Andrej Kolesnikov o tom, co mají společného brežněvovský Sovětský svaz a současné Rusko.
Andrej Kolesnikov: Osobní zásluha Leonida Iljiče
Absence legitimní změny moci prostřednictvím voleb vždy přináší turbulence. Nemožnost změny nevyhnutelně vede v lepším případě ke stagnaci, a to včetně ekonomiky. Pokud někdo uvidí v tomto historickém syžetu narážku na dnešek – tak bude mít pravdu.
Leonidu Iljiči Brežněvovi by 19. prosince bylo 110 let. Když 10. listopadu 1982 zemřel, chytrý akademik Jevgenij Čazov velmi rychle povolal na místo událostí nejočividnějšího “následníka” – Jurije Andropova. Jinak by se na Brežněvově “dače” jako první objevili předseda KGB SSSR Vitalij Fedorčuk a ministr vnitra Nikolaj Ščolokov a boj o moc by nabyl na pikantnosti, o kterou nikdo nestál. Jako to dopadlo tehdy, když zemřel Stalin.
Předání moci však přece jen oběti mělo. Andropov se velmi rychle vypořádal se Ščolokovem a ten se zastřelil, Fedorčuka odvolal z vedení KGB a přemístil ho na sebevrahem uvolněný post. A pak začala “pětiletka pompézních pohřbů”: Andropov umřel, ale stará garda se nesmířila s jeho politickým odkazem a rozhodla se nastavit čas na rozloučenou – to jest zajistit, aby všechno bylo jako předtím, nepustila k moci „příliš” mladého Michaila Gorbačeva a dala přednost umírající “podržtašce” Brežněva – Konstantinu Černěnkovi. Nezbylo nic jiného než čekat na vytoužené změny do března roku 1985…
Mimochodem, řeč není o konkrétní historické události, ale o tom, kam vede mnohaletá absence rotace moci, bez ohledu na to, zda vůdce následníka zanechá – jako Brežněv, nebo ne – jako Stalin.
Absence legitimní změny moci prostřednictvím voleb vždy přináší turbulence. Nemožnost změny nevyhnutelně vede v lepším případě ke stagnaci, a to včetně ekonomiky. Pokud někdo uvidí v tomto historickém syžetu narážku na dnešek – tak bude mít pravdu.
Politický životopis Leonida Iljiče je takových narážek plný. Do stavu “Povstaňte, soudruzi, přinášejí politbyro!” jsme ještě nedospěli. Ale v jaké době to žijeme! Je poněkud trapné připomínat ničivý vliv vysokých cen ropy a přehnaných vojenských výdajů na sebeuvědomění elit a národa. Ale není jiná možnost.
To, co ničilo brežněvovský Sovětský svaz, vystavuje erozi i současné Rusko, které nakonec přeci jen získalo svou oblíbenou drogu – vysoké ceny ropy, když prorazilo trpělivost zemí OPEC a dosáhlo snížení těžby.
Nyní se nevelké zlepšení ekonomického stavu země díky zvýšení cen ropy stane ospravedlněním zcela brežněvovského dolce fair niente (“sladké nicnedělání” – pozn. překl.). A všechny diskuse o diverzifikaci a technologických průlomech se budou odehrávat jen na papíře – a putovat z jednoho dokumentu do druhého.
Co se týká vojenských výdajů – ty také ohrozí jen málo co: i když se k moci v USA dostali naši přátelé – američtí gerontokraté-miliardáři – NATO, Ukrajinu a Sýrii nikdo nezrušil, takže se v tom budeme plácat pořád dál. Což bude vyžadovat výdaje.
Boj o naši přitažlivost a měkkou sílu si také nárokuje pravidelné financování. Stejně jako za Brežněva. Což z nás, to se rozumí, gravitační centrum pro talenty a mozky neudělá. Spíš bude všechno takové jako za Brežněva, kdy například lidé z “našeho” východního Německa snili o tom, jak se dostat do Německa západního za každou cenu.
Na toto téma už v sedmdesátých letech kolovala anekdota. “Přej si cokoli,” říká během své návštěvy v NDR Leonid Iljič dívce, která se mu zalíbila. “Otevřete hranice mezi NSR a NDR,” prosí dívka. “Ty čertice,” hrozí jí prstem Leonid Iljič, “chceš, abychom tady zůstali sami jen my dva.”
Dnes “rozbíjíme” západní svět, vítáme trumpizaci, čekáme na vítězství Françoise Fillona, nebo ještě lépe Marine Le Penové. Brežněvovský režim hrál velmi podobné hry. Valéry Giscard d’Estaingovi dokonce říkali le petit telegraphiste, “malý telegrafista” Brežněva, to jest člověk, který se svého partnera vždy zastane. Také nic nového – jen ten strašný pocit déjà vu…
A ta současná vášeň ruské elity pro jednotu všech se všemi na pevných marxisticko-lenins… fuj, morálně mravních základech.
Snaha vytvořit zákon o ruském národě, – to je jen ubohá kopie “nového historického společenství – sovětského lidu”, ideologického výmyslu právě z Brežněvovy doby. Toto společenství spolu s přemrštěným rozdáváním řádů (i když ani Brežněv nerozdával státní vyznamenání mladým potomkům svých přátel), čímž už současný politický režim také začíná hřešit, se popisovala v té bájné době ironickou větou: “Byl vydán výnos o udělení řádu Hrdiny socialistické práce všemu sovětskému lidu”.
Všudypřítomná korupce, stavba přepychových rezidencí ve všech koutech země. O tom se v kuchyních komunálních bytů také diskutovalo. Odněkud se přece vzala tehdejší šuškanda: Brežněvova matka navštívila všechny jeho rezidence a s obavami povídá: “Ljoňo, a co budeš dělat, jestli se k moci znovu dostanou komunisti?”
Dnes politologové věští z křišťálové koule: a kdo vlastně patří do blízkého okruhu vůdce? A kdo je ještě blíž? Nebo není nikdo, kdo by stál blíže než Sečin? Dřív to odhalovali podle kompozice vytvářené vedením na tribuně Mauzolea, byť bylo třeba posuzovat to podle toho, kdo v čísle 2 na Starém náměstí sedí ve čtvrtém nebo třetím patře.
Kdyby věděli, že Jurij Andropov po smrti Michaila Suslova opustil Lubjanku a nastěhoval se do kanceláře Michaila Andrejeviče, vůbec by nepochybovali, kdo se stane nástupcem. Jenže dnes jsou vnější (i skrytá) kritéria nejasná a kabinet Leonida Iljiče s výhledem na pomník Hrdinů Plevny v posledním letech zabíraly hlavně osoby maximálně na úrovni náměstka prezidentské kanceláře. Pocit hierarchie je ztracen. Socialismus jsme prospali…
I pro samotné elity není lehké se zorientovat v moři fám, žijeme v době falešných zpráv. Na koho vlastně po Rosněfti a Bašněfti vsadit? A co teprve po roce 2018…
A není tu ani Andropov, který v roce 1978 zatelefonoval Gorbačovovi po jeho jmenování tajemníkem Ústředního výboru a vyjádřil se asi následovně: soustřeď se výhradně na generálního tajemníka – soudruh Kosygin ti ke jmenování blahopřál nějak až moc vřele…
Jak současná, tak i brežněvovská epocha je érou špatné rovnováhy z teorie her, kdy nikdo nechce udělat žádný krok jako první, aby nezhoršil své postavení. Proto i sama éra Leonida Iljiče stojí dokonce i ve společenském vědomí jaksi osamoceně. Zatímco se na poli historické mytologie vedou bitvy mezi špatným Leninem a dobrým Stalinem, Chruščovem, který daroval Krym, a Putinem, který ho vrátil, Brežněv si tiše stojí sám na své tribuně a “počítá” olympijské kruhy: “O-O-O-O-O”. A všem je dobře a vesele uvnitř všem srozumitelné sociální smlouvy: “My předstíráme, že pracujeme, vy předstíráte, že nám platíte”.
Tak i dnes: my vám dáváme svoje práva výměnou za Krym a za pocit velké říše. Bylo by skvělé předložit jako dezert ještě růst blahobytu pracujících, ale zatím to není nutné. A právě tím se liší pozdní Sovětský svaz od doby současné: tehdy všichni – od prostého zaměstnance až po tajemníka oblastního výboru, od prodavačky v pustém obchodě až po intelektuála z mezinárodního odboru – chtěli změny. Dnes nechtějí. Protože se bojí, že bude hůř: přijdou o suverenitu, řeknou jim celou pravdu o tisícileté historii, zase je nakrmí levným importem. Proto Nikita Sergejevič Michalkov straší obyvatelstvo novým světovým odhalením – “Jelcin Centrem” požírajícím děti. A vše dobré je osobní zásluha vůdce. Nikoho jiného.
Ale i to už tady bylo: “Když je žena krásná a v posteli vášnivá, to soudruh Brežněv nám radost dopřává.”
Ale Brežněvova éra zároveň říká: i tohle přejde. A na dobu změn je lépe být připraven. O tom, že se blíží, svědčí návrat politických vtipů. Ale tady je vyprávět nebudeme… I tak je všichni znají. Úplně stejně jako za Brežněva.
Zdroj: gazeta.ru 16. 12. 2016
