Přinášíme text ruského politologa Stanislava Bělkovského, kterého jsme již dříve na našem webu představili v rozhovoru pro rádio Echo Moskvy Televize versus lednice.
Cílem tohoto textu je říct něco podstatně dobrého o prezidentovi Vladimiru Putinovi u příležitosti jeho hlavního lidského i státního svátku: 18. března, dne připojení Krymu a Sevastopolu k Rusku.
Anexe ráje
Každý člověk má podvědomou představu ráje, i když to třeba na vědomé úrovni popírá.
Ráj, jak už to tak chodí, se nám v životě ukazuje jen v určitých fázích spánku, kdy přicházejí sny – člověk sice spí, ale mozek je aktivní, a oči za zavřenými víčky rychle rotují. Řekněme, že se vám zdá o milé babičce, která na vás byla v dětství moc hodná, a teď vás zve na oběd, kde budou všichni příbuzní, které máte rád, živí i mrtví, kde se podává výhradně koňak a černý kaviár a uprostřed oběda přinesou telegram, který vám oznamuje, že si váš nadřízený zlomil nohu v krčku – tak takhle vypadá ráj. Nic jiného ani nepotřebujete ani nedostanete.
Podvědomý ráj existuje i pro celé národy. Například pro nás, pro Rusy. Abychom mohli pochopit logiku takového ráje, musíme nejprve vyjmenovat tři prokletí, která Rusko historicky ovládají. Jsou jimi území, podnebí a práce.
Naše území je obrovské, neúrodné a od samých počátků špatně přizpůsobené pro lidský život. Takový prostor je těžké ovládnout kvůli nepřiměřeně gigantickým vzdálenostem a věčnému mrazu. Ale ani neovládnout ho jaksi nejde: jinak by bylo nemožné pochopit, nač potřebujeme takové území, a proč jsme se mu, když nás není zas až tak mnoho, odevzdali. Ve srovnání se základním instinktem – potřebou kontroly nad územím, je kvalita jeho ovládnutí zcela podružná. A kontrola území je u nás a) zdánlivá a b) symbolická. Vyvěsili jsme státní vlajku na kraji těžce obyvatelné tundry – a to znamená, že ruský člověk tu byl a zůstává. Dokonce i když vlajku zítra odnese vítr nebo rozsápe medvěd – my nic takového nezaregistrujeme, v našich představách zůstává symbol kontroly na správném místě. Jedině kontrola jako hodnota sama o sobě dovoluje ruskému rozumu vypořádat se alespoň nějak, jakkoli nijak zvlášť, s otázkou nemožnosti efektivního řízení toho nesmírného teritoria.
Pro zavedení kontroly je nezbytná specifická forma státu, fungující, hrubě řečeno, podle pravidel okupačního režimu. Protože pod režimem, který není okupační, by prostor postupně slábl a nakonec by se potichu rozpadl. Odtud pramení náš věčný vědomě-nevědomý požadavek na “vertikálu moci” – strašného hybridního jezdce, který titanovými kopyty dupe po všech cestách. Pro moc je kontrola prostoru univerzálním ospravedlněním pro jakékoli akce, plány a úmysly: ať jsme už provedli cokoli – hlavně, že jsme udrželi a upevnili kontrolu teritoria. A pokud se nám naše území dokonce podařilo rozšířit, pak se odpouští naprosto všechny hříchy.
Dále – naše podnebí. Traduje se, že je dobré zejména pro zničení nepřítele. A nejde jen o to, že nám je téměř vždy zima a nejčastěji je tu tma. Ruské klima není jen kruté, ve své krutosti je i nepředvídatelné. Proto je u nás složité plánovat cokoli, co opravdu závisí na změnách počasí. Ne nadarmo jsou předpovědi počasí náš posvátný folklorní žánr. “Ticho! Dávají počasí,” tento zoufalý výkřik kdysi mnohé z nás, pokud ne všechny, provázel životem.
Právě to území, které je pro nás na věky věků nezbytné, byť na jeho větší části lidé nežijí a ani nemají žít, a podnebí, které se nedá zlepšit žádným rozumným způsobem, vedly k tomu, že tu tolik klesla cena lidského života. “Zem, kde dny i v létě jsou mlhavé a krátké, rodí lid, jenž neví, že smrt je bolestná…” Smrt je pro nás v porovnání s takzvaným životem cosi mnohem víc skutečného a zejména spravedlivého. Ukrýt problém pod hromadou mrtvol – to je naše firemní značka. Když mnoho našich zahynulo – byl to pro nás spíš důvod k hrdosti než ke smutku, nebo snad dokonce k hanbě. Sovětský svaz si zasloužil a ospravedlnil exkluzivní vítězství ve 2. světové válce tím, že pro něj obětoval 30, nebo dokonce 40 milionů svých obyvatel. No jistě! A přitom USA ztratily jen o něco víc než půl milionu – nic moc. S takovými ztrátami se nároky na vítězství nevyhlašují. Velká ruská smrt nám dává právo považovat se za supervelmoc, ať už si někteří z našich partnerů – soupeřů o tom myslí cokoli.
Třetí magické prokletí – to je práce. Nesmyslná a zničující, jako ruská vzpoura. Historici nás učí, že při takových vzdálenostech a v takovém podnebí je výsledek pracovní činnosti nepředvídatelný. Zhoršilo se počasí – a celá úroda jde k čertu, ať už jsi pracoval jakkoli. Proto v ruském vědomí chybí příčinná souvislost mezi prací a materiálním výsledkem zejména ve formě peněz. Cesta k životnímu úspěchu je otázkou štěstí a je v protikladu s prací. Máme starce se zlatými rybkami, i Jemeljany se štikami, i různá přísloví jako “kdo nekrade, okrádá rodinu”. Práce má ráda hlupáky, jak známo – chytrý zpravidla dosáhne pozemského blahobytu bez práce. Práce – je břímě, hořká povinnost, která člověka neinspiruje, ale morálně a tělesně ho hyzdí. Zpočátku ho neurotizuje, pak psychotizuje a plodí v krotké ruské duši zárodky revoluce. Vzpomínáte na anekdotu o Rabinovičovi (našem, ruském Rabinovičovi) u stánku s novinami: “Pravda” není, “Rusko” rozprodali, jen “Práce” zůstala. Archetypální vtip ukazuje, že ruská práce je v protikladu i s pravdou, i s Ruskem, a tak národní vítězství pravdy musí být nakonec završeno odstraněním institutu práce. Konečné naplnění hesla „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“. Není náhoda, že komunismus poprvé zvítězil zrovna u nás. Samo slovní spojení “člověk práce” zní v ruštině občas slavnostně, ale vždy jako stížnost. A sloveso “pracovat” se foneticky špatně snoubí se skutečně příjemnými a čestnými funkcemi. Například, jak absurdně zní “pracovat jako prezident” – to je nějaká práce!?
Odtud pramení náš bolestný zájem o téma důchodu a důchodového věku. Dožít se penze – to jest momentu, kdy ti stát začne – byť špatně a po drobných – vracet dluhy za oblbující gigantickou práci – to je důležitá součást ruské kolektivní touhy. Kolektivní smlouvy pracujících s ruským Bohem.
A proto je ruský ráj místo, kde všechna tři prokletí musí být z lidu sňata, musí být poražena. Kompaktní teplé území se štědrými dary přírody, kde pro přežití není třeba celé dny pracovat. Poukaz na pobyt v lázních s platností do soudného dne. Z nám známých míst se obrazu ruského ráje přibližuje nejvíc Krym. Jistě, je tu ještě Soči, ale to je už jaksi příliš kompaktní a není tak jasně odděleno od ostatního Ruska, jež je schopno kohokoli a cokoli nakazit chladem a neštěstím. Ale přitom právě tady vztyčil Vladimir Putin svůj malý pomník (ve srovnání s Krymem) – zimní olympiádu 2014. Mnozí rozumní lidé říkali předem, že zimní hry v subtropickém pásmu jsou příliš drahé, a že je potřeba všechno přenést někam k Moskvě, nebo snad i k Chanty-Mansijsku. Rozumným lidem, jak už to tak bývá, uniklo to hlavní. Hlavním cílem přece bylo rozpustit naši obvyklou ruskou zimu v subtropickém klimatu. Dokázat, že se Rusko může navzdory svému osudu stát teplou zemí s pobřežím u teplého moře. Jakýpak Chanty-Mansijsk, prosím vás!
Krym je přece poloostrov, a navíc se obrací směrem k ukrajinskému Chersonu, spojení Krymu s Ruskem je tenké jako dětský malíček. Hypoteticky zde lze skutečně vytvořit něco zcela odlišného od věčného mrazu. A čím hlouběji bouře potápí přepravu přes Kerčskou úžinu, tím více všeruská posmrtná ozdravovna ležící za ní připomíná ráj.
Prezident Putin, jako každý člověk posedlý kontrolou, musel toto území národně-státního ráje ovládnout – a to ještě během svého života. A navzdory vlastním nedávným vyjádřením o hranicích politického zlořádu, tak i učinil.
Poslední kout
Dříve už jsme probírali, že Putin se pro anexi rozhodl, když se cítil jako krysa zahnaná do kouta. Teď říkáme, že zabráním Krymu zahnal sám sebe do mnohem bezvýchodnějšího rohu. Což nechce přiznat ani sobě, ani druhým, . Náš hrdina vůbec nerad přiznává nepříjemnosti, že? Vždyť všechny ty západní sankce s odsunováním RF od centra světového prostřeného stolu – tady už dávno nejde o Krym. A už vůbec ne o Donbas nebo o Bašára Asada. Tady jde o Putina.
Světové společenství by jednou mohlo uznat poloostrov za součást RF. Ale i kdyby ano – tak za následujícího prezidenta. Putin je z kola venku. Ještě se s ním lze bavit, ale spíše jen formou psychoterapeutických sezení, něco takového připomínala i právě uskutečněná návštěva amerického ministra zahraničí Johna Kerryho v Moskvě. V rohu pro krysy musí vždy být trochu prosa a hrozinek, aby se lapené zvíře nevztekalo.
A pěkná kremelská pravda odhalující o nic méně pěknou včerejší lež – o armádě na Krymu v roce 2014, o jednotkách rychlého nasazení v Sýrii v roce 2016 – jen přispívá k izolaci ruského vůdce v dějinném a zeměpisném koutě, který si sám vybral.
Pokud si krysa vybrala svůj kout – proč jí bránit, a proč na ni, navzdory přírodním zákonům, útočit. Deratizace se v současnosti provádí jinak. A pak, každému, dokonce i takovému sveřepému hlodavci, je třeba ponechat naději.
Vůdce a jeho lid
Objekt zvláštního výzkumu – nakolik lze Putina považovat za vzorek ruského člověka. Něčím určitě ano – duši svého lidu rozumí dobře. A soucítí s ruskými slabostmi. Jako málokterý z jeho předchůdců.
Hned poznamenáme: není radno si plést soucit s rozmazlováním. Putin slabostem lidu přitakává, ale tehdy a jen tehdy, když nedestabilizují moc (jeho moc i moc jako takovou). Když se slabiny sčítají do nebezpečné a ničící síly – nedovolí jim vylít se z břehů.
Pro analýzu použijeme sociálně-ekonomický kurs vladaře. Putin moc dobře ví to, o čem jsme mluvili výše: k velkým penězům lze na této půdě přijít, jen když máte kliku. Systémem “být ve správnou chvíli na správném místě”.
S prací, s objektivními přednostmi a podobnými zásluhami nemá mít úspěch vůbec souvislost, protože to pak není žádný úspěch. Proto vůdci vůbec nevadí, že se jeho přátelé stali miliardáři díky vztahům s trůnem. Ba co víc, je toho názoru, že tak to má být. A co jsi čekalo, vážené publikum? Aby na místě srovnatelném s miliardáři stáli vaši, a ne moji kamarádi? Tak až poskočíte na moje místo a vypracujete se na prezidenta, se vší zodpovědností za své činy, tak pak možná… ale zatím…
I na to, aby jeho lid neupadl do naprosté nouze, myslí vůdce za bezesných nocí, ve všech svých bazénech a sportovních halách. Bohatství si ti lidé nezasluhují, to je snad jasné. Ale podporu, zejména v tučných ropných letech – to ano. Prostě není nutné nutit lid k systematické práci – dějiny potvrdily, že to nemá smysl. Je třeba mu poskytnout určitý růst pravidelně vyplácené mzdy. Ta se vyplácí jen z důvodu faktu samotné existence člověka, a ne v souvislosti s výsledky práce. A navíc – spotřebitelské úvěry. Ty umožní sáhnout si na takové výrobky jako třeba kuchyňský robot nebo domácí kino – takové, které za našeho dětství mohly patřit jen Rothschildům nebo Rockefellerům. Že dlužníci půjčky nesplatí? No co – za všechno v životě se musí zaplatit. A to i za to, že tihle dlužníci nežádají pro sebe žádnou rentu z rozprodeje přírodního bohatství země a vůbec považují vyšší moc za spravedlivou.
Nekonečnou, úmornou práci v Rusku mohli zajistit jen šéfové typu Josefa Stalina. Například prostřednictvím GULAGu – nejvíc nelidského stroje na vynucení práce. Vladimir Putin to tak nechce. On neusiluje o to, stát se velikým katem. Jemu je líto svého lidu, který už tak v dějinách strádal víc než jiní. Ruský člověk si nezaslouží světlo – už jen proto, že ve vlastním vchodu všechny žárovky vyšrouboval. Ale aby se aspoň na chvíli uvolnil, zasloužil by si klid.
I když se nejde cestou GULAGu, přesto je možné lid přimět k práci. Ale jen někdy. Ve zvláštních případech. A v plném souladu stále s tímtéž principem krysy: zahnat do rohu. Podle principu – odtud není cesty ven, vítězství nebo smrt. To podle Putina znamená, že úspěšný budovatelský projekt na ruské půdě, pokud se nemá využít stalinské násilí, je možný pouze v režimu šturmování. Kde v cestě přirozenému přání nesplnit lhůty nebo utéct z pracovní směny stojí fiktivní blokovací oddíl s čečenským nebo jiným plnovousem. K tomu jsou nezbytné velké neodkladné projekty. Jako olympiáda v Soči, summit APEC na ostrově Russkij (sic!), mistrovství světa ve fotbale v roce 2018. Pokud našeho člověka zbavíte možnosti utéct, může vyřešit úkol, který je podle měřítek civilizovaného lidstva neřešitelný.
Právě v takovém režimu – dlouhý odpočinek, krátké šturmování – udržuje Putin ruský lid. Jak milosrdné, není-liž pravda?
A copak se vůdce nechová vůči svým elitám stejně? Vždyť sankce, nad kterými tak fňukáme, vnímá vůdce také jako hraniční stav, který jedinečným způsobem donutí k akci. Zahnali nás do kouta – a my, nakonec, nahradíme dovoz z domácích zdrojů. A kdyby nezahnali – neudělali bychom to nikdy. A tak podobně. To znamená, že sankce jsou dobré, i když to zatím jen málokdo pochopil. A o žádnou změnu ekonomického modelu, navzdory nesčíslným projevům na kongresech a fórech, Vladimir Putin ve skutečnosti nestojí. Proč? Současný model se blíží ideálu. Ze zmrzlé země, kterou jsme po staletí okopávali do krve rozedranýma rukama, vycházejí samy od sebe uhlovodíky. Cizinci je kupují za tvrdou měnu. Velké peníze dostávají vyvolení, malé – všichni ostatní. Chcete snad říct, že v tomhle prostředí existuje lepší model? Kdepak.
Beze vší naděje vložili jsme do země miriády ruských kostí a Hospodin nás za to teď obdaroval. Copak se budeme na Hospodina zlobit a odmítat to, co nám nabídl?
Ne, až jednou dnešní pokolení odejde, Rusové se stanou Němci a globální oteplování způsobí, že voroněžský písek bude k nerozeznání od písku Abú-Dhabí. Teprve tehdy v Rusku začne ekonomická revoluce, která všechno změní. Postavíme po celém euroasijském heartlandu solární panely a větrné elektrárny. Žijte – a možná se toho dožijete.
Navíc Putin tak miluje svůj lid, že mu prakticky oficiálně povolil korupci. Vůdce přijal korupci jako dobro, ne jako zlo – jako nárazník, který změkčuje všechny rozpory a dovoluje lidem nestřílet se navzájem přehnaně často. Vždyť je přece lepší koupit si parlamentní frakci, než z bezvýchodnosti rozstřílet parlament z tanků, není-liž pravda? Je lepší dát úplatek lékaři za modrou knížku, než anonymně zahynout v okolí Luhansku. Korupce obměkčila ruskou duši – a není potřeba ji obracet zpátky ke krutosti. K čemu jsou všechna ta uječená (proti)korupční vyšetřování? K tomu, že kdosi se jen prostě chce dostat na přední místa korupčního řetězce. No a co.
Putin chvílemi skoro až pláče, když mluví o ruském lidu.
A zase ta historka s důchody. Samozřejmě, že je třeba zvyšovat věk odchodu do důchodu – sdělil Putin na nedávné velké tiskovce (v prosinci 2015). Možná si vzpomněl na všechny ty chronické “nemakačenky”, ale ze slušnosti to neřekl. Ale my máme srdce, nejenom rozum – přibližně tak to vůdce doplnil. A my musíme přemýšlet srdcem. Ušetříme ty nešťastníky. Zasloužili si to tíhou svého strádání.
Ruský lid v různých dobách unesl a vydržel všechno. Jako žádný jiný národ světa. A protrpěl se až k vůdci, který mu umožnil aspoň trošku ztloustnout. To je spravedlivé pro obě strany.
A svoboda? Svobodný člověk nebývá šťastný a šťastný svobodný. To se vztahuje i na národy.
A kdo je více šťastný – afričtí domorodci, když poskakují k oslavě vymodleného deště, nebo průměrní Evropané přežívající na antidepresivech? Ani není třeba odpovídat.
A kdo je víc svobodný? Nacionální bolševik, který dostal pár let natvrdo za útok na prezidentskou recepci, což je nejsilnější moment jeho ubohého života? Nebo prezident, který neochutnal nic z radostí a rozkoší obyčejného života, a svá nejlepší léta zasvětil péči o eurasijský heartland, k čemuž mu byl svěřen i jaderný arzenál?
Ach, jak lehce se soudí těm, kdo nenesou na svých bedrech odpovědnost za život a smrt národa.
Opustí nás někdy tento vládce? Možná ano. Pokud si uvědomí, že je to jediný způsob, jak opustit ten kout, kam bylo spolu s ním jako krysa zahnáno celé milované Rusko.
Kéž dosáhne zároveň štěstí i svobody. A rajské blaženosti, ovšem ne nutně na připojeném Krymu.
Stanislav Bělkovskij
Zdroj: snob.ru 18. a 28. 3. 2016
