„Padl jsi do zajetí? Tak se tam měj!“ – jak moskevský dramaturg prožil pět let v domácím otroctví.
Otevřené Rusko (Open Russia) zveřejnilo příběh člověka, který nejdříve padl do zajetí k černým realitním makléřům, a potom k čečenskému činovníkovi.
Michail Žilkin – předčasně zestárlý a zešedivělý muž kousek přes čtyřicet kouká na vysoký plot. Na několik sekund se zamyslí a uvědomí si, že kvůli nemocné noze přelézt nemůže, za plotem ho stejně nečeká svoboda, ale podobné vězení – Čečenská republika. Zajatec se rozhodne neutíkat také proto, že první policejní hlídka, kterou potká, jej stejně zadrží a vrátí zpět.
Michail ještě chvilku postojí a s povzdechem se vrací do technické místnosti, kde žije. Pracuje tam do pozdní noci, pak si přinese vodu a ulehá ke spánku. Na dvorku se lenivě pasou kozy.
Tak probíhá typický den Žilkinova otroctví na opuštěné auto myčce u města Šali.
Pod Moskvou. Dům. “Černí realitní makléři”
Příběh, který pro Žilkina vyústil v několik let nevolnictví, začal v roce 2009. Michail, tehdy zaměstnaný jako zástupce uměleckého ředitele divadla Helikon Opera, se rozhodl prodat dva jednopokojové byty v Moskvě, aby se vypořádal s dluhy po smrti rodičů. Za zbývající peníze si koupil dům nedaleko od města Naro-Fominsk pod Moskvou.
“Dům byl nedokončený, proto ho bylo nutné dostavět. Najal jsem místní firmu. K dispozici byla jediná. Vedl ji nějaký Jurij Viktorovič Kirilko. Z tohoto člověka se vyklubal černý realitní makléř,” vzpomíná Michail. Vysvětluje, že Kirilko pod záminkou vyřízení povolení na návoz stavebního materiálu na pozemek přepsal během dvou hodin na katastrálním úřadu polovinu domu na sebe.
Michail se obrátil na soud. V průběhu řízení zjistil, že Kirilko má vlivné příbuzné – sestra je zaměstnaná u policie, její muž je vyšetřovatel a zeť je prokurátor. “Vidíte, jaký to byl gang. Všude, kam jsem se obrátil, mi říkali, že to není možné, že to je úplný nesmysl, máme právní stát. Všechny mé žaloby končily u nich. Ukazovali mi je a smáli se mi do tváře,” rozčiluje se muž.
Souběžně se soudem Žilkin podal trestní oznámení. Důstojník neochotně přijal oznámení a zeptal se: “Cítíš se bezpečně na ulici? Víš kolik je opilců, kteří tě můžou kdykoliv umlátit, nebo přejet autem? Nikdo tě nenajde!”
Soudní proces o určení vlastnictví domu se vlekl několik let. Po jednom ze soudních řízení skončil Žilkin v nemocnici s mozkovou mrtvicí. Podle Michaila mu v nemocnici nitrožilně podávali tramal – silný lék proti bolesti. “Když jsem to zjistil, hned jsem utekl z nemocnice, ale ocitl jsem se v rukách ‘makléřů’, kteří mě odvezli do jejich bytu a pod pohrůžkou zabití mě donutili zřeknout se všech nároků na dům. Nic jiného než souhlasit mně nezbylo. Následující den mě dovezli k soudu, kde jsem podepsal, že se všech nároků zříkám. Tehdy se zřejmě rozhodli, že se mě zbaví,” vypráví Žilkin.
Od soudu jej odvezli do třípokojového bytu v Naro-Fominsku. V bytě bylo neustále sedm až osm lidí. Podle slov dramatika dělali pro gang “špinavou práci” – vybírali výpalné, prodávali drogy, předávali zásilky do vězení. “Hned mě chtěli zabít, ale přesvědčil jsem je, že mohu vydělávat na internetu. Vydělával jsem okolo 30 tisíc rublů vytvářením obsahu pro weby o klasické hudbě. Všechny peníze mi brali, bili mě. Chodit jsem nikam nemohl. Několikrát jsem se přes internet snažil informovat své známé, ale odpověď byla stále stejná: “Zbláznil ses? To není možné. Jaké zajetí?” nebo “Tak se drž!” říká Michail.
Jednou za pár dnů byt navštěvoval detektiv Suchorukov. Pokaždé na mě ukazoval a ptal se ostatních, proč je ten člověk ještě naživu? Zoufalý dramatik napsal jednomu náhodnému známému, Čečenci, se kterým se seznámil na premiéře v Helikon Opeře. Ten Žilkinovi překvapivě uvěřil a zeptal se, kde jej drží. Michail mu dal adresu bytu. Ani ne za den tam vtrhlo několik svalovců, všechny zmlátili a Michaila odvezli do Moskvy.
Čečna, otroctví, běžná věc
Svůj stav v té době Michail popisuje jako mimořádně děsivý: “Neměl jsem ani doklady, ani prostředky. Žil jsem u jednoho dobrého člověka, divadelního kritika, bohužel dnes už nebožtíka.” Občas ho navštěvoval jeden z Čečenců, kteří jej vysvobodili – Ibrahim Guržichanov. Ten Žilkinovi nabídl pomoc se získáním domu za polovinu jeho hodnoty a také mu nabídl, aby se na nějaký čas přestěhovat do Petrohradu, kde mu přes své známé pomůže vyřídit doklady. “Moje hloupost byla v tom, že jsem souhlasil, že jsem se upsal ďáblu, protože jsem už tehdy chápal, že přes soudy svého nikdy nedosáhnu,” stěžuje si Michail.
V Petrohradu strávil asi půl roku. Vyřídil si invalidní důchod. Ibrahim ho pak pozval do Grozného. “Domníval jsem se, že tam mohu normálně žít. Dá se tam levně pronajmout byt, moje invalidní penze stačila v Petrohradu právě na nájem. Jenže když jsem přijel, Ibrahim se začal chovat jinak. Řekl, abych se nepovažoval za člověka, že jsem mu dlužen do konce mého života, sebral mi penzijní i výplatní kartu a doklady. Řekl, abych neprotestoval, že mně bude z mé penze dávat životní minimum, budu se moci svobodně pohybovat, protože stejně bez dokladů nikam z města nemůžu. A jestli něco řeknu, tak víc než den nepřežiji,” vypráví Žilkin.
Z Grozného mě odvezli do Šali, ubytovali mě v technické místnosti v opuštěné automyčce za hranicemi města. V budově nebyla voda. Michail ji musel nosit z kolonie vzdálené 200 metrů. “Bez léků mě neustále bolela hlava. Na příkaz Ibrahima jsem celé dny pracoval na internetu, průměrně jsem vydělával 30 tisíc měsíčně. Na Čečnu to jsou dobré peníze. Četl jsem, že tam je průměrná mzda 20 tisíc, ale ve skutečnosti, po všech odvodech do Kadyrovova fondu, jim na ruku zůstane tak sedm, osm tisíc. Asi tak pět až sedm tisíc mi Ibrahim každý měsíc nechal, abych si mohl koupit jídlo.”
Podle jeho slov se utéct nepokoušel. Ibrahim mu řekl, že má příbuzné na policii a že lidi v Čečně často mizí. Nikdo jej hledat nebude. “V ten moment mě už psychicky zlomil. Pomyslel jsem si: “Budiž, ať je, jak je.”
“Přitom mě neustále navštěvovali různí lidé. Vedle byl motorest. Na myčku občas přijížděli příbuzní umýt si auto. To znamená, že lidé věděli, že mě tam drží, ale nevěnovali tomu pozornost – v Čečně to je normální.”
Za rok se Žilkinovi podařilo přemluvil Ibrahima, aby ho přestěhoval do Grozného. Pomalý internet mu překážel v práci. Zajatce ubytovali v bytě na prospektu Muhammeda Aliho 23. “Je to byt jeho otce. Trochu vybydlený, starý byt. Dům byl poškozen bombardovaním, v zimě je to složité, ale žít se tam dá. Alespoň to je obytný dům a byla tam voda,” vysvětluje Michail.
Dramatik pokračoval s prací na internetu, jeho výdělky se přibližovaly k 50 tisícům rublů za měsíc. Byt nezamykali, proto se mohl seznámit se sousedy, kteří mu čas od času přinášeli jídlo nebo posílali děti na pomoc s úklidem bytu. “Také oni všichni věděli a soucítili. Na ně jsem si uchoval nejvřelejší vzpomínky. Pomoci mi ale nijak nemohli. Ibrahim má velký vliv a kontakty,” říká Žilkin.
V bytě na prospektu Muhammeda Ali prožil asi tři roky. Koncem roku 2016 po něm Ibrahim začal vyžadovat, aby vydělával ještě více. Když zjistil, že zajatce krmí sousedé, naštval se a úplně mu přestal dávat peníze. Michail proseděl celé dny u počítače, byl nevyspalý a cítil se hůře a hůře. Rozhodl se promluvit s Ibrahimem, aby mu z výplaty nechával alespoň trochu peněz: “Jenže on je člověk silný a zdravý, zvyklý vše řešit pěstmi. Rozhovor zakončil tím, že mě zmlátil, bil mě do hlavy, i když věděl o mé mrtvici a jaké to může mít následky. Tehdy mě donutil napsat závěť a odkázat mu polovinu domu v Naro-Fominsku. Myslím, že to se mnou chtěl ukončit.”
S vážnou obavou o svůj život Žilkin napsal umělecké vedoucí divadla Těatr.doc Jeleně Greminové. Greminová ho skontaktovala s neziskovou organizací Memorial. Ochránci práv vysvětlili dramaturgovi, že musí okamžitě utéct. Osvobodit ho pomohl známý, který o jeho osudu už dávno věděl. V noci zajatce odvezli do Republiky Ingušsko. Tam Michail okamžitě skončil v nemocnici, kde mu diagnostikovali otřes mozku.
Podle Michaila po jeho útěku Ibrahim zuřil: “Řekli mi, že je přesvědčoval tím, že prý přivolám hanbu na jejich rod. Sezvali radu starších, na které hlava rodu nečekaně odsoudila samotného Ibrahima. Ale ne za to, že mě držel v otroctví, ale že vztáhl ruku na staršího člověka. Z Ingušska jsem se v březnu tohoto roku dostal do Moskvy a ubytoval se v divadle Těatr.doc. Tam mě objevili lidé z jeho rodiny a řekli mi: “Ibrahim nebyl v právu, my jsme ho odsoudili, ale ty drž hubu a můžeš klidně žít,” říká Michail.
Za několik měsíců umřel stařešina rodu Guržichanových, který se Michaila zastal. Žilkinovi řekli, že Ibrahim přesvědčil ostatní, aby dramaturga umlčeli navždy: “Ibrahimovi se nabízí dobrá kariéra ve vládě. Nepotřebuje žádné skandály nebo nějaké skvrny na reputaci. Dozvěděl jsem se, že letí do Moskvy a tehdy jsem se rozhodl, že mě zachrání jen zveřejnění příběhu.”
1. srpna Žilkin na svém Facebooku zveřejnil (rusky) vyprávění o tom, kde strávil několik posledních let života. Poté na jeho e-mail začaly přicházet výhrůžky od uživatele skrývajícího se pod jménem Zaur Zaur. Neznámý v korespondenci uvedl jeho číslo cestovního pasu a sociálního pojištění a vyhrožoval mu tvrdou odplatou. “Nejspíše to bude někdo z mladších bratrů Ibrahima, protože to jsou dočista dětské výhrůžky,” domnívá se dramaturg.
“Upřímně mohu říct, že se odplaty bojím. Zabít mě není tak těžké. A jestli se za ně postaví Kadyrov, tak nemám šanci. Jediné, co mě může zachránit, je zveřejnění příběhu,” vypráví muž.
Otevřenému Rusku se podařilo najít důkazy Michailových tvrzení. Naro-Fominský městský soud opravdu projednával spor (článek rusky) o dům mezi Žilkinem a Kirilkem. Kromě toho je v databázi soudních rozhodnutí usnesení (článek rusky) téhož soudu z roku 2014, rozhodující spor mezi Jurijem Birjukovem a Jurijem Kirilkem. Birjukov žádal prohlásit za neplatnou smlouvu o darování bytu Kirilkovi. Ani žalobce, ani žalovaný se k soudu nedostavili, a tak žádosti nebylo vyhověno.
zdroj: openrussia.org
