Následující text necháváme zcela bez komentáře. Prosím, přečtěte si ho.
Často mi vyčítají: “Oksano, copak ty nemiluješ svou vlast?” Ponecháme-li na chvíli stranou skutečnost, že spojovat koncept lásky a vlasti je naprosto absurdní, pak musím odpovědět: Ne, nemiluji. A po událostech v Beslanu a po všech dalších, které následovaly, včetně té docela čerstvé – uvěznění matek obětí a novinářů – ji dokonce nenávidím. A i když se mi před časem jeden romantik pokoušel tvrdit, že lásku necítíme kvůli něčemu, ale něčemu navzdory, tak na tohle já prostě sílu nemám. Protože to „navzdory“, které vytváří naše země, se dostává mimo rámec běžných lidských emocí, a zůstává jen okleštěná a chladná nenávist.
A proto přiznávám, drahá vlasti, nenávidím tě.
Nenávidím tě za odporné čekistické ksichty Tvých vládců, které absolutní moc a lhostejnost odtrhly od reality a kteří žijí v malém umělém světě drahých sportovních obleků a hodinek, kde místo lidí vidí jen cifry veřejné obliby.
I za potrhlé a patolízalské zákonodárce, které už dlouhé roky nevolil nikdo kromě jich samých. Zákonodárce, kteří na svých teplých místečkách lpí, jako kdyby na tom měl záviset jejich život, kteří mají plné ruce práce s nesmyslnou snahou sladit protiklady a čas od času i zakrýt zločiny, a díky jejichž práci mohou tupí kati beztrestně chytat lidi kvůli nežádoucímu nápisu na tričku.
Za neukojitelnou touhu různých mocných a jejich mocenských kruhů trhnout prachy na všem, co se dělá, bez ohledu na to, proč se to dělá, zatímco vysloužilí důstojníci se radši zastřelí, než by museli snášet bolest, pro staré lidi není dost léků a na výstavbu hospiců nebo na léčbu pro vlastní děti lidé vybírají peníze na sociálních sítích.
Za chudobu a bezmoc tvého lidu, kdy na prahu 21. století dovoluješ grázlům držet donské horníky a dělnice z Šikotanu ve skutečném otroctví, když jim v souladu s vlastními zákony a kvůli korupci umožňuješ beztrestně nevyplácet mzdu.
21. století, ve kterém učitelé, lékaři, zdravotní sestry, prodavači, konstruktéři metra, ti všichni, kteří celý život dřeli, o nešťastném Krymu nemluvě, dostávají pod hranici chudoby, protože jejich důchody padly na ukojení tvých imperiálních choutek.
Za ministryni školství, věřící stalinistku, která sekulární většině země na očích líbá ruku vrchnímu pokrytci – patriarchovi Gundjajevovi. A taky za to, jak plníš svou hlavní odpovědnost, dohled nad dodržováním práv lidí, kteří v tobě žijí – chováš se jako policajt, jsi taková nejen navenek, ale i v duši, ta mentalita je do tebe prorostlá a nelze ji vyrvat jinak než s masem, bez narušení celé tvé podstaty.
Té podstaty, jejíž přisluhovači matkám, jež v Beslanu přišly o děti, a novinářům, kteří psali pravdu, zkroutili ruce tak, že byly samá modřina.
Za to, že dlouhá desetiletí vtloukáš vlastnímu lidu do hlavy, že není víc než pokorné stádo, na kterém nezáleží, že můžeš v rozmezí hodin rozhodnout o tom, že rozpoutáš válku, nebo se zapojíš do války cizí, a pošleš do nich své nejlepší lidi, a pak se k nim neznáš a pohřbíš je tajně jako nějaké zločince.
Za to, že sama sobě i svému lidu lžeš úplně ve všem, počínaje vymyšlenou velikostí a konče neexistující jednotou, které nejsou v souladu ani se zdravým rozumem, ani se špatnou pověstí tvých nejlepších a tebou zrazených představitelů: sportovců, kteří si za tebe byli ochotni vyrvat žíly, za což jsi je nakrmila farmaceutickým svinstvem, patrně aby se jim lépe rvalo.
Kvůli tvářím těch beslanských matek, obyčejných ženských, které by tě milovaly ze všech sil, slepě a bezvýhradně, jen kdybys jim nesebrala to, co jim bylo nejdražší. A je jedno, čí ruce to spáchaly – když zemře byť jen jediné dítě, nikdo si na žádnou částečnou odpovědnost nehraje.
Za to, že nenávidíš sebe sama, a proto jsi nelítostná, marnotratná, a každý den žiješ, jako kdyby to byl tvůj poslední.
Chci – potřebuju! – aby ses restartovala. A nejlépe s vymazáním všech dat.
Ale nevím, jak toho dosáhnout klidnou cestou. Protože v mnohém z toho, co jsem popsala, jsi uspěla, drahá vlasti. Svůj lid jsi nechala uvíznout hlouběji v pokoře, jsou trpěliví jako ovce a cítí slepý strach.
A přitom je nutné, aby promluvili. Aby povstali a vyrazili, ať už do ulic, nebo k volbám. Protože pokud se tě není možné zbavit najednou, pak je nutné, aby tě naředili jako přesolenou polévku.
Aby se moc nekoncentrovala v jedněch rukou.
Aby zemi nevládli kreténi, kteří dělají z lidí otroky.
Aby horníci, učitelé a dělnice z továrny na zpracování ryb nežili hůř než uklízečky v Gazpromu.
Aby se důchody nevyplácely a nevalorizovaly podle toho, kolik se ukradne, ale podle daných pravidel.
Aby prezident a premiér otvírali ústa, jen když chtějí říct: a) toto je hotovo, b) omlouvám se, c) toto hotovo není – a proč.
Aby nebylo možné přijmout během dvou hodin zákon, který nám umožní vtrhnout na cizí území.
Aby důstojníci a vojáci naší země bojovali za správnou věc, a aby, pokud zahynou, jim po smrti vzdal hold prezident po boku žalem zdrcených příbuzných, aby jejich jména byla po celé zemi známa jako jména hrdinů.
Aby beslanské matky měly právo a možnost do konce svého života oplakávat své děti a proklínat vlastní zem, aniž by jim za to hrozil trest.
Promiň mi ten patos, milá vlasti, prostě musím křičet. Křičím, protože tě chci milovat, ať to znamená cokoli. Ať už za něco nebo něčemu navzdory. Dej mi šanci. Zbav se těch zrůd, které tě ničí.
Oksana Paskalová
Zdroj: openrussia.org 4. 9. 2016
