Přinášíme překlad textu ruského publicisty Vladislava Inozemceva, který byl zveřejněn na serveru novayagazeta.ru 24. ledna 2019.
Vladislav Inozemcev: Ruské jaro a ruský podzim
Na rozdíl od většiny domácích intelektuálů jsem nezhlédl skvělý film Vitalije Manského v očekávání, že se z něj dozvím něco, co by mohlo změnit mé chápání vývoje Ruska za posledních 25 let. Nicméně mě článek Borise Višněvského inspiroval k rozvedení některých témat, vykreslených autorem v souvislosti s událostmi devadesátých let minulého století.
Boris Višněvskij se nemýlí ve své hlavní tezi, že “Putinův systém není odmítnutím Jelcinova systému, ale jeho přímým pokračováním”, aniž bych chtěl opakovat slova respektovaného autora, dodávám, že během Jelcinovy vlády se objevila nejen autoritářská ústava a ekonomika založená na oligarchických strukturách, nejen manipulativní hlasování “srdcem” a “neformální” mocenské struktury, ale také tendence posílit úlohu duchovenstva ve společnosti a sloučení církví se státem. A objevila se dokonce i současná zahraniční politika
Pochody do Prištiny, podpora separatistů v Gruzii a Moldavsku, narativy o “ruském Sevastopolu” – toto rozhodně není rok 2000.
Samotné tvrzení, že éra Borise Jelcina nebyla důsledkem svobodné volby a že téměř nevyhnutelně dala vzniknout putinskému bezčasí, vyžaduje odpověď na otázku, kde a kdy jsme minuli stěžejní historické rozcestí v dějinách moderního Ruska. Tato otázka je vznášena jen zřídka – především proto, že naši současní demokraté jsou vždy ochotni kritizovat Anatolije Čubajse, Jegora Gajdara i Borise Jelcina, ale neradi si připomínají, koho tito lidé přišli nahradit.
Devadesátá léta nepřišla z čista jasna. Byla připravena obdobím perestrojky. Pro všechny ty, kteří se považují za racionálně uvažující zastánce přípravy na změnu Ruska v moderní zemi, nastává čas toto období konečně rehabilitovat, protože právě to představuje skutečné “ruské jaro”, které mohlo být začátkem zcela nového období.
Začnu s nejbanálnější tezí. Podle L. Diamonda je demokracie systém, ve kterém se moc může přenést z jedné politické strany k jiné prostřednictvím svobodných voleb. To se v celé tisícileté historii naší země stalo pouze jednou – v letech 1989-1991, kdy komunisté, kteří propadli v řadě národních a regionálních voleb, předali moc svým oponentům. Všechny tyto volby proběhly – a to je třeba důrazně připomenout – ještě v době trvání Sovětského svazu. Od té doby se už nová elita o získanou moc demokraticky nedělila (a jsem si jistý, že ani nebude).
Navíc právě v posledních sovětských letech byly přijaty zákony, které určily základní rysy moderní ruské společnosti: zákon o vlastnictví, podnikání, svobodě tisku a dokonce zákon o svobodě odejít ze země nebo se do ní vrátit.
Tehdy jsme začali poznávat pravou historii země, která se ukázala být tak strašnou, že většina společnosti se snažila na ni co nejrychleji zapomenout.
A nakonec, právě v té době se de facto zformovala i Ruská federace. Ani nemluvím o tom, že pozitivní obraz Moskvy ve světě nebyl nikdy tak neoddiskutovatelný, jako za Michaila Gorbačova, kterého měla naše země tu čest nazývat svým prezidentem, bohužel ne na dlouho.
Pochopitelně se v těch letech zdálo, že mnozí zastánci změny požadují větší rychlost a rozhodnost ve všem – a B. Višněvskij v tomto stanovisku jistě souhlasil s J. Gajdarem a A. Sobčakem. Historie však dosvědčuje, že ve většině případů jsou úspěchy dosahovány reformami, které probíhají sice ne příliš rychle, ale postupně a cílevědomě. Gorbačov však pravděpodobně stanovil jiný trend a prohlásil perestrojku za revoluci, která se, bohužel, nakonec skutečně stala. A v ohni této revoluce bylo ztraceno to, co mělo být nepostradatelným výsledkem perestrojky v případě jejího úspěchu – pro Rusko hluboce netypický respekt k právu.
Historická křižovatka byla Ruskem schválena nikoliv v roce 1999, ale v letech 1990-1991, přičemž územní rozpad země je v tomto případě sekundárním problémem (ačkoliv by se nemělo zapomínat na to, že to byla právě ruská elita, která byla jeho hlavním iniciátorem). Tehdy byla narušena přirozená zákonitost jakýchkoliv reforem, kdy se po obou stranách reformátora objevují politické síly konzervativního a progresivního charakteru a ty se postupně etablují jako politické strany.
Zastáncům změn v těchto letech zjevně chyběla trpělivost, chtěli rychle ve svých řadách najít alternativního vůdce s přemrštěnými vlastními ambicemi, což předurčilo katastrofický vývoj dalších událostí.
Pokud by byl v čele opozice Andrej Sacharov a pokud by se dožil konce roku 1991, zhroucení Státního výboru pro mimořádnou situaci by pravděpodobně posloužilo konsolidaci sil kolem Gorbačova, rozvoji cesty přeměny země na konfederaci a k opatrnějším, nikoliv však méně efektivním, ekonomickým reformám.
Hlavní otázka, kterou si v takové situaci položíme, zní: proč se tak nestalo?
K evolučnímu vývoji sovětského demokratického projektu nedošlo z jednoho základního důvodu: jeho nejradikálnější oponenti pochopili, že se jim naskytla šance, která by nevznikla v kontextu dobře provedených reforem. Chápali, že nemají program, který by jim umožnil vyhrát nejen “osudové volby”, ale s jistotou vítězit znovu a znovu; byli si vědomi, že jejich podpora je pouze místní a situační, postřehli, že vnější hrozby vlastně neexistují, a tak ji později začali sami zveličovat. A proto se rozhodli pro revoluci, která nejen zničila zemi (tedy imperiální říši, tu nejméně cennou věci, kterou Rusko mělo), ale zastavila svůj pokrok na cestě ke svobodě, demokracii a právnímu státu.
Možná, že bolševici v roce 1917 měli představu vytvoření zářné budoucnosti, ale brzy se opili neomezenou mocí a násilím; stejnou roli u revolucionářů devadesátých let hrála možnost neslýchaného obohacení a naprostý nedostatek odpovědnosti vůči společnosti. Není překvapivé, že mocná intelektuální vrstva, která se utvořila během pozdního Sovětského svazu a nejprve podpořila perestrojku a později radikálnější Gorbačovovy oponenty, byla v prvních letech Jelcinova režimu odstavena na vedlejší kolej.
Je možné dnes nebo v blízké budoucnosti napravit chybu vzniklou před 30 lety? Jsem si jistý, že nikoliv. V průběhu let zemí prošly tři zásadní změny.
- Zaprvé, nová elita spojila svou moc s obrovským majetkem – nevídaná situace nejen v bývalém Sovětském svazu, ale v žádné z evropských autoritářských diktatur dvacátého století. Odolnost nové elity je tudíž tak silná, že jediným nástrojem pro změnu (a chtěl bych se mýlit) je totální občanská válka, na kterou není společnost připravena (především proto, že část bohatství uzurpovaného elitami je rozdělena mezi poměrně širokou vrstvu potenciálních skupin podporovatelů režimu).
- Zadruhé, státní moc zcela zničila zárodky právního vědomí, vytvořila způsob, ve kterém řízení věcí veřejných srostlo se zločinem, učinila z korupce nejefektivnější způsob, jak řešit problémy odspoda až po nejvyšší úrovně, a tak vytvořila podmínky k tomu, že jakékoliv individuální akty konání byly vyloženě úspěšnější než kolektivní.
- A zatřetí, na rozdíl od Sovětského svazu je Rusko otevřenou zemí a spousta těch, kteří se v 80. letech vydali do ulic s nadějí, že změní svůj osud, dnes se stejnými pohnutkami procházejí hraniční kontrolou a odcházejí do zahraničí; v důsledku toho se ruská společnost degraduje téměř rychleji než státní moc a mezi lidmi a jejich pány neexistuje a v blízké době ani nenastane žádná kognitivní disonance.
“Ruské jaro” zůstalo v 80. letech. Všechny diskuze kolem filmu Vitalije Manského a obecně o problémech 90. let a přechodu k letem po roce 2000 se týkají otázky, jak se mohlo stát, že nečekaně nastal podzim? Události “ruského jara” demonstrovaly, že
Národ není schopen uvěřit autoritám, pokud není zahrnut populismem, lidé věří slovům, nikoliv skutkům, jsou připraveni poslechnout, či protestovat, ale aktivně se účastnit reformy společnosti nechtějí.
Nerozumíme a nechceme pochopit rozdíly v osobnosti Gorbačova, který s reformami začal a lidí, kteří se v následujících fázích našich dějin neváhali na nich obohatit – politicky i materiálně.
Právě toto zdůrazňuje skutečnost, že se nyní pokoušíme zjistit, kdo z politických pygmejů a podvodníků z přelomu tisíciletí by byl lepším vládcem Ruska 21. století. Zodpovědnost za naše současné problémy nenesou ti, kdo poradili zchátralému Jelcinovi, aby si za svého nástupce vybral Putina. Zodpovědnost nesou ti, kteří se z “předáků perestrojky” převlékli za “horlivé demokraty”. A dnes, hledíc na ruiny ruské společnosti, je možné myslet jen na jedinou věc – jak přežít nevyhnutelně se blížící zimu. Zimu, která bude se vší pravděpodobností velice, velice chladná.
Zdroj: novayagazeta.ru 24. 1. 2019
