Text, jehož překlad Vám přinášíme, je zamyšlením nad vztahem společnosti k vlastní paměti. A přestože se týká ruské společnosti a jejího vztahu k dějinám, má hodně co říci i nám. Náš vztah k vlastní minulosti – době totality – a míra schopnosti vyrovnat se s vlastní pamětí se dotýká nejen naší přítomnosti, ale bude významně určovat i naši budoucnost.
Lidé začali zamlouvat vlastní strach, ponížení a ztrátu sněním o “ztracené říši” a vzpomínky na represe vytlačovat iluzemi o velikosti.
Test postřehu: co je vyobrazeno na 500rublové bankovce? Správně, Solovecký klášter, ale co má na střeše? Pokud byla bankovka vydána do roku 2011, tak místo kupolovitých věží bude mít kostel dřevěné pyramidové. Což znamená, že na bankovce není vyobrazen Solovecký klášter, ale SLON – Solovecký tábor zvláštního určení – prototyp a předek systému GULAG, ve kterém na konci dvacátých let minulého století vězni rozbili kupole a místo nich vybudovali pyramidální střechy. V září roku 2011 Centrální banka RF vydala novou verzi bankovky, na které věže kláštera zdobí kupole a kříže obnovené v roce 1990. Bankovky s původním vyobrazením Soloveckého kláštera však zůstaly dál v oběhu: v našich rukách, kapsách, peněženkách dále kolují už pomalu nikým nepoznané symboly GULAGu, vkrádají se k nám jako duchové z jiné, nepojmenované reality, kterou bychom raději neznali nebo zapomněli.
Bankovka 500 rublů s vyobrazením Soloveckého tábora zvláštního určení (SLON), předchůdce GULAGu
Tento úryvek je převzat z knihy literárního kritika a historika Alexandra Etkinda “Křivé kříže: vzpomínky na nepohřbené” vydané nakladatelstvím “Nová literární revue”. Psycholog, literární kritik a kulturní historik, autor intelektuálních bestsellerů “Eros nemožného”, “Bič” a “Vnitřní kolonizace”, Alexandr Etkind píše knihu o praktikách kolektivní paměti, o stalinských represích v sovětském a postsovětském vědomí. Zabývá se otázkou, která může být klíčová pro naši politickou historii a sociální psychologii, i pro samotnou současnou politiku: proč tak zásadní katastrofa stalinského teroru, která postihla sovětskou společnost v samotném srdci její vlastní historie – od poloviny dvacátých let až do poloviny let padesátých, to znamená 30 let, s miliony obětí – je dodnes nepochopena a není naší společností a politikou dostatečně zpracována? Proč není trauma přežito, oběti nejsou pojmenovány, mučitelé nebyli odsouzeni – a, ke všemu, jsou podle současných historických a politických výkladů “vlastenců” ospravedlňováni? Jinak řečeno, proč jsou ruské kříže tak “křivé”?
Krátce před svou smrtí se v jednom z rozhovorů Josif Brodskij (ruský básník a překladatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu – pozn.) podivoval: “Měl jsem dojem, že nejvýznamnějším produktem sovětského systému byla skutečnost, že každý z nás – či mnoho z nás – se cítil být obětí hrozné katastrofy a že odsud pocházel pocit ne-li bratrství, tak alespoň vzájemné sounáležitosti, soucitu jednoho k druhému. A doufal jsem, že i přes veškeré změny tyhle pocity zůstanou, budou zachovány… Ale to se nestalo.” Ve skutečnosti, pokud se v poválečném Německu vzpomínky na katastrofu staly bodem konsensu a sjednocení národa pod sloganem “nie wieder”, nikdy více, v Rusku vzpomínky na represe rozdělují společnost na část “vzpomínající” a tu “zapomínající” – pokud ne rovnou popírající nebo dokonce ospravedlňující (“doba byla taková”, “ale vyhrál válku”, “když se kácí les, létají třísky”).
V Rusku kolem klíčových událostí dějin – tj. rok 1917, rok 1937, 1945, 1991 – probíhá “válka paměti”. Ani jedno z dat nesjednocuje v žalu či hrdosti, naopak, rozděluje přátele, kolegy, rodiny. Ve skutečnosti se občanská válka v Rusku nezastavila ani na den a stále přežívá v naší kolektivní paměti. Ve středu národního vědomí se utvořila černá trhlina, které se většina lidí zdálky vyhýbá. Jen občas se z hlubin země vynoří kosti, jako na Kolpaševském břehu v Tomsku, kde 1. 5. 1979 rozvodněná řeka Ob podemlela vysoký břeh a odkryla hromadný hrob obětí poprav z roku 1937 – tisíce dobře zachovalých těl, které místní úřady nařídily rozemlít a zničit lodními šrouby říčních remorkérů.
Odkud se vzala “truchlivá bezcitnost” národa?
Proč bylo Německo schopné pochopit katastrofu vzešlou z nacismu a projít náročnou cestou očištění, zatímco Rusko je nyní od pochopení stalinismu dál, než bylo kdykoliv předtím? Etkind jmenuje několik příčin. Za prvé množství genocid a democid, spáchaných stalinským režimem: od kolektivizace a hladomoru na Ukrajině, přes deportace lidí z doby Velkého teroru v letech 1937-1938 až po antisemitský “boj proti kosmopolitismu” v posledním roce Stalinova života – zasáhl stalinský teror různé etnické, profesní i územní skupiny obyvatel. Za druhé to byly absurdní sebevražedné represe, obrácení teroru dovnitř země a jeho celková nesmyslnost a iracionalita. Studie ukazují, že teror byl ekonomicky neefektivní (produktivita práce v táborech byla dvakrát nižší než na svobodě) a škodlivý v otázkách státní a národní bezpečnosti: válku se s neuvěřitelnou námahou podařilo vyhrát teroru navzdory, nikoliv díky němu.
Odtud pochází další pocit znesnadňující paměti práci: nedůvěra k tomu, že se něco takového “opravdu” stalo.
Historik holokaustu Saul Friedlander napsal, že společnou reakcí na nacistický teror byla hluboká nedůvěra, až odmítnutí věřit v realitu situace; a stejně tak oběti a svědci GULAGu, a naši současníci tím více, odmítají věřit realitě stalinského teroru, kvůli jeho absurditě a nepředstavitelnosti. “Lidský mozek si nedokáže představit zločiny, které byly spáchány” – řekl o tom Varlam Šalamov.
Hlavní rozdíl je samozřejmě v tom, že zločinný režim v Německu byl vojensky poražen – země byla vystavena okupaci a nucené denacifikaci, která se protáhla na desetiletí. V Sovětském svazu nic takového nebylo možné, protože vítězství, jak se zdálo, potvrdilo oprávněnost represí, které pokračovaly s novou silou v roce 1946, a režim, ač proměněný a modifikovaný, se dokázal udržet až do dneška – v duchu filosofie a praktik dnes respektovaného čekismu. Etkind zdůrazňuje nedůslednost Chruščovovy destalinizace, která ve svých hlavních rysech umožnila zachování vládnoucích elit za pomoci dvou pohodlných “hromosvodů” – pojmů “bezdůvodné represe” a “kult osobnosti”, kterými přeměnila Stalina v obětního beránka a zbavila se tak otázky zločinnosti samotného režimu. Dokončení procesu truchlení v Sovětském svazu a postsovětském Rusku není možné z principiálních příčin – u moci jsou totiž lidé a instituce, které lze považovat za přímé pokračovatele stalinských represí.
V důsledku toho došly Německo a Rusko k velmi různým formám národní paměti: k “tvrdé” v Německu (ale také ve Francii a obecně v Evropě): tu představují pomníky, tábory proměněné na památníky a v širším slova smyslu instituce, které slouží jako právní a materiální záruky proti opakování zločinů minulosti – a k “měkké” paměti v Rusku: představované osobními vzpomínkami, filmy, literárními díly, populární a alternativní historií. Většina Etkindovy knihy je věnována této “měkké” paměti katastrofy Stalinova teroru, rozptýlené v sovětské a postsovětské kultuře. V knize připomínající živý organismus se jako v partituře polyfonie proplétají hlasy Naděždy Mandelštamové a Jevgenie Ginzburgové, Vasilije Grossmana a Andreje Siňavského, Dmitrije Lichačova a Michaila Bachtina s obrázky z lágru od Borise Svešnikova a “barákovou školou” v moskevském Lianozovu. Zvláštní kapitola je věnována shakespearovským filmům Grigorije Kozinceva a hamletovskému tématu v “Pozor na auta” Eldara Rjazanova, což není náhoda – podobně jako se Shakespeare ve svých tragédiích vyrovnával s traumatem z Reformace, využívala sovětská kultura Shakespeara k reflexi vlastní národní katastrofy.
Etkind srovnává paměť s roztokem chloridu sodného – bez zahřátí a bez míchání dojde v určitém okamžiku ke krystalizaci – tehdy paměť ztuhne ve formě památek, institucí, morálních norem. V Rusku je paměť trvale udržována ve stavu “tekutém”, tudíž nemůže krystalizovat a, jak poznamenává autor, důležitou podmínkou krystalizace je společenský konsenzus. Nízká míra shody znemožňuje krystalizaci památníků, naopak zvyšuje “kvašení” paměti mezi vzpomínkami menšiny, která nezapomněla a stále přemýšlí. Neschopnost současného Ruska vyrovnat se s traumatem a zpracovat smutek GULAGu naznačuje velmi nízkou míru důvěry veřejnosti a rozpolcenost společnosti.
To neustálé “kvašení” paměti se v současném Rusku odráží v uměleckých textech i ústním podání tragických příběhů: v “magickém realismu” Jurije Mamlejeva, Vladimira Sorokina, Viktora Pelevina a Vladimira Šarova, které Etkind srovnává s “magickým realismem” latinskoamerické prózy, v “magickém historismu” ruských politologů a propagandistů, v “populární historii” různých “restaurátorů” nebo v knihách o “návštěvnících” (cestovatelích časem, kteří svým příchodem do jiné doby mění běh dějin – jako ve známém českém seriálu pro děti – pozn.).
Kdysi dávno, v roce 1993, literární kritička a poradkyně prezidenta Jelcina Marietta Čudakovová předpokládala, že knihy Šalamova, Solženicyna a Grossmana “vykonají funkci ruských Norimberských procesů”. Nestalo se tak – mnohé texty a kulturní artefakty spíše splnily roli odvzdušňovacího ventilu k vypuštění páry veřejné diskuze. Dá se říct, že je Rusko opět kolébkou prvotřídní kultury a špatné politiky – chybějící instituce, památky i morálka byly nahrazeny texty. Záruky proti návratu teroru vytvořeny nebyly. A to je podstata ruského “pokřiveného kříže” – kulturně produktivní, ale politicky destruktivní, vytvářející patologicky posttraumatickou politiku a rozdělenou společnost.
Bohužel, autorovo vyprávění končí na začátku roku 2012, tedy na vrcholu “bolotných protestů” a nadějí na politické změny. Bylo by velice zajímavé protáhnout vyprávění až do dnešních dnů a prozkoumat ruskou politiku třetího funkčního období Vladimíra Putina, pokusit se pochopit putinismus jako jakýsi další “pokřivený kříž” – v podstatě se jedná o druhotnou politiku, založenou na pocitu ztráty a na zášti, snažící se vzkřísit přežité historické formy. Nejedná se o nový stalinismus, pro který v současném Rusku neexistují žádné ekonomické či psychologické zdroje, spíše jde o typ posttraumatické reakce, ne nostalgie, ale melancholie, nevyhnutelného společníka smutku (podle Freuda), kdy se paměť obrací k představivosti. A činnost představivosti společně s “magickým historismem” je v rétorice putinského režimu neobyčejně silná: odtud pochází kult “Vítězství” a boj s imaginárním “fašismem” na Ukrajině a na Západě, mimetický stalinismus propagandistů i vyvolávání duchů minulosti – od svatého Vladimíra a Alexandra Něvského, až po Ivana Hrozného a maršála Žukova. Lidé zamlouvají vlastní strach, ponížení, ztráty a výpadky paměti melancholickým prožíváním “ztracené říše” – vytěsňují tak vzpomínky na represe iluzí geopolitické velikosti.
V tomto smyslu lze putinský režim a jeho nebývalou podporu ze strany veřejnosti považovat za důsledek nezpracovaného smutku.
V závěru své knihy cituje Etkind Freuda, který po první světové válce napsal, že pokud se utrpení dostatečně nepřipomíná, hrozí, že se bude opakovat. Jestli nebudeme truchlit za mrtvé, budou, jako duchové, strašit živé. Jestli nepřiznáme ztrátu, může se stát, že se nám vrátí ve zvláštních formách; v děsivém uskupení starého a podivného. Při pohledu na posttraumatický reliéf současné ruské politiky a kultury jsme svědky stejného děsivého fenoménu “postsovětské hauntologie” (Etkind zde používá termín Jacquese Derrida, přeložený z anglického “to haunt” – pronásledovat, honit) – průvod strašidel – od dětí v podobě NKVD, stojících na čestné stráži u nového Dzeržinského pomníku v Ťumeni, k veteránům Čeky řídícím ve školách “lekce odvahy” a otevírajícím “muzea historie ostrahy pracovních táborů” v místě bývalého Muzea GULAGu, táboře Perm-36. Neostalinisté a “historičtí restaurátoři” vyrábějí pirátské republiky ve výmyslu politických technologů – “Novorusku”, kde soudí a střílí dezertéry a záškodníky na základě stalinských příkazů z časů Velké vlastenecké války. Stalinův duch se objevuje ve filmech, na plakátech, tričkách, obalech školních sešitů a pouzdrech iphonů, a průvody stalinistů, starých i mladých – jako zombie – putují k hrobu jejich idolu v den jeho smrti 5. března. Můžeme nad tím mávnout rukou, nad pomýleností a bludy, nicméně kousnutí zombie může být smrtelné.
Pokud existuje nějaký způsob, jak se dostat z tohoto věčného navracení se mrtvých – tak je právě v té “krystalizaci paměti” – v jejím zatuhnutí ve formě památníků, vládních rozhodnutí, ústavních verdiktů. Paměť národa již nesmí zůstat v tekutém stavu, jelikož je pak původcem stále nových a nových duchů, podkopává základy společnosti, politiky i samotné státnosti. Rakovinný nádor stalinismu je nutné odstranit i s jeho metastázemi ze všech orgánů státní správy, zločiny minulosti musí být jednoznačně pojmenovány v učebnicích historie, v prohlášeních politických představitelů, v rozhodnutích soudů, národními památníky a muzei pracovních táborů – a všemi těmi tabulkami “Poslední adresy”, instalovanými na domech, odkud po desetiletí odcházeli lidé – aby se už nikdy nevrátili. Program destalinizace a konzervace pamětí GULAGu aspiruje na roli národní myšlenky, která tak marně hledá sílu.
Bez toho naši mrtví zůstávají stále nepohřbeni a neoplakáni, naše katastrofa zůstává nadále beze smyslu a Solovecký tábor – na pomačkaných 500rublových bankovkách, které se postupně stahují z oběhu – nepoznán.
Zdroj: forbes.ru 30.3.2016
