Dnes vám přinášíme překlad povídky Viktora Šenderoviče s původním názvem Moto Perpetuo, s přesvědčením, že právě dnešní dny jsou pro její zveřejnění ideální.
Viktor Šenderovič: Moto Perpetuo, aneb jak pan profesor stěhoval piáno
„Of…fen…ba…cher!“ přečetl Karabukin a bouchl víkem klavíru.
„Jemněji,“ požádal klient.
„Jemnost je naše druhý jméno.. Do práce!“ pohybem ramene Karabukin odstrčil majitele nástroje, opřel se do pásu a rozkázal:
„Jedem!“
Plešatý Tolik si na opačné straně „Offenbacheru“ přidřepnul a heknul, když zabral. Zpod klavíru se vynořil až na plácku u výtahu. Tolikův obličej měl zamyšlený výraz.
„Je to těžké?“ zeptal se soucitně klient.
„Sovětský jsou lehčí,“ vyhýbavě odpověděl Tolik.
„O polovic!“ dodal Karabukin. Opíral se o „Offenbacher“ a lapal po dechu.
Stáli na bůhvíjakém poschodí, zatímco nákladní výtah byl na třetím. Už dva měsíce.
„Jedem,“ řekl Karabukin.
O něco později Karabukin mlčky položil hlavu čelem na „Offenbacher“ a takto dobrých deset minut o něčem přemítal. Plešatý Tolik se vyprostil z popruhu, sklouzl po zdi a natáhl nohy do uličky. Po chvilce si rukávem otřel vršek hlavy a navrhl pauzu na cigáro. Klient spěšně otevřel krabičku. Tolik si vzal jednu cigaretu, pak se zamyslel a vzal si další tři.
Karabukin nekouřil.
„Šetříte si zdraví?“ usmál se klient lichotivě a hned zrudnul kvůli vlastní netaktnosti.
„Zdraví máme habaděj,“ odpověděl vysportovaný Karabukin a pohledem probodl klienta, který vypadal jako ošuntělý plyšák. „Můžeme rozdávat.“
Klient se vyděsil:
„Ne ne, není třeba!“
Nastalo trapné ticho. Karabukin si i nadále prohlížel klienta, který se kvůli tomu ještě více scvrknul.
„Hraješ na to ty?“ zeptal se a pokynul na nástroj.
„Ano, já,“ odpověděl klient. „A také učím dceru.“
Opět se rozhostilo ticho přerušované Tolikovým sípáním.
„Housle by byly lepší,“ poradil Karabukin, „maximálně tahací harmonika.“
„Omlouvám se,“ odpověděl klient.
Během půl hodiny dostali stěhováci „Offenbacher“ ještě o něco níže. Při tom sténali, sípali a vyměňovali si krátké pokyny, jako například „Ke mně!“, „Stůj!“, „Máš to?“ a „Zpátky! Kurva, moje noha!“ Majitel nástroje se pletl pod nohama, co nejvíc to šlo.
Pak Tolik prohlásil, že buď teď hned zemře, anebo bude přestávka na oběd. K jídlu si stěhováci dali housky, které zamyšleně zapíjeli kefírem. V očích měli nepřítomný výraz. Klient se je snažil nedráždit a čekal raději u „Offenbacheru“.
„Toljane,“ prolomil ticho Karabukin, „co bys teď chtěl nejvíc?“
„Ženskou,“ odpověděl Toljan.
„Starou belu dostaneš,“ laskavě opáčil Karabukin. „A co ty?“
„Já?“ klient, který nečekal otázku, chabě mávnul rukou, aby ukázal bezvýznamnost svých tužeb, „rád bych měl to stěhování už za sebou…“ A hned dodal: „Nemyslím tím, že jste pomalí!“
„A co tím myslíš?“ zeptal se Karabukin.
„Že je s tím hodně práce.“
„Jako makat tímhle?“ Karabukin zamával ve vzduchu rukou s roztaženými prsty.
„Ano,“ zahanbeně odpověděl klient.
„Takže ženskou nechceš?“ upřesnil Karabukin.
„Ale tak…“ klient zrudnul, „toto hledisko…“ V rozpacích se odmlčel.
Chvíli mlčeli všichni.
„A vy?“ zdvořile promluvil klient, „co chcete vy?“
„Já?“
„Ano.“
„Chtěl bych shodit tuhle kredenc dolů,“ odpověděl Karabukin.
„Proč?“ zděsil se klient.
„Abych uslyšel ten rambajs, až spadne,“ odpověděl Karabukin. Klient začal blednout. „Popojedem,“ uklidnil jej Karabukin, „dělal jsem si srandu.“
Tolik vyprsknul zbytky housky.
„Co vám na tom přijde legračního?“ zeptal se klient s výrazem mučedníka.
„Tohle…,“ ochotně odpověděl Tolik a oběma rukama předvedl pád „Offenbacheru“ ze schodiště. A opět se od srdce zasmál.
„To není legrace,“ řekl klient.
„No jo, no,“ smířlivě prohlásil Tolik. „Raději něco zahraj. Nebudeme tu jen tak stát.“
Klient, již od raného dětství poznamenaný hříchem hry na klavír přede všemi, kteří se na hudební nástroj hrát nenaučili, povzdechnul a odklopil víko. „Offenbacher“ se na schodiště ušklíbl stářím zežloutlými zuby.
Brejloun si promnul ruce a rychle prošel pravou chromatickou stupnici.
„Hele!“ prohlásil nadšený Tolik, „cirkus!“
Klient obtloustlým zadkem dosedl na parapet, nohou nahmatal pedál a opatrně se ponořil do prvního akordu. Jeho pohled se okamžitě zastřel a prsty se rozběhly podél klaviatury.
„Moment, počkej,“ přikázal Karabukin.
„Co?“ klient otevřel oči.
„Tohle bylo co?“
„Debussy,“ odpověděl klient.
„Tohle na nás nezkoušej,“ řekl Karabukin nepřátelským tónem.
„Prosím?“ klient byl zmaten.
Karabukin si zamyšleně kousal do rtů.
„Co třeba… Měsíční sonátu bys zvládl?“
Brejloun upřímně přikývl.
„Tak dělej,“ řekl Karabukin. „Žádné tyhle vaše…“
„Co máte na mysli tím tyhle vaše?“ zpozorněl klient.
„Měsíční sonátu,“ odsekl Karabukin a pro jistotu zamával rukou s roztaženými prsty. „Po dobrém.“
„Dobře,“ povzdechl pianista. „Chcete první část?“
„Jasně že ne druhou,“ jízlivě odpověděl Karabukin.
Na zvuky „Měsíční“ se odněkud vynořila stařena, která vypadala jako vychrtlý duch. Přišourala se k „Offenbacheru“, na víko položila vrásčité, středně velké jablko, opatrně požehnala hrajícímu, hluboce se uklonila stěhovákům a odešla.
„Tohle!“ poučně řekl Tolikovi Karabukin po skončení sonáty, „to je Beethoven!“ „Mimochodem úplně hluchej! A ty, kus vola, máš uši jako slon, ale co z toho?“
„Sám jsi slon,“ bez stopy urážky odpověděl Tolik. Popadli nešťastný „Offenbacher“ a táhli jej nehledě na rytmické bouchání o zábradlí dál. Klient si tiskl vydělané jablko k hrudníku a jeho vrásky se s každou ranou prohlubovaly.
„Beethoven…,“ funěl s tváří přimáčknutou k nástroji Tolik, „Beethoven by tady chcípl. Prej hluchej… On by tu ještě oslepl!“
Na jednom z dalších pater se „Offenbacheru“ pustili a zhroutili se na zem. Z plic jim unikalo nesourodé sípání. Klient postával opodál a opatrně pokukoval po pracujících. Pohled jejich očí nevěstil pro představitele umělecké inteligence a zejména pro pianisty nic dobrého.
Přitom klient obyčejné lidi miloval. Miloval je z hlubokého morálního přesvědčení, které pravidelně střídal pocit prvobytného strachu. V zoufalé víře ve vzájemnost miloval všechny ty dělníky, instalatéry, řidiče a prodavačky… O harmonii práce a umění snil vždy, když náhodná setkání dělnických a rolnických spoluobčanů s uměním nekončila nakládačkou či urážkami, ale naopak zájmem a občas i trochou peněz na živobytí.
„Co kdybych vám zahrál?“ opatrně navrhl pianista, když nevěděl, jak jinak by odčinil svou vinu.
„Už se na to klepeš?“ zeptal se Karabukin.
„Nech ho, ať klidně hraje,“ zastal se jej Tolik. „Koncert na přání!“ zasmál se. „Tak šup!“
Schodištěm domu se všemi směry rozezněla hudba. V ústrety jí odpadovou šachtou prosvištělo dolů něco velkého a rachotícího, co v nedosažitelné hloubce dostihlo země a s hlasitým nárazem se rozbilo na kousky.
Zároveň s posledním akordem se klient opřel o „Offenbacher“ a ztuhl.
„Že ty jsi feťák?“ zeptal se Tolik s respektem. „Proč máš oči obrácený v sloup?”
„Počkej,“ zarazil jej Karabukin trochu zmatený tím, co uslyšel. „To… Bylo co?“
„Schubert,“ odpověděl klient.
„Taky hluchej?“ zajímalo Tolika.
„Ne ne, kdepak!“ zděšeně pronesl klient.
„Paráda!“ Tolik měl takovou radost ze Schubertova zdraví, že dokonce vstal. „Koukejte, co umím já.“
Přistoupil k „Offenbacheru“, mávnutím ruky odsunul klienta stranou, otřel si ruce o montérky, odpočítal si správnou klávesu a pečlivě, přesně a hlasitě vyťukal psí valčík. Každá nota valčíku se živě odrážela na tváři majitele nástroje, ale přerušit jeho produkci se neodvážil.
Tolik naposledy bouchl do kláves, radostně se zasmál a na schodišti se rozhostilo relativní ticho. Jenom v útrobách „Offenbacheru“, rozrušených péčí silných rukou nadšence, cosi hučelo.
„Toljane!“ zvolal ohromený Karabukin, „jak to, že ses nepochlubil už dřív?“
„Naučili mě to na vojně,“ skromně přiznal Toljan.
„Škola života,“ konstatoval Karabukin a obrátil se zpět ke klientovi. „Teď ty.“
… Den se chýlil ke konci. Tolik ležel na schodech u zdi na kdovíjakém patře. Údy měl chaoticky rozhozené do stran.
Během jejich trýznivé pouti domem s „Offenbacherem“ v přítmí schodiště zazněla značná část světového repertoáru klasiky. Stěhování nástroje doprovázela klientova inspirativní přednáška o životě a díle nejlepších skladatelů minulosti. Zaznělo sedmnáct preludií a fug, tucet etud, hromada skladeb a jeden Dobře temperovaný klavír.
Někde v oblasti jedenáctého patra se Tolik pokusil o přídavek psího valčíku, byl ale svým kolegou pokárán a zrudnul, což se mu naposledy přihodilo ve třech letech kvůli alergii.
Táhli „Offenbacher“ a trpěli životním dramatem Modesta Musorgského. K sobě pak přicházeli za zvuků Rapsodie v modrém. Jízdu Valkýr vystřídal Pochod trollů, ale konec schodiště byl stále v nedohlednu. Tolikova mohutná plešatá lebka se leskla ve světle zapadajícího slunce. Monstrózní kvantita přecházela v nejasnou kvalitu: jakoby lebka měnila svůj tvar přímo před očima.
Naproti Tolikovi opřenému o zárubeň dveří a rozrušeně naslouchajícímu rozervanosti vlastní duše seděl Karabukin.
„To je kdo?“ zeptal se dychtivě.
„Rachmaninov“ odpověděl klient.
„Sergej Vasiljevič?“ upřesňoval Karabukin.
Poponášeli „Offenbacher“ ještě o něco níže a znovu se vraceli ke kulturním chvilkám.
„Nikolaji Ignatjeviči, mohl bych vás požádat, abyste ještě jednou zahrál toto…,“ zeptal se někdy k ránu Karabukin. Jeho přísná tvář se rozjasnila a zabroukal melodii. „Hrál jste to tam…,“ a ukázal prstem nahoru.
„Sny lásky,“ dovtípil se klient.
„Ano,“ řekl Karabukin, blaženě se usmál a během poslechu usnul.
O minutu později se přítmím rozezněl zvučný hlas probudivšího se Tolika.
„Ferenc Liszt!“ zvolal Tolik. Sám se lekl řečeného a zaraženě si promnul holou hlavu. Jeho tváří se pak mihl ironický úsměv. „Děj se vůle tvá…,“ zašeptal.
Pouze jednou se Nikolaj Ignatjevič výtahem stavil doma a donesl k snídani termosku čaje, sáček preclíků a obložené chleby. Naplňoval jej pocit štěstí úspěšného misionáře.
Stěhováci nespali. Povídali si.
„Nicméně, Anatoliji,“ říkal Karabukin, „nemohu sdílet vaše nadšení ohledně Gubajdulinové. Při vší úctě. Možná jsem příliš konzervativní, ale co melodika, kolego? Jak lze býti bez melodiky?“
„Alexeji Ivanoviči,“ odpovídal plešatý Tolik a pokládal si své obrovské ruce na srdce, „melodika beznadějně zastarala! Už Skrjabin ve svém dopise Tanějevovi…“
Tu si všimli klienta, který k nim přistoupil, pozorně se na něj podívali a vypadali, že se snaží na něco si vzpomenout.
„Omlouvám se, že ruším,“ řekl klient, „ale pojďme si dát čaj a vyrazíme.“
„Kam?“ zeptal se Karabukin.
„Jak kam?“ odpověděl čile klient. „Dolů!“
„Nechceme vás rozrušit, Nikolaji Ignatjeviči,“ řekl Karabukin, otočil se a jemně pohladil nalakovaný bok „Offenbacheru“, „ale dolů půjdeme bez něj.“
„Jak bez něj?“ zeptal se znovu klient.
„Sami,“ odpověděl Tolik.
„Jak sami?“
Stěhováci si vyměnili pohledy.
„No tak,“ řekl Karabukin, „přijměte to jako chlap.“
„Víte,“ jemně promluvil Tolik, „já přece nejsem jeřáb. A není jím ani Alexej Ivanovič. Pochopte, že je ponižující nosit na sobě náklad, když se všude okolo rozlévá harmonie…“
„Já vám zaplatím…,“ zahanbeně zamumlal klient a zašmátral po kapsách.
„Ach, Nikolaji Ignatjeviči, Nikolaji Ignatjeviči,“ vyčítavě pronesl Karabukin. „Je to až zvláštní, slyšet od vás něco takového…“
„K čemu peníze?“ podotknul plešatý Tolik. „Nesmrtelnost si za ně nekoupíš.“
Oba klientovi postupně potřásli ochablou rukou, zeptali se jej na adresu konzervatoře a odešli.
Klient se posadil na schod a dobrých pět minut zíral na „Offenbacher“. Připadal si jako misionář, kterého snědli ve jménu Krista. Pak se v duchu pokusil „Offenbacher“ nadzvednout a v duchu zemřel. Vůle k životu ale nakonec zvítězila, klient si přivolal výtah a vyrazil do obchodu.
O pět minut později se vrátil se třemi chlapy, kterým akorát chyběly peníze za stěhování „Offenbacheru“ na to, aby se mohli konečně ožrat do němoty. Chlapi se zapřáhli do pásů, které tu nechali stěhováci, a s pokřikem vyrazili dolů.
O dalších pět minut později, silně zestárlí, padli na schodiště a snažili se dýchat, čím to šlo.
„Hej, šéfe,“ přišel k sobě po chvilce jeden z námezdníků, „co kdybys nám tady něco rychle zahrál?“
„Jasně!“ podpořil jej další. „Než si odpočineme.“
„Ty to…,“ řekl třetí a poškrábal se na hlavě, „Měsíční sonátu umíš?“
Všichni tři se podívali na klienta a on si uvědomil, že přišla jeho minuta slávy.
„Nasrat!“ vítězoslavně prohlásil majitel „Offenbacheru“. „Hybaj do práce!“
Zdroj: shender.ru
