Letošní prezidentské volby v USA by měly zajímat nejen Američany, ale i nás, Evropany. V listopadu se totiž rozhodne, jaká bude jejich zahraniční politika na další minimálně čtyři roky. A vzhledem k dění posledních let a aktivitě Ruska v blízkosti Evropy a v její východní části, bychom měli být na pozoru.
Když nastupoval do úřadu stávající prezident Barack Obama, linie zahraniční politiky byla vytyčena poměrně jasně. Irák, Afghanistán, válka proti teroru. Ani jedna oblast se bezprostředně nedotýkala Evropy. Letos je tomu jinak. Po událostech (a stále přetrvávající krizi) na Ukrajině se Rusko poslední rok angažuje i v Sýrii. A skrze migrační krizi pociťujeme dopady i v Evropě. Proto by nám nemělo být lhostejné, kdo bude příští hlavou USA a jakou politiku vůči Rusku bude razit.
Ačkoliv to tak na první pohled nemusí vypadat, řada Američanů je dlouhodobě znepokojena rolí Ruska v konfliktech na Ukrajině a na Blízkém východě. Byť se Obamova administrativa snažila zaujmout vůči Rusku tvrdý postoj (například jeho vyloučením ze společenství zemí G8 nebo pomocí sankcí), nedaří se jí zabránit dalšímu angažmá Ruska v těchto konfliktech. Jakou politiku ve vztahu k Rusku nabízejí jednotliví kandidáti a co můžeme čekat?
Paradoxně neplatí dělení na demokraty a republikány. Demokratická kandidátka Hillary Clinton dlouhodobě prosazuje zpřísnění sankcí ve vztahu k Rusku a ráda by východní Evropě nabídla vojenskou ochranu. Clinton zastává názor, že je potřeba Rusku zabránit v dalším ozbrojeném angažmá v Syrii, neboť to svými zásahy konflikt akorát stupňuje. Podobný postoj prosazují i republikánští kandidáti Ted Cruz a Marco Rubio, když oba požadují zpřísnění sankcí i ochranu východní Evropy. Oba by však nad rámec toho navíc vyzbrojili Ukrajinu, aby se sama mohla efektivněji zapojit do obrany svého území a nebyla tak odkázána pouze na pomoc zvenčí.
Cruz i Rubio shodně kritizují stávající Obamovu administrativu, což si Clinton, jakožto bývalá ministryně zahraničí spoluzodpovědná za politiku posledních let, nemůže dovolit. Cruz by větším vyzbrojováním rád navrátil větší váhu USA ve světě. Rubio dokonce mluví o druhé studené válce. Za tu je dle jeho slov spolu s Ruskem zodpovědná právě současná slabá a nevýrazná zahraniční politika Baracka Obamy. V Rusku tento republikánský kandidát vidí hrozbu, neboť to se snaží získat vlivové pozice tam, kde je donedávna měly Spojené státy. V žádném případě Rubio neuznává ruskou anexi Krymu a USA by podle něj měly Ukrajině pomoci získat zpět její území a pomoci jí stát se členem EU.
Další republikánský kandidát John Kasich dokonce v jedné z televizních debat prohlásil, že je úkolem každého silného vůdce vědět, kdy je třeba se zvednout a konat. “A z tohoto pohledu už si Rusko zaslouží jednu do nosu,” zakončil své prohlášení k situaci na Ukrajině a v Sýrii.
Nejasné jsou postoje demokratického kandidáta Bernieho Sanderse. Sanders by na jednu stranu chtěl i nadále pokračovat v sankcích proti Rusku, ale zároveň chce hledat cestu, jak se s Ruskem sblížit. Cestu vidí ve vytvoření koalice podobné NATO, která by zahrnovala právě i Rusko. Sanders také věří, že by se mu dialogem podařilo přimět Rusko ustoupit od anexe Krymu.
Největší neznámou je Donald Trump, který má na republikána k Rusku značně netradiční postoj. S Ruskem by rád spolupracoval, neboť ve spolupráci vidí příležitost a ekonomické výhody. Jako společného nepřítele jmenuje ISIS, proti kterému by se USA měly s Ruskem spojit a spolupracovat. Trump chce tlačit na Evropu, aby se o své záležitosti sama více starala. Na opakované otázky Ruského angažmá na Ukrajině Trump vždy odpovídá vyhýbaně a odvádí debatu k jinému tématu. Ve vztahu k Rusku se od Trumpa tedy nená čekat tvrdší postoj, spíše naopak. A vzájemné pochvaly, které si s Vladimírem Putinem přes média vzkazují, tomu napovídají.
Při hodnocení kandidátů je však třeba mít na paměti dvě věci. Volba další hlavy USA je ve fázi primárek, kdy se kandidáti potřebují vymezit nejdříve zejména vůči protikandidátům z vlastní strany. V tuto chvíli tak pravděpodobně volí vyhraněnější pozice, než jaké by zastávali v případě nominace do voleb v listopadu nebo po zvolení. Druhým prvkem jsou podrobné analýzy, data a množství poradců, kterým prezident USA disponuje. Ostré hrany současných politických prohlášení tak mohou být argumenty a detailnější znalostí situace, než jakou mají kandidáti nyní, otupemy a jejich postoj se může změnit. Ale právě i současná prohlášení dávají o dalším zahraničněpolitickém směřování USA leccos tušit.
Miloš Gregor
Autor působí na Katedře politologie FSS MU
