Ozbrojený lupič v bance v centru Moskvy, hromadná rvačka s oběťmi na Chovanském hřbitově i stále častější případy vyřizování účtů mezi zločineckými gangy mluví o tom, že stupeň agrese ve společnosti roste. Zvláštností současné vlny je v tom, že toto násilí vyvěrá spíše z bezmoci a zoufalství. A navíc je i pokusem lidí opičit se po mocných, kteří učí: když je rvačka nevyhnutelná, udeř první.
Proč roste násilí v ruské společnosti? Přinášíme překlad textu, který vyšel 20. 5. 2016 na serveru Gazeta.ru.
Při posuzování příběhu zastřeleného lupiče v moskevské bance vznikly největší spory kolem otázky, zda bylo nutné zabít člověka s plynovou pistolí a maketou bomby v podobě krabice s dráty. Dokonce i policejní experti se domnívají, že střílet na Alekseje Uchina nebylo nutné. Nicméně všechny tyto spory se vedou postfactum a mezi těmi, kdo neznají detaily události. Kdyby se kdokoli z nás ocitl na místě rukojmích a kdyby byl někdo z nich zabit, vinili by v první řadě ty samé policisty – tentokrát za přílišnou změkčilost.
Jako tomu bylo u otřesného případu chůvy – vražedkyně Gjulčerchy Bobokulovové, která u stanice metra mávala hlavou zabitého čtyřletého děvčátka.
Hranice násilí jako normy se v poslední době značně posunuly.
Mnohem více pozornosti zasluhuje osud samotného Uchina. Ještě před rokem se pokoušel získat práci policejního inspektora. A pak se přes noc stal zločincem, před nimiž chtěl původně lidi chránit.
Mám pocit, že hranice násilí jako normy v naší i beztak nepříliš přátelské společnosti, se v poslední době značně posunuly. Děje se to na pozadí viditelného růstu chudoby v zemi. Finanční toky se zmenšují a jejich přerozdělování nyní probíhá nejenom v kancelářích šéfů, ale i na nižších úrovních. Krize se dotýká všech, každého po svém. Stačí se podívat jen na tu rvačku na hřbitově nebo pravidelné zprávy o postřelených podnikatelích.
Ve společnosti narůstá počet krádeží, agrese, netolerance a zejména zoufalství. Pravděpodobně právě zoufalství vede takové lidi, jako je Uchin, ke zločinu. “Najít si práci se mi přes veškerou snahu nepodařilo – půjdu vyloupit banku.” Nebo okrást jiné lidi, kteří jsou na tom možná finačně lépe než já.
Když kult síly triumfuje v diskursu státu, zrcadlově se to odráží i v každodenním životě občanů.
V naší společnosti vznikl výbušný koktejl z pocitu, že nic nemůžeš, a pocitu, že ti všichni dluží. Z jedné strany je stále méně možností, příjmy padají nebo zcela chybí, sociální mobilita je zablokována. Z druhé strany zde existuje pocit, že nás, a tebe osobně, urazili. Vždyť právě tak mluví o Rusku i mocní. Paternalistický stát vydává své plody: chce vše rozhodovat za občany, ale pokud dotyční nejsou z nějakého důvodu šťastní, pak nepřátele si musí hledat někde venku. To vše se prohlubuje triumfem kultu síly. Mnozí rozumí nebo instinktivně cítí, že v takových podmínkách je možné něčeho dosáhnout jen ponížením slabšího.
Vnitřně k triumfu kultu síly vede politická nestabilita. Ne však klasická, kdy se neustále mění politické síly (u nás je přesně opačný problém), ale jedná se o nestabilitu ve formě pocitu, společného lidem různého statutu, vratkost existujícího systému a postavení jednotlivce v něm. Každých pár let začíná prakticky nová epocha, včerejší přátelé se přes noc stanou nepřáteli. Nikdy se neví, co ještě zakážou a jaké hranice přibudou zítra. Člověk sledující triumf sobectví kolem sebe je donucen bránit svou budoucnost pomocí síly. Daří se to jen některým.
Z vnějšku je kult síly propagován státem. V duchu “je-li rvačka nevyhnutelná, udeř první”. Klasická formulace zní “bij, nebo uteč”. Jenže utíkat už není kam. A tak vyzývají stále jen k bití… A když kult síly triumfuje v diskursu státu, zrcadlově se to odráží i v každodenním životě občanů.
Násilí nikdy neposílí ani zemi, ani společnost, ani žádného jednotlivce.
V tomto příběhu vzbuzuje lítost ani ne tak lupič Uchin (byť je těžké nelitovat tak hloupě zmařený devětadvacetiletý život), jako spíš lidé, tedy my všichni, budoucí oběti podobných zločinců, kteří usoudí, že nejsou jen „třesoucí se němé tváře, ale mají i práva“.. Kteří nenašli práci. Zoufalí k uzoufání. Stejně jako ti, kteří budou umírat hlady nebo z nedostatku normální zdravotní péče, ale kvůli svým mravním principům nedokáží vztáhnout ruku na své blízké.
Těch, kdo to nedokáže, bude většina: prostě proto, že v jakékoliv společnosti většina občanů zločiny nepáchá. I když z ruských dějin dobře víme, jak se do domácího nebo ideologického násilí zatahují, bez zveličování, miliony lidí. Stát je stále méně schopen chránit nás před ekonomickými problémy a s nimi spojenými problémy bezpečnosti. V takovou chvíli se my všichni můžeme stát navzájem rukojmími. Ale pokud se každý z nás rozhodne bránit se silou, v zemi zcela určitě nebude bezpečněji a stabilněji. Protože násilí nikdy neposílí ani zemi, ani společnost, ani žádného jednotlivce.
Zdroj: gazeta.ru 20. 5. 2016
