Na sociálních sítích probíhá v posledních dnech zajímavá diskuze. Tu odstartovala iniciativa ministra financí, vlastníka Agrofertu a významných médií, Andreje Babiše. Začal totiž oslovovat své kritiky z řad občanské společnosti, kteří své názory vyjadřují na sociální síti, blogu nebo třeba na veřejných shromážděních, s nabídkou osobního setkání a diskuze nad kritizovanými tématy či aktivitami. Reakce na nabídku se staly jádrem polemiky – přijmout takovou nabídku, či nikoliv?
Ti, kteří nabídku přijali, zdůvodňují své rozhodnutí snahou o vedení dialogu, o vyslechnutí názoru oponenta, o korektnost. Ti, kteří pozvání odmítli naproti tomu své rozhodnutí zaštiťují přesvědčením, že ze strany Andreje Babiše nejde v žádném případě o diskuzi, ale o snahu navázání kontaktu s “nepřítelem” s cílem “otupit hrany”, o strategický manévr, doporučený Andreji Babišovi jeho marketingovým oddělením a jehož úspěch přímo závisí na osobním charismatu “vyzyvatele”. A to Andrej Babiš rozhodně má. Své oponenty dokáže okouzlit určitou bezprostředností a prostořekostí, kterou předvádí dnes a denně v rozhovorech pro zpravodajská média nebo v poslanecké sněmovně, bohatstvím, které nashromáždil, a pocitem výjimečnosti, který kritikům svou nabídkou poskytl. Tomu se velmi těžko odolává a marketingové oddělení divize Agrofertu ANO to velice dobře ví.
Nemám v úmyslu hrát si na tetu Sally, abych někomu radila, jak se má či nemá v jaké situaci zachovat. Ale ráda bych nabídla jako vodítko k rozhodnutí jeden z posledních rozhovorů, které Andrej Babiš poskytl, a jeho poslední text, který zveřejnil prostřednictvím serveru novinky.cz
Ten text Andrej Babiš napsal v “rozezleni” na politologa Jiřího Pehe a bývalého premiéra Pitharta, jelikož si jej taktéž dovolili kritizovat. Zdalipak i jim učinil lákavou nabídku strávit s ním pár chvilek se slibem, že jim všecičko vysvětlí, jak to všechno myslí a tak? Troufnu si odhadnout, že spíš ne. Petr Pithart ani Jiří Pehe nejsou žádní hej nebo počkej, aby se jim daly věšet bulíky na nos, čímž je to ztráta času, žádné slušné píárko se z toho nevytříská a čas jsou peníze, což samozřejmě ví i ten poslední asistent z Prchalova týmu.
Ještě štěstí, že jsou Petr Pithart i Jiří Pehe tyhlety elity. Dokonce je jeden politolog a druhý politik! Představitelé establishmentu, proti kterému je teď taková móda se vymezovat. Takže, to by tak hrálo, aby se s nimi Andrej Babiš bavil. Naopak. Úplně v klidu se proti nim může postavit a spustit kanonádu faulů, na kterou by si v případě někoho jiného zřejmě jen tak netroufl. Kdo jste, vy pánové, staré struktury, co jste nikdy nepracovali v žádné firmě, natož abyste nějakou vedli, takže nemůžete ani tušit, jak to zde chodí, abyste mě, velikého Andreje, kritizovali? Co vám je po tom, že já kritizuji Senát, však jinde ho taky nemají, a žijou! Co se rozčilujete nad mým označením parlamentu jako “žvanírny”, to já tam sedím, já, který v životě už něco dokázal, obětuji svůj cenný čas a vlastní úspěch službě společnosti! Já nejsem žádný Trump ani Berlusconi, nepořádám večírky s nahým Topolánkem! A program, pánové, ten tedy máme! A jaký, však uvidíte! Už brzo. Kdo si počká, ten se dočká. (Asi.) A jací oligarchové, prosím vás, za námi se žádní neschovávají, za námi tedy ne!
Prostě klasika. Všichni nám (mně) házejí klacky pod nohy, je to komplot, je to matrix. Jeden si připadá, že už to čte posté. Novinkou je snad jen dvakrát použité slovo Spasitel. S velkým es. Jednou na začátku, jednou na konci. Cílený podprahový signál.
Ještě zajímavější závěry o myšlení a způsobech jednání našeho vicepremiéra si můžeme udělat z rozhovoru, který poskytl redaktorům The Student Times. Těžko říct, co přesně Andreje Babiše vedlo k odpovědím typu: “já si cituju tak, jak to potřebuju, koupím si, co budu chtít, to není váš problém, si to kluci nastudujte, když chcete dělat novinařinu.” (Celý rozhovor, který rozhodně stojí za přečtení, zde.) Možná chtěl jen být zábavný nebo prostě neměl svůj den, ale z toho rozhovoru nelze nenabýt dojmu, že pan vicepremiér mladé novináře minimálně nebere vážně, pokud jimi přímo neopovrhuje, nepovažuje je za důležité a nijak mu nezáleží na tom, jak bude poskytnutý rozhovor působit na jejich čtenáře. Také signál. Naprosto jasný. Když mám dojem, že mi nejste nijak užiteční a nic zajímavého mi nepřinášíte, jste mi lhostejní, nezajímáte mne.
Naproti tomu s oponenty z řad “občanské společnosti” pan vicepremiér mluví s chutí a rád. Vždy zdůrazňuje, že setkání bylo dlouhé, podnětné a oboustranně příjemné. Protistrana se pak obvykle snaží ubezpečit okolí, že se setkáním nic nezměnilo a kritikou na pana ministra nebude dál nijak šetřit a já věřím, že to opravdu tak myslí. Jenže jejich důvěryhodnost už utrpěla. A to ránu velmi citelnou. Právě na ni Andrej Babiš útočí. Využít nebo zničit. Využít ji umí perfektně. A k jejímu zničení nepotřebuje vynaložit jakékoliv úsilí. Jak snadné. Tak to má pan předseda hnutí ANO nejradši.
Vraťme se k jádru polemiky – přijmout nabídku ministra financí na setkání či nikoliv? Mně osobně to připomíná jedno staré přísloví “čin čertu dobře, peklem se ti odmění”. Ale jak říkám, nejsem teta Sally.
