Vítěz i poražený studené války čelí výzvě, na kterou nemohou odpovědět obvyklým způsobem.
Vladimir Pastuchov: Blufovaná. Rusko a USA se ocitly v dost podobné situaci.
Mark Twain, když vyprávěl své dojmy z cestování po Blízkém východě, popisoval mimo jiné rizika, která plynou ze setkání se zvyklostmi místních. Zejména věřil, že není třeba se znepokojovat, když potkáte místního, který na vás míří zbraní s úmyslem zabít, protože vás nikdy netrefí. Ale když se ocitnete na místní svatbě nebo pohřbu, kde všichni střílí do vzduchu – z radosti nebo ze žalu – rychle si lehněte na zem nebo utíkejte pryč, protože jinak vás nevyhnutelně dostihne zbloudilá kulka. Pokud máme naslouchat této moudré radě, pak by se obyvatelé USA a Ruska měli začít obávat. Svět je dnes v nebezpečí právě proto, že nikdo doopravdy nechce válku, což znamená, že může začít kdykoliv.
Od doby, co na druhé straně Atlantiku vyvážil Putina Trump, začaly obě administrativy fungovat v režimu strategického blufování. Oba prezidenti pálí „rétorické salvy“ do vzduchu, aby jeden na druhého udělali co největší dojem. A přitom před svým historickým setkáním oba tak živě máchají rukama, že místo pevného mužného podání ruky, o které zřejmě tajně stojí, mohou jeden druhému vrazit pořádnou facku. Blufování je nakažlivé a je snazší s ním začít než skončit.
Chtějí Rusové válku?
Sledovat logiku neustálého Trumpova a Putinova kolísání kolem tématu sankcí je obtížné pro profesionální pozorovatele, natož pro běžné obyvatele. Je to taková diplomacie sado-maso stylu, ve které je potřeba partnerovi dobře nařezat před tím, než ho obejmu. Povětšinou dnes USA a Rusko nic nerozděluje. Konflikt se rozvíjí zdánlivě z ničeho, jeho příčiny není na povrchu vidět. Racionální vysvětlení pro své akce nemají ani na jedné straně, a tak se ani nechovají důvěryhodně a jednají na základě intuice.
Na rozdíl od situace v předvečer druhé světové války neexistují mezi Ruskem a Západem obecně, ani mezi Ruskem a USA konkrétně, nějaké objektivní nesmiřitelné rozpory. Tedy rozporů je, kolik je libo. Ale neřešitelné a současně takové, které by vyžadovaly válečné řešení, takové mezi nimi nejsou. Navíc zájmy USA a Ruska se potkávají v mnoha případech, ve kterých by oba státy mohly jednat konstruktivně a společně.
V minulém století velmoci překreslovaly mapu světa kvůli nejdůležitější otázce – kdo kontroluje území. Po první světové válce nemohlo Německo řešit své ekonomické problémy expanzí a připojením území bohatých na lidské a přírodní zdroje. Něčemu takovému, se všichni ti, kdo Německo zahnali na „Prokrustovo lože“ Versailleského systému, vzpírali a bránili. Válka byla nevyhnutelná. Přes některé vnější podobnosti je v současnosti situace zcela odlišná. Dnes je přímá kontrola území spíše břemenem než výhodou. V současném velmi odlišném světě se dominance zajišťuje jinými prostředky.
V pro Západ nejcitlivější oblasti vysoce specializovaných technologií mu není Rusko už dávno konkurentem a navíc to vypadá, že se ani v této oblasti k nějakému soupeření nechystá (zejména, pokud jde o skutky a ne jen o slova). V ostatních sférách se Rusko a Západ doplňují. Západ nepotřebuje „zabírat Sibiř“, je zcela spokojen, když Rusové sami pravidelně a stabilně dodávají její bohatství na světový trh. A Rusko od Západu víceméně chce jen jedno – aby toto bohatství pravidelně a stabilně nakupoval.
Mohou se mezi sebou dohadovat o cenách, mohou se pošťuchovat, když si „značkují“ to nebo ono území, ale to nejsou důvody k válce. K tomu všemu je tu ještě „třetí síla“, pro kterou je Rusko jako Amerika, jeden jako druhý, a v boji s touto společnou hrozbou je třeba sjednotit síly, ať se nám chce nebo ne. Právě proto spolupráce speciálních služeb nepřestává ani na minutu, bez ohledu na to, jaké blesky po sobě zrovna metají Kreml a Bílý dům.
Rusové evidentně nechtějí velkou válku a Američanům se také nijak nehodí. Proč tedy v situaci, kdy nemají žádné pořádné základy ani důvody k ozbrojenému konfliktu, se oba státy rozhodly balancovat na pokraji války? Abychom mohli tuto otázku zodpovědět, musíme ukončit povrchní pozorování a prozkoumat spodní proudy světové politiky.
Rusko hledá volné sedadlo v politickém divadle
V jistém smyslu situace spíše než polovinu dvacátého století připomíná jeho začátek, kdy vypukla světová válka bez viditelného důvodu, téměř mezi příbuznými, a to jen proto, že základy, na kterých spočíval tehdejší světový pořádek, byly popraskané a prohnilé. Byla to systémová chyba, při které jednotlivé součástky samy o sobě ještě fungují, ale celkový mechanismus už ne.
I dnes se jedná o politický problém vyššího řádu spíše než o spory nad konkrétními otázkami a přitom jde o velmi specifický partnerský spor z kategorie „vážíš si mě?“. V posledním čtvrtstoletí ve světě probíhá něco, co by se s trochou nadsázky dalo nazvat „geopolitické smršťování“, které spustil rozpad sovětského impéria, v jehož důsledku se v systému mezinárodních vztahů objevila obrovská černá díra. Při vší úctě k ambicím postkomunistického Ruska, jeho zredukovaná politická váha nestačí k jejímu zaplnění a hrdinské činy ve stylu Alexandra Matrosova jsou proti systémovým procesům málo efektivní – zakrýt svým tělem střílnu ještě zvládneme, ale pak už nezbude nikdo do útoku.
Rusko ztratilo status velmoci v historické perspektivě velmi rychle. Jeho podíl na světové dělbě práce a na všech z ní odvozených politických „derivátech“ prudce poklesl. Ale jeho vládci, a tím méněobyvatelstvo, nebyli psychicky připraveni na to, porozumět nové realitě a adekvátně přehodnotit svou roli ve světové kultuře, ekonomice a politice. Na tom mimochodem není nic špatného natožpak nového – Německo, Velká Británie i Francie tím musely projít po druhé světové válce a bylo jim to, jak vidno, jen ku prospěchu. V Rusku se však společenská síla, která by byla schopna takovou střízlivou sebereflexi provést, dosud neprosadila a země je pod kontrolou těch, kdo žijí v minulých dobách ruské historie.
To by byla jen polovina neštěstí, ale ukázalo se, že na druhé straně „šachovnice“ není situace o mnoho lepší. Tam realitu překroutili zase jinak a vnímali ji příliš přímočaře. USA zaměnily sotva vznikající tendenci za ukončený proces a dost předčasně se začaly k Rusku chovat jako k řadové zemi Třetího světa, která má bez odporu následovat jejich kurz. Ale Rusko v dobrých i zlých časech rozbíjí všechny stereotypy.
Obecně zvyk sestavovat různé žebříčky, ve kterých Rusku zpravidla náleží nelichotivé místo, se v tomto případě Americe nevyplatil. Život je složitější než jakýkoliv žebříček a takové vlastnosti ruské duše jako agresivita, drzost, bezohlednost, vytrvalost, zvyk spoléhat na náhodu a podobně, nelze zanést do žádné tabulky. Ale mnohé na nich závisí – Hunové také hodně kulturně zaostávali za Římany, ale to Římanům moc nepomohlo.
Rusko nyní v něčem trochu připomíná Turecko devatenáctého století – nemocného muže Evropy té doby. Ale podobnost je to povrchová – samozřejmě, Rusko je nemocné, o tom není pochyb, ale je to pacient s obtížným charakterem a prozatím, namísto toho, aby se léčil sám, raději léčí doktora. Doktor, na druhou stranu, je taky pěkný ptáček – neuvažuje o sobě jako o terapeutovi ale spíš jako o patologovi. Kdybychom znovu parafrázovali Marka Twaina, mohli bychom říci, že pověsti o smrti Ruska – a zejména jeho vojenského potenciálu – se ukázaly jako poněkud zveličené. Bezpečnostní rezervy vytvořené sovětským obranným průmyslem stačí na pár desítek let k tomu, aby zmátly lecjakou „hvězdu medicíny“.
S Ruskem se pojí dva závažné problémy, které destabilizují situaci v Evropě, ba v celém světě. Zaprvé, nesoulad mezi současnou úrovní ruského rozvoje (ekonomického, technologického, kulturního a dalších) a úrovní jeho historicky zformovaných politických ambicí a nároků, a za druhé, převaha ruské vojenské síly, zděděné od SSSR, nad celkovými ekonomickými a technologickými možnostmi. To vše láká Rusko k riskantní politice, v jejímž jádru je snaha nahradit nedostatek „soft power“ vojensko-strategickým vydíráním. Kreml se dnes snaží kompenzovat vojenskou silou nedostatek všech ostatních zdrojů moci. Tímto způsobem si Rusko chce zabezpečit místo v předních řadách divadla světové politiky, i když v rukou má lístek někam na balkón.
Velký bratr se přepracoval
Je pozoruhodné, že USA se v současnosti nachází v podobné situaci, i když na jiném stupni politického potravního řetězce. Těžko říct nakolik celkové zdroje, kterými disponují USA, převyšují ty, kterými disponuje Rusko, ale evidentně jde o rozdíl v řádu třídy. Problém je ale v tom, že ambice Ameriky přesahují ty ruské v řádu hned několika tříd. V současné době, pokud se Rusko pokouší získat právo na post „dozorujícího“ nad částmi bývalého SSSR, tak USA by se rády ustanovily „dozorujícím“ na celoplanetární úrovni. Rozpor mezi přáním a možnostmi je tedy relativně podobný u obou zemí a produkuje podobné problémy.
Rozpad SSSR se pro Ameriku změnil v krutý žert. Doby studené války se ukázaly být mnohem méně náročné, než břímě unipolárního světa, ve kterém všichni hrají proti lídrovi. Od konce druhé světové války do pádu berlínské zdi měly USA sice velkou, ale ohraničenou zónu zodpovědnosti. Její hranice byly přirozeně vymezeny možnostmi oponenta. Přitom celý systém zažíval po desetiletí spíše stabilitu narušovanou jen občasnými lokálními nepokoji. Po pádu berlínské zdi se vše změnilo. Zóna odpovědnosti Ruska – historického následníka SSSR – se zhroutila a zóna odpovědnosti USA se mnohonásobně zvětšila. A uvnitř této zóny nečekaně vyrašila jako jarní pupen Čína.
Amerika nemá finanční a ekonomické zdroje na to, aby zalátala každou díru na planetě. Jednou rukou přidržuje vztekající se Rusko, druhou odstrkuje od stolu Čínu, nohama je široce rozkročená mezi Korejí a Blízkým východem a ještě zvládne štouchnout bokem Evropu, aby nezapomněla, kdo je šéf. Formálně jsou jejími spojenci skoro všichni, ale ve skutečnosti se Amerika noří do stále hlubší izolace. Nemá upřímné přátele, ale má mnoho skrytých nepřátel. Nemá sílu, aby mohla řešit všechny problémy naráz, ale když je řeší po jednom, tak spíš jen posiluje nerovnováhy ve světové politice – jako ukázka může posloužit série blízkovýchodních konfliktů, kde každá další válka je ještě bezvýchodnější než ta předchozí.
А tak se stalo, že dvě tak rozdílné země jako Rusko a USA jsou společně v podobné situaci. Vítěz i poražený studené války čelí výzvě, na kterou nejsou schopni reagovat obvyklým způsobem. Jeden ani druhý totiž nemá dostatečné prostředky k tomu, aby dosáhl cílů, které si stanovil. A není podstatné, že u jednoho je cílem vylézt na strom a u druhého doletět na Mars. Ani jeden nedokáže dostat to, co chce, protože jeho ambice nepodporuje dostatečná ekonomická „munice“. V této situaci se Trumpova Amerika, stejně jako Putinovo Rusko, snaží zakrýt vzniklou mezeru přebytkem vojenské síly a aktivně přechází od diplomatické řeči k řeči zbraní.
Útok lehké jízdy
Ve velmi nervózní atmosféře se v současné době Rusko a USA pokouší najít novou rovnováhu moci v post-postupimském světě, kde přestaly fungovat staré mechanismy odstrašování – v tom je jádro a smysl probíhajícího dění. Dvě bývalé velmoci (ve skutečnosti jsou obě bývalé) chtějí najít nějaký bod rovnováhy, který by na jedné straně odpovídal novým reáliím, ale na druhé straně jim nezničil jejich staré iluze. Při tom Moskva nerealisticky chce, aby se ten bod našel zhruba tam, kde se nacházel před padesáti lety, a Washington by ho chtěl odnést nějakých padesát let dopředu.
Tento spor, jednou silněji, jindy slaběji, trvá už od dob balkánských válek a sám o sobě nikoho nepřekvapuje. Šok nastal z toho, že Rusko (a že právě Rusko a ne USA) ho začalo rázně vyostřovat a každoročně zdvojnásobuje geopolitické sázky. Obyvatelé to vnímají jako známku ruského mocenského růstu, ale ve skutečnosti je celý ten humbuk známkou skryté slabosti.
„Směšné“ západní sankce nejsou při bližším pohledu tak veselé, jak by se Kremlu líbilo. Nezabíjí okamžitě, ale v dlouhodobé perspektivě mají dusivý uspávající charakter. Je možné se jim vysmívat, je možné je přehlížet, je koneckonců možné čas od času představit nějaké protisankce – které škodí spíše Rusku, jak se říká, je možné „bombardovat Voroněž“. Ale v jeden překrásný, nebo možná ne tak docela překrásný, den se Rusko probudí ze sna a zjistí, že se vlastně nachází v kómatu, leží už několik desetiletí s otevřenými žilami v koupelně a nemá už sílu vstát – ani se dostat na kolena…
Pod vlivem toxické post-krymské hypnózy si ruské elity ještě docela neuvědomily, v jak hluboké historické pasti se nachází. Ale je nutné ocenit některé „kremelské včelky“, které nakonec začaly něco tušit. Když si uvědomil, že má na šíji hozenou hedvábnou smyčku, Kreml učinil zoufalý pokus ji strhnout. Současný trolling vůči Západu je psychologickým útokem bezprecedentním svou bezohlednou smělostí a arogancí, jehož cílem je shodit z hrdla oprátku sankcí a získat svobodný přístup k finančním trhům a technologiím bez ztráty mocenského postavení.
Před sto padesáti lety v jedné z kultovních událostí krymské války poslal Lord Cardigan padesát dragounů lehké jízdy proti ruským dělům v Údolí smrti pod Sevastopolem. Tento útok vešel do historie a lidových rčení jako příklad bezohlednosti a nesmyslné odvahy s katastrofálními následky. Francouzský generál, který útok pozoroval ze strany, tehdy řekl: „Je to nádherné. Ale není to válka“.
Kdo se zaručí za „velkou dohodu“?
Z této situace vedou teoreticky dvě cesty: nádherná válka nebo špinavý mír. Velká válka by ukázala všem jejich místo a pro Rusko by přinesla další ostudný Port Arthur a Cušimu, po kterých by byla prakticky nevyhnutelná změna režimu. V jaderném věku ale existuje riziko, že nezbude nikdo, kdo by napsal kroniku této historické ruské porážky. A tak nečestný, kompromisní ba hanebný svět má svoje očividné a nepřehlédnutelné výhody. Umožňuje přežít jak potlačovatelům svobody tak jejím obhájcům.
Samozřejmě, „velká dohoda velmocí“, kterou by si Kreml tolik přál, může (i když ne nutně) výrazně prodloužit životnost Putinova režimu. To ale není důvod pro ty, kdo režimu oponují, ať uvnitř Ruska nebo vně, aby si přáli takovou dohodu zmařit. Prioritou musí být v každém případě vyhnout se válce a boj za demokratizaci Ruska, to je úkol, který musí ruské elity řešit zvlášť, i když s morální podporou západní veřejnosti.
S velkou mírou jistoty je možné tvrdit, že všechno dopadne dobře, že pud sebezáchovy zafunguje a Trump s Putinem se přesunou od pokerového stolu ke stolu, na kterém se vykládá pasiáns. Jaké karty musí být v tomto pasiánsu vyloženy, to už obecně není pro nikoho tajemství. Parametry „velké dohody“ jsou určeny celým průběhem předcházejících událostí. Nejvíc ze všech utrpí Ukrajina, která se s největší pravděpodobností bude muset smířit s tím, že Krym zůstane velmi dlouho ruský. Na oplátku se bude Rusko muset „vzdát“ povstaleckého Donbasu a souhlasit s rozdělením Sýrie včetně následného „propuštění“ Asada. To vše bude označeno za dostatečný důvod k postupnému ukončení sankcí. Skoro všichni budou šťastni, až na ty, kdo se stali obětí agrese či zvůle režimu – je utěší symbolickými proslovy.
Ale i když parametry dohody jsou jasné, je těžké věřit, že bude uzavřena, protože ani jedna strana neví, jak při tom neztratit tvář. Bez Asada a Donbasu Trump neprosadí odstranění sankcí. Samozřejmě pro Moskvu z těchto „vnucených trofejí“ neplyne žádný zisk, a s radostí by se jich zbavila, jen kdyby sama sebe po pět let nezamotávala do domácí propagandistické pasti pohádkami o „ruském jaru“ na Blízkém východě. Trump přitom moc flexibilní být nemůže, protože musí neustále odrážet obvinění o spolupráci s Ruskem.
Ukazuje se, že zahraničněpolitická flexibilita Kremlu se dnes do značné míry odvíjí od jeho schopnosti provést vnitropolitický manévr a vnutit obyvatelstvu, že „Oceánie vždycky válčila s Euroasií“. Může Kreml opustit Asada a „hrdiny Novoruska“ tak, jako opustil afghánského prezidenta Nadžíbulláha v roce 1989? To do velké míry záleží na vynalézavosti ruské propagandistické mašinérie – lidstvo dnes s nadějí sleduje Ernsta a Dobrodějeva, Solovjova a Kiseljova, Simonjanovou a Kondrašova. Budoucnost planety je v jistém smyslu v jejich rukou.
Kreml nemůže v této partii v žádném případě vyhrát. Ale může ji prodlužovat a díky novému oteplení vztahů změnit svůj pád v postupný pokles. A já mu, kupodivu, přeju štěstí – protože chci žít…
Vladimir Pastuchov
Zdroj: republic.ru 23. 4. 2018
