Dneska je to přesně rok. Vím to, protože mám zase narozeniny. Přesně před rokem se Putinovo Rusko zapojilo do syrského konfliktu. Den, kdy se svět zase nechal podvést.
Vzpomínám si na nadšené adorace tohoto kroku ze strany českých přátel Kremlu, i mezi známými či na politické scéně; na všech kremelských webech se nadšeně oslavovalo zapojení Ruska do boje proti islámskému terorismu, které konečně celou tuhle nešťastnou situaci, kterou není schopen zvládnout zjemnělý, prohnilý a hloupě a neprakticky lidskoprávní Západ, vyřeší. Prezident Zeman moudře pokyvoval hlavou na souhlas s tím, že mocnosti si dozajista vzaly k srdci jeho převratnou řeč na Valném shromáždění OSN i tu předtím, na fóru Let my People Live, o společné ofenzivě proti terorismu, o potřebě spojení Západu a Východu v boji proti islámskému nebezpečí, o hrozbě superholokaustu (jakkoliv nepatřičně, necitlivě a neseriozně takový termín zněl a zní), o dronech a jiných vychytávkách, o kterých by zřejmě bez upozornění prezidenta jedné malé země uprostřed Evropy nikoho ani nenapadlo přemýšlet. Také se dokonce nechal slyšet, že se jeho přičiněním už už připravuje „Pražská smlouva“ – dohoda o příměří podepsaná mezi syrskou vládou a opozicí, světe div se, v Praze. Že jste o ní neslyšeli? Tak nic.
Mezitím ruské letectvo úspěšně zahájilo “útoky na cíle v Sýrii”.
Jenže zatímco ruské sdělovací prostředky cpaly běžným Rusům a zprostředkovaně přes naše prokremelské weby i běžným Čechům do hlavy, kolik teroristických základen se skvělému letectvu pod taktovkou ještě skvělejšího, zářného gosudara Vladimira a jeho vazala Asada podařilo zhubit, zbytek světa s hrůzou hleděl na roztřískané obytné domy, školy, nemocnice, na hromady mrtvých těl, vyproštěných z trosek. Obyčejní lidé, muži v pantoflích, ženy v šátcích i bez nich, malinké děti.
Západní politická reprezentace mnohohlasně kritizovala Rusko za jeho způsob zapojení do bojů s ISIS, novináři se pomocí záznamů, textů i strategických map snažili dokázat, že Rusko nepomáhá světu v boji proti islámskému státu, ale Asadovi v boji proti syrské opozici. Dokonce i to, že oba konají přesně obráceně, než deklarují, a ISIS nechávají na pokoji, protože jim pomáhá udržovat Evropu v nejistotě a názorovém chaosu.
Putin s Asadem se ohrazovali proti takovému nařčení – že prý se teroristé schovávají mezi obyvatelstvem, že útoky jsou přesně cílené a ztráty na civilistech žádné nebo minimální. A že všechna nařčení jsou produktem protiruské propagandy. Prohnilý Západ v čele s USA, že chtějí očernit a zdiskreditovat jejich mírové snahy o nastolení pořádku v tom občanskou válkou zničeném, nešťastném kousku světa.
Mírové snahy. Pomocí kazetových bomb. Pomocí opakovaných náletů na nemocnice a obytné čtvrti. Nejdřív jeden zničující a pak další, na jistotu. Na zbylé lidi, kteří se snaží z trosek vyhrabat své blízké, na zdravotníky a záchranáře. Na všechny, které předchozí nálet nezabil.
Trvá to už rok. V tisku se pro to ustálil termín “Putinovo syrské dobrodružství”. Nerozumím tomu. Co je dobrodružného na tom, když vybombardujete školu? A Jaké dobrodružství vám může evokovat fotografie bombami zničené jednotky intenzivní péče novorozeneckého oddělení s miminkem v inkubátoru? Houby dobrodružství, svinstvo je to. Genocida a válečná zvěrstva. Ne, tady nestačí říct, jo, děvče, to víš, válka je vůl. Válka se totiž sama nedělá.
Trvá to už rok. Rok darovaný Putinovi k dalšímu budování aureoly světového lídra, bez kterého se žádný vážný konflikt vyřešit nedá. Rok klidu na domácí scéně, na palubě, která se pod ním už začala houpat a již uklidnil obrovským podvodem na své občany – legendou o zelených mužících a Krymnaš i písní o “veliké Novorusi”, kterou jezdí na “traktorech” zpívat jeho žoldáci na východ Ukrajiny.
Písní o veliké Novorusi, která jednou nahradí rozpadlý Sovětský svaz. Jen to ještě ruští občané musí chvíli vydržet. Rok, dva. A pak budou zase velcí. Největší. Mocní. Důležití. Vydržet. Rok, dva. A pak budou zase tou obrovskou zemí, před kterou se všichni třesou a bez které není šance na světový mír a spolupráci. Zemí, která vždy musí mít poslední slovo.
Nevím, co budu psát přesně za rok. Přála bych si, aby to bylo něco jiného. Přála bych si, aby svět našel lék na tuhle válku. Aby svět, my všichni, našel obranu proti zvěrstvu, genocidě a válečným zločinům. A aby všichni konečně pochopili, že Rusko do Sýrie nepřišlo válku ukončit.
Nevím, co budu psát přesně za rok. Ale mám strašlivé tušení, že můj text bude za rok podobně objevný a originální, jako ten letošní prezidentův projev na shromáždění OSN.
