Přinášíme překlad eseje Vladislava Surkova Putinův dlouhověký stát. Text se ihned po svém publikování stal předmětem diskuzí a polemik. Máme ho brát vážně? Jedná se o vzácný moment upřímnosti Putinova pobočníka (jak tweetuje Jim Sciutto ze CNN)? Měli bychom se pouštět do hledání „hlubinného ruského lidu“ jako Leonid Bershidsky na stránkách Bloomberg ? Jde jen o mlhu, která odvádí pozornost od současných problémů, jak tvrdí prominentní analytik ruské politiky Sam Greene, nebo o první známky příprav na přechod do doby bez Putina, jak navrhuje Mark Galleotti? Nebo se jedná o výstřelek, který má Surkovovi, proslavenému různými excentrickými PR kousky, přinést pozornost a osvěžit jeho vztahy s prezidentem Putinem a oprášit jeho pozici „ideologa Kremlu“ v očích externích pozorovatelů? Vladislav Surkov se skutečně nejvíce proslavil jako „šedá eminence“ a „hlavní ideolog“ Putinova režimu. Byl to právě on, kdo načrtl koncept tzv. suverénní demokracie, která podle něj je, na rozdíl od demokracie západní, liberální, tím pravým politickým zřízením pro Rusko.
Západní analytici, kteří se snaží současný ruský režim nějak pochopit a kategorizovat, po jeho textech s vděkem sahají a jeho terminologii hojně využívají. Není divu, protože současný ruský režim jen vzácně vyprodukuje něco, kde by se pokoušel představit jakoukoliv – ať skutečnou nebo fiktivní – vizi a hlubší myšlenkovou základnu svého fungování.
Vladislav Surkov do tohoto vakua nyní vrhnul další text a je prakticky zaručené, že bude mít opět čtenářský úspěch. Při jeho čtení je ale dobré mít na paměti, že jeho autor sice nyní zastává prominentní pozici zvláštního představitele Ruské federace pro Ukrajinu, ale že ho údajně více než zablokovaný konflikt na ruských hranicích zajímá aktuální vývoj v Moskvě. A jeho text se spíše než charakteru ruského národa věnuje palčivé otázce roku 2024, kdy vyprší Putinův současný mandát.
Surkov se snaží přesvědčit všechny, sebe nevyjímaje, že režim dokáže pokračovat. Ostatně, o čem jiném by se měl Putinův poradce snažit všechny přesvědčit. Jak se mu to daří můžete nyní posoudit sami.
Vladislav Surkov: Putinův dlouhověký stát (o tom, co se tu celkově děje).
„ Je jen zdání, že máme možnost volby“. Slova ohromující svou hloubkou a drzostí. Vyslovena před desetiletím a půl, dnes jsou zapomenuta a nikdo je necituje. Ale podle zákonů psychologie, to, co jsme zapomněli, nás ovlivňuje mnohem více než to, co si pamatujeme. A tato slova překročila kontext, ve kterém byla vyslovena, a stala se základním axiomem nové ruské státnosti, postulátem, na kterém stojí všechna teorie i praxe současné politiky.
Iluze volby je tou nejdůležitější z iluzí, korunním trikem západního životního stylu obecně a zejména západní demokracie, která je už dávno oddána spíše idejím Barnuma než Kleisthena. To, že jsme tuto iluzi odmítli a realisticky přijali, že existuje předurčenost, dovedlo naši společnost nejprve k úvahám o svojí vlastní variantě demokratického rozvoje a později k úplné ztrátě zájmu o diskuze ohledně toho, jaká musí demokracie být a zda vůbec musí být.
Otevřely se tak cesty svobodného budování státnosti vedené nikoliv importovanými chimérami, ale logikou historického vývoje, a tedy „uměním možného“. Nevhodný, nepřirozený a ahistorický vývoj Ruska byl sice pozdě, ale rázně zastaven. Po pádu z úrovně SSSR na úroveň Ruské federace se Rusko přestalo rozpadat, začalo se zotavovat a vrátilo se ke svojí přirozené a jediné možné podobě – veliké, rostoucí a sílící země, společenství národů. Významná role, která náleží naší zemi ve světové historii, nám nedovoluje odejít ze scény a stát potichu v davu, nedopřeje nám oddychu a předurčuje nelehký charakter zdejší státnosti.
A tak ruský stát žije dál a nyní získal novou podobu, takovou, jakou ještě neměl. Zformoval se v polovině nultých let a zatím nebyl pořádně prostudován, ale jeho originalita a životaschopnost je zjevná. Zátěžové testy, které proběhly a probíhají, ukazují, že tento organicky zrozený model politického uspořádání je účinným nástrojem přežití a povznesení ruského národa nejen pro nadcházející roky, ale desetiletí a nejspíše celé nadcházející století.
Z tohoto pohledu byly v ruské historii známy čtyři modely státu, které mohou být do jisté míry nazývány jmény svých zakladatelů: stát Ivana III. (Veliké knížectví/Moskevské a Ruské carství 15. – 17. století); stát Petra Velikého (Ruské impérium 18. – 19. století); Leninův stát (Sovětský svaz 20. století); Putinův stát (Ruská federace 21. století). Vytvořené, lidmi, které Lev Gumiljov popsal jako zapálené rušitele starých pořádků, tyto velké politické stroje se navzájem postupně nahrazovaly, opravovaly a adaptovaly za chodu, a století za stoletím zajišťovaly ruskému světu tvrdohlavý vzestup.
Putinův veliký politický stroj se teprve rozjíždí a seřizuje se na dlouhou, těžkou a zajímavou práci. Až v daleké budoucnosti se dostane do plného výkonu, a tak i za mnoho let bude Rusko stále Putinovým státem, tak jako současná Francie se stále nazývá pátou, de Gaullovou, republikou. Turecko (i přes to, že nyní jsou tam u moci anti-kemalisti) se stále opírá o Ataturkovu ideologii „Šesti šípů“ a Spojené státy i se dosud dovolávají odkazu a hodnot napůl legendárních „otců zakladatelů“.
Je nutné začít chápat, pojímat a analyzovat putinský systém a obecněji celý komplex myšlenek a směrů putinismu, jako ideologii budoucnosti. Zejména budoucnosti, protože skutečný Putin je sotva putinista, stejně jako například Marx nebyl marxistou a není jisté, že by jím chtěl být, kdyby věděl, co to znamená. Je nutné to udělat pro všechny, kdo nejsou Putin, ale chtěli by být jako on. Je nutné to udělat, aby bylo možné jeho metody a postupy předávat do budoucna.
Neměli bychom ale tento systém popisovat jazykem propagandy, ani té naší, ani cizí, ale jazykem, který bude ruským úředním představitelům i představitelům antiruských sil připadat přiměřeně kacířský. Takový jazyk se může stát přijatelným pro dostatečně široké publikum, což je žádoucí, protože v Rusku vytvořený politický systém není určen jen pro domácí potřebu, ale má značný exportní potenciál. Poptávka po něm anebo po jeho jednotlivých částech už existuje, naše zkušenosti jsou studovány a částečně přebírány, napodobují je vládnoucí i opoziční skupiny v mnohých zemích.
Zahraniční politici připisují Rusku vměšování do voleb či referend po celém světě. Skutečnost je ale ještě vážnější – Rusko se nabouralo do jejich mozků a oni nevědí, co s tím pozměněným vědomím dělat. Od té doby, co se po selháních v 90. letech naše země oprostila od ideologických výpůjček a začala sama definovat smysl věcí a zahájila informační protiofenzívu vůči Západu, začali se evropští a američtí experti čím dál častěji mýlit ve svých prognózách. Jsou překvapeni a rozhořčeni vyšinutými preferencemi voličů. Zaskočeně oznámili invazi populismu. I to se dá říct, když nemáte slov.
Když ještě všichni bláznili kolem globalizace a vykládali o (Friedmanově – pozn.) „plochém světě“ bez hranic, Moskva jim zřetelně připomínala, že suverenita a národní zájmy mají stále význam. Tehdy nás mnozí obviňovali z naivního lpění na těchto starých věcech, které zdánlivě dávno vyšly z módy. Vykládali nám, že není proč držet se hodnot devatenáctého století a že musíme statečně vykročit do dvacátého prvního století, kde nebudou suverénní národy a národní státy. Nicméně v 21. století to šlo po našem. Anglický Brexit, americké „Great Again“, anti-imigrační ploty v Evropě, to jsou jen první položky na rozsáhlém seznamu všudypřítomných známek deglobalizace, resuverenizace a nacionalismu.
Když na každém rohu vychvalovali internet, jako nedotknutelný prostor ničím neomezované svobody, kde údajně kdokoliv může dělat cokoliv a kde jsou si prý všichni rovni, zazněla právě z Ruska otázka směrem k poblázněnému lidstvu: „A kdo jsme my ve světové síti? Pavouci nebo mouchy?“ Teď se všichni vrhli do rozpřádání pavučiny, i ty nejvíc svobodu milující byrokratické struktury, a usvědčují Facebook z podpory zahraničního vměšování. Kdysi svobodný virtuální prostor, vykreslovaný jako předobraz nadcházejícího ráje, je ovládán a ohraničen kyberpolicií a kyberzločinem, kyberarmádami a kyberšpióny, kyberteroristy a kybermoralisty.
Když nadvláda „hegemona“ nebyla nikým zpochybňována a velký americký sen o světové dominanci se skoro vyplnil a mnozí snili o konci historie se závěrečnou poznámkou „lidé mlčí“ (závěr Borise Godunova – pozn.), v nastávajícím tichu zazněla rázně Putinova Mnichovská řeč. Tehdy se zdála být nekonformní, dnes už vše, co v ní zaznělo, se rozumí samosebou – s Amerikou není spokojen nikdo, ani Američané.
Relativně nedávno byl skoro neznámý termín derin devlet z tureckého politického slovníku přejat americkými médii, která ho přeložila do angličtiny jako „deep state“ a odtud se rozšířil do našich masových médií. Do ruštiny jsme ho přeložili jako „hluboký stát“. Tento termín označuje tvrdou, zcela nedemokratickou, reálnou moc sítě represivních složek skrytou za vnějšími, jen naoko vystavěnými, demokratickými institucemi. Mechanismus, který fakticky funguje pomocí násilí, úplatků a manipulace, je skrytý hluboko pod povrchem občanské společnosti, která zároveň verbálně odsuzuje (neupřímně, nebo nedůvtipně) násilí, úplatky a manipulace.
Z odhalení nepříjemného „hlubokého státu“ ale nebyli Američané moc překvapeni, protože se o jeho existenci už dávno dohadovali. Když existuje hluboký, nebo temný (dark) internet, proč by nemohl existovat hluboký stát? Z temnoty této neveřejné a nezveřejňované moci tryskají svítivé iluze vyrobené tam pro široké masy – iluze volby, pocity svobody, nadřazenosti a podobně.
Nedůvěra a závist, které demokracie používají jako základní zdroje své sociální energie, nevyhnutelně vedou k absolutizaci kritiky a zvyšování úzkosti. Spolu s hatery, trolly a boty vytvořili uječenou většinu, která vytěsnila z dominantní pozice ve společnosti kdysi váženou střední třídu, která udávala úplně jiný tón.
V současnosti nikdo nevěří v dobré úmysly politiků, závidí jim a považují je za nečestné a vychytralé nebo přímo za bídáky. Proslulé seriály mapující politickou scénu jako „Šéf“ nebo „Dům z karet“ kreslí naturalistické portréty špinavého každodenního fungování establishmentu.
Bídákovi ale není možné dovolit dojít moc daleko, prostě proto, že je to bídák. A jestliže předpokládáme, že všude kolem je to samý bídák, pak nezbývá než používat pro zadržování bídáků zase jenom bídáky. Vytloukají klín klínem, darebáka darebákem. Mají na výběr z široké palety darebáků a složitá pravidla vytvořená tak, aby se minimalizovaly jejich spory a došlo se víceméně k výsledku uspokojivému pro všechny. Tak vznikl blahodárný systém brzd a protivah – ekvilibrium nízkosti, rovnováha chamtivosti, harmonie podvodu. A pokud se někdo zapomene a naruší tuto harmonii, hluboký stát přispěchá na pomoc a neviditelnou rukou stáhne odpadlíka na dno.
V zásadě není na předloženém obraze západní demokracie nic strašného, stačí trochu změnit úhel pohledu a může to být opět neškodné. Ale usazenina zůstává a obyvatelé západních zemí se začínají rozhlížet po jiných vzorech a způsobech existence. A vidí Rusko.
Náš systém, jako koneckonců všechno u nás, nevypadá elegantněji, ale je čestný. A ačkoliv slovo „upřímný“ nemusí všem připadat jako synonymum ke slovu „lepší“, není samo o sobě bez přitažlivosti.
Náš stát se nedělí na hluboký a vnější, ale je vybudován jako jeden celek se všemi svými částmi a projevy na povrchu. I ty nejbrutálnější části jeho silového aparátu jsou přímo na fasádě, nejsou zakryty nějakými architektonickými ozdobami. Byrokracie, i když podvádí, nedělá to nějak pečlivě, jako by vycházela z toho, že stejně „je to jedno, všichni všechno vědí“.
Vysoké vnitřní napětí spojené s udržováním ohromného heterogenního teritoria a setrvalou účastí v tuhém geopolitickém boji učinilo vojensko-policejní složky státu nejdůležitějšími a rozhodujícími. Tyto složky se tradičně neschovávají, protože Rusko nebylo téměř nikdy ovládáno obchodníky (s výjimkou několika měsíců v 1917 a několika roků v devadesátých letech), kteří považují vojenské záležitosti za podřízené obchodním zájmům, a jejich společníky liberály, jejichž argumenty stojí na odmítnutí všeho, co je jen trochu „policejní“. Nikdo neskrýval pravdu za iluzemi, neskrýval stydlivě do hloubky a nezatlačoval do pozadí tuto bytostnou vlastnost každého státu – být nástrojem obrany a útoku.
V Rusku není hluboký stát, vše je na povrchu, ale zato je zde hlubinný lid.
Na naleštěném povrchu září elita. Století za stoletím (to se jí musí přiznat) zapojovala lid do některých svých aktivit – stranické schůze, války, volby, ekonomické experimenty. Lid se událostí účastní, ale stranou, mimo viditelný povrch, ve vlastní hlubině, žije úplně odlišný život. Dva životy lidu, povrchový a hlubinný, se někdy ubírají opačnými směry, jindy se sbíhají, ale nikdy se nespojí v jeden.
Hlubinný lid je ponořen sám do sebe, nedosáhnou k němu sociologické průzkumy, agitace, výhrůžky ani jiné způsoby přímého studia a vlivu. Porozumění tomu, kdo to je, co si myslí a co chce, přichází často náhle a pozdě a ne k těm, kteří by mohli něco udělat.
Jen vzácně si sociální vědci troufnou přesně určit, zda je hlubinný lid roven obyvatelstvu, nebo je jeho částí, a pokud částí, tak kterou? V různých obdobích za něj prohlašovali tu rolníky, tu proletariát, tu nestraníky, tu hipstery, tu státní zaměstnance. Hlubinný lid hledali, pořádali do jeho středu výpravy. Nazývali ho bohonosným i naopak. Jindy usoudili, že nic takového neexistuje, a zahájili bez ohledu na něj nějaké divoké reformy, které ale brzy čelně narazily na hlubinný lid a vedly k závěru, že tam „nakonec asi něco je“. Opakovaně ustoupil pod tlakem domácích či cizích útoků, ale vždy se vrátil.
Svou gigantickou superhmotou hlubinný lid vytváří nepřekonatelnou kulturní gravitační sílu, která sjednocuje národ a přitahuje (přitlačuje) k zemi (k rodné zemi) elitu, která se čas od času snaží kosmopoliticky vzlétnout.
Lid, ať už to znamená cokoliv, předchází státnost, předurčuje její formu, omezuje fantazie teoretiků, a nutí praktické činitele k určitým postupům. Vytváří mocnou přitažlivost, ke které nevyhnutelně vedou bez výjimky všechny politické trajektorie. V Rusku můžete začít čím chcete – konzervatismem, socialismem, liberalismem, ale skončíte přibližně u toho samého. A to u toho, co vlastně existuje.
Schopnost naslouchat a rozumět lidu, znát ho jako svých pět prstů, vidět do celé jeho hloubky a chovat se podle toho, to je unikátní a hlavní ctnost Putinova státu. Je adekvátní lidu, jde stejnou cestou, a tak nepodléhá destruktivním tlakům nadcházejícího historického vývoje. Je tedy efektivní a odolný.
V novém systému jsou všechny instituce podřízeny jedinému cíli – důvěrné komunikaci a svrchované interakci mezi vládcem a občany. Všechna odvětví moci se sbíhají u osobnosti vůdce, nemají hodnotu sama o sobě, ale pouze podle toho, do jaké míry zajišťují spojení s ním. Kromě toho, vedle formálních struktur a elit, fungují také neformální způsoby komunikace. A když spojení s lidmi naruší hloupost, zpátečnictví nebo korupce, jsou přijata energická opatření, aby byla obnovena slyšitelnost.
Mnohoúrovňové politické instituce převzaté ze Západu jsou u nás považovány za částečně rituální, zavedené zejména pro to, abychom vypadali „jako všichni“, aby odlišnosti naší politické kultury nebily naše sousedy tolik do očí a nerozčilovaly a neděsily je. Tyto instituce jsou jako vycházkové oblečení, ve kterém se chodí k cizím lidem, ale doma chodíme po domácku, každý ví v čem.
V zásadě společnost věří pouze nejvyšší osobě. Zda je to hrdostí národa, který nikdy nebyl nikým pokořen, nebo touhou po přímé cestě k pravdě nebo v něčem jiném, těžko říct, ale je to fakt, a tento fakt není nikterak nový. Nové je to, že stát tento fakt neignoruje, bere ho v potaz a vychází z něj ve svém konání.
Zredukovat celé téma na slavnou „víru v hodného cara“ by bylo přílišné zjednodušení. Hlubinný lid není naivní a sotva považuje dobrotu za carskou ctnost. Spíše smýšlí o správném vůdci, jako Einstein mluvil o Bohu: „Rafinovaný, ale ne zlovolný“
Současný model ruského státu stojí a padá s důvěrou. V tom je zásadně odlišný od západního modelu, který se opírá o kritiku a nedůvěru. A v tom je jeho síla.
Náš nový stát čeká v novém století dlouhá a slavná budoucnost. Nezlomí se. Bude se chovat po svém, získá a udrží si vedoucí pozice v nejvyšší lize geopolitického boje. S tím se budou muset dříve nebo později smířit všichni ti, kdo tvrdí, že Rusko má „změnit své chování“. Koneckonců oni si jenom myslí, že mají možnost volby.
Zdroj: ng.ru 11. 2. 2019
