Milan Chovanec na mimořádném sjezdu ČSSD, který se konal tento víkend, vyjádřil myšlenku, že pokud se má ČSSD znovu stát silnou stranou, neřkuli hegemonem na levici, nesmí opakovat chybu posledních čtyř let a vstupovat do koalice s Babišovým ANO, protože hrozí, že se stane menší a ještě menší, až bude nejmenší na celém světě a zcela zmizí. Velmi pravděpodobně v útrobách ANO.
Jenže delegáti, kteří se na mimořádný sjezd ČSSD sjeli s cílem zvolit nového předsedu po rezignaci Bohuslava Sobotky, měli v tomto punktu zcela odlišnou představu. A tak Milana Chovance v prvním kole vyloučili z klání o předsednický post.
Do druhého kola postoupili kandidáti, kteří proklamovali vyšší a ještě vyšší míru ochoty domluvit se na společném vládnutí s ANO – Jiří Zimola a Jan Hamáček. ČSSD prostě nechce být panenkou v koutě, i kdyby ji to mělo stát krk. Jiří Zimola – marioneta v rukou prezidenta Zemana a zcela vhodný a připravený nástroj pro konečné zničení ČSSD, té nehodné strany, která si od roku 2003 dostatečně nevážila svého stvořitele, a proto si nezaslouží dále žít – se předsedou nestal. Zvolen byl Jan Hamáček.
A já pocítila úlevu. Úlevu, že se to teď nějak ustálí, že bude chvíli klid. Že Andrej Babiš přestane cítit nutkání lacině vydírat demokraticky smýšlející část společnosti legitimizováním neonacistických postojů SPD Tomia Okamury tím, že je vůbec ochoten s nimi sedat za jednací stůl, či ohrožováním stability ČR vnášením debat o setrvání v EU, jakkoliv obojí je možné považovat z jeho strany spíše za humbuk na efekt, než za vážně míněné kroky. A že Hamáček najde cestu, jak se domluvit s Andrejem Babišem na společném vládnutí. Že společně složí akceptovatelnou vládu, že otevřou cestu k získání důvěry Poslanecké sněmovny, a hlavně, že společně vyženou Okamuru od jednacího stolu a hlasitě za ním prásknou dveřmi. Jednou a provždy.
Úlevu. Takovou, kterou cítí unavený člověk, vydíraný despotou a manipulátorem. Že mu snad dají chvíli pokoj. Úlevu, přesně dávkovanou uzurpátory moci, z nichž jeden “maká”, druhý křičí “shut up” a oba svorně touží po konečném a definitivním – zadupání do země všech svých kritiků a oponentů, ať už je to “nevděčná” ČSSD, novináři, média, neziskovky, “Kalousek”, vy nebo já. Úlevu naivní, hloupou, nesmyslnou. Asi jako když vás někdo na chvíli přestane bít pěstí do obličeje a pro změnu vám dává jen herdy do zad.
