23 let strávil Valerij Galaktionov v cizí zemi, 23 let hledal pomoc, 23 let neviděl otce, matku ani sestru. A důvod? Překlep v dokladech – místo Petroviče ho zapsali jako Pavloviče.
Valerijovi příbuzní s ním po všechny ty roky byli v kontaktu pouze po telefonu. Tady v Rusku, ve vesnici Plotnikovo, mu zůstali matka i otec. Naděžda Innokentěvna a Petr Jakovlevič. Oběma je 87 let. 11. února Naděžda spolu se svou dcerou, neteří a bývalou snachou dorazila na tomské letiště, aby se s Valerijem setkala. “Čekala jsem na tebe tak dlouho,” to byla první matčina slova. Následovalo objetí.
“Volali jsme si pravidelně, on volal často,” vypráví Naděžda Galaktinovová. “O tom, jak se mu v Arménii žilo, neříkal ale nic. Jen: Všechno je v pořádku, mami. A dost. Nevěděli jsme hned, že ho do Ruska nepustí kvůli chybě v dokladech. Mami, tys dala žádost na Petrovič, jenže já jsem byl do oběda Petrovič, a po obědě už jsem Pavlovič, říkal mi. Spojení jsme udržovali stále. Nevolal, jen když pásl dobytek v horách. Odtamtud to nešlo. Posílala jsem mu do Arménie peníze. Pokusil se dokonce utéct, ale na hranicích ho chytili. Žádali jsme o pomoc úplně všude. Na oblastní i městské vojenské správě, u vojenské prokuratury i v rámci pořadu ´Ždi menja´(Čekej na mě, pozn. překl.).”
Valerij mluví jen málo. Opatrně drží matku za loket a vycházejí spolu z letiště. Celá rodina se posadí do auta a odjíždí do rodného domu. Do vesnici Plotnikovo, kde na Valerije čeká otec. Petr Jakovlevič před dvěma lety oslepl, proto nemohl jet na letiště.
Doma se Valerij otce vůbec nepouští. Drží ho pevně za ruku jakoby se bál, že by jej mohl znovu ztratit. Není jednoduché poznat, kdo z těch dvou, otec nebo syn, je starší. Syn totiž nevypadá o mnoho mladší než otec. “I náš kocour je tlustší než ty,” říkali mu příbuzní.
Zatímco ostatní členové rodiny prostírají stůl, aby oslavili návrat, otec vypráví, co se za posledních 23 let přihodilo. Jak postavili novou garáž, co potkalo Valerijovy známé a přátele. A dokola děkuje aktivistovi sdružení Alternativa Alexejovi Nikitinovi. Protože právě díky Alexejovi se podařilo vrátit syna domů.
Je zřejmé, že sám Valerij stále úplně nevěří tomu, že se vrátil. Většinou jen mlčí. Občas si jde ven zakouřit. O tom, co se s ním dělo v Arménii, hovoří jen málo. Ztratil doklady, vydali mu ty chybné, s těmi se domů vrátit nemohl, a tak pásl ovce za jídlo.
“21. prosince 1993 jsem na základě smlouvy s armádou odjel sloužit do Arménie. Odsloužil jsem dva roky a v roce 1995 mě propustili. Dostal jsem doklady, ale ztratil jsem je. Obrátil jsem se na vojenské velitelství. Nové doklady mi nedali, řekli mi, abych si nějak pomohl sám. A tak jsem odešel. Když jsem neměl doklady, nemohl jsem ale odjet z Arménie. Později mi doklady vystavili nové, ale udělali je špatně, popletli mi otčestvo a místo Petrovič mi zapsali Pavlovič. Chtěl jsem přejít hranici přes Gruzii s vojenskou kolonou, ale vrátili mě, protože jsem Petrovič a ne Pavlovič. Tak jsem se vrátil zpátky do Arménie a začal tam pracovat. Osm let jsem jezdil s traktorem v drůbežárně. Pak jsem čtyři roky pracoval jako bagrista v lihovaru. Když lihovar zavřeli, pásl jsem krávy a berany. Pracoval jsem jen za jídlo, peníze mi nedávali, vydělal jsem si jen na chleba a na cigarety.”
Valerij Galaktionov vypráví, že po celé ty dlouhé roky se snažil vrátit domů do Ruska, k matce a k otci. Žádal o pomoc velvyslanectví, ale tam potřebovali osobní spis z vojenského velitelství z Tomsku.
“Před třemi lety jsem napsal prohlášení, poslal jsem všechny dokumenty: matriku, rodný list,” vypráví Valerij. “Za tři dny mi volali i řekli, abych donesl osobní spis z vojenského velitelství. Ale velitelství je v Tomsku. Jak jsem se měl z Jerevanu dostat do Tomsku a vyzvednout si osobní spis? Takže jsem tam zase zůstal a čekal další tři roky, než za mnou přijel Alexej z organizace Alternativa. Přijel a za půldruhého týdne jsem se dostal domů. Nebýt jeho, nejspíš bych zůstal v Arménii.”
I Valerijovi rodiče se pokoušeli dostat syna domů. Obraceli se na všechny instance a dokonce i na televizi. Ale pomoc jim nikdo neposkytl. Jediné vyjádření, které se rodině za 23 let podařilo získat, tvrdilo, že Valerij Pavlovič Galaktionov splnil 3. dubna vojenskou službu v souladu se smlouvou, kterou uzavřel s armádou ve městě Gjumri a 3. dubna byl převeden do zálohy a dopraven do Tomsku. Z posádky Valerij Galaktionov “odletěl 3. dubna letadlem do Taganrogu”. Až na to, že v žádném Taganrogu Valerij nikdy nebyl. Celou dobu byl v Arménii. Na personálním oddělení před dvaceti lety buď spletli záznam s nějakým jiným Galaktionovem, nebo prostě udělali chybu. A tahle chyba stála Valerije dvacet let bloudění.
Až v únoru roku 2017 se aktivistům z lidskoprávního sdružení Alternativa podařilo získat doklady, díky kterým se Valerij Galaktionov mohl dostat domů do Tomsku. Aktivisty na internetu našla Valerijova bývalá manželka Valentina Rudojová.
“V létě Valerij jako vždycky volal mámě, plakal a říkal, že chce jet domů,” vypráví Valentina Rudojová. “A já se s bývalou tchýní stále stýkám. Taky jsem máma, tak jsem si řekla, že jim třeba dokážu pomoct. Našla jsem tuhle skupinu Alternativa, oni se zabývají tím, že osvobozují lidi z otroctví. Začali se tím zabývat, sehnali nějaké doklady. A to, co nedokázaly zařídit úřady, udělali dobrovolníci. Úřady si jen donekonečna přeposílaly žádosti. Nikdy nezapomenu, jak Valerijovu matku předvolali k vojenskému prokurátorovi. Víte, je to taková dřevěná budova se strmými schody. A ona si zrovna zlomila kyčel a po těch schodech nahoru se doslova vyplazila. V kanceláři pak plakala a prosila, aby jí pomohli.”
Říká, že později, když už byl Valerij v Moskvě, mluvila s ním po telefonu a on jí říkal, že nemůže uvěřit tomu, že se to opravdu děje. Že už ztratil veškerou naději a víru v to, že by se mohl vrátit.
“Za ty roky se velmi změnil. Když jsem s ním poprvé mluvila po Skypu, nevěřila jsem vlastním očím. Vypadal starší než jeho otec. Musel se strašně trápit. Ale stejně má nějakého strážného anděla, když dokázal za takových podmínek zůstat naživu. Nikdy neřekl, čím vším se musel v Arménii zabývat. Ale když jsem mu tam volala naposledy, požádala jsem, aby mi dali k telefonu pána, u kterého pracoval. Říkám mu: ´Dejte mu peníze, aby mohl odjet do Jerevanu. Přijedou tam dobrovolníci a propočítají to.´ A on mi řekl: ´Dávám mu jíst a pít, každý den má litr vodky.´ Tak jsem se zeptala: ´A k čemu mu dáváte tu vodku?´ A pán mi řekl: ´Když mu nedám vodku, uteče.´ Mají nejspíš takový systém: krmí je a dávají jim vodku, aby jim neutekli. Aby prostě každé ráno vstal a zase začal pracovat.”
Jediné, co nedokáže pochopit ani Valerij Galaktionov, ani jeho rodiče, ani aktivista ze sdružení Alternativa Alexej Nikitin, je proč nikdo z úředníků nepomohl Valerijovi vystavit ztracené doklady. Vždyť celý úřední proces získání potvrzení pro návrat do vlasti trval dva týdny.
“Když jsme s Valerijem přišli na naše velvyslanectví poprvé, sdělili nám, že postup, na jehož základě jsme chtěli získat potvrzení o návratu do vlasti, v daném případě nefunguje,” vypráví Alexej Nikitin. “Chtěli jsme na základě podpisu dvou svědků, občanů Ruské federace, doložit občanství Valerije Galaktionova. Bylo nám řečeno, že to je postup, který lze využít pouze v případě, že byl ztracen platný ruský pas. Jenže Valerij měl doklady jen sovětské, což situaci komplikovalo. Aby mohl odjet, bylo nutné obnovit jeho občanství a na jeho základě získat ruský a cestovní pas. To by ale trvalo několik měsíců. Hned jak jsem se vrátil do Moskvy, volal zaměstnanec velvyslanectví na horkou linku naší organizace. Prohlásil, že je připraven pomoci vzhledem k tomu, že Valerij Galaktionov má v Rusku staré rodiče a že rodiny našich občanů je třeba slučovat. Navrhl, abychom přece jen přijeli a podepsali se jako dva svědci a že to celé za dva dny bude hotové. Valerij ale ještě dostal pokutu za nezákonný pobyt v Arménii a zákaz vstupu do této země na jeden rok.”
Jediné, co teď Valerije Galaktionova zajímá, je, jak si nechat vystavit nové doklady. S doklady vážně nemá štěstí! Naposledy totiž chybu udělali i zaměstnanci velvyslanectví. Místo Galaktionov mu do průkazu napsali Galaktinov. Jak na policii prokáže, že je Galaktionov a ne Galaktinov, to Valerij zatím neví. Ale bez ohledu na to doufá, že si sežene práci. Sedět doma bez práce a bez peněz nehodlá. Valerijova rodina se bude muset vypořádat i s tomským vojenským velitelstvím, které Valerije vyslalo do Arménie, a tam mu popletli otčestvo. Kvůli čemuž na více než dvacet let zůstal v cizí zemi. Přitom podle sdělení vojenského velitelství se Valerij Galaktionov vrátil domů ještě v minulém století. V roce 1995.
Zdroj: tv2.today 13. 2. 2017
