Většina politických problémů, se kterými se Rusko potýká v průběhu posledních let, tkví v komplexu impéria, který v zemi přežívá jak u politických elit, tak u většiny obyvatelstva. Význačný citát prezidenta Vladimira Putina, že Sovětský svaz “byl totéž Rusko, jen se jmenoval jinak”, podtrhuje skutečnost, že Rusko dnes dokáže sebe sama nebo své sousedy vnímat jako běžné suverénní národní státy leda ve snu. Bez překonání převládajícího názoru, že se země musí znovuzrodit (jako Eurazijský svaz nebo nějakým jiným způsobem) ve své původní síle a velikosti, však dnes vybudovat moderní Rusko nelze.
Nehodlám zde kritizovat význam impérií v dějinách lidstva zejména proto, že tuto formu politického uspořádání považuji za důležitý prostředek k rozšíření civilizace. Dvě skutečnosti jsou ale podle mého názoru zjevné.
Impéria na jednu stranu nikdy nefungovala jako plnohodnotně demokratické a/nebo právní státy. Zavedení imperiální formy vlády často znamenalo konec vlády lidu (jako například ve starověkém Římě), jindy zase zhroucení imperiální struktury státu předcházelo nastolení aktivní a životaschopné demokracie (zde se jako příklad nabízí Německo a Japonsko ve 40. letech, ale jako nejvýmluvnější se jeví Portugalsko v 70. letech). V každém případě je však možno konstatovat, že bez ohledu na jejich historické hodnocení dnes impéria nepředstavují politickou formu, která by před sebou měla výraznější budoucnost.
Na druhou stranu Impéria vždy předpokládala složitý kompromis politicko-ideologických a ekonomických aspektů, který v naprosté většině vedl k podřízení aspektu druhého aspektu prvnímu. A právě proto impéria existovala vždy jen tak dlouho, dokud náklady na jejich udržení nepřevyšovaly geopolitické výhody pro centrum. Existenci tohoto dělícího okamžiku pochopily různé země v různých etapách vývoje, ale nepochybuji o tom, že při současné míře ekonomizace společnosti se šance na vytvoření imperiální struktury rovnají nule.
Je třeba podotknout, že všechny říše se rozpadly podle stejného scénáře: zhroutily se poté, co se závislá území (zdůrazňuji, že nemám na mysli kolonie, ve kterých by obyvatelé centrální moci tvořili většinu, ale pouze území, která byla centrální mocí ovládána) od nich začala odpojovat. V tomto smyslu Sovětský svaz nebyl shodný s “historickým Ruskem”, neboť do sebe zahrnul území, která měla k Rusku stejný vztah, jako například Kamerun k Francii nebo Filipíny ke Španělsku, – a zhroutil se do značné míry proto, že sovětští vůdcové v porovnání s jinými udělali ve dvacátém století mnoho pro legitimizaci boje za národní osvobození. Takový proces nelze zvrátit a naděje, že se postsovětské země stanou znovu jednotným kvazistátem, je mizivá.
Postimperiální nostalgie podrývala životaschopnost mnoha zemí a představovala závažný problém pro leckterý stát.
Domnívám se, že existují tři metody, jak ji úspěšně překonat.
První se soustřeďuje na novou imperiální expanzi. Selhání imperiálního uspořádání v jedné části světa může přinést pokusy o kompenzaci v jiné části světa. Velká Británie a Francie ztratily kolonie v Severní Americe na konci 18. a začátku 19. století a odpovědí z jejich strany byla rychlá expanze v Asii a Africe. Rusko ztratilo šanci na konečné vítězství nad Tureckem po první Krymské válce v 50. letech 19. století, ale vynahradilo si tento neúspěch mocnou expanzí v oblasti Střední Asie. V současnosti ale již k ničemu takovému dojít nemůže. Ruská federace sama o sobě představuje širokou hraniční zónu mezi Evropskou unií a Čínou a šanci na novou expanzivní vlnu už nedostane. Ani metoda integrace, se kterou v současnosti experimentují v Kremlu, není řešením. Svět sice zná příklady úspěšných integrací jak bývalých koloniálních center (EU), tak bývalých kolonií (ASEAN), ale pokoušet se integrovat společně bývalé centrum a jeho bývalou kolonii, to fungovat nebude. Proto se domnívám, že Rusko nemá šanci provést úspěšnou postsovětskou politickou rekonkvistu. Jediným výsledkem takové politiky by mohlo být selhání, které ještě dále vyostří imperiální agresivitu (jak jsme to mohli pozorovat na příkladu toho, co se dnes děje okolo Ukrajiny).
Druhá možnost spočívá v zapojení do nějakého pseudoimperiálního projektu, ať už by se v něm povedlo zaujmout pozici lídra, nebo by se v něm díky pocitu normálnosti podařilo zapomenout na komplexy. Jako příklad prvního procesu může sloužit Francie, která získala vedoucí pozici v Evropských společenstvích, což jí umožnilo přežít následky dekolonizace v Indočíně a porážky v Alžíru (není náhoda, že v roce 1963 vetovala vstup Velké Británie do EHS, neboť právě pozice jediného lídra v novém “impériu” jí poskytla dostatek času vyrovnat se se ztrátou toho starého.) Příkladem druhého procesu pak může být Portugalsko, které bylo po nelítostných válkách nuceno uznat nezávislost Angoly a Mozambiku, ale kompenzovalo to demokratizací země a brzkým přijetím do Evropského společenství a tato sounáležitost s velkým demokratickým celkem mu pomohla zbavit se autoritářským a imperiálních komplexů. Pokud by Rusko, které v prvních letech po získání nezávislosti zcela upřímně a aktivně usilovalo o sblížení s EU, do této unie vstoupilo, dostalo by unikátní šanci stát se sice částečně desuverenizovanou, ale zato nejsilnější zemí tohoto bloku, a díky tomu by mohlo pro sebe najít cíle a úkoly, vedle kterých by politické sbližování a ekonomická integrace s Kyrgyzstánem a Tádžikistánem ztrácely jakoukoli přitažlivost a význam. Dnes se však bohužel nezabýváme ani tak integrací do Evropy, jako spíše bojem proti ní.
Třetí varianta vychází z možnosti, lze-li to tak říct, ponořit se plně do ekonomiky a navždy zavrhnout prokleté imperiální experimenty. Zde se jako příklad nabízí demilitarizované Japonsko, jehož výdaje na armádu byly omezeny hranicí 1 % celkového HDP, a díky této hromadné národní sublimaci se Japonsko stalo nejúspěšnější světovou ekonomikou druhé poloviny dvacátého století a dosáhlo dokonce toho, že mnozí v USA o něm hovořili jako o budoucím světovém ekonomickém lídrovi. Neměli bychom zapomenout ani na Německo, které po válce také mohlo jakýkoli nový politický vliv vybudovat výlučně na ekonomické bázi, a proto se velmi rychle vrátilo do pozice nejsilnější ekonomiky v Evropě, stalo se největším světovým exportérem a jedním z nejvýznamnějších technologických inovátorů. V daném případě se kompenzace prostřednictvím ekonomické moci stala významnou náhražkou imperiálních ambicí, a jakkoli není možné garantovat, že v nějaké vzdálenější budoucnosti nevyvolá jedno znovu to druhé, není dnes takové riziko považováno za reálnou hrozbu.
Ekonomické úspěchy postsovětského Ruska zde popisovat nebudeme. Kromě obratného získání stovek miliard dolarů za prodej ropy, které nebyly vloženy ani zpět do průmyslu, ani za ně nebyla vybudována infrastruktura, se žádné úspěchy nedostavily a ani nejsou očekávány.
V tomto stavu čelí Rusko složitější situaci, než všechny předešlé země, které byly nuceny vyrovnat se s rozpadem vlastních imperií v průběhu 20. století. V našem případě není možné stanovit jednu výraznou dělící linii, jejíž překonání by vedlo k poražení imperiální nostalgie – je zřejmé, že k tomuto cíli musí vést jedině tvůrčí mix všech vypočtených možností.
Především by bylo potřeba zdržet se všech výzev k nastolení postsovětského “ruského světa” a vytvoření nákladného integračního uskupení bývalých kolonií, které v dřívějších dobách do sovětského impéria patřily. K tomuto úkolu se váže potřeba revidovat i politiku, která se orientuje na spolupráci s bývalými evropskými koloniemi rozvíjením svazků, jež imitují evropskou integraci (skupina BRICS). Druhým krokem by pak mohl být ostrý obrat na Západ, jemuž by se navrhlo naplnit zadání velké integrace, ovšem nikoli ve smyslu tak často zmiňované integrace integrací, ale vytvořením čehosi na způsob Severního kruhu ve složení Evropa, Rusko a Severní Amerika. Pokud by taková snaha uspěla, dostala by se naše země poprvé do integračního projektu, ve kterém by nehrála prim. Jenže je nabíledni, že Rusko se nedokáže vymanit z vlastních historických pastí, pokud nepochopí, jaký význam má hospodářský růst. Musíme ho přestat brát jen jako nezbytnou podmínku pro naplnění rozpočtu na armádu, nebo k získání prostředků na podporu bezvýznamných satelitů.
Z každé historické peripetie existuje cesta ven, a tyto cesty lze využít jak jednotlivě, tak v různých kombinacích. Jediné, z čím se nepočítá, je návrat k tomu, co už bylo, jakkoli slavné a hrdinské se to zdá být.
V Bibli se píše: “Neříkej: Kde jsou ty staré dobré časy? Takové otázky není moudré klást.” (Kaz. 7:10) – k tomuto verši by se představitelé našeho státu měli vracet co nejčastěji, neboť jedině prostřednictvím radikální obnovy je možné zbavit se toho starého, co, jak se ukazuje, je s normálním životem v moderní společnosti stále méně slučitelné.
Zdroj: vedomosti.ru, 19. července 2016
Čtete nás rádi? Vaší podpory si vážíme. Jestliže si nás přejete podpořit, nominujte naše stránky v anketě Křišťálová lupa. Děkujeme!
