úřady ujasnily a pustily mne na svobodu, dokonce mi vyplatily kompenzaci. Generála Bykova, který se podílel na vytvoření případu proti mně, uvěznili minulý rok. Život se opravdu točí v kruhu.
V Londýně jste spolupracoval s advokátem Pavlem Ivlevem, který předal britským úřadům materiály o obchodech Igora Šuvalova…
Ivlev byl Šuvalovovým advokátem, zařizoval pro něj offshorové společnosti, přes které si Šuvalov ilegálně – dokonce i podle ruských zákonů – koupil opravdu drahé byty v Londýně. Pavel Ivlev se v jednom okamžiku rozhodl to vše zveřejnit. Spojil se se mnou, protože v té době byl v Americe a já jsem v Londýně, a já jsem osobně vyjednával s Úřadem pro závažné podvody, což je organizace, která se věnuje závažným trestným činům tohoto typu. Sešel jsem se s jejich ředitelem a osobně mu předal materiály, ve kterých figuroval Abramovič, Usmanov a Šuvalov. V současné době odmítli udělit Abramovičovi podnikatelské vízum a já se domnívám, že by to do jisté míry mohl být výsledek této mojí akce. Chvála bohu, jestli takové lidi jako Abramovič nebudou do Anglie pouštět.
Vy jste sledoval příchod Putina a jeho přátel k moci. Jak byste charakterizoval to, čemu se říká putinismus?
Domnívám se, že putinismus by bylo správnější nazývat čekismem. V zemi, dle mého názoru, došlo k uchopení moci skupinou osob, důstojníků KGB, která sama o sobě byla vždy teroristickou organizací. Její činnost byla vždy zaměřena na utlačování národa, zastrašování, potlačování jakýchkoliv pokusů o demokracii či projevů svobody slova. Vláda Sovětského svazu tu organizaci vždycky využívala k útlaku svého lidu a k udržení moci. V roce 1999 se rozhodli – proč bychom moc nepřevzali sami? A pak tato organizace převzala nezákonně moc, ustavila diktaturu, kterou má nyní celý svět možnost pozorovat, vládne naší zemi tím nejvíc diktátorským způsobem, drancuje ji, vyváží z naší vlasti bohatství a legalizuje je prostřednictvím Abramovičů, Usmanovů a jim podobných Vekselbergů na Západě. Všechno to legalizují, protože doufají, že jejich děti budou jednou žít jako zákonů dbalí občané v civilizovaném světě a disponovat tím obrovským bohatstvím, které oni dnes kradou a vyváží z Ruska. Tak to je putinismus. Je to činnost organizované skupiny osob, která rabuje zemi jménem Rusko a legalizuje zde ukradené prostředky na Západě, aby mohli jejich potomci vstoupit do západních společností jako jejich vážení členové.
Kromě sobeckých zájmů za tím nic není?
Myslím, že ne. Ještě, samozřejmě, chtějí být slavní na celém světě. Ale to je hlavně vlastní Putinovi, ostatní nyní odešli do zákulisí, nemusí být tak úplně slavní, nechávají Putina chovat se na mezinárodní scéně jako vůdce, mačo, alfa samec, který straší celý svět jadernými bombami. Oni odešli do zákulisí a v klidu plní ty samé cíle, které si dali už v devadesátých letech, když prostřednictvím rozkrádání rozpočtu Petrohradu začali shromažďovat obrovské majetky a legalizovat je v zahraničí. Myslím, že nic jiného za tím opravdu není, o žádném patriotismu nemůže být řeč. My všichni jasně vidíme, že rabují naši vlast, že s ní zachází jako s kusem hadru, udělali z té země vyvržence, ovládají obyvatelstvo zastrašováním, rozháněním demonstrací, zavíráním úst těm, kdo si dovolí něco říct, klidně i vraždou – tak jako to udělali s Němcovem a před ním tu bylo několik dalších, které zabili proto, že moc mluvili.
Na začátku našeho rozhovoru jste řekl, že se považujete za doživotního emigranta. Nepočítáte s tím, že by se ten systém mohl změnit?
Pro mne už nemá cenu vracet se do Ruska v žádném případě. Už jsem se tu usadil, adaptoval se na místní společnost, mám tu malý podnik v autodopravě. Ale stejně každý den přemýšlím o tom, že ten režim padne. A padnout může jen pod jednou podmínkou – že se v Rusku najde dostatek lidí, mladých, kteří pochopí, že žijí utiskováni hrstkou ničemných tyranů, kteří ovládli všechny zdroje – přírodní zdroje, lidské zdroje i vědecko-technologický potenciál. Všem jim vládne hrstka lidí. Když se najde dostatek lidí, kteří to pochopí, režim se nemůže udržet, ať se ohání, jakými chce rezavými atomovkami. To, že západní svět nyní vyvíjí prostřednictvím sankcí tlak zvnějšku, to je taky moc dobře. Protože nejcitlivější místo všech těchto lidí je jejich kapitál, nahrabaný v Rusku a vyvedený a legalizovaný na Západě. Pokud by se udělal důkladný rozbor toho, jak se tento kapitál ocitnul na Západě, bylo by zcela jasné, že se jedná o nakradené peníze. A to, co se stalo v roce 1991, se klidně může stát znovu, jako se to stalo v zemích s barevnými revolucemi, na Ukrajině. Tam to lidé už nevydrželi, viděli, co dělají jejich vládci, a jednoduše je vyhodili. To se, myslím, může stát v jakýkoliv okamžik, nejspíš v ten nejmíň očekávaný.
Zdroj: svoboda.org 23. 6. 2018
