Přinášíme překlad textu Vitalije Portnikova, ukrajinského novináře, vítěze novinářské ceny „Zolotoe Pero 1989“ a jednoho z organizátorů demonstrací Euromajdanu (2013-2014).
Mám pocit, že Džamalino vítězství v “Eurovizi” s písní, která připomněla deportace krymských Tatarů, ve výročí tohoto zločinu, je důležitým symbolem. Symbolem, který nám umožní se znovu a jiným pohledem podívat nejen na samotnou deportaci, ale i na budoucnost krymských Tatarů.
Ve světě existují národy, jejichž historický příběh a sebeuvědomění je založeno na opakování tragédií. A existují také národy, které nezapomínají na svá vítězství a oceňují především svá znovuzrození. Dokonce i v rámci jednoho národa mohou existovat dvě “strany” – strana minulosti a strana budoucnosti.
Existují Židé, pro něž příběh vlastního národa fakticky končí holocaustem. Jejich uvědomění je uvědoměním lidí katastrofy. A dějiny národa jsou pro ně dlouhým řetězcem utrpení – egyptské otroctví, babylónské vyhnanství, kolaps státu, brutální zničení vlasti, vyplenění Chrámu, exil, pronásledování v diaspoře a nakonec holocaust. A v dnešní době, kdy Izrael čelí dennodenním teroristickým útokům a v Evropě se Žid může stát obětí dalších radikálů, je to snad lepší?
Panovník, který vztáhne ruku na svobodný lid, je odsouzen k záhubě.
Pro mne, který přišel o své blízké během druhé světové války, není složité pochopit takové vnímání světa. A přesto patřím k druhé straně – straně Izraele. Když přemýšlím o svém národu, před mýma očima nevyvstávají osvětimské pece, ale obrovský úspěch včerejších otroků, zrození království Davidova a Šalamounova, záchrana lidí v diaspoře, a to dokonce i po konci státu i Chrámu, světový triumf monoteismu, Spinoza, Freud a Einstein, bojovníci varšavského ghetta a mrakodrapy Tel-Avivu. Jsem plný hrdosti, ne lítosti. Je to překvapivé, ale zvládli jsme to. Zvládli jsme přežít, odolat a dokázat sobě i světu, že nás nezlomí.
Přátelé, krymští Tataři, chci, abyste byli na naší straně – na straně vítězů! Ano, máte všechny důvody dívat se na svou historii jako na řetězec tragédií – smrt státu, zničení vaší rodné země krutou říší, útlak původních obyvatel Krymu a nakonec deportace! A nyní je to jaké? Lepší? Anexe Krymu, triumf kolonizačního davu, represe a ponížení. Katastrofa!
Ale prosím Vás, zkuste se podívat na svoji vlastní historii očima realisty. Podařilo se vám přežít navzdory zoufalé snaze impéria přeměnit šťastnou zemi ve venkov s vojenskou základnou. Dokázali jste si po staletí zachovat vlastní jazyk a kulturu. Dokázali jste se vrátit zpět domů, po desetiletích od nucené deportace. Předvedli jste zázraky samoorganizace, které vám můžeme jen tiše závidět. A dnes o vás mluví celý svět. Filmům, které točí vaši režiséři, se dostává nejvyšších ocenění. Zpěvačka, která zprostředkovala publiku bolest svého lidu, se stala vítězkou festivalu, který se obvykle obsahem písní příliš nezabývá. A to je pouhý začátek.
Panovník, který vztáhne ruku na svobodný lid, je odsouzen k záhubě. Hitler pošel ve vlastních zvratcích jen pár měsíců po “konečném řešení”, vypořádání se s židy a cikány. Stalin zemřel bez lékařské pomoci na podlaze soukromé chaty pouhých devět let po deportaci národů SSSR. Zemřela “tisíciletá Říše”, zmizel Sovětský svaz. A režim, který se dnes snaží vzít vám svobodu, čeká stejně potupný konec.
A vy zvítězíte.
Vitalij Portnikov
Zdroj: Krym.Realii 19. 5. 2016
