Na serveru livejournal vydává bloger s přezdívkou Maxim_NM seriál o bývalém SSSR, založený především na dobových fotografiích s komentářem. Protože tento počin shledáváme zajímavým, rozhodli jsme se občas některý díl přeložit a zprostředkovat našim čtenářům. Koneckonců, spoustu věcí (například právě veksláky) jsme zažili i v našem bývalém totalitním režimu a rozhodně není od věci si je připomenout.
Seriál o Sovětském svazu: Veksláci
Veksláci. V Sovětském svazu se tak říkalo překupníkům různých komodit západní výroby, které tito prodejci získávali různými způsoby. Jednalo se hlavně o oblečení a boty, ale mezi kupujícími byly také velmi populární originální gramofonové desky západních hudebních skupin, cigarety, různé cetky, šperky, žvýkačky a dokonce i obyčejné tašky s logem (zvláště ceněná byla taška Marlboro).
Příběhy šedé zóny a černého trhu na dobových fotografiích
Začít můžeme několika slovy o sociálně ekonomické situaci Sovětského svazu v té době. Éra veksláků začala přibližně v roce 1957, po proběhlém festivalu mládeže a studenstva v Moskvě, a trvala více než 30 let, v podstatě do posledních dní existence SSSR.
Důvod existence černého trhu je zřejmý. Sovětský svaz prakticky nedovážel ze západních zemí spotřební zboží (vlastně pouze prodával na Západ ropu), čehož výsledkem bylo, že sovětští občané neměli možnost kupovat si zboží světových značek a všeho druhu – od žvýkaček po auta. Podobné zboží, vyrobené v SSSR (pokud vůbec existovalo), se elegancí zrovna neblýskalo a ve všech směrech ztrácelo na západní produkci. Zároveň ovšem v Sovětském svazu existovalo mnoho lidí, kteří se chtěli oblékat módně a stylově, a tento požadavek trhu tedy začali uspokojovat veksláci.
Veksláci získávali západní produkci různými způsoby a následně ji přeprodávali svým spoluobčanům. Každý vekslák měl v podstatě svůj vlastní prověřený kruh kupujících, skládající se především z “hipsterů a hipíků”, nebo prostě z lidí, kteří si chtěli koupit na sebe něco módního a zajímavého.
Jak se získávalo západní zboží? Zdrojů bylo povícero – zaprvé přes hotelovou činnost, služby cestovního ruchu a průvodce. Asi z názvů dovodíte, že do obchodů nebo výměny zboží s cizinci byl úzce zapojen hotelový personál a průvodci zahraničních turistů. Dalším kanálem byli dálkoví řidiči kamionů a námořníci. Tu první cestu (služby cestovního ruchu) využívala především velká města – Moskva, Leningrad, Kyjev, druhý způsob se používal u hranic nebo v přímořských oblastech – například ve Vladivostoku.
Jaké zboží bylo nejvíce oblíbené a co dávali veksláci cizincům na oplátku? Mimořádné popularitě se těšily značkové džíny, značkové boty (zejména “na platformě”, nebo na podpatku), kecky (Adidas nebo Nike) , jakékoliv jiné značkové oblečení, šperky, originální gramofonové desky nebo kazety, žvýkačky. S cizinci bylo zboží vyměňováno za červený a černý kaviár, tradiční talíře malované chochlomskou malbou, pamětní rubly, a samozřejmě za sovětskou vodku a koňak. Mezi cizinci byly také velmi populární odznáčky se sovětskou symbolikou nebo vztahující se k Olympijským hrám 1980.
Za dob pozdního SSSR byla mezi “obchodním artiklem” na ruském dálném východě také velmi populární japonsko-korejská audiotechnika, která byla masivně směňována ruskými námořníky v přístavních městech za výše uvedené sovětské zboží, a další část “západního” zboží s sebou přiváželi navrátilci z Afghánistánu – nedostatkové zboží kupovali na místních trzích a pak je jednoduše posílali s karavanou mudžahedínů.
Veksláci používali vlastní zajímavý slang, částečně původem z předválečné Oděsy (známé rozvinutou sítí námořního obchodu a pašeráctvím), poté částečně přešel i do slangu “hochů z galerky” z devadesátých let – například slangové výrazy pro valuty – “zelí” a “zelený” pocházejí právě od veksláků. Mezi veksláky také fungoval jakýsi etický kodex – “napálit cenu”, tedy stanovit příliš vysokou cenu zboží stálému zákazníkovi se považovalo za nemorální, takové chování se ale tolerovalo u zákazníků jednorázových.
Na obchod, obchodní činnost a všechny další podnikatelské aktivity měl v SSSR monopol stát, lidem bylo odpíráno právo zabývat se čím sami chtějí, soukromé iniciativy byly trestány. To se samozřejmě týkalo i černých trhovců – sovětská propaganda se všemožně snažila poškodit jejich pověst v očích veřejnosti, stylem “Dneska hraješ jazz, zítra prodáš vlast.”
Proč k tomu docházelo? Hned v prvních dnech své existence zrušila sovětská vláda soukromé vlastnictví a začala tvořit třídu chudých, závislých sovětských lidí, jejichž přání a potřeby byly kontrolovány státem; a mimo státní systém jste neměli mít žádnou možnost se uživit. Cílem autorů tohoto systému bylo vytvoření “sovětského lidu”, který se zabývá především myšlenkami budování komunismu a nemá starosti o každodenní život. Ve skutečnosti se ale tento sovětský lid musel každodenně vypořádávat s úplně stejnými problémy jako lidé v zemích “kapitalistických,” jen to bylo mnohem obtížnější. A tak vznikly specifické sovětské věci, jako byli “podpultovky” a veksláci.
Dopadení veksláci dostávali tresty odnětí svobody za “spekulace” (elegantní výraz!) – což ovšem na obchody nemělo příliš vliv, jelikož toto riziko bylo již zakalkulováno do ceny zboží pro konečného spotřebitele.
Na konci 80. let, na sklonku existence SSSR dostali lidé možnost výjezdů za hranice, na tzv. “nákupní cesty,” a černý trh začal skomírat – zboží, které se dříve prodávalo jen na černém trhu, se začalo masivně objevovat na burzách věcí a v družstevních obchodech.
Po roce 1991 zmizel černý trh úplně.
Zdroj: livejournal.com
