Protikorupční akce jako obvykle neměly žádný vliv na vztah Rusů k moci, která potichu plení to, co z naší země zbylo. Skutečnost, že mocní kradou, je zcela axiomatická a není třeba ji nijak dokazovat ani odsuzovat. Ústředním tématem komentářů, které po protestní vlně následovaly, se proto stala skutečnost, že do ulic vyšly děti. Množství školáků a studentů. Aktivita mladistvých byla překvapivá jak pro organizátory, tak pro představitele režimu. Proto se teď všechny strany snaží z nastalé situace urvat pro sebe, co se dá. Tohle přece nemůžeme dopustit, že? Já jsem s dětmi pracovala dlouho a jsem tedy schopná vysvětlit, k čemu došlo.
Vzpoura usmrkanců nebo dětská křížová výprava?
Internetová veřejnost se již rozdělila na dva nesmiřitelné tábory. Nejdrsněji a pěkně od plic se samozřejmě vyjádřil Peskov, který sdělil, že děti dostaly za akce zaplaceno. Nejspíš je podplatili sklenicí džemu a krabicí sušenek. Zastánci moci a kremloboti se posmívají Navalnému a dětskému protestu připisují řadu nelichotivých epitetonů: Pochod krupicové kaše, vzpoura usmrkanců, povstání smradů, revoluce mateřských školek. Ze všech sil se snaží snížit význam skutečnosti, že školáci vyšli na ulici a postavili se tak naroveň dospělým, a pokud se týká jejich schopnosti formulovat, je často i předčili. Vlastenecké zdroje jako jeden muž tvrdí, že se dětičky pěkně zpovykaly a teď se rozhodly vyrazit si z kopýtka: “Generace, která nezažila Afghánistán nebo Čečnu, nezažila Gorbačova ani Jelcina, ani chaos ani peklo, užívá si s mobily, tablety, klábosí Vkontaktě a má dojem, že se svět točí kolem ní.” A bez srovnání s Majdanem se to pochopitelně obejít nemohlo.
Opozice reaguje o poznání adekvátněji a dětský protest označuje za projev mimořádného občanského uvědomění. Já ovšem nesdílím její optimismus, že by se jí mladou generaci mohlo podařit přetáhnout na svou stranu. Kirill Martynov z Novoj gazety, jako by se snažil napravit řadu kiksů tohoto listu o údajných dětských skupinách smrti v sociálních sítích , popsal situaci naprosto patřičně: “Oni moc dobře vědí, že vězení jim hrozí i za lajk nebo sdílení na síti, tak proč by se báli navíc jít na procházku například po Tverské ulici? Protesty z 26. března měly přesně cílený program, zcela konkrétně označovaly ty, kteří dětem berou šance žít normální život. Tyhle mladé lidi nezneužil Navalnyj, který je samozřejmě pro své cíle využívá, ale úplně jiní občané. A mobilizace této věkové kohorty se v důsledku ukázala být platná pro celou tuto věkovou skupinu , děti přivedly na náměstí samy sebe a nikdo jim v tom nedokázal zabránit.”
Bohužel ne každý je ale dost rozumný. A Navalnyj už se přenastavil na nové cílové publikum a paroduje Sartra z období Pařížského května 1968.
A co je horší, přezíravé komentáře, pohrdavé urážky nebo lstivý úsměv krysařů, kteří si myslí, že mohou děti vést za sebou kouzelnou píšťalkou? Pojďme si raději promluvit o skutečných příčinách, proč děti vyšly na ulici, a zjistíme, že jejich problémy se nikdo řešit nechystá.
Generační konflikt
Jádro věci spočívá v generačním konfliktu. Dítě se ze všeho nejdříve setká s pojetím moci v rodině. Vezmeme-li v potaz ruskou realitu, tak víceméně ve všech rodinách převládá autoritativní model, ve kterém je dítě v pozici subjektu bez práv, utlačované a kontrolované. Dítě nemá vlastní životní prostor, vlastní peníze, většina rodičů nebere ohledy na osobní prostor nebo osobní věci dítěte a na úrovni cepování za známky v žákovské se nelítostně vměšuje do procesu vzdělání.
Každá generace má před očima chyby svých otců a matek, vidí jejich slabosti, přešlapy, neschopnost někoho vychovat nebo vzdělat. Může to mít dva různé následky: děti buď opakují scénář, který na vlastní kůži v rodině zažily, čímž se model donekonečna opakuje, nebo se snaží dělat vše naopak. Je jisté, že většina mladých bude mentalitu rodičů kopírovat a reprodukovat, ta aktivnější, idealističtější část mladých ale půjde s rodiči do ideologického střetu.
Je mi 28 let. Jsem z nepočetné generace, která vyrůstala v devadesátých letech a kterou už stihli označit za “ztracenou”. My jsme tvořili most mezi sviněmi a korupčníky u moci a generací putinskou, která nastoupila v roce 2000. Není nás mnoho, projevuje se v tom demografický propad způsobený rozpadem Sovětského svazu. Naše generace se začala formovat v době, kdy vládla pokud ne svoboda, tak alespoň bordel a chaos. Zpoza hranic se k nám valila Niagara západní kultury. Vyrůstali jsme na disneyovkách pro děti a hollywoodských akčních bijácích, které přežily soumrak zlatých časů. Na rodiče jsme se dívali svrchu. Nešlo o politiku, ale o kulturu. Zoufalé šansony, seriály o policajtech, knížky Doncovové, které se daly použít leda jako hajzlpapír, rozplizlý socialistický realismus zoufale se snažící zmutovat do postmoderny. Proto řada z nás tíhla k duchu západu a stala se zápaďáky. Naše konfrontace s předky se projevovala touhou odlišit se od nich ve všech dostupných směrech sebevyjádření. Hledali jsme a i dnes hledáme novou hudbu, novou literaturu, nové filmy, nové vědecké přístupy a nové metody vzdělávání vlastních dětí.
Zároveň v internetovém prostředí představujeme divnou, prostřední generaci. Naši rodiče se jen tak tak naučili používat elektronickou poštu. O složitějších operacích, jako jsou torenty, gramotné surfování po internetu nebo ochrana před viry, si mohli nechat leda zdát. Putinská generace přišla k hotovému. Už nezažili vrčící modemy, neznají pornostránky, na kterých se jedna fotografie načítala deset minut. Na druhou stranu se jim ale vyhnuly i počátky diskuzních fór, rozvoj blogerských stránek a první roky Vkontakniků. Komunikaci na síti ovládají dokonale a k obsahu a virtuálním zpovědím už nemají ten dojemně posvátný vztah, jaký jsme měli my.
Motivy putinské generace jsou docela jiné. Jejich konflikt s rodiči má především rozměr politický a občanský. Ocitli se mezi dvěma mlýnskými kameny. Z jedné strany na ně televize každý den chrlí vodopád řečí o velikosti VLASTI, a toto vlastenecké vysílání ještě podporují učitelé, pravoslavná církev, angažovaní mládežničtí aktivisté, a po Krymu se tahle propaganda naprosto utrhla z řetězu. Z druhé strany ale jako normální, vnímaví a ještě neindoktrinovaní lidé vidí, že žádná velikost se nekoná. Na rozdíl od nás ve svých rodičích nevidí zaostalé hlupáky, ale nesvéprávné otroky, zničené Putinovy slouhy. Nová generace díky internetu získala obrovskou kulturní alternativu, vytvořila si svá nezávislá společenství s hudbou všemožných směrů, fanfiction od gay trashe až po ty správné origi (pozn. překl.: termín pro vlastní kreaci na síti). Zároveň ale nemají žádná politická práva a samozřejmě jsou si vědomi toho, že v budoucnosti je nic dobrého nečeká. Moje generace nenechala korporacím mnoho na výběr. Díky nedostatku pracovních sil se v práci uchytili téměř všichni moji vrstevníci. Z ekonomickosociálního hlediska jsem schopná minimálně zabezpečit sebe i děti a dokážu to dokonce mnohem lépe, než se to dařilo mým rodičům v 90. letech. Čím se ale bude živit devět z deseti současných putinců, až budou dospělí, to nikdo netuší.
Idealismus
Viděl někdo z vás film Die Brücke – Most z roku 1959? To je naprosto klasický film o tom, jak ustupující Němci v předvečer kapitulace nechají několik dětí z Hitlerjugend bránit most před postupující sovětskou armádou. Děti otrávené hitlerovskou propagandou jsou připravené bojovat za svou zem, za svůj dům i za ten most, který nikdo nepotřebuje. Posmívají se lidem z města, kteří prchají před válkou, a pohrdají vojáky, kteří dezertují z fronty. Nejhorší, co si umí představit, je být považovány za zbabělce a dezertéry, zvláště s dospělými za zády, kteří zradili je i všechno, čemu věřili. Zacházejte vždy velmi opatrně s pojmy jako je velikost a obrození, protože to je cesta, jak z dětí vychovat idealisty. A tyto děti od Ruska oprávněně očekávají nějaké významné úspěchy na mezinárodním poli, a skutečně věří, že existuje nějaký profesionálně sestavený plán, jak má společnost těchto úspěchů dosáhnout. Ale co když náhle přijdou na to, že Putinova klika je ve skutečnosti překážkou na cestě k velikosti? Je zjevné, že od okamžiku vrcholné politické rošády a velkého projevu v Mnichově se vůdce proměňuje v paranoika posedlého mocí, což ještě zhoršily barevné revoluce.
Cítí, že je dospělí zradili. A dokonce nejde ani tolik o ně. Myslí si totiž, že ti odporní dospělí zradili Rusko, které je sami učili milovat. Jak jsem už řekla, to, že je vláda prolezlá korupcí, je obecně známá věc. Všichni vidí blikající majáky, limuzíny, obrovské majetky a jachty. Elitní hračky a statusové zboží nedokazují velikost země, ukazují na úspěchy jednotlivých oligarchů. Nemůžeme se pak divit, že včerejší školáci dnes vezmou zbraně a začnou bránit most před cizími, ale i před “vlastními”. Jdou do války, do které je tolik let volali. A najednou je ti tlustí strýcové, kteří ze všech nejhlasitěji hájili tu naši Rus, obviňují z prodejnosti a národní zrady.
Východisko neexistuje
Myslíte si, že státní moc skutečně má nějakou koncepci rozvoje země do roku 2025? A že ta koncepce ve skutečnosti není urvat ještě víc a slavit ještě déle? Já tomu nevěřím. Ani děti tomu nevěří. Za našich časů taky řádně utáhli šrouby, ale tehdy před námi byla nějaká normální perspektiva a blížil se ropný boom. Jenže ruská surovinová ekonomika dnes není zrovna v dobré formě a o nějakém brzkém oživení nikdo ani nemluví. Děti vidí, jak během tří let jejich rodiče řádně zchudli, ztratili původní lesk a začali zoufale lpět na jakékoli práci, na jakékoli almužně. Vidí, jak se jejich předkové ponižují, aby mohli ve veliké putinské vlasti přežít.
Nebo si myslíte, že nevědí, že jejich máma a táta měsíce nedostali výplatu nebo že si nabrali obrovské půjčky? Znepokojivá budoucnost.
Mocní země i úředníci s rozkoší nasrali milionům rodičů po celé zemi na hlavu. A ti si to pokorně nechali líbit, proto na ně jejich děti hledí s opovržením. Vždyť je to přece tak jednoduché: stačí se prostě jen domluvit a vyjít do ulic. Někteří se svými rodiči stále sympatizují, ale i oni vidí tu obrovskou nespravedlnost a z ní obviňují zločinnou státní moc. Mimo to, rodiče dětí putinské éry jsou sami celkem dětinští, což jejich děti nutí hrát hry dospělých místo nich. Proto se věci, které si dospělí šeptají v soukromí vlastní kuchyně, jejich děti odvážily říct nahlas.
Duchovní svorníky
Největší výhodou generace, která dospívala v 90. letech, bylo, že nám nikdo nevalil klíny do hlavy s nějakými doktrínami. Pionýři, komsomolci a další marxistické formace šťastně chcíply a putinská pravoslavně-imperiální renesance se ještě nevyvinula. Kozáčci, pravoslavní tmáři a gaučoví válečníci nám byli k smíchu. Mimo jiné i proto, že vždy byli za námi nejméně o krok pozadu. Zato putinská generace si plnými doušky užila lekce pravoslavné kultury, našistů, “Mgerovců” (MGER – mládežnická organizace Putinovy politické strany Jediné Rusko -pozn.) a kdejakých polovojenských kroužků. Je mi zle jen se na to dívat, a teď si představte, jak musí být puberťákům, do kterých tohle cpou horem dolem. Každý den. A rodiče nejen že se nesnaží uchránit mladé mozky svých dětí od té špíny, naopak jsou jí sami plní až po okraj.
Ale znovu vítězí kontrast mezi deklarovanými hodnotami a realitou. Po skandálu s Isakijevským chrámem (pozn. překl. – byl zabrán státu jako historický a kulturní památník pravoslavnou církví, což vzbudilo v Petrohradu protesty) a Pokémony (pozn. překl. Je soudně stínán mladý člověk, který lovil pokémony v pravoslavném chrámu) nikdo nepochybuje o tom, že církevní hodnostáři jsou jen chamtiví a úzkoprsí fanatici. Děti lépe než my vidí debilitu učitelů, kteří je místo výuky nutí číst seznam nepřátel lidu.
Naučili jsme se uhýbat, když vzduchem létají vlastenecké svorníky, zato nová generace utrpěla mnoho zranění, která v ní vzbudila vztek a vzdor.
“Dvači”
Obzvláště silně je znát generační propast na síti. My s dětmi trávíme čas “V kontakte” a staří prďolové vedou pseudointelektuální diskuze na “Fejsbuku”. Ten mimochodem nenávidím. Obtížně se mi proniká do tamních narcistických rozhovorů, jsou mi odporní tihle rychle stárnoucí čtyřicetiletí kreativci, co se topí ve vlastním egu. A je mi srdečně jedno, že tam jsou špičkoví novináři, redaktoři nebo IT specialisti – ještě si nevšimli, že se pomalu přeměňují na černobílé fotografie na žulové desce. Budoucnost sociálních sítí je na VK, bez ohledu na to, co si myslí chvástavé fejsbukové publikum.
Vkontakte nám daroval “Lentač”, “Dvač”, “Murzilku”, “Satiru bez pozitiv”, MDK a množství dalších satirických, sarkastických a cynických projektů.
A zatímco politici vystavovali obličeje kamerám televizních stanic, děti vyšly na veřejnost, kde uštěpačnými poznámkami smetly všechny jejich sliby.
A v tom jsem s mladou generací solidární. Nejenom že se nimi můžeme vysmát podvodníkům. Nejenom že spolu můžeme zničit jejich aureolu bojovníků za správnou věc, my se vzájemně můžeme i naučit se jich nebát. Protože těch, kterým se lidí chechtají, se nebojí.
Je tu ještě jeden rozdíl: kdysi jsem měla internet za zónu svobodného myšlení. Cenzuru a copyright považuji za tyranii. S aktivizací udatných příslušníků zvláštních oddílů tajné policie pro boj s extremismem, kteří jsou schopní odhalit extremismus v jakémkoliv obrázku, jsem byla nucena bolestně přehodnotit svůj pohled. Ale oni už od malička vědí, že můžou jít sedět třeba jen za písničku, sdílení nebo video. Necítí se na internetu nijak bezpečně. Sdílet své názory na veřejné síti nebo protestovat v ulicích je pro ně stejně nebezpečné.
Sázka na děti
Pokud má Navalnyj v plánu stavět sám sebe do role hrdiny studentského povstání v Paříži, tak se bude muset stát existencialistou. Alespoň ze čtvrtiny. Sartre byl intelektuálním vůdcem národa, hrdinou Odboje, laureátem Nobelovy ceny, kterou hrdě odmítl, a skvělým spisovatelem a filosofem. To byl důvod proč ho studenti vpustili do obležené Sorbony. Byl to pro ně jediný dospělý, který se s nimi mohl podělit o moudrost a principy. Existovali v té době politici populisté, arogantní levičáci a nacionalisté? Samozřejmě, ale neměli na to, dostat se do světa nové generace.
Bylo dost šejdířů, kteří se přidávali ke slavné dětské křižácké výpravě proto, aby si almužny od dobrých katolíků schovali do vlastních měšců.
Státní moc to nechápe, ale ikonami současných protestů by se mohli stát bloger Sokolovskij, známý z kauzy lovu Pokémonů, nebo zamilovaní pskovští Bonnie a Clyde, zavraždění OMONem za velmi, velmi podivných okolností.
Nebo si myslíte, že děti, se kterými mluvím, si nevšimly, že siloviki zabíjejí a šikanují jejich vrstevníky? Ale kdepak, nejsou ani slepé ani naivní. A jestli se dětský protest vymkne kontrole a putinská generace se opravdu stane nezávislou politickou entitou, jsem ochotná se vsadit, že jejich lídry se stanou ti, kteří jsou nám doposud zcela neznámí.
A na závěr. Proč říkám “už to nejsou vaše děti”? Ne proto, že vyzrály a prošly nějakým zasvěcením. Myslím to tak, že už vám nepatří. Ztratili jste je.
zdroj: rufabula.com
