Román Mistr a Markétka ruského spisovatele Michaila Bulgakova pravděpodobně není třeba čtenáři nijak zvlášť představovat. Je považován za nejslavnější ruský román 20. století, vyšel v mnoha jazycích a i v naší zemi se dočkal mnoha vydání. Dnes vám přinášíme překlad přednášky ruského spisovatele Dmitrije Bykova (video přednášky je umístěno v závěru textu), věnované právě tomuto Bulgakovovu dílu. Na pozorného čtenáře čekají zajímavá odhalení o okolnostech a motivech vzniku románu i komu byl vlastně určen a je vcelku možné, že po přečtení tohoto textu opět sáhne do své knihovny pro Mistra a Markétku, tentokrát viděné novou optikou.
100 lekcí s Dmitrijem Bykovem: Mistr a Markétka, rok 1966
Vítejte, drazí přátelé. Dnes začneme v roce 1966 a budeme mluvit o románu, který se objevil 26 let poté, co jeho autor zemřel a co do něj v průběhu posledního týdne před smrtí nadiktoval své ženě poslední úpravy. Půjde o Mistra a Markétku, o knihu, která byla vydána za značně záhadných okolností.
Málo komu dnes něco řekne jméno spisovatele – socrealisty Jevgenije Popovkina. Jevgenij Popovkin napsal v duchu socialistického realismu román o boji Ukrajinců s okupanty Rubaňukové, román ze života krymských kolchozníků Taurida a příběh o kolektivizaci Velká povodeň. Sám patřil ke stranickým pracovníkům. Shodou okolností vedl od roku 1957 nízkonákladový, dost nezajímavý časopis, který si stále nedokázal najít své místo v konkurenci tehdejších časopisů.
Je třeba říci, že šedesátá léta byla obecně dobou dost intenzivní publicistické polemiky. Podobné to bylo i v 18. století, kdy Kateřina II. osobně psávala do magazínů polemiky a Novikov vydával časopis Truteň (Trubec). A také v 19. století, kdy Dělo (Čin) polemizovalo se Sovremennikem (Současník) a oba pak s magazínem Russkij věstnik (Ruský posel). Stejně tak v šedesátých letech 20. století stál Novyj mir (Nový svět) proti časopisu Oktjabr (Říjen).
A v této polemice progresivistů s archaisty bylo velmi obtížné vyjasnit pozice zbylé časopisecké tvorby.
Nebylo jednoduché najít způsob, jak časopis Moskva etablovat, a vymyslet, čím by na sebe mohl upozornit.
Popovkin se obrátil na Simonova, se kterým se znal, a zeptal se, zda by pro něj neměl nějakou bombu. Simonov odpověděl, že “bombu” sice má, ale není jeho vlastní. Byl by tu však jeden takový autor, dramatik, který je žel bohu zpola zapomenutý, a u něho v archívu leží román, jenže tento román Popovkin nikdy nezveřejní. Popovkin zahořel. Byl to takový stranický propagandista, člověk vášnivý. Přes noc rukopis, který mu Simonov dal, přečetl a řekl: “Vydáme to. Ale vydáme to tak, abychom získali předplatitele na rok 1967. Nejdřív vydáme první polovinu, dva měsíce pak vynecháme a druhou polovinu vytiskneme až v novém roce.”
A tak se v roce 1966, na samém konci roku – v 11. čísle, to aby čtenáři měli čas na objednání předplatného na rok následující – objevila sice značně zkrácená – asi o čtvrtinu, ale přeci jen první redakce poloviny románu Mistr a Markétka, který se v Rusku stal hlavní literární senzací druhé poloviny šedesátých let. Tou první byl jak jinak než Jeden den Ivana Děnisoviče.
Osud Bulgakovova románu je dostatečně znám, o tom se mluvilo hodně. Tak jen velmi obecně – Bulgakov pracoval na románu od roku 1929 do roku 1938. V roce 1938 udělal konečnou redakci, do které ale stále dopisoval a diktoval až do března 1940, to jest až do své smrti na nefrosklerózu.
První redakce románu se značně lišila od té, kterou dnes známe pod jménem Mistr a Markétka. Příběh o tom, jak ďábel navštívil Moskvu, napadl Bulgakova (v každém případě tak alespoň pravila legenda, kterou sám šířil) po setkání s tajemným neznámým. Sám Bulgakov tvrdil, že neznámý měl jedno oko zelené, druhé hnědé. To vše samozřejmě patřilo k mýtům, které Bulgakov sám o sobě neustále vytvářel. Bulgakov se podle svého vyprávění procházel kolem Novoděvičího kláštera s pistolí v kapse a s úmyslem skoncovat se životem.
Přišel k jezeru, sedl si na lavičku, vedle si přisedl neznámý a sdělil mu, že sebevražda v této chvíli je zcela nemístná, protože brzo potká ženu, která ho zachrání, a že brzy bude zrušen zákaz na jeho dílo.
A skutečně, brzy zázračně povolili Dny Turbinových (dramatizaci Bulgakovova románu Bílá garda – pozn.) a pak se v jeho životě objevila Jelena Sergejevna. Nejprve se rozhodli, že se nebudou stýkat, ale po roce se Jelena přece jen rozhodla opustit kvůli němu rodinu. Život se měnil k lepšímu po všech stránkách. A po proslulém rozhovoru se Stalinem v květnu roku 1930, poté, co Majakovskij spáchal sebevraždu, strana přece jen poněkud zeslabila nátlak na souputníky a Bulgakov mohl jakžtakž žít.
Příběh o neznámém je samozřejmě plodem čiré fantazie, ale podle všeho Bulgakov v té chvíli jakousi smlouvu uzavřel. A vypověděl ji až po fiasku jeho plánů s divadelní hrou Batum a vzápětí zemřel. Přinejmenším zpovzdálí to tak vypadá a vypadá to neobyčejně pěkně.
Mystická aureola kolem románu existovala vždy, o existenci této knihy vědělo jen 10 až 15 lidí z nejbližšího Bulgakovova okruhu, především jeho soused a přítel Sergej Jermolinskij a věděl o ní Pavel Popov, dramaturg MCHATu. Povědomí o tom, že román existuje, měli i další Bulgakovovi sousedi, například Gabrilovič (scénárista a dramaturg – pozn.). Podle Gabrilovičových vzpomínek mu Bulgakovov jednou řekl, že píše jednu věc, která mnohé překvapí, ale o čem ta věc je, mu samozřejmě nevyprávěl.
Při prvním čtení románu se Bulgakov přátel ptal, kdo je podle jejich názoru Woland. Přečteny byly jen první kapitoly. Je to podivné, ale na tom, že je to ďábel, se neshodli všichni, někteří předpokládali, že je to přeci jen jakási jiná zvláštní síla v hierarchii temných sil. A je třeba poznamenat, že vzhledem k tomu, že Bulgakov poměrně přesně následuje verzi Goetheho, a protože si Goetheho převelice vážil a Faust byl jeho oblíbenou postavou, tak Woland skutečně není tak úplně ďábel. Není to hlavní ďábel, není náhodou, že Bůh říká Mefistofelovi na začátku Fausta v prologu v nebi: “Tvůj rod mě nikdy záštím neplnil. Z těch duchů, kteří popírají, vždy čtverák nejmíň na obtíž mi byl.” (překlad Otokar Fischer).
Woland není kníže temnoty a není hlavní zlo. Woland, pokud k otázce přistoupíme z hlediska tradičního bohosloví, je jeden z mnohých z hierarchie podzemních duchů, kteří spravují zemské záležitosti. Ve skutečnosti je v této hierarchii velmi mnoho různého zla a toto zlo je někdy zábavné, někdy obludné, jindy cynické a všichni se tam starají o své úkoly. Woland je svého druhu domovník, odborník na čištění pozemských problémů. Zjevuje se na Zemi a rychle dělá tu špinavou práci, na kterou by Bůh bez něj nestačil. Je důležité si pamatovat, že Woland není nositel absolutního zla, Woland je jednou z variant tohoto zla, přičemž jde o variantu nejméně škodící. Tu, která trestá hlupáky, dogmatiky přivádí do rozpaků a někdy, když je to potřeba, zachraňuje těch pár slušných lidí.
Obecně, pokud bychom postavu srovnávali s knihou Je těžké být Bohem, tak Woland je takový svého druhu progresor, který byl poslán na Zemi kvůli záchraně Budacha. Budach – to je Mistr, je prostě přikázáno dostat ho z nemocnice, nějak ho spojit s jeho milovanou, pokud bude chtít zůstat, tak ho ponechat na místě, pokud bude chtít odjet, tak ho poslat někam, kde je jakýsi “klid”, do jakéhosi světa, který je v hierarchii všech sfér označen jako takový, řekněme, očistec.
Jistě, není to svět, není to ráj, jistě, bude tam s Markétkou trávit věčnost a cosi tvořit. Jistě, není to to nejlepší, ale jde, řekněme, o to ukrýt ho v nějaké samostatné sféře, kde může bez překážek tvořit.
Pokud jde o samotný román, o jeho strukturu, tak román má dvě naprosto konkrétní vrstvy, jako mnohé Bulgakovovy texty. Myslím, že Bulgakov si dovolil nebývalou drzost. Jsou knihy pro-stalinské, knihy proti-stalinské a jsou knihy napsané pro Stalina, jako svého druhu dopis přímo pro něj.
Takových knih v ruské literatuře mnoho není. Je možno uvést především Vpád Leonida Leonova, drama z roku 1941 o vpádu německých vojsk do ruského města, všichni oficiální činitelé, oblastní tajemníci a agitátoři utíkají v panice z města a tím nejvytrvalejším organizátorem odboje se stane “nepřítel lidu”, který se těsně předtím vrátil z vězení. Vrátil se doslova v předvečer německého vpádu – Leonov to tak napsal, ačkoli víme, že během války vězně nepropouštěli.
Zde jsou ta poselství hned dvě: první – my se na tebe nezlobíme, ty jsi náš otec, to, že nás zavřeli, bylo nutné, a druhé – tvoji bývalí “nepřátelé lidu” jsou nejnadějnějším oddílem, tvoje jediná rezerva. Protože tito lidé už přičichli ke všemu, a když přijdou Němci, dokážou jim klást odpor. Stalin si toto poselství přečetl a Leonov dostal Stalinovu cenu prvního stupně (100 tisíc rublů – pozn. překl.) a ihned ji celou věnoval na stavbu letadla, za což dostal zvláštní poděkování. Tak to je poměrně vzácný příklad toho, kdy se spisovatel a vůdce navzájem pochopili.
Za druhé takové poselství, zcela jasné, je možné považovat Někrasovův román Ve stalingradských zákopech, kde se autor naprosto zřetelně obrací přímo na Stalina a říká: ano, my chápeme, první dny války byly dny ústupů a chyb, ale kdyby nebylo těchto strašlivých dnů ústupu, nebylo by našeho vítězství, protože tento ústup nás zocelil, a teď jsou z nás nadlidé, a proto my k tobě také nechováme hněv. Proto byl příběh, který říkal strašlivou pravdu ze zákopů Stalingradu, první vlaštovka důstojnické, tehdy zcela nebývalé prózy, kterou začali psát až deset let poté Bondarev, Bykov, Baklanov, vytištěn v časopise Znamja a dostal Stalinovu cenu, i když jen druhého stupně.
Mohli bychom ještě připomenout libovolné množství dalších textů, třeba Erenburgovu Bouři, která uprostřed antisemitské kampaně přinesla Erenburgovi další Stalinovu cenu. Psáno jasnou řečí: ano, připouštíme, se svobodou na tom nejsme moc dobře, ano, máme i brutální vedení země, ale Evropa prohrála; Evropa nebyla schopná čelit fašismu, zato my jsme stvořili nový typ člověka a porazili jsme fašismus, a proto máme pravdu. I přes všechna její pokřivení, kterých jsme se dopustili. Kampaň, která byla proti němu vedena, mohla stát Erenburga i život, přesto dostal Stalinovu cenu a k tomu navíc telegram: “Váš román jsem četl celou noc. Přinesl mi umělecký prožitek.”
Stalin byl tedy schopen v textech zachytit zprávy adresované výhradně jemu.
V tomto smyslu je Mistr a Markétka vlastně první text, ve kterém se vyskytují všechna pro Stalina přitažlivá lákadla. Román obsahuje dvě velmi odlišné vrstvy, které dovolují všem postavám plnit role určité duality – všechny se zvláštním způsobem odrážejí jedna v druhé. Je dobře známo, že první vrstva románu je biblický příběh, druhá příběh mysteriózní a třetí satirický, což je ta Moskva, ve které žijeme.
V této knize samozřejmě především zaráží množství epizod, pro které je příznačný nevkus. Je to zvláštní, neboť Bulgakov je obecně považován za spisovatele s dobrým vkusem, netvrdím že dokonalým, ale vcelku slušným. Nebudeme mu skládat shovívavé komplimenty, u génia nemusí být vždy se vkusem všechno v pořádku, protože génius překračuje hranice, ovšem v Bulgakovově případě je v Životě pana Moliéra, Bílé gardě, nebo Divadelním románu dodržena poměrně vysoká estetická úroveň. A najednou v Mistrovi a Markétce nacházíme do očí bijící teatrální, pompézní nadbytečnost některých scén: bál u Satana, s tím přehnaným množstvím nahoty a nevkusné magie, a množstvím Kocomourových vtípků (ve starším překladu Kňour – pozn.), bez ohledu na to, že Kocomour byl za nevhodné vtipkování potrestán, i ti ostatní nevkusně vtipkují – Kravinkin i Azazelo. Ti všichni jsou zde nositeli vkusu, řekněme si to na rovinu, dost průměrného.
Ani nemluvím o velkém množství vypůjčených motivů z literatury “stříbrného věku”, kupříkladu, celá scéna letu Markétky zcela jasně odkazuje k sabatu z druhé části Merežkovského trilogie Leonardo da Vinci. Což znamená, že je tam velmi mnoho věcí, které jsou určeny čtenáři nikoliv snad přímo špatného, ale průměrného vkusu. Ano, dokonce i tento noční nahý Markétčin let je určen k upoutání pozornosti čtenáře nevalného vzdělání.
Ovšem, v románu je toho hodně zcela nepokrytě adresováno přímo jeho hlavnímu čtenáři, kterému je vyslána poměrně jasná zpráva: “Chápeme, že Ty jsi zlo, rozumíme, že toto zlo je nevyhnutelné, protože se s námi jinak jednat nedá. Kromě toho, s těmito lidičkami, které tak krutě trestáš, protože nechtějí odvádět valuty, švindlují ve varieté a v bufetech lidem podstrkávají zamřelé jesetery, to po dobrém ani nejde. Jsi nutné zlo a my Tě schvalujeme, my Tě srdečně přijímáme a přejeme hodně štěstí v Tvém úsilí. Máme jedinou prosbu – ušetři umělce. Dělej, co chceš, v podstatě jsou v téhle zemi, kterou jsi získal, Tvoje metody jediné možné.”
Ne náhodou je v díle psychiatrická léčebna popsána jako zvláštní, téměř nebeské, sterilní království, a v domě, kde se nachází vyšetřovací vazba a kde došlo k odejmutí valut, jsou všechna ta elektronická písmena a dobrosrdeční, zdvořilí čekisté. To vše je pochopitelně groteska a výsměch. Nelze však zamaskovat, s jakým gustem to všechno Bulgakov popisuje. “Ano, ovšemže, tohle vše je nevyhnutelné, ale když uchráníš umělce, Tvé jméno bude žít celá staletí. Neboj se ho chránit. Není většího hříchu než zbabělost, jestli podlehneš této zbabělosti, jestli z hloubky svého dogmatismu, nebo na základě závazku vůči nějakým zastaralým normám, přetneš kořeny umění, tehdy se Tvé jméno na staletí stane prokletým znamením. Ale pokud ušetříš umělce, Tvé jméno bude žít společně s ním, v záři jeho slávy. A Ty s ním budeš věčně hovořit procházeje se po měsíční cestě.”
Ne náhodou zde Ješua Ha-Nocri není ani tak kazatelem, jako spíše umělcem, myslitelem stejného typu, který se pak zrcadlově odráží v Mistrovi. Člověk, který nic nepotřebuje, jen kdyby mu dali možnost dělat jeho práci – ve skromnosti putovat, kázat, učit a tvořit. Tohle je obraz Ha-Nocri, který sice nemá s obrazem biblického Krista moc společného, pro Bulgakova je ale velmi zásadní. Je to především umělec, je to především bezbranný, nádherný, dobromyslný myslitel, který musí být za každou cenu zachráněn, protože je léčitelem lidstva. Zde je to poselství adresované Stalinovi a je velmi dobře čitelné.
Ale v románě je samozřejmě i druhá vrstva. Bylo by hloupé využít Mistra a Markétku pouze k bezprostřednímu oslovení adresáta. I když musím připustit, a zde uděláme nepatrný úkrok stranou, že je velmi ošemetné a mrzuté, když se něco, adresované ve skutečnosti jednomu člověku, stane vlastnictvím celého zástupu lidí. To, že se román Mistr a Markétka stal masovým vlastnictvím, když byl přitom adresován malinké skupince autorových přátel a hlavnímu vůdci země, je tragédie.
Vzpomínáte si, kdysi byla populární tzv. kremelská pilulka (pozn. překladatele malá kapsle, jejíž obal obsahuje elektrody, které při kontaktu se sliznicí žaludku začnou pracovat; doporučovala se pro léčbu různých problémů, např. otrava, cukrovka, stres, alergie, artróza atd.). Přesvědčovali nás, že byla připravena pro starce z Kremlu, ale teď se stala dostupná všem. „Kremelská pilulka“ byla pochopitelně čisté placebo a podvod, a nebojím se říci, že Mistr a Markétka je také takovou „kremelskou pilulkou“, která se najednou stala majetkem všech.
Román, který ospravedlňuje zlo, darmo naplat, prostě ho přímo ospravedlňuje, je to v něm řečeno naplno, se stal hromadným vlastnictvím. A skutečný kult Wolanda byl jedním z nejrozporuplnějších jevů v kulturním životě Ruska šedesátých a sedmdesátých let.
Všichni si pamatujeme, tedy až na ty mladší, ti si samozřejmě nepamatují, ale my ostatní si všichni pamatujeme, jak byly pomalované slavné schody na Velké Sadové. Vchod do muzea tehdy ještě nebyl natřený a zabarvený a lidé se tam realizovali, jak chtěli. Chodili jsme se tam každou chvíli dívat na malby, na kterých byla neuvěřitelně krásná nahá Hella, dechberoucí Woland a Ješua. Stejně tak se objevovaly i nápisy „Wolande, přijď“, „ Wolande, my tě čekáme“, a to ani nezmiňuji, že jistí fanoušci románu dosud na Valpuržinu noc na 1. května na Vrabčích horách slaví svátek na počest toho legendárního letu. Jak tam se v tu noc tančí, to svět neviděl, nebudu prozrazovat místo, kde se to koná, ale koná se to každý rok.
Nedá se nic dělat, třebaže je nevinný, kulturní, zábavný, přece jen je to kult satana. Stejně tak bylo slavné schodiště Raskolnikova také popsáno výzvami „Roďo, bij báby“, ale v případě Rodi to bylo přece jen mnohem neškodnější.
Ano, i přes to, že Woland není tím nejstrašnějším zlem, i když je šibal a šprýmař, i když je Mefistofeles a vlastně nejpřitažlivější postava knihy, byl mnohými vnímán jako návod k jednání, jako povolení zla, jako souhlas. Proč? Protože v tomto světě to není možné jinak. A ve výsledku hlavní myšlenka románu, že nejhorší z hříchů je zbabělost, se dostává do pozadí a do popředí vystupuje království satanovo, schválené fascinující zlo. Není to ideál, je to ďábel, je to takový Valentin Gaft (pozn. překladatele: herec, který hrál roli Wolanda ve filmu Mistr a Markétka (1994 v režii Jurije Kary), jestli už na to přišla řeč. Je všeobecně známo, že Bulgakov neobyčejně obsáhle používal texty svých předchůdců, v první řadě Ilfa a Petrova – paralely mezi suitou Wolanda a suitou Bendera vešly obecně ve známost poté, co Maja Kaganskaja spolu se Zeevem Bar-Sellou publikovali vynikající knihu Mistr Gambs a Markétka.
Ale tyto paralely byly naprosto očividné i do té doby. Protože ryšavý Azazelo je Balaganov, Kravinkin je jasným Panikovským, kocour je Kozlevič. Mimochodem, kocour a kozel jsou dva hlavní symboly satana. Takže všechno bylo vymyšleno moc dobře. S jedním rozdílem: román o Benderovi je takový christologický mýtus, román o Tricksterovi (pozn. překladatele Šibalský bůh), o potulném šaškovi, který obvykle koná dobrá kouzla, který tak nějak obrušuje zvířecí mravy doby. A kvůli tomu Bender umírá a je vzkříšen, jako se sluší a patří na šibala v pikareskním románu.
Mistr a Markétka však není vůbec pikareskní. Román, ve kterém je z christologického mýtu Bendera vytvořen mýtus zcela protikladný, mýtus o všemohoucnosti, o absolutní síle zla, o tom, že svět je postaven na zlu, a pro ty, kteří s tímto zlem vycházejí, je připraven klid, a pro ty, kteří s ním bojují – světlo. Ale pro většinu je připraveno peklo, pozemský život, celý ten jeho hrůzný stalinský karneval, z jedné strany plný veselí a ze strany druhé krutosti. A proto Bulgakovův román, ve srovnání s romány Ilfa a Petrova, představuje přímý protiklad a neobyčejně krutou parodii, a v jakémsi významu antitezi, jelikož nakolik Bender obměkčuje a vylepšuje životní prostor kolem sebe, natolik Woland všemu přidává zápach síry a pekelný kolorit.
A v čem spočívá třetí vrstva románu, která je adresována už všem čtenářům? Domnívám se, že klíčovou postavou zde není ani Mistr, ani Markétka, ale Frída. V románu má každý svého dvojníka. A ani tentokrát tomu není jinak. Mistr má pochopitelně Ješuu, Woland pochopitelně Piláta a Markétka má Frídu. Jedná se o další velmi významný románový odkaz k Faustovi, protože příběh Frídy je i příběhem Markétky – Gretchen, která porodila dítě, zadusila ho a umírá na popravišti.
Frída, která prosí, aby jí už víckrát nedávali k posteli kapesník, tak znovu svazuje román s klasickou křesťanskou tradicí.
Příběh o zradě a mrtvém dítěti tak zapojuje Mistra a Markétku do řetězce románů o smilstvu a mrtvém dítěti, který vytváří námět prostupující ruským románem 20. století. Ať je to Doktor Živago, Tichý Don nebo Lolita, kupodivu je to stále jeden a tentýž příběh o lásce, osudové a zakázané, a o zmrtvělé, neživotaschopné společnosti, která se z toho narodila.
Jako má Frída svou druhou, magickou, hříšnou tvář, tak je Markétka odrazem námětu ruského románu 20. století. Vždyť Axiňja, Lara, Lolita i Dáša z Křížové cesty jsou ženské vzory, ztělesňující Rusko, zemi, ve které se udál následující hrozný příběh: nejdříve smilstvo, potom útěk s milencem a poté mrtvé dítě. Tyto části námětu se nutně znovu opakují. Můžeme říci, že Frída a Markétka jsou v románě dvě zvláštní, zkažené, ale Rusku vlastní tváře, protože Frída, Frída, matka – vražedkyně, které je neustále tato vražda připomínána, je přece jen postavou křesťanskou. A Markétka je tou čarodějkou, tím Ruskem, ve které se změnila.
I kdybychom si mysleli o Markétě Nikolajevně cokoliv, je bezesporu okouzlujícím stvořením a nemůžeme nepřiznat, že nejpřitažlivější je tehdy, když se stává čarodějkou, když, namazaná Azazelovým bahenním krémem, ničí byt kritika Latunského. Takovou Markétku milujeme nejvíce. Ale nesmíme ani na vteřinu zapomenout na to, že je to tvář magická, čarodějnice. To je proč Bulgakovova myšlenka (i když ani jemu samotnému nebyla úplně jasná) spočívala v tom, že magická, pekelná tvář Ruska třicátých let je tváří takové země, kterou Rusko bylo doposud a kterou možná bude i poté.
Dosud se rozsáhle diskutuje o tom, jestli Stalin četl román, který mu byl adresován. Existuje teorie, že ve čtyřicátých letech, už po válce, se povedlo Jeleně Sergejevně předat výše, Poskrebyševovi (Stalinův osobní tajemník – pozn.), jeden exemplář románu. A je možné, že přečten byl, protože alespoň do posledního záchvatu stalinské paranoie v roce 1951 byli umělci v bezpečí.
Jenže v roce 1951 začal nejdříve hon na kosmopolity, který trval už od roku 1949, a potom už čistě na Židy, tak zvané lékaře-vrahy, a v souvislosti s tím i na všechny spisovatele, kteří psali v jidiš. To už bylo jasné, že se paranoia probudila naplno. Nevíme tedy, zda byla zpráva předána, ale mám silné podezření, že kdyby nezačala válka a kdyby Bulgakov neumřel, kniha by mohla vyjít tiskem a možná by dokonce dostala Stalinovu cenu, jelikož se nemohla Stalinovi nelíbit, nepoznat sám sebe nemohl.
Nahlédněme pod pokličku pro mě jednoho z nejpřesvědčivějších výkladů knihy, který byl publikován Alexandrem Isaakovičem Mirerem pod pseudonymem Alexandr Zerkalov. Je samozřejmé, že tuto knihu nemohl v Sovětském svazu vydat, proto byla k dostání v zahraničí. Zde byla publikována v devadesátých letech dvě pojednání a to Evangelium Michaila Bulgakova a Etika Michaila Bulgakova.
V Evangeliu byly podrobně vystopovány především gnostické zdroje bulgakovské mytologie a bulgakovského vnímání světa a v Etice je řečena hrozná věc. V Etice je řečeno, že se Kristus u Bulgakova skládá ze dvou bytí, z Ješuy a Piláta, protože Pilát představuje všechnu sílu a Ješua pak veškerou lidskost. Pilát je síla Krista, která nesouhlasí se zlem, která se vypořádá s Jidášem, protože podle Bulgakova je pro moc nejdůležitější pořádek.
Ne náhodou Losskij, kterého Bulgakov velice pravděpodobně četl, psal o božském charismatu moci, o tom, že zavádí pořádek a bůh (vládce) se proto nazývá bohem (vládcem), protože vládne. Toto je myšlenka, která zůstává v křesťanství vždycky poněkud upozaděná, raději se o ní nemluví, alespoň v ruské teologii, jelikož je to v určitém smyslu už opravdové ospravedlnění moci – není moci jiné než od boha. A správně říká Kurajev, že moc v tomto případě – a moc je zde synonymem slova pořádek, tedy že pořádek zavádí Bůh a Pilát tento pořádek světa chrání, i kdyby to bylo sebestrašnější. Oba jsou proto sjednocení v Kristu.
Kristus není jen tak ledajaký vládce, je král králů, a když Pilát mluví s Afranijem, když fakticky odsuzuje Jidáše, je neskutečně přitažlivý, je nemožné se mu postavit. A tady Mirer dochází k tomu, a já nevím, co proti tomu namítnout, že pro Bulgakova měla obrovské kouzlo tajná policie, protože Afranij je nepochybně jedním z nejkladnějších hrdinů, promiňte mi to školní pojmenování, nejkladnějších a nejvíce okouzlujících hrdinů románu.
Vždyť si jistě vzpomínáte na ten pozoruhodný rozhovor, ve kterém se nachází skrytý smysl v každém slově: „Nicméně, říkám vám, zabijí ho,“ „Zasloužíte si nejvyšší ocenění, Afraniji, jste člověk, který se nikdy nemýlí.“ Tento člověk umí chápat příkazy moci, i když jsou zadávány nejvýše šifrovaným způsobem. Zajisté je v románě Afranij zosobněním tajné policie Stalina, protože s pomocí této policie Stalin udržoval pořádek ve své říši. Tuto divokou myšlenku, že Kristus není jen v Ha-Nocri, ale i v Pilátovi, nejen v Mistrovi, ale i ve Wolandovi, protože Woland je nástrojem božského záměru, tuto myšlenku čtenář chápe těžko.
Ano, my se musíme zřejmě připravit na takovéhoto Bulgakova, jelikož třicátá léta jsou doba Bulgakova, ve dvacátých létech se cítil krajně nepříjemně. Je možné, že začal něco chápat v roce 1939 po tom, co propadla myšlenka hry „Batum“. Je možné, že porušil jakousi svou vnitřní dohodu a kvůli tomu zemřel.
Já ale vždy uvádím příběh, který podle mě dokazuje jakousi posmrtnou revizi Bulgakovova vztahu ke svému románu. Vy víte, že ani jedna filmová adaptace se nikdy nevydařila. Pokusů bylo hodně, ale všechny byly marné. Aktuálně se ve Spojených státech ještě snaží o jedno zfilmování, ale stejně se jim nepodaří. Když Alov a Naumov natočili Útěk, což byl poslední film, který Jelena Sergejevna viděla, den před svou smrtí, když ji doprovázeli domů, jim pravděpodobně na Krymském mostě (tam je vše symbolické) něco řekla. Řekla jim: „Děti, mně se tak líbil váš film, že když bude možnost natočit Mistra, vy budete prvními kandidáty. Pouze vám dám na to práva.“
A tak plynul čas, Alov umřel a v roce 1986 Naumov chce točit Mistra. Dozvídá se, že všechny dokumenty s Columbia Pictures už podepsal Elem Klimov, který se stal předsedou Svazu filmařů. A tak Naumov posílá ženu a dcerku do divadla, sám se chystá jít spát, nad Moskvou je velká bouřka. Usíná, najednou ho vzbudí zvonek u dveří, hlasitý a ohlušující. Vstane, klopýtne o noční stolek, ale hlavně otevře dveře. Na prahu stojí Jelena Sergejevna, celá zmáčená červencovým lijákem. Uběhlo 16 let od její smrti. Říká: „Voloďo, jsem tu na skok. Chci jen říct, že Klimovovi se film nepovede. A nezlobte se, nepovede se nikomu, Michail Afanasjevič to nechce.“ On říká: „Ale pojďte dál, Jeleno Sergejevno.“ „Ne, ne, čeká na mě Michail Afanasjevič.“
Dole se ozve hrozný řev auta a on vidí, jak ohromný ZIS odlétá někam do deště. Jde spát, ráno se vzbudí, myslí si, ach, to byl krásný sen a všimne si škrábance od nočního stolku. A po měsíci končí natáčení Klimova, protože se nedomluvil s dědici, a po několika letech se schová do šuplíku a zmizí film Jurije Kary a objevuje se, když už ho nikdo nepotřebuje. A potom se k natočení filmu chystá Bortko, jedu k němu do Petrohradu, dělám s ním rozhovor, říkám: „Voloďo, neodrazuje vás to, že tento film se nikomu nepodařil?“ On říká: „Já jsem komunista, ateista a v mystiku nevěřím. A podívejte se, jakého mi vyrobili kocoura!“ Ukazuje mi amerického kocoura, vyrobeného v Columbia Pictures.
Po měsíci je jasné, že kvůli krizi financování končí, kocour nebude – místo kocoura vzniká jakási nestvůra, kterou vidíme ve filmu. I samotný Bortkův film se ukazuje jako ohromný propadák. Michail Afanasjevič nechce, aby natočili film podle tohoto námětu, zřejmě asi něco pochopil. V této knize jsou pozoruhodná slova: „Nikdy o nic neproste ty, kdo jsou silnější než vy. Sami přijdou a sami všechno dají.“ Stálo by za to doplnit – a až se to stane, nepřijímejte.
Zdroj/video přednášky zde.