Kdysi dávno bývalo normální držet se přísloví „o mrtvých jen dobře.“ Zdrženlivost v soudech o lidech, kteří již nejsou mezi námi, byla známkou slušnosti a dobrého vychování. Ty doby jsou pryč. Text, jehož překlad vám nyní přinášíme, se primárně týká ruské společnosti, ale pozorný čtenář najde paralely velmi blízké i té naší – stačí si vzpomenout, jak někteří vrcholní politici, resp. politici za zenitem své kariéry, dnes mluví o prvním českém prezidentovi.
Denis Dragunskij: O zdrojích a rozkvětu kultury nenávisti.
Michail Světlov kdysi dávno řekl: “U nás je možné žít až po smrti.” Šlo o to, že umělec dojde ocenění až po smrti: umělce skutečně velkého a populárního povznese na piedestal nedosažitelné výšky; umělce skromnějšího nadání udělá smrt, zvláště ta tragická, větším; a dokonce i pro zcela neznámého dělníka štětce či pera bývá po smrti snazší probojovat se na výstavu nebo do nakladatelství k radosti jeho příbuzných.
To se netýká jen umělců. Smrt je veliká smiřovatelka a utěšitelka. “Dobře je na hřbitově. Vše, co bylo komplikované, mučivé, se stalo lehkým. Blízký člověk tu žije vlastní, dobrý, jasný život a vztahy s ním se staly tak příjemné.” (Vasilij Grossman: Na věčnosti, 1957)
Bohužel to však platí pro doby i lidi dávno minulé, pro odchovance ruské klasiky a předválečného humanismu vůbec. Předválečného ve smyslu před 1. světovou válkou. Tento duch předminulého století přežil až do poloviny 20. století a snad i do konce jeho třetí čtvrtiny. Ale všechno jednou skončí. Doba i lidé jsou teď jiní. Teď sotva člověk zemře, ihned ho začínají nenávidět ještě víc než za jeho života.
Nebudu uvádět příklady – je jich příliš mnoho, všichni je mají v čerstvé paměti. Nejprve přijde zběsilá škodolibost na adresu zemřelého. Druhá vlna – to je horoucí nenávist vůči těm, kteří projevovali zlomyslnou škodolibost. Ve třetí vlně zlomyslníci vysvětlují nenávistníkům, jak se mýlí. To vypadá následovně: “Ať shoříte v pekle!” – “Ne, vy, vy, vy!” Tak někde u pátého cyklu je objekt žalu (či zlomyslnosti) zapomenut a zůstává čirá nenávist.
Pokud se cosi stalo součástí slovesného, emocionálního a mentálního života, znamená to, že se to stalo součástí kultury. Proč kultura nenávisti a opojení vlastní bezcitností tak rozbujela?
Ukazuje se, že ruská kultura poloviny 20. století a let následujících má jednu vskutku úžasnou vlastnost. Tato vlastnost ji radikálně odlišuje od klasické ruské kultury (a zvlášť literatury) 19. století, o které hovoříme s nadšeným vzrušením a hrdostí. Puškin! Gogol! Dostojevskij! Tolstoj! Někrasov, Turgeněv, Čechov a celý zástup spisovatelů s významem jen o trochu menším: Grigorovič, Leskov, Korolenko, Ertel, spisovatelé – Narodnici (omlouvám se, že takhle v jedné kupě) a také Potapenko, Andrejev, Kuprin a dokonce i Bunin a Blok. Dnes se považujeme za zákonné dědice “zlatého věku ruské kultury”. Ale přitom to tak vůbec není. A co že je to za novou vlastnost? Neobvyklá tolerance vůči zlu, to je ona. A odtud pramenící soucit s katem a pohrdání jeho obětí.
Celá ruská klasická literatura je naplněna soucitem s “malým člověkem”. S oběťmi okolností nebo zločinců, chudoby nebo nemoci, policie nebo tajných. Ubohá Líza, Samson Vyrin, Akakij Akakijevič, Anton Goremyka a také Akulina a Duňka z Grigorovičových příběhů, které Ruskem tak otřásly, Gerasim se svou Mumu, Makar Děvuškin, Nětočka Nězvanova, Soňa Marmeladova, Katjuša Maslovova, výrobce rakví Jakov Bronza spolu s houslistou Rotšildem, Andrejevových Sedm oběšených, Kuprinovy prostitutky a bezejmenná “pod náspem, v příkopu nekoseném” (citát z básně Alexandra Bloka o dívce, kterou zabil úděsný život v malém městě a skočila pod vlak).
Soucit byl nejdůležitější mravní hodnotou. Trestance lid označoval za “nešťastné”, advokáty doslova nosili na rukou. “Vstoupíme do soudního sálu s myšlenkou, že i my jsme vinni,” vyzýval Dostojevskij. My, kteří soudíme a trestáme.
Pokušitelům, podvodníkům, vydřiduchům, tyranům, žandárům a nespravedlivým soudcům se od autorů a čtenářů dostávalo, jemně řečeno, nesrovnatelně menšího pochopení.
Gubernátora, který přikázal střelbu do pracujících, v důsledku čehož zahynulo mnoho lidí včetně dětí (povídka Leonida Andrejeva “Gubernátor”, 1905), litovala bezejmenná gymnazistka, ale proč? Protože gubernátor se za tento rozkaz sám odsoudil ke smrti, úmyslně vycházel bez ochránců, a tak ho zastřelili ozbrojení revolucionáři. “A celý den vzrušeně hovořili o vraždě, jedni ji odsuzovali, druzí schvalovali a radovali se. Ale za všemi těmi řečmi, ať už byly jakékoli, bylo cítit chvění veliké úzkosti: cosi ohromující a všeobklopující, podobné cyklónu, prolétlo nad životem a za jeho nudnými všednostmi, za samovary, postelemi a bochníky vystoupil z temnoty hrozivý obraz boží odplaty. Mladinká gymnazistka plakala.”
Ale těžko by mohla plakat pro zastřeleného gubernátora, kdyby předtím ona, její matka i její babička neplakaly nad Ubohou Lízou, Samsonem Byrinem, Antonem Goremykou a dalšími.
Ve 20. století počínaje jeho druhou třetinou se vše najednou změnilo.
Nyní vzbuzuje oběť (zejména slabá, bezejmenná a dávná) opovržlivou zlost. Kat “plnil rozkaz”, “byla taková doba” a vůbec “není na nás, abychom ho soudili”. Takže oni mohou soudit, odsuzovat a trestat. A my – nic.
A jedna užitečná rada na okraj: Pokud vám někdo s nesouhlasným výrazem říká “nesuďte”, znamená to, že už vás odsoudil, v naprostém rozporu s přikázáním, na které se ten pokrytec odvolává.
Stačilo, když kdosi napsal na sociálních sítích, že vedle krásného hřbitovního pomníku hlavního kata NKVD Blochina (který osobně, svou vlastní rukou postřílel více než 10 000 lidí) by nebylo od věci umístit tabulku, která by upozornila na tento historický fakt – okamžitě se vzedmul pokrytecký hlas: “Bojovat s mrtvými, fuj, to je nedůstojné, podlé.”
To, že zabíjel 20 lidí denně, podlé nebylo. Upozornit na to podlé je. Zajímavé.
Zato obětem se nakládá vrchovatě. Zemědělci ukrývali chléb, dělníci stávkovali, docenti sabotovali. Poláci, Karelové, Němci špehovali. Krymští Tataři, Balkaři, Čečenci a Ingušové zrazovali. Kdyby se k moci dostal Trockij (Bucharin, Kameněv, Zinovjev, Rykov atd.), bylo by ještě hůř. Maršálové a generálové všichni jako jeden se chtěli sami zmocnit moci. Za sbírání klásků bylo vězení – dobře jim tak (argument: “Nebo si myslíte, že krást a loupit se smí?”).
A účetního Ivanova a jeho ženu a dalšího půlmilionu takových účetních a jejich manželek zavírali a popravovali pro všeobecnou výstrahu, která byla vzhledem k blížící se válce prostě nezbytná.
A to nejdůležitější – vždyť do lágrů nenahnali všechny a už vůbec ne všechny popravili. Všechny ne. A to znamená, že ti, které nezavřeli a nezastřelili, byli normální, nevinní lidé. Takže, pro ty popravy existoval určitě důvod.
A Židé? Nejspíš si za to mohli sami, proč by je jinak tak nadšeně a svědomitě zabíjeli na konci let třicátých a počátku čtyřicátých. Nejspíš proti sobě něčím popudili pokojné, málo vzdělané obyvatele východoevropských měst a vesnic. A ti, kdo se účastnili pogromů? Vždyť už to bylo řečeno: nevzdělaní lidé s těžkým životem se celkem přirozeně chtěli přiživit na židovském majetku… A vůbec, “není na nás, abychom soudili”.
Oběti se samy nabízely. A patří jim to – z hlediska velkých dějin. Ale jaképak dějiny, jaképak represe, války a “konečné řešení židovské otázky”. Něco ze života. Kolikrát jsem se pokoušel, když jsem viděl, jak pět lidí mlátí jednoho, vmísit se, povolat na pomoc pořádné chlapy. A pořádní chlapi uvážlivě odpovídali: “A copak víme, co je mezi nimi? Možná jim dluží peníze a nevrací. Možná urazil něčí děvče. A vůbec, třeba si začal sám.”
Samozřejmě, to všechno má své objektivní příčiny, jako například … atd., atp. a mnoho dalších vysvětlení a úvah.
Ale svinstvo nepřestane být svinstvem jen proto, že má svou příčinu.
Čí je to vina? Je snazší obvinit sovětskou literaturu, kterou vtloukali do hlav třem generacím školáků. Na místě klasického soucitu se objevily takové pojmy jako “třídní nenávist” a “revoluční účelnost”.
Zčásti to tak skutečně je, ale jen zčásti. Mnozí naši skvělí spisovatelé – Vasilij Grossman, Andrej Platonov, Prišvin, Trifonov a nejen oni – se nikdy nesnažili ospravedlnit katy a odsoudit oběti. Bohužel, jejich hlas jen stěží mohl přehlušit víření bubnů hlavního proudu socialistického realismu. Bylo ho hodně, bylo hlasité, bylo neodbytné, bušilo do duší prostřednictvím filmu, televize, rozhlasu, divadel – obecným odstraněním obrazu oběti, člověka trpícího, nešťastného a poníženého.
A kromě toho, není třeba přikládat literatuře až tak velkou důležitost. Ať chceme, či nechceme – literatura odráží život. A i když literatura často život přetváří k obrazu svému, šablony, které k tomu používá, jí nepadají jen tak z nebe.
Někdy se zdá, že hlavní příčina je jediná – občanská válka v Rusku dosud neskončila.
V roce 1921, po Kronštadtu a zavedení NEPu, jen přibrzdila. Všeobecné občanské smíření se neodehrálo, nebyl vytvořen národ rovnoprávných občanů. Zůstali občané první, druhé a desáté kategorie, lidé zbavení občanských práv, kulaci, menševici, kteří se nedostatečně káli, bývalí šlechtici, kupci a duchovní, “buržoazní inteligence” a pak kolchozníci bez občanských průkazů, obyvatelé 101. kilometru (neoficiální označení omezení pohybu skupin občanů v Sovětském svazu) a tak dále – široké spektrum nerovnoprávnosti.
Vypadá to, jako by stalinské represe byly svého druhu prodloužením občanské války. Řev davu “zastřelit jako vzteklé psy” mohl být zcela upřímný: jen těžko někdo z lidu mohl soucítit s Kameněvem a Zinovjevem, Bucharinem a Rykovem. A co se týče oněch proslulých “čtyř milionů udání”, je možné, že i v nich bylo jakési svědectví starých křivd. Symbolická pomsta ničím se neprovinivšímu sousedovi za vlastní nešťastný životní úděl.
A tím nejdůležitějším vojskem byly naše chrabré orgány, které válčily jak s lidem, tak samy mezi sebou v rámci pravidelných obměn vedení NKVD. Vládnoucí klika měla jen jeden cíl – a není potřeba nám vyprávět pohádky o vysokých pecích a industrializaci, protože industrializace probíhala ve všech zemích světa, a to podstatně úspěšněji a bez 800 000 poprav v průběhu dvou let, rozkulačení nebo kolchozů.
Cíl byl tedy jen jeden – udržet moc navěky, protože jinak by na Stalina s Molotovem, Malenkovem, Kaganovičem a další soudruhy čekaly ty samé sklepy Lubjanky a úplně stejné Velké procesy. A soudruh Vyšinskij by ve Sloupovém sálu vyřvával, že Molotov byl zverbován všemi rozvědkami a že se k tomu přiznal a že Stalin po nocích sypal skleněné střepy do bramborové kaše v dělnické jídelně v ulici Malaja Silikatnaja a taky se přiznal. A on by se přiznal. Aby se vyhnuli takové budoucnosti, nezbylo nic jiného, než prodlužovat občanskou válku a spoléhat se na ty nejnižší a nejpodlejší lidské motivy, na nejlačnější, nejtupější lidi plné zloby, kteří se najdou v každé zemi – ale ne každý politik na ně sází.
“Sázka na chátru” – tak ruský monarchista Ivan Soloněvič pojmenoval tuto politickou technologii.
Chátře vlastní bezcitné pohrdání obětí, které se stalo psychologickým základem sovětského režimu, se po necelých dvou generacích – to znamená už za našich časů – změnilo na pohrdání všemi, nenávist ke všemu, co se hýbe a dýchá. Proto se netřeba podivovat, že smrt, či dokonce tragická smrt našich oponentů (ať už “těch”, či “oněch”) nevyvolává korektní vyjádření soustrasti, nebo aspoň zdrženlivé mlčení, ale škodolibé “ať shoří v pekle”.
Není to poprvé. “Postřílet nepřátele lidu jako vzteklé psy!” Copak už si opravdu nevzpomínáte?
Zdroj: gazeta.ru 24. 2. 2017
