Dnes přinášíme překlad textu ruského publicisty Andreje Kamakina o „podzimu vlády“ prezidenta Putina. Proč ruský prezident doposud neoznámil své plány ohledně příštích prezidenských voleb? Jak si země vedla na počátku jeho vlády a jak si vede nyní? A proč Rusko nikdy nedožene Portugalsko?
Andrej Kamakin: Podzim prezidenta Putina
Léto je za námi, ale jedno je jisté: pokud ne to nejlepší, tak minimálně to nejzajímavější nás teprve čeká. Začínající politickou sezónu nelze ani v nejmenším nazvat běžnou, nebo rutinní. Letošní podzim je i posledním podzimem třetího funkčního období Vladimira Putina. A ten zatím nijak nenaznačil, jaké má pro příští rok plány. Nicméně, bez ohledu na to, jak se nakonec hlava státu rozhodne, i jak prezidentské volby dopadnou, je jasné, že Putinova éra vstupuje do své závěrečné fáze.
Dokonce i život Vladimira Vladimiroviče má už k rozpuku mládí dost daleko. 7. října mu bude 65 let. Stojí za to připomenout, že Boris Jelcin v době, kdy Putina pověřil úkolem opatrovat Rusko a sám se stáhl do ústraní, byl jen o tři roky starší. Michailu Gorbačovovi bylo v okamžiku, kdy složil funkci prezidenta SSSR, 60 let. Takže pokud se Putin rozhodne setrvat ještě další funkční období, stane se na konci svého mandátu nejstarším vůdcem země od 10. března roku 1985; Konstantin Černěnko zemřel ve věku 73 let.
Ale problém nespočívá vůbec ve věku hlavy státu. Vždyť Trumpovi je 71, jeho “dřina na galejích” teprve začala a nikdo si z toho nic nedělá. Jistě, americký prezident umí mnohé přivést do rozpaků. Ale věk na seznamu stížností určitě nefiguruje.
Problém je v něčem jiném – v délce trvání pobytu na vrcholu moci. Sám Vladimir Putin se k tomu před časem vyjádřil následovně: “Všeho s mírou. Myslím si, že ředitel by neměl na jedné židli sedět více než 5 let. Poté jeho práce přestává být efektivní.”
Pro prezidenta ale Putin učinil výjimku, je to mimořádný post. Nicméně trval na tom, že ani hlava státu by ve své funkci neměla zůstávat déle než dvě období v délce čtyř let. Celkem tedy osm let. Toto vyjádření Vladimir Vladimirovič poskytl v roce 1999, měsíc předtím, než byl jmenován do funkce premiéra.
V každém případě však Putinovy názory na vhodné časové ohraničení výkonu funkce hlavy státu od té doby prošly značným vývojem.
První po Stalinovi
Tato evoluce se naplno projevila 11. dubna 2012, kdy přednesl svůj poslední projev před Dumou v pozici předsedy vlády. Poslanec Komunistické strany RF se ho tehdy zeptal, jak by se jako nově zvolený prezident stavěl k návrhu novely, která by omezila počet funkčních období prezidenta na dvě. Tedy k vypuštění slov “za sebou jdoucích” ze současného znění Ústavy. Putin odpověděl, že takový návrh by byl naprosto rozumný, ale jeho samotného by se příliš nedotkl, neboť zákon nemůže platit zpětně. Takže od okamžiku, kdy by byl schválen, by mu umožňoval odsloužit dvě funkční období. V tom by problém nebyl.
Nejde si nevšimnout, že Vladimir Vladimirovič se přece jenom trochu ukvapil. Pokud by se zmíněná změna základního zákona státu vešla v platnost v průběhu jeho současného funkčního období, problém s tím následujícím by nastal.
Připomeňme, že ústavní soud svého času Jelcinovi zakázal kandidovat potřetí bez ohledu na to, že poprvé byl zvolen ještě dle staré, sovětské ústavy. Dost možná právě proto myšlenka, se kterou Putin jakoby souhlasil, nebyla realizována.
Teprve teď na konci třetího funkčního období Vladimir Vladimirovič poprvé veřejně připustil možnost, že by kandidoval i počtvrté. A čím méně času do voleb zbývá, tím méně pravděpodobný je jakýkoli jiný scénář. A pokud se tato možnost stane skutečností, prodlouží se Putinova epocha na 24 let. A to už je pro demokratické země mírně řečeno dost netypické. Nejbližšího soupeře ze skupiny vůdců západních demokracií, německého kancléře Helmuta Kohla, který svou funkci zastával 16 let, Vladimir Vladimirovič překonal před půldruhým rokem. Ale nechme Západ Západem – během několika málo měsíců, 27. ledna 2018 bude pokořena laťka vládnutí Leonida Brežněva, který byl ve funkci 18 let a 27 dní. A pak už z porevolučních vládců Ruska před ním zůstane jen a pouze Stalin se svými rekordními 29 lety.
To ovšem není důvod k jásání, ale spíše k obavám. Jak Vladimir Vladimirovič naprosto správně konstatoval již v roce 1999, efektivita vůdce klesá přímou úměrou k počtu let jeho vlády. Čím delší dobu vládne, tím větší z toho plynou rizika jak pro zemi, tak pro vládnoucí vrstvu i samotného vládce. A toto pravidlo nemá výjimky. Pokud by se snad někdo zaklínal rekordmanem Stalinem a tezí, že s lety přichází také moudrost a síla, velice by se mýlil. Nadšení zastánci “efektivního manažera” by si měli přečíst vzpomínky lékařských specialistů, kteří jej měli na starost. Podle jejich svědectví a téměř jednomyslného závěru prošel duševní stav vůdce v posledních letech jeho života nezvratnými destruktivními změnami.
“Stalinova krutost a podezřívavost, strach ze zrádců, ztráta soudnosti při posuzování lidí a událostí, extrémní tvrdohlavost – příčinou toho všeho byla do značné míry ateroskleróza mozkových tepen, resp. ateroskleróza tyto povahové vlastnosti zvýraznila” – byl přesvědčen akademik Akademie lékařských věd SSSR, kardiolog Alexandr Mjasnikov, svědek posledních dnů a hodin Stalinova života. Stát spravoval ve skutečnosti nemocný člověk. Svou nemoc skrýval, vyhýbal se léčbě, hrozil se, co by mohli lékaři zjistit.
Nikita Chruščov se ve svých memoárech vyjadřuje ještě explicitněji: “Absolutně se nekontroloval! Někdy jsme si říkali, že se jednou dostane do bodu, kdy si stáhne kalhoty a uleví si přímo za stolem a potom bude tvrdit, že to bylo v zájmu vlasti. Prostě mu už hráblo.” Mimochodem, podle názoru toho samého Nikity Sergejeviče – pokud by Stalin žil ještě chvíli, nepochybně by začal novou vlnu krvavých čistek, které by nepřežili mnozí z jeho blízkého kruhu: “Ocitli jsme se znovu ve stejném mlýnku na maso jako v roce 1937.” To mnohé vysvětluje o chování lidí ze Stalinova okolí v posledních letech jeho éry. Někteří výzkumníci se dokonce domnívají, že konec pána Kremlu se neobešel bez pomoci jeho spolupracovníků, vystrašených jeho možnými záměry. I konzervativnější historici, kteří s verzí palácového převratu nesouhlasí, připouštějí, že “Stalinova garda” rozhodně nepospíchala vůdci pomoci.
Samozřejmě v našem případě není vše tak ponuré a dramatické. Vladimir Vladimirovič je v naprostém pořádku, jak o tom svědčí nedávný živý přenos i čerstvé fotky “nahoře bez”. Ani nejnáročnější pozorovatel nenajde žádné známky fyzické či duševní poruchy. Nicméně řada různých rizik je již i tak vidět, jak se říká, pouhým okem.
Portugalský sen
Posledních 18 let se lidem v Rusku žilo nepochybně lépe a radostněji, o tom není sporu. Porovnáme-li sociální a ekonomické ukazatele za roky 1999 a 2017, je kontrast tak nápadný, až to vypadá, že porovnáváme dvě různé země. Posuďte sami.
Průměrná měsíční mzda v roce 1999: 1522,6 rublů, tj. 62 amerických dolarů (zde, při výpočtu byl použit průměrný kurz dolaru za sledované období); v roce 2017: 39 355 rublů, resp. 660 amerických dolarů.
Průměrný důchod: před 18 lety činil 449 rublů (17 USD); dnes je to 12 923 rublů (216 “zelených”). Hrubý domácí produkt se v dolarovém vyjádření zvýšil 6,5 krát ze 196 miliard na 1,28 bilionu. Podíl obyvatel s příjmy pod životním minimem klesl z 28,4 na 15 procent.
Výsledek víc než vynikající. Jenže radost z tohoto historického úspěchu velmi zastírá skutečnost, že na začátku Putinova současného prezidentského mandátu v roce 2011 byla situace ještě lepší než nyní. Mnohem lepší.
Během šesti let současného Putinova funkčního období klesla průměrná mzda o 140 dolarů (v roce 2011 byla 800 USD) a průměrný důchod o 64 dolarů (v roce 2011 činil 280 USD). Podíl chudých, či spíše velmi chudých se zvýšil o 2,3 procentního bodu (v roce 2011 šlo o 12,7 %, dnes je to 15 %). A to i přesto, že země v mnoha ohledech žije na úkor rezerv nahromaděných v “tučných” letech.
Schodek federálního rozpočtu dosáhl na konci roku 2016 hodnoty 2,97 trilionu rublů (rok 2011 skončil s přebytkem 442 miliard rublů). HDP, když jej počítáme v “zelených”, klesl o 770 miliard, tedy 1,6 krát.
Někdo teď určitě namítne (a takoví se už objevili), že Putin s tím nemá nic společného, že vše je důsledek zhoršené zahraniční ekonomické situace a sankcí, které na nás uvalil Západ. Jenže v tom případě by tedy muselo také platit, že Putin nemá zrovna tak nic společného s předchozími úspěchy. A že i tenkrát situace zcela závisela na vnějších, neovlivnitelných silách. A takový závěr by nebyl zcela neopodstatněný.
Jistě si vzpomenete, že na shromážděních hnutí Naši byl růst cen ropy a dalších surovin zcela vážně vysvětlován rostoucím vlivem Putina. K dalšímu rozvinutí této zajímavé teorie ze zřejmých důvodů nedošlo: to by teď bylo nutné přiznat, že moc našeho národního vůdce ve světě klesla. Ovšem něco na tom naivním okultismu “jásající lůzy”, připisující objektu své adorace vpravdě magické vlastnosti, bude.
Legendární štěstí Vladimira Vladimiroviče je minulostí, k jeho návratu nepomáhají žádné magické mantry. Ba hůř, efekt takových zaklínadel je často zcela opačný. “Pokud světové ceny (ropy – pozn.) zůstanou na úrovni 80 dolarů za barel, pak se veškerá výroba zhroutí,” prohlásil Putin v říjnu 2014. O dva měsíce později ceny za “černé zlato” klesly na úroveň 50 dolarů za barel a o rok později pod 30. Žádná katastrofa se díky bohu ani ve světě, ani v zemi nekonala. Ropa se odrazila od cenového dna a ekonomika se začala postupně zotavovat ze šoku. Podle poslední prognózy ministerstva hospodářství vzroste v tomto roce HDP o 2,1 % a do roku 2020 růst zrychlí na 2,3…
Jenže před 18 lety jsme měli nesrovnatelně větší cíle. “Abychom dosáhli velikost HDP na obyvatele na úrovni současného Španělska a Portugalska – zemí, které nepatří mezi lídry světového hospodářství – potřebujeme asi 15 let ekonomiku s tempem růstu HDP ve výši nejméně 8 procent ročně – napsal Vladimir Putin ve svém článku “Rusko na přelomu tisíciletí”, zveřejněném 30. prosince 1999. “Pokud se nám podaří ve stejných 15 letech udržet tempo růstu HDP na úrovni 10 procent ročně, dosáhneme stejné úrovně produkce HDP na obyvatele jako ve Velké Británii či ve Francii.”
A teď realita. Podíl HNP na jednoho Rusa činí 8 750 USD (údaj za rok 2016). Hodnota stejného ukazatele v Portugalsku činí 19 900 USD. Rusko zaostává nejen za notoricky známým outsiderem západní Evropy, ale také za většinou nových členů EU: HDP na hlavu v ČR činí 18 550 USD; Estonsko – 17 650; Lotyšsko – 14 200… Do Francie máme tak daleko jako na Měsíc – 37 000 USD. Nejblíže jsme se dostali k Rumunům, ale i ti nás překonali – vykazují 9 500 “zelených” na obyvatele.
Stejně depresivní pohled je i na naše ostatní sociálně ekonomické výsledky v evropském srovnání. Úplně postačí sdělení, že minimální mzda v tom věčně doháněném Portugalsku je 650 eur, tj. 45 700 rublů (při použití průměrného měnového kurzu za srpen), tedy výrazně vyšší, než je ruská průměrná mzda. A francouzská “minimálka” je v přepočtu na ruské bankovky 104 000! Pro srovnání – minimální mzda v Rusku je od 1. července 7 800 rublů.
Slovanská roztržka
Těžko říci, jaký bude nový strategický plán kandidáta číslo jedna, ale je nepravděpodobné, že by byl stejně ambiciozní, jako ten před 18 lety. Portugalsko, bohužel, zmizelo za horizontem dosažitelnosti. Neporovnatelné. Čistá abstrakce. Mnohem důležitějším bodem v systému našich strategických souřadnic je momentálně kdysi bratrská Ukrajina. Zde je vše blízké, hmatatelné, srovnatelné. Ukrajina je na našich televizních obrazovkách vykreslována téměř jako peklo na zemi, jako vizuální pomůcka k tématu “Proč není dobré svrhávat vládu.”: hlad, mor a průvody gayů. Ale je evidentní, že “antimajdanovské” propagandistické argumenty budou fungovat jen do té doby, dokud bude životní úroveň na Ukrajině výrazně nižší než v Rusku.
Zatím tedy není důvod k obavám. Průměrná měsíční mzda na Ukrajině činí v přepočtu na ruskou měnu 17 tis. rublů, průměrný měsíční důchod 4 400 rublů. Tempo růstu je ovšem impozantní. Během uplynulého roku se průměrný ukrajinský plat zvýšil o téměř 40 % (reálné mzdy, očištěné o inflaci o 19 %), minimální mzdy vzrostly téměř dvojnásobně, na 3 200 hřiven, což znamená až 7,4 tis. rublů. Mimochodem, podle nejnovějších statistických ukazatelů se Ukrajina blíží Rusku, a v jednom ohledu jej dokonce překonala. Jejich “minimální mzda” téměř dvakrát překonává náklady životního minima (které na Ukrajině činí 1 624 hřiven), zatímco v Rusku je minimální mzda výrazně pod tímto ukazatelem, který je u nás vyčíslen na 9 909 rublů.
Stručně řečeno, závod už byl odstartován a naše vítězství v něm není v žádném případě zaručeno. Mimoto se podle některých odborníků nacházíme ve strategicky méně výhodném postavení. A nejde jen o stupňující se sankce.
Existují studie, dokládající přímý vztah mezi efektivností ekonomiky, stupněm rozvoje demokratických institucí a dobou trvání vlády vedoucího představitele státu. Za povšimnutí stojí zejména práce evropských ekonomů Jasona Papaioannoua a Jana Luiten van Zandena “Diktátorův efekt: jak trvání vlády ovlivňuje hospodářský rozvoj v Africe a na Středním Východě.” Porovnáním údajů z 58 zemí dospěli autoři k následujícím závěrům:
Každý rok moci autoritářského vůdce snižuje tempo růstu HDP v průměru o 0,13 %. To znamená, že nedemokratický režim, který se nachází v pozdní fázi své existence, je jednoznačně ekonomicky méně efektivní, než v tzv. “mladých letech”.
Rusko se ve studii neobjevuje, ale ani křivky našeho vývoje nevypadají příliš optimisticky. Podle většiny dostupných mezinárodních ratingů úroveň demokracie v naší zemi ve srovnání s počátkem tohoto století prudce klesla. Například podle Freedom House jsme nyní tzv. “nesvobodným státem”, podle nadačního fondu Berelsman “autokracií” a podle časopisu The Economist “autoritativním režimem.” Samozřejmě nyní můžete zpochybnit objektivitu a přesnost těchto “kanálů”, jenže zaprvé, jiné nejsou a zadruhé, jak říká staré ruské přísloví, žehrat na zrcadlo, když máme křivou hubu, by měla být ta poslední věc.
Skutečnost, že tvář naší demokracie je vážně pokřivená, už neskrývají ani někteří vládní představitelé. Například šéf Ústavního soudu Valerij Zorkin, podle nějž “jisté autoritářské prvky ve správě země bezpochyby existují.” Nic strašného v tom ovšem čelní strážce Ústavy nevidí. Ba co víc, “v současném Rusku povede každé uvolnění šroubů ne k menšímu, ale naopak většímu potlačování základních práv občanů.”
Možnosti testování této hypotézy zatím nemáme: Šrouby se zatím jenom utahují. A prohlásit, že se díky tomu naše základní práva zlepšují, znamená, hodně se vzdálit od pravdy.
Ale zdá se, že ekonomika trpí ještě víc. V roce 2000 (tj. první rok Putinovy vlády) vzrostl HDP o 10 %. V roce 2004 (tj. první rok jeho druhého funkčního období) HDP rostl o 7,2 %. V roce 2008 (první “tandemový” rok – výměna s Medvědevem – pozn.) to bylo 5,2 %. V roce 2012 (začátek třetího období) 3,7 %. Výsledek minulého roku, tj. roku 2016, mínus 0,2 %.
Obecně platí, že čím více se utahují závity našeho státního stroje, tím pomaleji se jeho ekonomické zařízení otáčí. Nic překvapivého. A jak řekl sám Putin před 18 lety – je těžké se udržet znovu necitovat tuto stále aktuální myšlenku – dobrého pomálu ?.
Doba ledová
“Správné by bylo zastavit se, ale já nemohu, nemohu, nemohu… Nemohu a ani nechci.” Lidská mysl je, jak známo, černá skříňka, ale možná není tak troufalý předpoklad, že pocity lyrické hrdinky Ally Pugačovové, jsou z určitého úhlu pohledu podobné náladám, vládnoucím dnes v nejvyšších mocenských kruzích. V hlubinách duše chápou, že zvolená cesta vede do slepé uličky, ale zastavit už nelze. A v tom je hlavní rozdíl mezi současným politickým podzimem a jarem putinské epochy. Tehdy ještě šlo vybrat si cestu. Dnes už ne.
Jelcin nezanechal svému nástupci čistý, vykrystalizovaný politický systém, ale “taveninu” a Brownův pohyb. Putin měl neopakovatelnou šanci vytvarovat z této proplasmy něco civilizovaného, vyváženého. Jenže druhý ruský prezident se nezačal zabývat rozvojem země, či budováním politických institucí, šel na to jednoduše – zděděný chaos zmrazil ve výchozí pozici. Jako v té známé dětské hře na “štronzo” A “figury”, které nechtěly nová pravidla přijmout a “znehybnět”, z politické scény zmizely.
Z hlediska taktiky Putin zvítězil, nicméně z pohledu politického rozvoje země můžeme ty roky považovat za ztracené. Nehledě na upevněnou vertikálu moci, rizika, spojená s předáním vlády, nejen že se nesnížila, naopak značně vzrostla. Stačí jeden chybný krok a bude po štronzu, země se vrátí do období porodních bolestí demokracie.
Tak tak se to nestalo už před šesti lety, kdy “nespokojení občané”, kteří neschvalovali prezidentskou “rošádu”, vyrazili do ulic. Bezprostřední příčinou protestů se tehdy staly volby do Státní dumy, které byly všeobecně považovány za zmanipulované. Ale hlavním viníkem “svátku neposlušnosti” byl jednoznačně Dmitrij Medveděv, který na začátku své vlády prohlásil, že “svoboda je lepší, než být nesvobodný.” Na činy po těchto slovech ovšem nedošlo – a jak se potom ukázalo, ani nemohlo – ale dost o snech.
Když na kongresu Jednotného Ruska Medveděv 24. září 2011 oznámil delegátům a celé zemi, že “je připraven zapojit se do smysluplné práce ve vládě”, část společnosti, která spojila své naděje s “modernizátorem” (a šlo o velmi důležitou část), se cítila podobně jako nevěsta, jíž ženich pláchl ze svatby. Na politickou destabilizaci země není účinnější prostředek, než z lídra zklamaní voliči.
Mocenské struktury se z toho poučily: už nebylo žádné “tání”, žádná “modernizace”, a to ani v čistě verbální formě. A ani nebude. Naopak, bude stále hlubší mráz. V jiném režimu by nynější způsob vládnutí prostě nemohl existovat. Dokonce i současná teplota, nemluvě o nějakém jejím zvyšování, přináší spoustu nerovnováhy: a narůstající problémy, jejichž příčiny se neřeší – politické, ekonomické, sociální, etnické, náboženské – nevyhnutelně povedou k otřesům ve “vertikále.”
Mimochodem, podle informovaných zdrojů “MK”, bude letos na podzim v Dumě předložen nový velký balíček “ochranných” opatření, vážně překračujících hranice přípustného v sociálně politickém a informačním prostoru.
Ani nové “rošády” ve vedení země nelze očekávat. Řídící tým si nemůže takový luxus dovolit. Možná mohl kdysi, ale dnes už ne. Vjačeslav Volodin, poněkud zveličil roli osobnosti současného prezidenta v dějinách, když řekl: “Je Putin – je Rusko. Není Putin -není Rusko.” Pokud slovo “Rusko” vyměníme za “současný politický systém”, pak bude tento výrok správný. Člověk nemusí být věštec na to, aby předpověděl: Stačí, aby Putin na chvíli pustil volant, a celý systém se zhroutí.
Ano, o svržení současného systému dnes neusiluje, ani se nezajímá drtivá většina obyvatel – běžných voličů i elit. Všichni jsou naopak velmi znepokojeni tím, že Putin tak dlouho váhá s oznámením své další prezidentské kandidatury. Ale ani vysoké ratingy nemohou zvrátit běh přírody a společnosti. Stále větší úsilí nyní mocenské ústrojí věnuje udržení statusu-quo a stále méně rozvoji. Takže se blíží okamžik, kdy se tento zastaralý mechanismus zadrhne a přestane fungovat.
Zdroj: mk.ru