Photo (c) CC BY 4.0 | kremlin.ru
Představte si, že by letos v den výročí konce druhé světové války v Evropě otiskl nějaký německý celostátní deník článek, v němž by se procítěně popisovalo, jak Adolf Hitler smutně shlíží na svůj poražený lid a lid mu v ústrety vysílá malou blonďatou holčičku s kytičkou jako poděkování za všechno, co pro národ vykonal.
Paranoia, že. Nemyslitelné. Německo je prostě země, kde ještě neztratili rozum. Ale v Rusku článek oslavující Stalina, který shlíží na vojenskou přehlídku na Rudém náměstí 9. května 2019, vyšel. V deníku Zavtra.
Proti ruským médiím, která jsou na straně demokracie, podniká Kreml často právní a neprávní kroky. Deník Zavtra se zmíněným článkem ilustrovaným výmluvným obrázkem zde se sankcí obávat nemusí. Autor je totiž jeden z největších Putinových obdivovatelů.
Alexandru Prochanovovi je 81 let. Za SSSR nebyl v komunistické straně, ale tíhl k ruskému nacionalismu. Tuto náklonnost naplno rozvinul později, a už to spojil se spoluprací s ruskými komunisty a svého času i s veřejnou podporou pučistů proti Michailu Gorbačovovi. Původní profesí je novinář a spisovatel. Za dlouhá léta kariéry vydal spoustu knih, v nichž se imperiální agresivita snoubí s láskou k ruským vojákům, jejichž ladnými těly se neustále kochá.
Prochanov se sám považuje za “sovětského člověka”. Maluje ve stylu primitivismu. Sbírá motýly, má jich více než sedm tisíc. A je přesvědčen, že ruský národ “vždy bude pokládat stát za důležitější než své malé štěstíčko”.
Jakým způsobem své myšlenky a pocity vyjadřuje, to se popsat nedá. To se musí číst. Máte šanci teď.
Alexandr Prochanov: Svátek
9. května se na Rudém náměstí jako vždy konaly oslavy Dne vítězství.
Slunce svítilo, kupole se třpytily zlatem, rudou září hořela kremelská zeď. Ručičky hodin na orloji se k sobě přiblížily a nad náměstím se převalil zlatý podmanivý řev. Z brány Spasské věže vyjela limuzína a ministr obrany v ní se pokřižoval – tak, jak to dělají poutníci, přicházející k hradbám kláštera nebo vstupující na práh chrámu.
Přehlídka začala jako velkolepá bohoslužba. Nastoupené řady vojáků. V plné polní, s automaty, ztepilí, s radostnými obličeji, zdravícími ministra, který se k nim přibližoval v limuzíně s černou metalízou.
Jak skončila inspekce vojsk, zahřměl orchestr. Hučení, rachot, ohněm dýchající měď vybuchla ve vojenské pochody. Pak “krabice” vojenských formací, jedna za druhou, vkročily na dlažbu a zahájily svůj slavnostní vítězný pochod. A právě v okamžiku, kdy se čelo pochodu, v jehož popředí byl nesen šarlatový prapor Vítězství – ten samý, který, ovíván dýmovými větry Berlína, plál nad zničenou kupolí Říšského sněmu – přiblížilo k mauzoleu; právě tehdy, když v záři šavlí čestné stráže byly všechny zraky upřeny na mauzoleum, na tento žulový, tmavě karmínový krystal s nápisem “Lenin”,vyšel Josif Stalin.
Vojska přivítala příchod generalissima. Byl sám. V slavnostní bílé uniformě a brigadýrce. Na hrudi se diamantově jiskřil Řád vítězství. Jeho tvář byla klidná, osvícená. Díval se na vojska, pochodující kolem něj rázným krokem. Když vojáci dosáhli úrovně tribuny mauzolea, zaznělo mohutné “Ura!” k jejich generalissimu, jejich vítěznému vůdci. Tohle byly jednotky, nasazené v Sýrii. Na hrudích vojáků se skvěly řády a medaile obdržené za účast v této blízkovýchodní válce. Pochodovali příslušníci námořních jednotek, kteří právě vystoupili z lodí brázdících vody Středozemního moře v naší středomořské flotile, která vykonávala nejtěžší mise v této části světa.
Prošli pohraničníci, kteří odvraceli útoky teroristů, a na jejich uniformách zářila vyznamenání a odznaky za bojová zranění. Ti všichni kráčeli s tvářemi plnými obdivu obrácenými k vůdci. A tu on zvedl ruku v gestu vítajícím vojska. Za vojáky postupovaly hrozivé kolony vojenské techniky. Na dláždění zaburácely tanky, v jejich poklopech stáli tankisti a salutovali vůdci. Za nimi se sunuly obrovské nadzvukové rakety. Obrněné transportéry a průzkumná vozidla jely na měkkých pneumatikách. Hřímaly samohybné houfnice a protiletadlové raketové systémy. Velitelé bojových vozidel s obdivem hleděli na generalissima. On tiše stál na tribuně a díval se na projíždějící techniku.
Nebe se rozezvučelo nesčetným množstvím letadel. Letěla spolu, svými křídly a trupy zastínila oblohu. Nadzvukové Bílé labutě byly doprovázeny pátou generací Supernov – nejlepších bojovníků světa. S nimi se nesly eskadry šturmoviků a bombardéry ověnčené slávou syrského
tažení.
Vůdce zvedl oči k obloze, zadíval se a doprovázel letadla pohledem, a proslavení letci viděli z oblohy krystal mauzolea a na něm stojícího generalissima.
Průvod zahřímal, bubeníci spustili a prošli synchronizovaným pochodem přes Rudé náměstí. Pak na něj vyšly zástupy Nesmrtelného pluku. Lidé nesli v rukou portréty svých otců, dědů, pradědů, kteří bojovali na válečných frontách, a kteří zemřeli u Stalingradu, v Kursku i Berlíně. Nesli tyto ikony s tvářemi svých blízkých kolem mauzolea. Stalin je sledoval. Spatřil, jak se ti, kteří byli vyobrazeni na portrétech, proměnili v živé lidi, sestoupili na zem a kráčeli se svými dětmi, vnoučaty a pravnoučaty. Stalin viděl, jak kolem prošli rekové 1. a 2. ukrajinského frontu, i frontu běloruského.
Prošly hrozivé divize, které odrážely Němce před Moskvou, přecházely do protiútoku u Stalingradu, bojovaly v Kurském oblouku. Díval se na ty, kteří z jeho rozkazu kráčeli po březích Dněpru, Dunaje a Sprévy. Na ty, kteří provedli Deset stalinských úderů. A ti, kteří procházeli, chválili svého generalissima a provolávali k němu vítězné “Sláva!”.
Když se mnohahodinový průvod Nesmrtelného pluku blížil ke konci, vyběhla z řad defilujících po náměstí malá dívenka. V ruce držela zlatý kvítek pampelišky. Rozběhla se po schodech mauzolea k vůdci a podala vůdci zlatý květ. Vzal si jej a oba pak stáli na tribuně mauzolea a sledovali, jak se poslední řady Nesmrtelného pluku pomalu vzdalují. A piloti, kteří letěli nad Rudým náměstím, spatřili drobný zlatý plamínek, odrážející se v žule mauzolea. A pak, když letěli za hranice Moskvy, viděli, že celá země je zlatá, celá je pokrytá květy pampelišek – květy ruského ráje.
Zdroj: izborsk-club.ru 8. 5. 2019
