“Nepotkal jsem, jako jiní, na své cestě Boha, abych uvěřil srdcem. Rozum mi ale říká, že jsme my lidé jako druh výjimeční. Požehnáni darem lidskost přijímat i dávat a současně obdařeni bezmeznou svobodou, bez níž by život byl jen nekonečnou nudou.”, napsal František Němeček ve svém textu “Malé nedělní zamyšlení” minulý týden. Následující text od ruského jazykovědce Andreje Desnického na myšlenku hledání dobra v člověku navazuje zdánlivě jen nepřímo. Avšak, pokud se nad textem hlouběji zamyslíme, zjistíme, že autor skrze popis dlouhodobého střetu politických idejí konzervatismu a liberalismu v ruské společnosti vlastně dochází ke stejné premise – že důraz na lidskost a svobodu, stejně jako hledání a nacházení dobra v člověku tvoří pevné základy naší západní společnosti. A že tyto stavební kameny by měly být východiskem i pro Rusko.
Pro archaické společnosti je příznačné černobílé vnímání světa: den a noc, život a smrt, dobří a zlí duchové ve věčném souboji a tudíž v určité harmonii. Jedno bez druhého prostě nemůže existovat. Když se podíváte pozorněji, nejsou vlastně tak odlišné, dobro a zlo jako černé a bílé figurky na šachovnici. Nebo jako postavy z Lukjaněnkových “Hlídek”.
Rusko nyní míří proti proudu času a černobílé vnímání je první a hlavní úspěch na této cestě. Jen naši duchové se oficiálně nazývají liberálové a konzervativci a úlohu těch “dobrých” nyní plní konzervativci, ačkoliv před dvaceti lety tomu bylo přesně naopak, a jak to bude za dvacet let nikdo neví.
Nutno říct, že tihle duchové se od sebe vlastně zas tak moc neliší.
Začněme s konzervativci, protože v současnosti jsou to ti, kteří hrají bílými figurkami. Podle obecného mínění je konzervativní ten člověk, který považuje současný stav za nejlepší možný. Přitom ale není většího reformátora a zastánce změn, než je ruský konzervativec!
Dle jeho názoru se všechno pokazilo už v raném paleolitu. A tak, ještě předtím, než se začne cokoliv zachovávat, je třeba překopat historii světa, ale zejména tu domácí. Reálně z toho pak vychází variace na středověk nebo na Sovětský svaz, kde je místo lepší budoucnosti vzývána slavná minulost.
A jak je na tom typický ruský liberál? Podle definice jde o osobu, která si cení především práv a svobod, včetně těch cizích. Jenže pro řadu liberálů existuje na každé důležité téma pouze jediný platný názor, a není nic horšího, než když si “lidé z našeho kruhu” myslí něco jiného.
Tato pověstná “pátá kolona” se nemá jak zformovat, protože každý má svou vlastní představu o systému i o tom, kdo by měl stát v popředí. A nabízí se otázka, proč by vlastně měla být zformována?
Vypadá to, že v současné situaci není jakákoliv konstruktivní diskuze o budoucí struktuře společnosti možná, stejně jako tomu bylo za sovětských dob: je to zbytečné, my za nic odpovědní nejsme, na nás to nezávisí. Což v praxi znamená, že si vlastně můžete dovolit jakoukoliv fantastickou představu, i maximální radikalismus a nesnášenlivost – protože tak budete víc slyšet. A když to někdy třeba přeženete, nevadí, stejně nejde o nic skutečného, všechno je jen čistá teorie.
Samozřejmě jsem teď načrtl karikatury a ne zrovna pěkné. Výjimek je vcelku dost, nicméně trend odpovídá mému popisu. A výhodný je především pro Kreml: jen ať proti sobě mašírují kozáci s uraženým náboženským cítěním a biči a američtí agenti s transsexualitou v hlavě a dolary v kapse!
V takovém prostředí je každá “střední” pozice velmi výhodná a nejvýhodnější pak zastává zásahová jednotka OMON, která střetu obou průvodů zabrání.
Ovšem občas se vést dialog přece jen podaří. V posledních týdnech se v ruské blogsféře, mimo jakoukoliv politiku, vedla velmi bouřlivá debata mezi liberály a konzervativci: především o násilí na ženách a fyzickém trestání dětí. Tento dialog poskytl jasný důkaz, že se naše společnost jako celek drží starého schématu, podle které “byla-li jsi znásilněna, můžeš si za to sama” a “mlátili nás všechny a taky jsme přežili”, a zatím není jasné, čím by jej šlo nahradit. Skok z “patriarchálního despotismu” přímo do liberální idylky? Nebo poměrně dlouhý a složitý proces postupných změn společenských paradigmat?
Doufejme, že skutečná ruská modernizace proběhne nikoliv ve Skolkovu (Inovační centrum – pozn.) či na Bolotném náměstí, ale v našich domovech, v našich hlavách – v soukromí.
Ale abychom se v tom už nyní neztratili nebo nebyli v případě dalších náhlých změn ruského státního a sociálního systému (že jich bylo a že jich ještě bude!) stejně zmatení a nepřipravení, jako na počátku devadesátých let, musíme se naučit verbalizovat problémy, říkat je nahlas. Zatím se však rádoby liberálové utápějí v nekonečných sporech o ničem s rádoby konzervativci.
A proto můžeme být vděční za jakýkoliv pokus o diverzifikaci této postsovětské intelektuální roviny. Zde je jeden z nich: profesor Andrej Zubov vyjádřil svůj názor na to, jak může být politický liberalismus kombinován s pojetím tradičního křesťanství. Pro příznivce najetých schémat něco nemyslitelného – ovšem pouze z úhlu pohledu našeho provinčního panoptika.
Zubov je jistě trochu naivní, romantický, nepraktický a rozhodně není neomylný… Ale já osobně už jsem unavený ze všech těch pragmatiků, cyniků a vždy neomylných politiků. On říká, že samotná idea volby vlastní cesty je ve své přirozenosti hluboce křesťanská.
Není náhodou, že myšlenka liberalismu vznikla v zemích s křesťanskou tradicí, a velmi špatně se jí vede tam, kde se v minulosti tato tradice nevyskytovala (s výjimkou Japonska).
Vždyť ještě v Pěti knihách Mojžíšových Bůh říká Izraelitům: “Hleď, dnes vám předkládám požehnání i zlořečení: požehnání, když budete poslouchat příkazy Hospodina, svého Boha, které já vám dnes přikazuji, a zlořečení, když poslouchat nebudete”. Tento princip je ve skutečnosti základem křesťanské demokracie, kde jsou vymezena jasná pravidla pro rozlišování mezi dobrem a zlem, ale dobro není na člověka uvaleno, v osobním životě je mu ponechána plná svoboda volby a v tom veřejném je jeho svoboda omezena pouze svobodou druhých.
Křesťanský liberalismus je prost relativismu, v němž je každá volba stejně dobrá. Neznamenalo by to ale, že v samotném základě jde o konzervatismus, protože podporuje ty opravdově tradiční duchovní pouta?
A kdo vlastně říká, že tradice a svoboda jsou neslučitelné? Neřešíme falešné dilema?
Obávám se, že v krátkém Zubovově profilu si lidé přečtou jen to o LGBT (Zubov se kdysi postavil proti “gaypride” průvodům – pozn.) a budou do něj tepat z obou stran: liberálové proto, že Zubov neschvaluje homosexuální průvody, konzervativci proto, že je ochoten přiznat homosexuálním párům nějaká práva. Ale pořád půjde o imaginární dělení názorů na “absolutně pro” a “absolutně proti”.
Copak nechápete, že kdyby snad u nás někdy povolili gaypride na hlavní třídě a s orchestrem, tak na něj taky naženou sto tisíc státních zaměstnanců a měsíc bude zdobit všechny ulice hlavního města odpovídající symbolika? Problémem není jestli dělat takové průvody nebo ne, ale skutečnost, že společnost a stát o takové věci nedokáží ani diskutovat.
Někteří liberálové věří, že veřejný prostor je “nepopsaný list”, na kterém si každý kreslí, co chce. Tradiční konzervativci oponují, že veřejný prostor již přijal nesmazatelný vzor a další generace mají povinnost v něm pokračovat. Obě strany mají svým způsobem pravdu a konsenzus je věcí dohod a kompromisů, které jsou trvale podrobovány revizím.
Pak teprve mohou začít složité procesy, které zatím nedokážeme ani popsat, natož se jich účastnit. Ty přijdou, protože navždy uváznout ve smyšlených archaismech prostě nejde, naše společnost už dávno vyrostla ze severokorejských halen a dynamicky se rozvíjející svět nebude čekat na to, až si přepíšeme historii paleolitu.
A tehdy nám budou velmi užitečné zkušenosti z jiných zemí. Kdo zvedl poválečné Německo z ruin totalitní říše, kdo z něj vybudoval moderní evropskou zemi, kde existuje efektivní politická demokracie v harmonii s neméně efektivní tržní ekonomikou a sociální sférou? Především křesťanští demokraté (zčásti liberálové, zčásti konzervativci) – a Zubov nastiňuje program této konkrétní politické síly, kterou nemáme a která zemi velmi chybí.
Ano, máme celou řadu politiků, kteří jsou ochotni příležitostně se pochlubit svým pravoslavím, nejpravějším ze všech pravých, a to včetně komunistů, kteří zřejmě prodělali amnézii, nicméně těch, kteří by byli připraveni seriozně hovořit o křesťanských kořenech moderní demokracie, je extrémně málo.
A tohle vše je jen začátek dialogu.
Andrej Desnickij
Zdroj: gazeta.ru 20. 7. 2016
Čtete nás rádi? Vaší podpory si vážíme. Jestliže si nás přejete podpořit, nominujte naše stránky v anketě Křišťálová lupa. Děkujeme!
