Jméno vůdce proruských separatistů Igora Strelkova, alias Girkina, je českému čtenáři známo. Přinášíme překlad rozhovoru, který s ním vedla novinářka Jekatěrina Vinokurovová.
Bývalý pracovník FSB Igor Strelkov (Girkin) se stal známým široké veřejnosti na jaře roku 2014, kdy po připojení Krymu obsadil administrativní budovu ve Slavjansku v Doněcké oblasti a vyhlásil, že město teď spadá pod vládu DNR. Ve Slavjansku Strelkov bojoval několik měsíců, pak se postavil do čela ozbrojených sil DNR, nicméně nakonec separatistické území opustil a rezignoval. Strelkov na dálku často polemizuje s poradcem ruského prezidenta Vladislavem Surkovem, který podle Strelkova nese zodpovědnost za neuznání DNR a LNR ze strany Ruska a odmítnutí vyslat na tato území regulérní armádu. Po návratu z Donbasu se Strelkov postavil do čela hnutí pomoci DNR “Novorosija”. Také se podílel na vytvoření “Výboru 26. ledna”, kam vstoupili publicisté a veřejní činitelé s nacionalistickými názory, a minulý týden byla tato organizace přeměněna na “Všeruské nacionalní hnutí”.
Hnutí už publikovalo vlastní deklaraci a oznámilo, že neuznává Bělovežskou smlouvu o vytvoření SNS a požaduje připojení Ukrajiny a Běloruska k Rusku. V Deklaraci se také hovoří o nezbytnosti přeměny Ruska na stát, který by kontroloval ruský národ a zároveň by se držel demokratických hodnot a bránil lidská práva a svobody. Strelkov navrhuje zavést vízový režim pro státy Střední Asie, ale pro občany USA a EU a dalších rozvinutých zemí žádá naopak usnadnění vstupu do země.
Hnutí ”Novorosija” sídlí v několika malých pokojích v budově nedaleko metra Taganskaja. Rekonstrukce tu neproběhla, je nutné se tu pohybovat opatrně. Podle zápachu se hned pozná, že tu žije kočka. Obrovský zrzavý kocour Chmurnyj během rozhovoru spí na stole. Na zdi visí kalendář s portrétem Mikuláše II, stejný portrét stojí i na Strelkovově stole.
“V této otázce nejsem s Navalným ve sporu”
Nedávno jste zveřejnili deklaraci. Kdo je jejím autorem? Deklarace obsahuje zjevné protimluvy. Z jedné strany se tam mluví o evropských hodnotách, o sblížení s rozvinutými zeměmi, z druhé strany – o nezbytnosti vrátit Ukrajinu a Bělorusko. Podle mého názoru je to mezi sebou v rozporu.
Deklarace je plodem kolektivu tvůrců. Základní věci psali pánové Krylov a Prosvirnin, ale opravovala se a doplňovala mnoha lidmi. Já sám jsem se také účastnil. Ale základ psali představitelé nacionalistického křídla. Deklarace není deset přikázání vytesaných do kamene. Je to dokument, který se bude doplňovat, opravovat. Nemluvím o kardinálních změnách, nejsme korouhvičky, ale je to pracovní materiál. Může doznat změn v závislosti na změně politické situace. Souhlasíte, že jakékoli právní normy mohou fungovat jen tehdy, když je stát nebo společnost ve víceméně klidném stavu. Za hluboké krize nejenže nefungují, ale jsou schopné přispět k rychlejšímu rozpadu státu i společnosti. Dnes deklarace představuje soubor toho, co bychom si přáli v ideálním případě, pokud přechod ze současného stavu proběhne bez nějakých rozsáhlých otřesů. Přitom já patřím ve Výboru k těm nejpravicovějším, i když neustále oponuji nacionalistům. Protože pravice bez levice nyní není schopná vytvořit strukturu, která by vyjadřovala obecné názory vlasteneckých sil. A deklarace takový názor vyjadřuje.
Stejně tomu nerozumím, chcete opětovné spojení s Ukrajinou a Běloruskem, nebo demokracii?
Já vám to přečtu: “Usilujeme o sjednocení Ruské federace, Ukrajiny, Běloruska a dalších ruských zemí v jediném všeruském státu, přeměnu celého území bývalého SSSR na nezpochybnitelnou ruskou sféru vlivu”. No řekněte, kde se tady mluví o válce? Chápu, že když si člověk přečte uvedenou větu, hned si představuje Strelkova, tažení na Slavjansk, akce na Krymu, pět válek, které mám za sebou, a myslí si, že Strelkov určitě vybuduje něco jako Wehrmacht a půjde vybojovat Ukrajinu, Bělorusko a všechno, co bude chtít. Kde v deklaraci je to napsáno? Možná, že naši političtí protivníci a početní kremloboti stojí o takový výklad, že jsem tupý zelený mozek, fašista, který sní o slávě Napoleona. Ale tak to není.
A jak si představujete to nekrvavé spojení?
Znovu opakuji, že deklarace jsou naše přání, to, k čemu směřujeme. Například sjednocení s Běloruskem se obejde klidně i bez války. Jsem toho názoru, že při správné politice, a pokud se k Bělorusku nebudou chovat jako k objektu pro rozkradení, je sjednocení možné bez války a bez krveprolití. Co se týče Ukrajiny, to je samozřejmě jiná otázka. Válka už probíhá a nikam před ní neutečeme. Válku musíme vyhrát, protože v případě porážky prohrajeme nejenom na Ukrajině, ale všude. Můj názor se v tomhle nemění. Toto dilema nemá alternativu od chvíle znovusjednocení s Krymem. Ten čin byl správný, ale podtrhuji ne jeho správnost, ale význam. Po něm už varianty smíření nejsou: buď zničení chunty, nebo kapitulace.
Ale přece jen, pokud půjdeme vaší cestou, tak o dalším sblížení se zeměmi “prvního světa”, o kterém v deklaraci mluvíte, nemůže být ani řeči – bude následovat jen další vlna sankcí.
Nikdy jsem nebyl právník, moje hlavní vzdělání – to jsou pětiměsíční kurzy na akademii FSB Ruska, kde jsem studoval boj s podzemím a organizaci práce s podzemím. Nejsem právník. Nicméně, když se posuzuje taková vážná záležitost jako deklarace, musí se číst doslovně, nedomýšlet si. Chceme v Rusku zainteresovat podnikatele a politiky z takzvaného Prvního světa. Ale nikde se tam nepíše, že se chceme přátelit se všemi rozvinutými zeměmi za jejich podmínek. Ne, chceme Rusko jako suverenní, svobodný a právní stát – ač se to může zdát někomu směšné, když to říkám já. Jestli se takovým stane, tak se sami dostaneme na úroveň států prvního světa. Ba co víc, už teď jsme z hlediska ekonomických vztahů velmi dobře zapojeni do systému zemí prvního světa. Zapojeni na úrovni dodavatele přírodních zdrojů, roury, kterou z nás odčerpávají všechny zdroje, a my za to dostáváme prostředky, které se také vyvážejí tam. V tomto smyslu nejsem s Navalným ve sporu: celý systém pracuje na korupčním pravidle “ukrást, prodat, vyvézt za hranice”.
“ Náš úkol – nesvrhnout režim”
Mluvil jste o možnosti změny moci v Rusku. Jak se chystáte o moc bojovat? Chcete kandidovat do Státní dumy?
Ne, do Dumy se nechystám. Nemám na politiku vůbec chuť. Když mluvím o tom, že se nechci zabývat politikou, nelžu. Ani teď se jí nechci zabývat. Nezajímá mě, velmi dobře vím z hlediska bývalého pracovníka orgánů státní bezpečnosti, že politika je špinavá věc a všichni politici lžou. A já lhaní nesnáším.
Proč jste se jí tedy začal věnovat?
Kvůli tomu, proč jsem jel na Krym a pak do Slavjansku. Už dávno se mi nelíbí boj. Už Napoleon říkal, že pro válku je třeba být v určitém věku. Člověk po 40, zvlášť ten, co bojoval už předtím, válčit nechce. Už toho hodně viděl a velmi dobře ví, že ve válce žádná romantika není, tíha dusí ty, co přežili, a chuť riskovat už taky chybí – a to je válce nezbytné. Ale splácel jsem dluh. Nic jsem za Krym nedostal – ani díky mi neřekli. To samé jsem dělal ve Slavjansku. Kdyby mě doslova nedonutili strhnout si masku (proč a jak, to už je jiná věc), tak byste si všichni myslili, že plukovník Strelkov je tvrdý kapitán GRU s obrovskými rameny, který prakem sestřeluje letadla a jedním výstřelem zlikviduje celou kolonu tanků. To samé platí u politiky – nejsem v ní proto, že se mi to líbí nebo se mi chce. Nemám touhu po moci, zvlášť v mírových podmínkách, ve válečných podmínkách se jí můžu chopit sám – to není problém. Ekonomice vůbec nerozumím, i když o ní čtu, jsem samouk, ale o moc nestojím. Nezajímají mě všechny ty hry s volbami, ratingem, popularita u obyvatelstva a to, že kvůli ní musíte lhát. Nezajímá mě to. Ale teď vidím v zemi krizovou situaci a nemůžu zůstat stranou. Když už se stalo, že jsem získal určitou popularitu, známost, nemám právo ji zahodit.
Jak tedy budete usilovat o moc pokojnou cestou?
My nebudeme bojovat o moc pokojnou cestou a vůbec teď nebudeme o moc bojovat..
A co se tedy chystáte dělat?
Už dřív jsme tvrdili, že současný režim je odsouzen, že požere sám sebe. Před našimi zraky probíhá sebedestrukce režimu, který se odmítá změnit. Rozpadá se i na ekonomické úrovni, politicky a dokonce se rozpadá i vertikála moci. Náš úkol není svrhnout tento režim, už jen proto, že jsme na příkladu Ukrajiny viděli, kam svržení vede. Naším úkolem je ve chvíli, kdy se režim začne rozpadat, mít sílu k tomu zachránit stát. Nejde nám o konflikt se současným režimem, ale o záchranu země před katastrofou a budování nové politické budoucnosti.
Takže v situaci krize převzít moc?
Ano, v určitém smyslu ano, v situaci krize převzít moc. Jiná varianta pro převzetí moci teď prostě neexistuje. Jakýkoli člověk, který žije v naší zemi a není patologickým licoměrníkem nebo členem strany Jednotné Rusko chápe, že všechny volby jsou prostě fikce a profanace počínaje už začátkem 90. let.
Víte, že nacionalisty v naší zemi zavírají. Nebojíte se, že se spolu s vašimi spojenci ocitnete ve vězení?
Nebojím. Ne proto, že by nás nemohli zavřít, ale prostě se jen nebojím. Pochopte, tím se liším od Navalného. Navalnyj je celý život politik, vydělával peníze a osobní komfort je pro něj velmi důležitý. Také mám rád pohodlí. Nejsem asketa, ani mnich, rád se napiju dobrého piva, dobře se najím, rád cestuji. Ale během svého života už jsem zažil takové situace, o kterých se Alexeji Navalnému ani nesnilo. I já si představuji, co se se mnou může stát, když se ocitnu ve vězení. Ale věřte, už jsem zažil horší věci. Je možné, že to z dálky tak nevypadalo, ale když jsem byl ve Slavjansku, tak jsem věděl, že v sázce je můj život. Přitom šance na to, že přežiješ, jsou mnohem menší, než na to, že zvítězíš. Nejsem zas takový dobrodruh, abych byl přesvědčen, že vyhrajeme. Chápal jsem, že šance nejsou příliš velké, že je možné, že nás podpoří, ale možná, že ne. Nakonec to bylo tak půl napůl. A taky jsem chápal, že osobně pro mě jsou šance na to, že z toho vyjdu živý, přibližně jedna ku deseti. Ale nešel jsem tam kvůli slávě. Dosud mi popularita vadí, nemám rád, když mě poznávají na ulici a žádají o autogram…
A dávate autogramy?
Teď už na mě pozapomněli, ještě chvíli a budu moct jezdit znovu metrem. Teď si mě prohlížejí, něco jim připomínám, ale v televizi už nejsem, na příjmení Strelkov si možná vzpomenou, ale na vzhled už ne. Ale vracím se k vaší otázce. Nebojím se, že mě zavřou. Já si ani nemyslím, že mě zavřou, jako pravděpodobnější se mi zdá, že mě prostě odklidí – nějaká dopravní nehoda nebo něco v tomto duchu. Jako bývalý pracovník zvláštní služby počítám víc s něčím takovým.
Jste fatalista?
Ne, nejsem. Vycházím ze známého římského principu: “Dělej, co musíš, a stane se, co se má stát.”
Putinova skvadra umí jen krást.
Dříve jste Vladimirovi Putinovi vyjadřoval podporu. Váš vztah k němu se změnil?
Vidíte tu skříň v rohu kanceláře? Tam za ní je zaprášený portrét Vladimira Putina, dříve visel na stěně nad stolem. Visel tam do začátku vojenské operace v Sýrii. Nevisel tam proto, že bych Vladimira Putina miloval, nebo že bych si myslel, že je nejlepším vůdcem v zemi, visel tam proto, že dokud vedl válku a byla určitá šance, že ji bude vést jako vrchní velitel vojsk a ne jako kapitulant, byl jsem ochoten ho brát jako vrchního velitele vojsk. Ale teď se Putin vydal cestou Miloševiče, jsou jeden jako druhý. Ještě stále má čas z té cesty sejít, ale zatím po ní pochoduje dál. Jestli z té cesty sejde a pokud zase spatříme Putina z roku 2014 a bude splněna i řada dalších podmínek, pak ho zase budu moci podpořit.
A o jaké jde podmínky?
Když v roce 2014 Putin tak výrazně změnil vnější i vnitřní politický kurz, měl souběžně s tím vyměnit i všechny kádry. Jegor Prosvirnin mě za to vždycky strašně kritizuje, ale tenhle Stalinův citát si pamatují všichni: “Všechno je to o správných lidech.” Pokud ty nejdůležitější úkoly svěříte lumpům a darebákům, není se pak co divit, že všechno rozkradou a rozprodají. A Putin nikoho ze svých lidí nevyměnil. Část podědil ještě z Jelcinovy éry, část si vybral sám ze svých kamarádů z juda a různých leváren. Jeho lidé umí jen krást, nic jiného jim nejde. Věřil jsem, že proces obnovy kádrů začne, že k plnění nových úkolů Putin vybere životaschopnou skupinu nových lidí, protože jak chcete byť i jen politicky soupeřit se Západem, když děti ministra zahraničních věcí studují ve Velké Británii, když vlastní děti bydlí v Nizozemí, když bývalá rodina člověka, kterému je svěřena odpovědnost za Ukrajinu, žije celá v Londýně.
Nemůžete bojovat s protivníkem, když mezi těmi, kteří drží v rukou moc, jsou potenciální špioni. A dokonce myslím, že nejsou jen potenciální.
Ale k ničemu takovému nedošlo. A nemůžete lehkým autem, které je vyrobeno na projížďky po dálnici, vyrazit do obtížného terénu v dešti. Teď tam to lehké auto uvízlo v bahně a on z něj nechce vylézt. Nevím, jestli má strach vylézt, nebo zda nechápe, co je nevyhnutelné. Ale prostě v tom autě sedí a dál se potápí do bahna.
A dál, když jsme vstoupili do konfliktu se Západem, měli jsme vyvážit politiku a ekonomiku. Pokud chceme vybudovat vnější politickou suverenitu země, musíme mít i suverenitu ekonomickou. Pokud odmítneme ji dosáhnout, tak o nezávislosti nemůže být řeč. Produktovod nemůže být nezávislý. Mělo se buď začít s přestavbou ekonomiky, nebo vrátit politickou linii zpět na naší ekonomickou úroveň. U nás jde ale politika i ekonomika opačným směrem a výsledkem je, že se nikam neposouváme, přešlapujeme na místě a postupně všude prohráváme.
Ale mluví se o nahrazení dovozu.
Mluvit můžou o čemkoliv se jim zachce. Ale například návrat k rozpracování ekonomické politiky Kudrina ukazuje, že se k žádným změnám nechystají. Kudrin – to je ekonomika potrubí. Nevím, jaký je finančník a jak může uspořit státní prostředky, ale je to – ekonomika potrubí, přičemž degradujícího potrubí.
Nedávno jsem přednášel v Ruské akademii národního hospodářství a státní služby a namaloval jsem na tabuli potrubí, kterým z Ruska na Západ odchází suroviny, tam se prodávájí, část peněz se vrátí a hned se zase vrací na Západ. Ale potrubí má daný průtok. Doluje se 100 % surovin, ale všechny na Západ nedorazí, protože potrubí je zatíženo břemenem.
To jsou jaderné zbraně, armáda, námořnictvo, věda, kultura, sociální zabezpečení, důchodci, státní aparát. A toto břemeno pojídá 50 % toho, co by mohlo na Západ odejít. Proto je západní ekonomika zainteresovaná, aby se břemeno zmenšovalo, a Kudrin to dělá. Ale to je naše suverenita, naše nezávislost, naše armáda, to je naše. Kdo nechce krmit svou armádu, bude krmit cizí.
Nepřemýšlel jste o možnosti, například, že vstoupíte do Všeruské lidové fronty, abyste pomohl provést Putinovy reformy?
Když vlezete do hromady hnoje, tak přece chápete, že se umažete? To nemá jinou variantu. A to mi vadí, vidím ty lidi a chápu, že těmhle lidem je možné svěřit každou práci. Ale včera to byli komunisté, pak se stali liberály a demokraty, pak vlastenci. Nejsem korouhvička a nechci být na jedné lodi s korouhvičkami. Nic jiného nedokáží, jen krást a přizpůsobovat se. Když zítra u nás převezme moc Hitler, všichni se zapojí do řad NSDAP, když to budou Američané, budou je vítat se slzami radosti v očích. Když zítra přijede v tanku Porošenko, zjistí se, že jejich dědeček byl Ukrajinec nebo babička Židovka. Nejsem takový jako oni. Snažím se vysvětlit svůj úhel pohledu ze všech sil. Měl jsem přednášku v Ruské akademii národního hospodářství, pak mě všude zakázali. Dokonce i na periferii.
Volají mi bývalí kolegové, že “nesmím”. Na to vertikály moci prolezlé všeobecnou zbabělostí a loajalitou ještě stačí. Vytvořili kolem mě mohutnou blokádu. Dokonce pan Pozner, když mluvil o deklaraci fašistů, připomenul Prosvirnina, Krylova, ale ne Strelkova. Populární osoba musí být zapomenuta, pak s ní bude možné něco provést. Jenže na to jim nezbude čas, už začal odpočet. Potřebovali by tak 5 let.
A pět let nemají?
Ne, maximálně tak dva roky. Teď dělají politiku Triškinova kaftanu – jeden kus se roztrhl, odřežou jiný kus a tím to vyspraví. Jenže kaftan se zmenšuje a díry už jsou všude. Dvě války, do kterých jsme vlezli jen napůl. Jednu jsme mohli vyhrát lusknutím prstu, ale lekli jsme se. Tak jsme vlezli do druhé, došlo nám, že tam to nevyhrajeme, ale nohu jsme nechali v pasti. Náš kontingent tam roste a zásobujeme celou Asadovu armádu. A žádné strukturální změny se nechystají, nikdo ani nechápe, že jsou nezbytné. Vytáhli Kudrina z nějaké nory – co kdyby udělal nějaký zázrak? Ale to je nemožné.
Vrátíme se na začátek našeho rozhovoru. Dejme tomu, že dokážete převzít moc, když se země začne rozpadat. Co uděláte se svými politickými oponenty – například liberály?
Chcete, abych pohladil vaši dušičku? Jistěže všichni budou viset na hradbách Kremlu – komunisté, liberálové, Jednotné Rusko. Vtipkuji. Musím vás zklamat. To se nestane z jednoduchého důvodu. Nejsem nacionalista proto, že chci zničit všechny ostatní národy, ale proto, že lituji náš ruský národ. Ke všem národům se chovám dobře, ale svůj mám raději. Musíme mít šanci na budoucnost, nestát se kosmopolity – já jsem kategoricky proti. Domnívám se, že bez rozdílů není možný rozvoj. Rozvoj se ve světě, kde všichni mluví mizernou simple english, dívají se na stejné filmy a žvýkají stejné žvýkačky, nekoná. Jsem pro rozvoj každé národní kultury, ale přitom pro jednotu Ruska. Ruský národ je silně oslaben a každý člověk je cenný.
I když například Anatolij Borisovič Čubajs pro mě cenný není, ani další lidé jako on. K řadovým liberálům s bílými stužkami nechovám žádné nepřátelství. Myslím, že když dokážeme vybudovat normální stát, najdou si v něm své místo, Bože dej, aby byli šťastní, bohatí a měli hodně dětí.
Čubajs v takovém státě mít své místo nebude?
Ne, Čubajs ne.
Co se s ním stane?
Myslím, že má letadlo. V Kyjevě po Janukovičově útěku startovaly letadla každých 10 minut. A proč pak utrácet státní peníze na jeho hledání… to za ně raději postavím školku pro děti. Stejně ho pak okradou, tyhle typy za něco stojí jen tady, když mají moc.
Na konec našeho rozhovoru bychom mohli mluvit o Donbasu. Ve světle posledních prohlášení Lavrova o Donbasu v Ukrajině a neuznání Donbasu ze strany Ruska – vůbec nelitujete toho, co jste udělal?
Ne. Za prvé, je hloupost litovat toho, co se už stalo. Je možné se kát za spáchané hříchy jako křesťan, ale litovat toho, co jsem dělal upřímně, nemá smysl. Nešel jsem tam kvůli penězům, slávě a bohatství. Šel jsem tam pomáhat ruskému obyvatelstvu a podle svých sil a možností jsem pomohl. Možná, že ne dostatečně, možná jsem měl udělat víc. Ale celkově si myslím, že válka, kterou vede lid Donbasu – Novoruska, je spravedlivá, a kdybych ji mohl dovést ke konci, s radostí bych to udělal. Jsem přesvědčen, že Kyjev je ruské město a Rusko bez Kyjeva není Ruskem ale RF. RF neni Rusko, bohužel.
Vím, že s Donbasem udržujete vztahy. Co si myslíte o tamní humanitární situaci? Například, Alexandr Žučkovskij opakovaně píše, že značná část humanitární pomoci se jednoduše rozkrade.
Co se týče rozkrádání, tak to nemůžu říct přesně, zas tolik informací nemám. Ale mluví se o tom dost, myslím, že většina toho je pravdivá. Nepřímých důkazů o rozkrádání humanitární pomoci je hodně. Kdyby to záviselo na mně, hned bych ustavil vyšetřovací komisi z důvěryhodných lidí a vypořádal bych se s tím. Ale tvrdit, že je to pravda, nemůžu. Žučkovskij je víc v obraze, je na místě, a nechápu, proč by lhal.
Vím, že hlad tam teď není. Nejhorší to bylo v zimě 2014 a 2015, kdy nebylo sociální zabezpečení a staří lidé skutečně umírali hladem. Teď už se nic takového neděje. Ale úroveň Donbasu směřuje k chudobě, protože se území stále rozpadá. Hospodářské vztahy s Ukrajinou jsou přetrhány, s Ruskem taky nejsou normální. Všechno řídí mafie.
Ukrajině posílají vagóny uhlí, ale horníci a železničáři peníze nedostávají, ty uvíznou v Kyjevě a Doněcku u určitých lidí. Situace je odporná. Moskva prostě zradila ruské obyvatelstvo v Donbasu. Je tam chudoba, rozvrstvení společnosti, vytvořila se nová skupina oligarchů, většina obyvatelstva žije v chudobě.
Stýkáte se s Alexandrem Borodajem, s Vjačeslavem Malafejevem?
Ne, ani s jedním, ani s druhým.
Čím se denně zabýváte?
Teď jsem něco napůl mezi blogerem a politickým aktérem. Sdělovací prostředky mě ignorují a tak pracujeme na vytvoření profesionální struktury, jako v sovětské armádě. Tam k profesionálním divizím patřila veškerá technika a většina důstojníků. Na nábor řadových členů zatím nemáme prostředky. Pracujeme s lidmi, kteří pracují zadarmo, a ti dostávají úkoly, které nevyžadují financování. A připravujeme se na dobu, kdy bude třeba přijmout davy dobrovolníků. Ale zatím jsem spíše publicista a bloger než politický aktér.
Zdroj: znak.com 3. 6. 2016
