Martin M. Šimečka včera v debatě Respektu o dezinformacích mluvil o barbarství. A o tom, že česká společnost se neumí efektivně bránit nájezdníkům z východu, protože se vyvíjela a žije v trošku odlišném kulturním rámci. Musím uznat, že tahle teorie má něco do sebe.
Posledních pár let část veřejnosti, která byla po dlouhou dobu přesvědčena, že naše cesta na západ a k demokracii, započatá Sametovou revolucí v roce 89, pokračuje nadále správným směrem, pomalu zjišťuje, že tomu tak docela není. Navíc se zdá, že opravdu nevíme, jak se v politice i ve veřejném prostoru vypořádat s elementy, bezostyšně uzurpujícími moc a majetek – bez skrupulí a “falešné skromnosti”, s odůvodněním “hloupý kdo dává, hloupější kdo nebere”.
Že máme skutečně problém bránit se druhu politiků, pro který neexistují nepřekročitelné hranice chování, pro něž je lež normou a součástí taktiky, nájezdníkům, kteří jsou schopni a dokonce jim to dělá radost, pošlapat a rozbít všechny hodnoty, na kterých stojí západní společnost.
Kauza Čapí hnízdo odstartovala sérii podezření z, řekněme, poněkud zvláštních způsobů, kterými Andrej Babiš vybudoval své agrofertí impérium. Za ten rok, co se o podnikání současného ministra financí dopodrobna hovoří, vybuchlo ještě několik dalších granátů: korunové dluhopisy, kauza Profrost, Afeed, Hartenberg či znovu otevřená otázka ovládnutí samotného Agrofertu z přelomu tisíciletí.
O despektu, jaký Andrej Babiš chová k systému parlamentní demokracie se veřejnost může prakticky denně ujišťovat z jeho vyjádření o žvanírně, o záměru zrušit Senát nebo snížit počet poslanců ve sněmovně. K tomu navíc na veřejnost probublávají různé informace o tom, jak Andrej Babiš vůdcuje svoji stranu, nebo jak firmy z holdingu nepříznivě ovlivňují život občanů žijících v blízkosti jejich provozů. Všechny kontroverze, všechna podezření, která visí Andreji Babišovi nad hlavou, by v dřívějších dobách už komukoliv dávno srazila vaz. Přesto má ANO v průzkumech stále a dlouhodobě kolem 30 % voličských preferencí a Andrej Babiš je bez diskuze stále nejoblíbenějším českým politikem.
Proč?
Existuje část společnosti, která dá vždy přednost “budelípu”, ať už ho slibuje kdokoliv, než aby si připustila, že na tom, aby se jí žilo lépe, se musí sama aktivně podílet, že to za ni nikdo nezařídí, i přes všechny ty proklamační billboardy vylepené před volbami na každém rohu. A bohužel, podle volebních preferencí je tahle část společnosti opravdu velká. Andrej Babiš to velmi dobře ví a plně téhle znalosti využívá. S bezostyšností, se kterou si hulvát na rautu narve kapsy laskominami ze společného stolu, počítaje s tím, že hostiteli i ostatním hostům jejich společenské vychování zabrání klepnout ho řádně přes prsty a vyhodit z večírku.
Druhá část společnosti, zastupující zde hostitele a ostatní hosty z předchozího příkladu, samozřejmě vidí, že to, co se děje, je špatně, jenže nezná způsob, jak přesvědčit tu první část, že další posílení moci Andreje Babiše povede v konečném důsledku k destrukci našeho současného systému, kdy za zvuku optimistických trylků úspěšného výběru daní a halasného ryku o “zakroucení krků všem hospodským a šmelinářům”, bude nastolena vedoucí úloha agrofertiátu, a my se dopracujeme ke konečnému “lípužbylu”, do společnosti bez svobody a plurality názorů, bez reálné šance cokoliv změnit, a to úplně pro všechny a na hodně dlouho.
Podle Martina Šimečky připomíná naše současná situace 90. léta na Slovensku – dobu mečiarismu. Pro Slováky to tehdy byla obrovská lekce, kterou si velmi dobře zapamatovali – s velkými obavami hledí naším směrem a předvídají, že to, co zažili oni před dvaceti lety, teď s pravděpodobností, která hraničí s jistotou, čeká nás.
Můžeme tomu nějak zabránit?
Ano, ale musíme si konečně připustit, že ten, proti němuž nyní stojíme, je jednoduše barbar. Jestli čtenář potřebuje názornou ukázku, tak je například zde.
Na barbara platí razance. A žádný čas na přeskupení sil, žádný čas na oddych. Politici, média, občanská společnost. Bombardovat otázkami, žádat vysvětlení. Pojmenovávat věci pravými jmény. Distancovat se. A samozřejmě jej nevolit. Všichni, kterým záleží na tom, aby naše země zůstala tam, kde jsme ji chtěli mít po pádu komunismu. Všichni, kterým záleží na tom, aby se do naší země nevrátila totalita a normalizace. Barbar zůstane barbarem. Barbar nepatří do vyspělé civilizace. My chceme být a zůstat vyspělou civilizací. Ještě je čas.
