Protože Západ Rusko nechápe, vysílá k němu signály naznačující, že by se Putin měl vzpamatovat: ne že by měl být méně protizápadní, ale více racionální. Kreml se tváří, že narážkám nerozumí.
Nedávné vyhoštění 139 ruských diplomatů z 24 zemí je událost neobyčejná. Zvlášť, když se uváží, že nebyla odpovědí na nějakou provokaci přímo proti těmto státům, ale znamením solidarity s Velkou Británií, která obvinila Rusko, že se na jejím území pokusilo o vraždu bývalého agenta Sergeje Skripala s využitím bojového otravného plynu.
Nyní je módní mluvit o tom, co se odehrává, jako o nové studené válce – a já jsem už před časem poznamenal, že změna vztahů světa k Rusku spadá právě pod tuto definici. Nicméně je možné, že události zašly už dál (nebo přesněji – poněkud jiným směrem).
Západ byl krajně znepokojen událostmi na Ukrajině v letech 2014 až 2015. Spolu s Putinovým vystoupením v Mnichově a Bukurešti v roce 2007 a 2008, pětidenní válkou v Gruzii, snahami Moskvy upevnit svůj vliv na území bývalého Sovětského svazu i s budováním přátelských vztahů Kremlu s některými lídry zemí střední Evropy zapadaly tyto agresivní akce na Ukrajině dobře do předchozích představ o Rusku. Srozumitelně vypadaly i varianty odpovědí: omezování, pomoc spojencům, konkurence a rivalita na globální periferii. O Putinovi se obvykle říkalo, že chápe jen pravidla “hry s nulovým součtem”: co jeden ztrácí, druhý získá.
Situace se ale mezitím – podle mne od poloviny druhého desetiletí 21. století – začala měnit, byť bylo těžké si toho hned povšimnout. Vměšování Ruska do amerických voleb (není důležité, jestli to mohlo ovlivnit výsledky, nebo ne), koketování s evropskou ultrapravicí, otevřená podpora válečných zločinců jako např. Asada a státní terorismus vůči odpůrcům režimu, včetně těch, koho sám Putin nebo jeho nejbližší okruh označí za zrádce – to vše podle mého názoru začalo ukazovat nejen na to, že Kreml přestal uznávat vůbec jakákoliv pravidla. Ale i – a to je podle mě mnohem důležitější – na to, že se Moskva přestala při uskutečňování svých kroků vůbec zamýšlet nad tím, zda a jaké výhody ji přinesou.
Co získal Kreml tím, že zanechal svou špinavou stopu v amerických volbách v roce 2016? Pokud jde o Rusko, tak absolutně nic: ať už by volby bez našeho vměšování vyhrál kdokoliv, vztahy mezi zeměmi by určitě nebyly horší než dnes. Jediným důsledkem se stala destabilizace amerického politického systému a zostření vnitřního boje ve washingtonském establishmentu.
Čeho chce dosáhnout Moskva v Evropě financováním protiunijních sil? Podle všeho, podobné destabilizace. Je charakteristické, že pokud se tak stane, Rusku to také nepřinese nic. EU se nerozpadne, ale stane se méně funkční – a proevropské síly budou jen snáze nacházet argumenty, dokazujíce, že země Starého světa se musí semknout ani ne tak pro něco, ale proti někomu. A i kdyby proputinské síly získaly někde lokální vítězství, na celkovém obrazu to nic nezmění. Tím větší část Evropy se bude stávat více protiruskou. Čeho dosáhl Putin, když v Británii podle všeho zavraždil už víc než desítku svých osobních nepřátel, kteří už dávno neměli žádnou možnost Rusku uškodit? Vypadá to, že jen přeměny naší země v mezinárodního vyvrhele, která nikomu neprospívá.
Podle mého soudu, reakce Západu v podobě vyhoštění ruských diplomatů ukazuje na určitou novou realitu, spočívající především v tom, že svět přestal Rusku rozumět definitivně. To není překvapující: dnes skutečně není jasné, co Putin chce. Stát se diktátorem ve vlastní zemi, ve které z demokracie nezbyde ani zdání? Západ mu v tom nijak nebrání a ani se o to moc nesnaží. Obnovit Sovětský svaz? No prosím, ale o to zrovna nestojí středoasijští chánové, se kterými se Moskvě zatím nedaří vybudovat skutečnou integraci (Ukrajina je zvláštní případ, ale tady by bylo lepší domlouvat se s ukrajinským lidem, ne s Bruselem nebo Washingtonem). Prát v Evropě a v různých offshorech peníze ukradené v Rusku? Zatím jsem neslyšel, že by tam někdo zabavil nějaké ruské kapitály nebo majetky. Nechápaje Rusko, začíná Západ vysílat určité signály naznačující, že by se Putin měl vzpamatovat: měl by se stát ani ne tak méně protizápadní, jako více racionální. Vrátit se z nebe na zem a chaos rozsévat pokud možno uvnitř vlastních hranic.
Kreml se tváří, že tyto signály nechápe, a upřednostňuje akce v rámci “symetrických odpovědí”; nicméně to, co bylo v letech studené války normální, teď tak už nevypadá. V roce 1970 neměli členové ÚV KSSS vily na jihu Francie a neukládali si peníze na účtech firem registrovaných v Lucembursku nebo v Delaware. Ruské podniky nepatřily společnostem, které mají úvěry na Západě. Domácí průmysl jakž takž zabezpečoval obyvatelstvo prakticky vším nezbytným, a to co nabídnout nemohl, se dařilo získat od východoevropských satelitů. Teď se vše změnilo: Rusko je mnohem více zranitelné ani ne tak americkými raketami, ale evropskými ekonomickými sankcemi.
Symetrické odpovědi byly dobré tehdy, kdy strany byly poháněny svými zájmy. Když jednu stranu pohání banální uraženost, stávají se kontraproduktivními. Moskva se domnívá, že ji podvádějí, i když ve skutečnosti je smysl signálu jiný: mluvit s Kremlem není o čem, kromě toho už samotný ten proces není nikomu příjemný. Proč mít v takové situaci v zemích nepřátelská velvyslanectví, která co do počtu převyšují mise jejich nejvíce prověřených přátel?
Pokud jde o analogie, které se nabízejí pro pochopení posledních kroků Kremlu, ty nepřipomínají ani tak konání Chruščova nebo Brežněva, jako spíš experimenty stalinské doby – kdy sovětské tajné služby odstraňovaly nepřátele revoluce v zahraničí a Kreml kategoricky požadoval po německých komunistech, aby nespolupracovali se sociální demokracií tváří v tvář fašistické hrozbě. Tehdy se zdálo, že maximální destabilizace funkčnosti demokratických zemí povede k jejich kolapsu a pomůže k nastolení celosvětové nadvlády proletariátu. Dějiny však ukázaly, že tehdejší směr byl omyl. Pádem Výmarské republiky neutrpěl nikdo více než Sovětský svaz. Stejně tak i Rusko těžko něco vyhraje, pokud evropská integrace zkrachuje. Neradovali jsme se nedávno z brexitu? Nedomnívali jsme se, že samostatnější Británie zasadí eurobyrokratům úder? Jenže zatím je víc vidět, že “větší samostatnost” Spojeného království zvyšuje jeho rozhodnost vypořádat se s Moskvou a Evropa (a nejen ta) je ochotná svého “odpadlíka” podpořit.
Na závěr mohu jen zopakovat svůj dřívější předpoklad: sankce proti Rusku budou prakticky navždy. Namísto toho, aby probíhající události chápalo racionálním způsobem, zvážilo všechna pro i proti (v sovětském období mělo stranické vedení dost rozumu na to, aby pokračovalo v dialogu nejen v ekonomických otázkách dokonce i v době nejaktivnějších závodů ve zbrojení) a přijalo řešení směřující ke snížení napětí, Rusko pokračuje v provokování, lhaní a vykrucování se. Pro Západ je těžké odpovědět na to silou, ostatně to nikdo ani nechce, proto se budou příznaky pohrdání projevovat znovu a znovu. A na to musíte být připraveni. Nebo je nutné se změnit – ale toho se zjevně nedočkáme.
Vladislav Inozemcev
Zdroj: snob.ru 30. 3. 2018
