Text jednoho z nejznámějších ukrajinských publicistů Vitalije Portnikova pojednává o fenoménu Michaila Saakašviliho. Je to někdejší gruzínský prezident, později nástroj v rukou ukrajinského prezidenta Petra Porošenka a nyní už jenom člověk, který se vidí jako Zorro Mstitel a boří kruhy ukrajinské politiky.
Pro nás z tohoto příběhu z jiných zemí ale vyplývají přinejmenším dvě poučení. Jak dopadá společnost, která se rozhodne nevolit kováříčka, ale rovnou oligarchického kováře. To je gruzínská část vyprávění.
A co se stane, když si politik objedná politického killera, o němž si myslí, že bude vždy v jeho službách, ale dopadne to obráceně. To je případ Petra Porošenka a Michaila Saakašviliho.
Máme přece i my svého oligarchu a své politické ostrostřelce, kteří se momentálně derou do nejvyšších státních funkcí.
Vitalij Portnikov: Golem prezidenta Porošenka
Okolo Saakašviliho už krouží noví hráči, a to Ukrajině nic dobrého nevěstí.
Událost s proražením hranice příznivci bývalého gruzínského prezidenta Michaila Saakašviliho je jen další kapitola románu o ukrajinském politikovi, který byl tak nespokojen s množstvím svých pravomocí a možností po zvolení hlavou státu, že se rozhodl pozvat do země Golema – efektivní nástroj schopný odstranit ze scény jeho příznivce, následovníky a spolupracovníky.
Petr Porošenko byl zvolen hlavou státu v podmínkách krajně nepříznivých pro zemi , ale krajně příznivých pro něj. Byl zvolen v prvním kole – úspěch, jakého před ním dosáhl jen Leonid Kravčuk před 23 lety. Podpořili ho – politika bez strany a jasné politické platformy – nejen jeho málopočetní přátelé ze světa byznysu, ale i nedávní spolubojovníci Julie Timošenkové, kteří se dokonce pokoušeli svou ambiciózní lídryni přemluvit, aby nekandidovala na post hlavy státu.
Na Porošenkově straně byl i neočekávaný konsensus oligarchů – od Achmetova až po Firtaše a Kolomojského. Měl bezprecedentní mezinárodní podporu – jednoduše proto, že Západ nutně potřeboval novou legitimní hlavu státu, se kterou by se mohl pokusit umravnit Putina.
To vše se Porošenkovi zdálo být málo. Jeho osobnost se formovala v podmínkách kučmovského systému, který fungoval ve státě i za Juščenka i Janukoviče (prezidenti Ukrajiny – Kučma v letech 1994 – 2005, Juščenko 2005 – 2010, Janukovyč 2010 – 2014), a tak byl nový prezident přesvědčen, že to nejhorší, co si lze na prezidentském postu představit, je rovnováha zájmů. Ze třech modelů, které znal nazpaměť, – neochvějný prezident-arbitr Kučma, Juščenko válčící s oponenty a Janukovyč dusící všechny a vše – se mu model klasické oligarchické republiky Kučmovy éry zdál ideální. Otázka však byla, jak po Majdanu dosáhnout návratu do politické minulosti.
A tak nový prezident přišel s Golemem. Jeho ztělesněním byla osoba jeho bývalého spolužáka ze sovětské prestižní vysoké školy a někdejšího prezidenta Gruzie Michaila Saakašviliho.
V době, kdy byl pozván na Ukrajinu, byl už Saakašvili historickou, nikoli politickou postavou. Jeho změny Gruzie z prezidentské na parlamentní republiku skončily jen částečným úspěchem – parlamentní republika se vytvořila, ale Saakašvili nejenže nedokázal v tomto novém modelu hrát žádnou roli, byl dokonce nucen ze země utéct a své spolupracovníky nechal za sebou po soudech a vězeních. Přičemž ho zahubil jeho vlastní vynález – Golem.
První služba, kterou bývalý prezident svému spolužákovi poskytl, bylo podkopávání vlivu oligarchy Igora Kolomojského. Ukrajinské – ostatně stejně jako západní – představy o Saakašviliho vládnutí stojí na skvěle provedené propagandistické kampani v letech Saakašviliho funkčního období, která, ostatně jako každá propaganda, ani omylem neposkytovala pozorovatelům celou pravdu.
Skrývaná část pravdy tkvěla v tom, že důležitou roli ve fungování nového státu hrály nejen západní vlivy a investice, ale i peníze oligarchů – zpočátku po robinhoodovsku výměnou za svobodu (kterou se nakonec nepodařilo udržet všem) a pak dobrovolně obětované výměnou za moc a vliv. Nakonec se hlavním sponzorem státní moci stal ruský miliardář Bidzina Ivanišvili, který se po svržení prezidenta Euarda Ševardnadzeho přestěhoval z Ruska do Gruzie. Právě do období vlivu Ivanišviliho spadá i období úplné monopolizace moci samotným Saakašvilim, který dostal možnost zbavit se jak protivníků, tak i spolupracovníků a dalších zazobanců, a ani se nezamýšlet nad důsledky toho, že ignoruje přání USA.
Gruzínský prezident si neuvědomil jedno – Golemové své stvořitele nepotřebují. Opatrný, záludný a trpělivý Ivanišvili rychle pochopil, že ovládat Gruzii dokáže i bez toho zpovykaného, narcistního, nepředvídatelného a krutého dítěte, který se zajímá jen o svůj vlastní odraz v zrcadle.
Golem se rozhodl zbavit se monarchy. A povedlo se. Saakašviliho výkřiky o „ruském oligarchovi“ a „Putinově spiknutí“ již byly naprosto zbytečné. Obyvatelé chudé, stále ještě podle sovětských paternalistických pravidel žijící země, pochopili, že můžou volit sponzora přímo, bez prostředníků. A vybrali si Golema.
Předpokládaný nástupce Saakašviliho Vano Merabišvili se ocitl ve vězení a samotný bývalý prezident ve vyhnanství jako objekt vyšetřování. Všechno skončilo – definitivně. Co byste dělali vy na místě ne ještě starého, šíleně ambiciózního člověka, který se stal vyhnancem, stránkou v učebnici a hledaným zločincem?
Saakašvili byl připraven jako Golem pracovat. Nevíme přesně, co přesně mu Porošenko slíbil – jak je známo, s jídlem roste chuť. První službička, kterou bývalý prezident prokázal svému spolužákovi, bylo podkopání vlivu oligarchy Igora Kolomojského, který organizoval obranu východu země a který tím získal váhu lenního pána. Oděská oblast byla pro Kolomojského čestnou výhrou a Porošenko ho o tuto cenu připravil právě s pomocí ani ne tak samotného Saakašviliho, jako spíš mýtu o reformátoru Saakašvilim. Občanům samozřejmě vyprávěli o polygonu reforem, o ohraničení vlivu oligarchů, o čemkoliv, jen ne o posílení prezidentovy pozice u moci. A tím by všechno i skončilo, pokud by se Porošenko snažil udržet rovnováhu moci a Saakašvili se soustředil na “polygon”, žádná katastrofa by se nestala. Ale jak by se s tím dva tak ambiciózní lidé – prezident a jeho Golem – mohli spokojit?
Následující Porošenkův cíl byl naprosto klasickým cílem kteréhokoli ukrajinského prezidenta – kontrola vlády. Hlava státu nebyla spokojena s nutností neustále nacházet kompromisy s premiérem Arsenijem Jaceňukem a jeho stranou. Ale podkopat reputaci Jaceňuka bylo mnohem složitější, než u Kolomojského, který si se svou typickou bezohledností sám nabíhal na vidle. Tady se znovu hodil Golem. Ve společnosti svých nadaných propagandistů přivezených z Gruzie i získaných na Ukrajině Saakašvili projíždí zemi, provádí antikorupční fóra, obviňuje Jaceňuka, běsní, pečlivě se přitom vyhýbá prezidentovi a jeho nejbližšímu okruhu. A má výsledky.
Tady se dostáváme k tomu nejzajímavějšímu – co vlastně Saakašvili očekával jako odměnu za svou práci. Na počátku boje s Jaceňukem už ztratil jakýkoli kontakt s realitou nejen Saakašvili, ale začínal ho ztrácet i Porošenko. Je docela možné, že když se Saakašvili zabýval myšlenkou na to, že se stane “premiérem-reformátorem”, používal na Ukrajinu gruzínský (tedy vlastně ruskoputinský) model. Po “revoluci růží” spolkla jeho malinká populistická strana důstojnou opozici Ševardnadzeho a nové uskupení poslušně plnilo prezidentské pokyny až do chvíle, kdy se na politické scéně objevil Ivanišvili. Je docela možné, že i Porošenko si mohl myslet, že po zkompromitovaní Jaceňuka se jeho strana spojí pod prezidentskou standartou, protože její poslanci budou bezprizorní. Nebo možná prezident Ukrajiny usoudil, že bývalého prezidenta Gruzie donutí k poctivému jednání mrkvička v podobě slibu jmenování premiérem, kterou před sebou uvidí.
Ať už to bylo jakkoli, zavlekla Jaceňukova rezignace Porošenka do kola mnohem složitějších a rozporuplných dohod a pokusů dosáhnout rovnováhy. Namísto jednoho premiéra schopného kontrolovat aspoň svou vlastní frakci, byl nyní nucen manévrovat mezi Grojsmanem, stále více přesvědčeném o své soběstačnosti, ironickým Avakovem, opatrnickým Turčinovem a sílu nabírajícím Lucenkem – a uražený Jaceňuk taky nikam nezmizel. K tomu přidejme erozi rovnováhy oligarchů – kdy se Kolomojskij či Achmetov rozhodli uzavírat vlastní dohody s různými hráči – a pochopíme, že se Porošenko v této chvíli už o svůj krásný stroj se smrtícími paprsky nestaral. Zapomněl, že Golemové bývají živí a schopní se urazit.
Saakašvili skutečně nedokázal pochopit, co se stalo, proč ho obelhali. Vzhledem k tomu, že měl zkušenosti z politické činnosti v podmínkách eroze, budování a degradace autoritativních režimů v chudé, malé zemi, nepochopil logiku ukrajinské politiky, neviděl, že výkřik “všechny zavřu do vězení” se tady hodí pro zdivočelý dav na náměstích, ale ne k dosažení reálné moci. Byl přesvědčen, že ho Porošenko jednoduše podvedl a domluvil se s těmi, proti kterým ho předtím nutil konat – jaká to neskutečná zrada.
Konflikt mezi dvěma bývalými přáteli se od této chvíle stal jen otázkou času. Saakašvili se změnil na Ivanišviliho, Golem byl připraven pracovat proti svému stvořiteli. Jediné, co tento konflikt na čas odložilo, bylo přemístění bývalého gruzínského prezidenta do alternativního světa. Uvěřil, a přiměl uvěřit mnohé na Ukrajině, že dokáže vyhrát parlamentní volby v Gruzii a vrátit se domů na bílém koni. Jak pro Porošenka, tak i pro Saakašviliho by to bylo nejlepší řešení – bývalý gruzínský prezident by dostal satisfakci a věnoval by se politice tam, kde to umí, ukrajinský prezident by se zbavil Golema a získal by partnera ve spřátelené zemi. Nicméně problém byl v tom, že Saakašviliho odveta existovala jen v jeho představách – nikde jinde. A když to Saakašvili, už připravený k návratu na turecko-gruzínských hranicích, zjistil, neměl žádnou jinou možnost, než požadovat úhradu dluhu jinde.
A tak Golem udělal otočku. Vše, co jsme sledovali po tomto obratu, je jen boj zběsilých samolibostí.
Pro Porošenka je Saakašvili nevděčný dobrodruh. On, Porošenko, mu dal novou šanci, přiměl vlastní občany, aby uvěřili v Saakašviliho neexistující schopnosti. A co dělá ten lump namísto toho, aby pracoval v prezidentské partě? Podrývá prezidentovu moc, ničí Porošenkovi reputaci a domlouvá se s jeho nepřáteli a konkurenty – takový nevděk!
Pro Saakašviliho je Porošenko nevděčný dobrodruh. On, Saakašvili, mu nabídl možnost stát se opravdovým prezidentem, takovým, jakým byl on sám, nezpochybnitelný, na názory jiných nedbající Míša. Zbavil ho Kolomojského, pomohl by mu s dalšími, donutil by občany uvěřit, že Porošenko je málem ten hlavní bojovník s korupcí. A co dělá Porošenko místo toho, aby Saakašviliho odměnil alespoň premiérským křeslem? Domlouvá se s těmi, kterých ho Saakašvili zbavil, mluví o něm s jeho bývalým Golemem Ivanišvilim – takový nevděk!
Neštěstí je v tom, že následky této rodinné hádky se odrážejí na budoucnosti velké země. Na počátku pomohly ambice ješitů vyválet v bahně důvěru občanů k reformátorům, kteří byli nuceni zahájit změny ve státě v podmínkách devastace, války a degradace státních institucí. Pak se vynořily otazníky – po kolikáté už – i nad autoritou samotné prezidentské funkce. Pak ukrajinské občanství – které je určitě posvátnější než premiérské křeslo – začalo vypadat jako výsledek politických obchodů. Teď si otírají nohy o ukrajinskou státní hranici. A to ještě není konec. Kolem Golema už obcházejí noví hráči, kteří se snaží přijít na to, kde má šém. Kolomojskij, kterého ještě včera Saakašvili sliboval zavřít, se s bývalým gruzínským prezidentem stýká ve své švýcarské zahálce. Už se objevila i Timošenková. Jen do toho, Julie Vladimirovno, něco z něj vyždímejte – žádné upejpání.
Já se nechystám obracet na Michaila Saakašviliho s nějakými výzvami – jednoduše proto, že ho od počátku nepovažuji za ukrajinského, ale gruzínského politika, a jsem přesvědčen, že jeho místo je v učebnici gruzínské historie, nikoliv na ukrajinské politické scéně. A také proto, že vím, že krunýř dětské samolibosti a puberťácké ješitnosti tohoto člověka nic a nikdo neprorazí. Pokud člověk do svých 50 let nedospěl, nestane se dospělým nikdy. Neumím mluvit o politice s dětmi.
Chci se obrátit na prezidenta Porošenka – nikoli snad proto, že jeho ješitnost je menší, ale proto, že je prezidentem mé země, a proto, že je přese všechno dospělý člověk. Všechna ta ostuda, kterou právě sledujeme, je Petře Alexejeviči, důsledkem celé vaší činnosti, vaší nepřipravenosti brát v potaz své chyby i chyby druhých, vašeho vnímání moci jako systému osobní kontroly všeho. V ukrajinských podmínkách toto pojetí může vést jedině k dalšímu krachu – k vašemu osobnímu a ke krachu celého státu.
Už bylo dost paktů s hochštaplery, pane prezidente. Už přestaňte přemýšlet nad tím, jak ještě zesílit svou kontrolu. Je načase přemýšlet o zemi.
Vitalij Portnikov, novinář
Zdroj: liga.net 11. 9. 2017
Pozn.: 5. 12. 2017 Ukrajinská tajná služba se pokusila Saakašviliho zadržet, jeho příznivci ho osvobodili.
